Moravské minimotocykly na střeše Evropy

Mokrý a promrzlý jsem před dvěma lety pod Grossglocknerem přísahal, že tato cesta na minimotocyklech vlastní konstrukce byla poslední. Dlouho jsem to vydržel. Letos mi bylo padesát a chtěl jsem si dokázat, že ještě nepatřím do starého železa.

Moravské minimotocykly na střeše Evropy
Již při plánování prvé alpské cesty figuroval Oltres na předním místě. Přednost však byla dána Grossglockneru, který je o čtyři sta kilometrů blíž. Letošní cíl zněl: během čtyř dnů projet pět států a zdolat desítku alpských průsmyků, z nichž nejvyšší, pod Oltresem na hranici Švýcarska a Itálie je ve výši 2758 m. n. m. Nechci horskou magistrálu Stilfserjoch pouze projet, ale chci se po úbočí alpského velikána vydrápat ještě kousek výše. Pro test jsem vybral dva modely J.H.Pento "Sport " s mechanickou spojkou a čtyřstupňovou převodovkou, která má větší rozsah než variátor. To umožní dosáhnout vyšší rychlosti a zdolat větší stoupání. Jeden motor je originál s pěti kanálovým rozvodem a výkonem pět koni, do druhého jsme použili tří kanálový válec ze skůtříku s automatickým ovládáním. Závěr testu ukázal, že tato kombinace byla rovnocenná. Ve stoupání nižší výkon vyrovnávala lepší pružnost motoru a nebylo třeba tak často řadit. Maximální rychlosti obou přesahovala 70 km/h. Opět jsme jeli v barvách VALVOLINE a zkoušeli olej CONPETENTION 2 T, určený pro soutěžní a terénní motocykly. V pátek v poledne vyrážíme ze Zlína s půlhodinovou ztrátou. Příliš jsme se zapovídali s novináři. Cesta pak rychle ubíhá. Rozkopané a ucpané Brno nám naděluje další půlhodinu. Dolní Dvořiště je příliš daleko, tak usedáme za řídítka a ručka plynu jde na doraz. Doslova prolétáme Jindřichovým Hradcem, Třeboní a Českými Budějovicemi. Začíná se stmívat. Zastavujeme v Plané, kde trávíme první noc. Abychom dohnali ztrátu, vyrážíme už za šera. Na rakouském území se k nám přidává, nepříjemný známý z minulých výprav - déšť. Díky němu si nevšimneme, že u směrovky na Linz je nápis "AUTOBAHN". Pak události dostávají rychlý spád. Proti plánu se ocitáme na dálnici. Naši jižní sousedé nám dávají troubením znát, že sem nepatříme. Hledáme odbočku na Wels, abychom z dálnice co nejrychleji zmizeli. Naše štěstí se asi někam zatoulalo a namísto něho se k nám blíží policejní auto s blikajícími majáčky. Zastavujeme a snažíme se vysvětlit, že náš vjezd na dálnici nebyl úmyslný. Pro kolegu z doprovodného vozidla je to atrakce. Přichází s kamerou a filmuje naši neradostnou situaci. Policisté však nemají pro tuto činnost příliš pochopení. Kontrolují nás a když zjistí, že motocykly, ani auto nemají dálniční známky, usazují našeho kameramana i režiséra v jedné osobě k sobě do auta a nám přikazují, abychom je následovali. Opakuji neúmyslnost našeho počínání a že spěcháme. "Tak počítejte s hodinovým zpožděním", zní odpověď. Na stanici nám inspektor vyčísluje cenu přestupku. "Jeden motocykl, to je 65 EURO, dva je 130, auto 120, dohromady dvě stě padesát EURO." Snad podesáté omílám, že náš vjezd na dálnici vznikl špatným značením. Dále vysvětluji účel naší cesty. "Vy na tomto chcete přejet Stilfserjoch?" dívají se nedůvěřivě. Když přisvědčím a ukazuji české noviny, ve kterých jsou naše fotografie s informacemi o plánované cestě stoupáme na ceně. Pokuta se scvrkává na pouhých 36 EURO. Tvář policistů dostává přátelský výraz, slibují urychlený průjezd městem a ochotně se u našich minimotocyklů fotografují. Pak usedají do vozu, zapínají sirény a vyvádějí nás na welskou výpadovku. Loučíme se jako přátelé. No i za přátelství se dnes platí. Déšť mezi tím přestal a tak ručka plynu jde na doraz. Za Salzburgem začíná opět pršet. Promočení se blížíme k Innsbrucku. Hlavou se mi honí chmurné vzpomínky na odyseu pod Grossglocknerem. Vítr, který občas roztrhne mraky a ukazuje zasněžené vrcholky tyto chmury ještě umocňuje. Okolní štíty jen málo přesahují dva kilometry, zatímco my se chystáme o pět set metrů výš. "Proč musíme mít zase takovou smůlu", říkám si. "Cesta bude uzavřená a my sem jeli zbytečně, nebo na náledí dojde k havárii". Lyžařské centrum nás odměňuje přerušením deště. Cesta stoupá serpentinami do výše 1375 m.n.m. k Brennerskému průsmyku. Využíváme sucho Honím se zde s kolegou Ševčíkem, který v současnosti jezdí mistrovství republiky třídu 125. Já prožívám dobu před 25 lety, kdy jsem se s otcem jmenovaného utkával v třídě 350. Začíná opět pršet. Zpomalujeme. Oba máme obroušené stupačky a já hřebík v zadním kole. Naštěstí jsem musel píchnout až na rovné cestě, jinak bych se seznámil nejen s hřebíkem, ale i povrchem silnice. Přejíždíme hranici a čeká nás italské město Vipiteno. Během dnešního dne nejen doháníme ztrátu, ale stihli bychom projet i druhý průsmyk. Nepříjemný déšť má rozhodující slovo. Ve městě je, ale nějaká slavnost a míst ke spaní je jako šafránu. Nakonec získáváme pokoj pro dva. Losujeme, kdo bude spát v teplém pokoji a kdo bude mrznout v autě. V pokoji kromě dvou postelí nacházíme válendu, kde se mohou vyspat zbývající dva. Odvádím pozornost recepčního vyprávěním o naší cestě a kolega propašovává zbývající kluky na pokoj. Tak jsme se pohodlně vyspali všichni čtyři.

