Dámská jízda alpskými průsmyky

Čtvrteční ráno nepřináší nic příjemného. Zatímco na východě vypadá obloha optimisticky, západní nebe se obrňuje těžkými bouřkovými mraky, které hrdé alpské štíty zcela zakrývají. Připadáme si jako v pohádce, kde zlý pán hor předem ukazuje svoji moc, aby smělé návštěvníky zastrašil. Hrdé alpské štíty nejsou vidět. Děvčata navlékají žluté nepromokavé kombinézy, které se nám osvědčily při jízdě do arktických oblastí. Do Spondigna, odbočku k alpským velikánů je téměř 50 kilometrů. „Třeba si počasí dá nakonec říct“, utěšujeme se. Děvčata pořádají porci dnešních kilometrů. Čím víc jedeme na západ, tím jsou mraky níž. Světla ubývá a jedeme v šeru. Oblohu v dálce před námi protnul prvý blesk, provázen vzápětí dalším a dalším. Zatím neprší, ale litry vody jsou ze vzduchu přímo cítit. Strašidelná atmosféra působí skličujícím dojmem. „Tati, třeba to nebude tak hrozné“, utěšuje mne syn, „podívej v našem průsmyku neprší. Bouřka je až tam dál“. „Milý hochu“, chladím jeho optimismus, „průsmyk na který ukazuješ je slepý. My musíme tam do toho pekla“. Po hodince jsme na odbočce. Zvažuji zda toto dobrodružství nepřerušíme. Lépe čestně prohrát, než vlítnout do maléru. No, ještě popojedeme a pak uvidíme.

Zastavujeme na parkovišti před restaurací. Drobně prší a hromobití jako by ustoupilo zpět k západu. „Tak jdeme do toho“! Dolévám palivo do motoreček a snažím se nalít ni několik deci optimizmu do sevřených ženských duší. U dcery se to daří. „Kdyby nás náhodou zabil blesk, tak jsme vás všechny měly rády. Pá“ pokřikuje. Jana má sinalý obličej. „Jak se cítíš, poskakuje před ní syn s kamerou a dělá detailní záběry sevřených úst. „Netoč“, prosí postižená. "Máš strach?", nedá se syn odradit. „Ano bojím, moc se bojím“, přiznává Jana a odevzdaně usedá za řídítka. Před děvčaty je 22 kilometrů serpentin k nebeským branám. Odměnou jim bude zdolání druhé nejvýše položené cesty v Evropě. Pokud tam ovšem dojedou. Tak, konec úvah, jedeme. Drobný deštík nepřestává, ale celkem je snesitelný. Zatím cestu tvoří mírné oblouky. Ostré zatáčky teprve přijdou. Korytem potoka, který lemuje silnici se valí kvanta zčeřené vody. Nahoře musel být pěkný slejvák! Sklon silnice se pomalu zvyšuje. Začíná být znát zatížení. Lehčí Ilona pomalu mizí v dáli a my jistíme Janu. Vyjíždíme z lesa a míjíme poslední stavení a údolí se postupně rozevírá. Volnější prostor působena Janu blahodárně. Jeďte dopředu. Dožeňte Ilonu, já to zvládnu. Když něco mám mobil. Moc se nám nechce, ale musíme na vrchol, ať nám dcera neujede do Bormia. Doháníme ji až po několika kilometrech. Docela si na serpentiny zvykla a její pneumatiky kreslí na mokrou vozovku hezké obloučky. Sedím za volantem, syn natáčí. Stále odkládám předjetí. Vozovka je kluzká a nechci dceru vylekat. Cesta je od propasti lemována pouze nízkou betonovou zídkou, která motorku před vjetím do prázdna nezastaví. „Zkusím to za další zatáčkou, tam bude víc místa“, myslím si po každé zákrutě. „Musím natočit příjezd na vrchol. Nemůžu ji ale ohrozit“, říkám si a najednou mám po pravici kiosky, po levici restauraci a kamenný kostelík. Jsme nahoře. Podávám dceři ruku a gratuluji, k chlapskému výkonu. Její motorečku odtahuji pod střechu restaurace, ne jejíž zdi stojí 2760 m n.m.. Rychle měním zadní kolo. Silniční plášť nahrazuji terénním a malé řetězové kolo horským převodem. Déšť sílí. Po chvíli se z vodních provázků vynořuje i Jana.

Obě dívky jsou promrzlé a se silami na dně. Hnát je dál nemá smysl. Déšť nabírá na intenzitě a je jasné, že v nejnižších hodinách nepřestane. Holky rychle hoďte mi kombinézu, křiknu a už se soukám do žlutého overalu. Syn mne následuje. Namísto přilby nasazuji jen kapuci a kolem kostelíku se vydávám ke stanici lanovky, čnící na obzoru. Její bílá fasáda teď částečně splývá se sněhovými jazyky. Drobné kamení má zatím charakter jakés-takés cesty. Míjím boudu ve svahu. Tady cesta končí. Dál už to je jen suť hrubých kamenů léta uvolňovaných letním táním ledovce. „Tak, tady jsme skončili v roce 2003“, vzpomínám. Škoda, že jsme neměli tyto pláště a převody, tenkrát byla obrovská šance, protože počasí bylo nádherné. Motor vytočený do nejvyšších otáček kňučí, ale neprotestuje a táhne mne dál směrem nahoru. Vyhýbám se bílým jazykům. Sníh je změklý a kola se do něj boří až po osy. Někde si musím pomáhat nohama, abych ne kluzkém povrch udržel rovnováhu. Déšť se mění v liják. Nechci to vzdát. Vždyť ta stanice lanovky je tak blízko! Opak je pravdou. Budova se ukazuje výrazně dá než jsem očekával a navíc rovně jet nelze. Za prvé, stoupání je na padesáti kubíkový motor příliš veliké, za druhé, stále mám oči na šťopkám. Musím objíždět srázy vytvořené kamennými lavinami. Neohlížím se, tak nevím jak se daří synovi, který mne následuje. „Je mladší tak ať se stará. Mně také nikdo nepomáhá“. Déšť na chviličku polevil a já poprvé shora uviděl ledovec, který se začíná na vrcholu hory Ortles /3899 m n.m./ a končí hluboko v údolí. Pauza kterou mi příroda milostivě dala k pohledu na okolí, byla jen aby bouře nabrala sil. Stanice je doslova na dosah ruky, když se otevírají nebeská stavidla za začíná hotové peklo. Dostávám opravdový nářez. Kroupy velikosti třešně bičují každý kousíček těla. Údery jsou pěkně bolestné. Konec rychle zpátky! Cíl byl dosažen a já nechal dole foťák. Ono stejně není co fotit Jako důkaz trkám do kapes několik bílých kamenů, které vidím jenom tady. O kus níž jsou černé Teprve teď pociťuji, že cesta dolů je mnohem náročnější. Nevidím. I přes intenzivní brzdění motorečka mnohdy klouže neovladatelně dolů. Několikrát se ocitám je sněhovém jazyku, odkud se musím vyhrabávat. S motorem v chodu tlačím motorku dolů. Síly mne pomalu opouštějí. Co se dá dělat nejsem už žádný mladík. Léta jsou znát. Nevnímám blesky, které třískaví do sloupů vysokého napětí, pod kterým projíždím. Nepřetržité dunění hromu beru jako hlas pána hor, kterého jsme vyrušili ze spánku. Konečně se dostávám na rovnější úsek sedám do sedla a ujíždím dolů. Dolů ke svým. Syn je dole kupodivu dříve než já. Vybral si lepší sjezd. „Tak co necvrnkl sis?" Zubí se na mne. Jsem vysílený. Nechápu na co se ptá. „Kousek od tebe udeřil blesk“. „Tak to jsem neviděl“, uzavírám. Z kapes vytahuji kameny a hrsti sněhu na památku. Urychleně nakládáme motorky do auta. Jet na nich dolů by byla sebevražda. Po pár vteřinách polévá tělo teplá vlna. Dosáhli jsme toho. Rekord byl překonán. "Odhaduji, že jsme dosáhli aspoň 2900 metrů", jásám. "To se mýlíš", říká dcera. „Tady u spodní stanici lanovky jsou označeny nadmořské výšky jednotlivých stanic. Ta vaše je 3145 metrů nad mořem". "Tak rychle, to chce šampus!" Nedočkavě, chvějícíma rukama otvírám zátku a pijeme přímo z lahve. „Támhle jsou stupně vítězů“, ukazuje dcera. Rychle, krupobití, nekrupobitní utíkáme ke schůdkům a stoupáme všichni na nejvyšší stupínek, Opojen úspěchem usedám před restaurací na lavičku pokrytou kroupami, nohy dávám na stůl a vychutnávám si šumivý mok.

V teple, chráněni střechou auta se vydáváme zpět do údolí. Silnící se dolů valí potoky kalné vody. Kroupy neustále vyťukávají nesrozumitelnou morseovku do střechy auta a snaží se nám ulomit stěrače, které nestíhají čistit přední sklo. Opatrně, velice opatrně vede syn auto do hlubiny. Se snižující se polohou se kroupy mění v déšť. Sjíždíme do Spondigno stáčíme volant vpravo, opět projíždíme Merano a nocujeme v penzionu u San Leonarda Nakonec jsme ujeli i tomu nepříjemnému dešti.

Páteční ráno nás vítá opět mlhou a zataženou oblohou. Po včerejší čertovské svatbě, nám ovšem připadá nádherně. Motorečky dostávají zpět silniční obutí. Holky čeká třetí, poslední průsmyk Timmelsjoch. Leží na hranici. Vyjedeš nahoru a jsi v Rakousku. Přítel mi tento průsmyk popisoval dost dramaticky. Obzvlášť Italský úsek, který stoupá do více než dva a půlkilometrové výšky má být náročný. Nějak se mi to nezdá. V mapě vidím kótu 1923 m n.m. Holky startují, usedají za řídítka a metr po metru se sunou k oblakům. Silnice pozvolna stoupá, Nuda, žádná zatáčka, žádná skála, ani propast. Mezi dvěma tunely nás opět zastavuje nepřítel semafor, vyzdobený červenou. Čekání zas nemá konce. Netrpělivé italské povahy vycouvávají svá auta ze štrůdlu a vrací se zpět. My nemůžeme. Chceme získat skalp ještě této hory. Nakonec to nevydržím, sedám na jednu motorku a doprovázen dcerou, jedeme se podívat na příčinu nucené zastávky. V druhém tunelu instalují stropní desky. Jeřáb zabírá úzkou tunelovou chodbu do posledního decimetru. Tak tudy to opravdu nepůjde. "Momento, minuto", ukazuje na mne italský dělník a vztyčuje deset prstů. Zklamaně se vracíme. „Když ukázal deset, znamená to další půlhodinu", říkám zklamaně. Křivdil jsem mu. Po devíti minutách naskakuje zelená a my vyjíždíme z temnoty k dennímu světlu. Stoupání silnice je nadále mírné. "Kecal", bručím nespokojeně na adresu přítele. Za chvilku musíme být na vrcholu. „Toto má být náročná cesta?“. Vyjíždíme z lesního porostu děláme táhlý, vnitřní oblouk, po úbočí, zdobený několika kraťoučkými tunely. Silnice mizí za ohybem. Teď to začíná. Ostrá pravá zatáčka a vzápětí levá a už se to střídá. Sklon, jako schodiště. Holky i nás najednou obklopuje mléko. Vjeli do mraků. Mlha je tak hustá, že není ani vidět z jednoho konce úzké cesty na druhý. „Jeďte opatrně“, křičím, jenže jak opatrně? Držet se skály vlevo znamená jet v protisměru a kamenný obrubník na pravé straně je tak nízký, že se dá přeskočit i malinkými deseti palcovými koly našich motorek. Projeli jsme už třetím tunelem, vždy s nadějí, že za ním mlha ustoupí. Je to už nekonečné. Z mléka se vynořuje cedule, kterou registrujeme na poslední chvíli.



Na ní stojí TIMMELSJOCH 2506 m n.m. Za ní mlha není jen opuštěná budova, který kdysi sloužila jako celnice. „Nelhal“, v duchu se příteli omlouvám. Přejíždíme na rakouskou stranu. Jako by mávl kouzelným proutkem. Vítá nás modrá obloha a nádherné panorama zasněžených alpských velikánů. Zastavujeme děláme poslední fotky a pomalu sjíždíme do lyžařského centra Söldenu. Zastavujeme na oběd, nakupujeme suvenýry a ukládáme motorky do auta. Zpáteční cesta přes Rakousko je pro jezdce, vlastně jezdkyně rekreační. Motorky odpočívají v servisním voze a holky se líně rozvalují na sedadlech. Napětí polevilo. Nejhorší mají za sebou. Líně mžourají na sluníčko v okně a obličej jim zdobí spokojený úsměv. „Ještě čtyři stovky po republice a jsme doma“, myslí si v duchu. „V republice to už bude jednoduché, v případě nouze to už i dotlačíme, ne“? Odpovědnost za zdar výpravy teď spočívá na doprovodu, který za volantem dělá co může. „Jeď pomaleji, já se s tebou bojím“, křičí Jana na Honzu a kucká se smíchy. „Moc mi do toho nemluv,“ vrací jí to syn, „jestli se ti moje jízda nelíbí, otočím to a pojedeš Stilfserjoch ještě jednou“. Ilona je raději zticha, zná svého bráchu, tak proč se rozčilovat !!! Servisní vozidlo se řítí Rakouskem, Německem a znovu Rakouskem. Holky spokojeně podřimují. Ke slovu se dostávají teprve za hranicí České republiky. Kousek za Dolním Dvořištěm je čeká poslední, opravdu poslední porce.

Pomalu vylézají z pohodlí auta, dělají nešťastné ksichtíky a odevzdaně se navlékají do kůže. Pak jde všechno ráz na ráz a my si nestačíme odškrtávat města, které zůstávají za našimi zády. Kaplice, České Budějovice, přestávka a tankování. Třeboň, Stráž nad Nežárkou, Jindřichův Hradec a opět zastávka na benzínce. Zastávky musíme podřizovat vybavenosti našich silnic. Pokud jsme jezdívali jenom kluci, dalo se zastavit v případě potřeby kdekoliv, například u lánu kukuřice. Teď musíme být džentlmeny.
Kamenice nad Lipou, Pelhřimov, Jihlava a další zastávka. Kilometry sice ubíhají, ale den se nezadržitelně chýlí ke konci. Velké Meziříčí, Velká Bíteš a Brno. Je jasné že předpokládaný příjezd do Zlína v 15 hod. nezvládneme, protože hodinky už teď žalují 5 hodin zpoždění. Tak rychle, Slavkov, Bučovice, Uherské Hradiště a konečně na nás dýchlo teplo domova. Ačkoli se jelo téměř bez přestávky, do rodných Březůvek přijíždíme za tmy, právě odbíjela desátá večerní.

Z celkové dvoutisící kilometrové cesty ujely děvčata více než 1000 km. Což byl pro jejich křehké ruce docela slušný výkon. Cesta ukázala, že alpské vysokohorské silnice se dají zvládnou i relativně nenáročnou konstrukcí s automatickou převodovkou. Neméně potěšující bylo zjištění, že konstrukce našich motocyklů je dnes již natolik vyzrálá, že poruchy, stejně jako v loňském roce, jsme nezaznamenali.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)