Ráno nemohu dospat, vycházím na balkon. Vítá mne hvězdné nebe a ranní mráz. Východ slunce nás zastihl už v šestnáctikilometrovém stoupání k průsmyku Jaufen, ve výšce 2094 m.n.m. Cesta je suchá a teplota 3 stupně nad nulou. Promrzlí sjíždíme dolů. Čeká nás devadesát kilometrů na odbočku k nejvyššímu průsmyku. Slunce stoupá a nebe je nádherně modré. Ozařuje bílé vrcholky hor a zelené stráně na kterých chybí pouze fialová MILKA. Teplota se šplhá přes dvacet a já začínám věřit ve spravedlnost, která odčiňuje útrapy minulých cest. Ve Spondignu odbočujeme vlevo na 22 kilometrů stoupání. Celou dobu nás míjejí desítky motocyklových dinosaurů, kteří míří buď k vrcholu, nebo naopak dolů. Motory našich kolibříků pracují jako hodinky. Bzučí ve správné tónině a rychlost neklesá pod čtyřicítku. Lesní porost končí a před námi se na skále klikatí stuha úzké cesty jejíž kvalita neodpovídá ani horšímu průměru českých silnic. Každým metrem stoupání se před námi otevírá nádherné panoráma alpských vrcholků, jimž vévodí majestátný Oltres. Levá vracečka donekonečna střídá pravou a najednou jsme nahoře. Tam to vypadá jako na matějské pouti. Stojí zde snad stovka silných motocyklů. Stavíme naše kolibříky pod značkou na které stojí 2758 m.n.m. Hlavní úkol máme splněn. Náš rekord je překonán téměř o 200m. Zatímco se fotografujeme, přichází několik řidičů silných motocyklů a obhlíží naše diblíky. "S tímto jste vyjeli až sem?" vyptávají se nedůvěřivě. Když odpovím, že máme za sebou tisíc kilometrů, působila tato zpráva jako bomba. "Čechoslováci přijeli na těch malých motorkách až sem", letěla zpráva od úst k ústům a zástupy nás chodí okukovat jako při cirkusovém představení. Dostávám několik nabídek. Na místě můžu motorky prodat, což s úsměvem odmítám.

Potřebujeme ještě výš, protože ve Francii, blízko Mont Blancu je ve výšce 2770 m průsmyk "Col de ľ Iseran", který chceme překonat také. Usedáme do sedel a po šotolinovém chodníku šplháme ke stanici lanovky. Podařilo se nám vydrápat asi ještě o 50 metrů výše. Dál to už nejde. Ne, že by výkon motoru nestačil, ale potřebovali bychom pneumatiky s crossovým desénem. Je poledne a my jsme ztratili hodně času. Tak opět do sedel a serpentinami dolů k městu Bormio. Za ním nás čeká další stoupání k průsmyku Gavia. Popis cesty by byl opakování předešlého kopce. U jezírka na vrcholu si dopřáváme krátký odpočinek a podivujeme se proč minulý vrchol byl doslova obsypán, zatím-co tady téměř není živá duše. Brzy zjišťujeme důvod. Cesta k "Ponte di Legno" je neprůjezdná. Asi kilometr pod vrcholem se utrhla silnice a zřítila se do propasti. Nezbývá než se vrátit stejnou cestou až do Vipitena. Tady měním strategii. Hlavní cíl byl splněn. Když už se musíme vrátit, ať jsou zásluhy spravedlivé. Jezdci z motocyklů sedají do servisního vozu a doprovod usedá za řídítka. Tak jsme si vrcholy projeli všichni. Tentokrát se nikde nezdržujeme. Když projíždíme rakouskou hranici, dostáváme šílený nápad. Pojedeme celou noc, ať jsme k ránu v České republice. Krásná noc nás k další cestě přímo vybízí. Tři řídí, jeden spí. Trvale jedeme sedmdesátkou. Rychlost přes města překračujeme s vědomím, že jsme si již předplatili. Cesta krásně ubíhá, ve tři ráno přejíždíme českou hranici a ubytováváme se. Pondělní ráno jsme prospali. Vyjíždíme až odpoledne. Zastavujeme se v Pelhřimově, kde registrujeme rekord. Pak opět plný plyn a pětasedmdesátikilometrovou rychlostí se řítíme se k Brnu. Tady nocujeme a v úterý v půl desáté nás vítá Zlín, EMUR FILM a novináři.. Jako výrobce motocyklů a organizátor testu konstatuji: "Trasu jsme nedodrželi, ale výškový rekord 2800 m je překonán. Projeli jsme trasu dlouhou 2141 km. Jediným defektem byl hřebík v zadním kole. Průměrná spotřeba činila necelé 3 l /100 km/h. Pokud se to zdá hodně, jelo se stále na plný plyn. Použili jsme pneumatiky MITAS s desénem S - 07 a extrémě měkkou směsí". Závěrem chci poděkovat spolujezdcům: Janu Holíkovi, Lukáši Malaníkovi a Františku Ševčíkovi za zdárný průběh naší cesty.

Názor redaktora:


Osobně jsem v minulosti tyto motocykly testoval a musím konstatovat, že se jedná opravdu o nezdolné stroje. Nicméně delší cestování si umím jen stěží představit. Pan Holík - výrobce, dobrodruh a konstruktér v jedné osobě má v tomto ohledu můj obdiv. Jednoznačně držím palce tomuto dobrodužnému počinu, ať vše vyjde a technika nezradí.
Lukáš Růžička

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist