Minimotocykly za polární kruh
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: Jaroslav Holík | Zveřejněno: 15.11.2004 | Zobrazeno: 21 539x
Po několika předešlých výpravách, Vám přinášíme další autorskou reportáž pana Jaroslava Holíka a jeho skupiny tentokrát z cesty za polární kruh. Výprava se konala na přelomu června a července letošního roku a jako tradičně, kromě jezdců samotných, byli hlavními aktéry této daleké cesty především minimotocykly Pento vlastní výroby. Tak dlouhá a náročná cesta, na kterou by mohl být pyšný i nejeden jezdec velkého endura, si tak jistě při pohledu na tyto vitální mopedy zaslouží opět náš obdiv.
"Kam povede vaše příští cesta?"zazněla otázka reportéra při jednom z našich prvních motomaratonů. "Dojet za polární kruh", plácl jsem a byl sám na sebe pyšný, jak trefně jsem odpověděl. Jenže… Co chlap jednou slíbí, musí splnit. Mezi tím jsme na minimotocyklech vlastní produkce projeli Tatry, Taurské Alpy s vrcholem Edelweisspitze 2571 m.n.m, a na úbočí hory Ortles, která leží na italsko - švýcarské hranici, překonali výšku 2800 m. n. m.
Nyní nezbývalo, než vzít mapu a hledat kudy, kudy cestička. Optimální trasa byla do Tallinnu, pak nasednout na loď do Helsinek a dál po teritoriu Finska. Jenže… Loď něco stojí a finský jazyk je mi vzdálenější, než španělská vesnice. Zvítězilo tedy Rusko. Ruské cesty budou pro podvozek supertěžkým oříškem a úspěch na této trase bude cennější. Stejně tak i já si chci dokázat, že ve svých 51 letech, ještě za něco stojím a chci cestu tam jet bez střídání. Pro test jsem vybral osvědčené modely "Sport" s mechanickou spojkou a čtyřstupňovou převodovkou. Každý rok představujeme nějakou novinku, tentokrát byl jeden motocykl vybaven vodním chlazením. Chystám tři rezevní kola a čtyři duše. Vím jak jsou ruské cesty zrádné. Jinak téměř nic. Odolnost prověřená minulými cestami mi dává optimismus.
Ve čtvrtek 24.června odpoledne vyrážíme ze Zlína. Nic nás nežene, protože potřebujeme dojet pouze k hranicím a přespat ještě na našem území. Maraton začíná v pátek. V šest překračujeme hranici. Cesta Polskem probíhá klidně až do Varšavy. Hlavní ulice je rozkopaná a značení objížďky je asi zbytečný luxus. Tak bloudíme, vyptáváme se, dostáváme protichůdné informace a končíme na nějaké lesní cestě za Varšavou. Tam se nad námi smiloval místní řidič. Usedá do auta ukazuje, ať jej následujeme a vyvádí nás na správnou cestu. V Lomži mám za sebou 550 kilometrů a padám únavou. Usedám do doprovodného vozidla. Ať se ukážou mladí. Hned za městem začíná nekonečný úsek oprav cesty. Toto je něco pro kluky. Jako když je píchne šídlem. Ručka plynu jde na doraz. Objíždějí kolony aut vlevo i vpravo a mizí mám z očí. Jakmile omezení skončí, přidáváme a snažíme se uprchlíky dohnat. Červený terč v ruce policisty, naši snahu brzdí. „A pan znaje skolku tu jechali?“zní dotaz. Rychlost 66 km/h, kterou požaloval radar oceňuje policista na 100 zlotých. Používám taktiku z loňska. Vysvětluji cíl naší cesty, ukazujeme noviny a nevyžaduji doklad. Výsledná suma je 50 zlotých. "Dávejte si pozor", varují nás policisté, "ještě tu budou dvě kontroly. Jeďte hezky pomalu jako vaše motorečky". Této informaci nevěřím, příliš dobře znám syna i jeho kolegu. Hoši nás čekají na kraji Augustova s prázdnými nádržemi. "Měli jsme štěstí", směje se syn. "Na té rozbité cestě jsme předjeli nějaký bavorák, jeho řidič to nemohl přenést přes srdce, předjížděl nás právě u radaru, tak zastavili jeho“. ¨ Opět usedám za řídítka. Cítím se svěží, proto přijímám změnu plánu, jet celou noc a vyšetřený den věnovat odpočinku a prohlídce Rigy. Litvu projíždíme po tmě. A úsvit nás vítá siluetou televizní věže a betonovým nápisem RIGA. Za tento den a noc jsme urazili 1100 km. V Rize máme domluveno ubytování v chatě bývalého ředitele Rižského motocyklového závodu, se kterým jsme kdysi zahajovali výrobu. Závod činnost ukončil, ale přátelství zůstalo. Před chatou nás čekají bývalí náměstci Sergej a Viktor. Dostáváme se do prekérní situace. Chata je zamčená a po majiteli vidu ani slechu. Situaci zachraňuje Sergej. „Manželčina šéfová má nedaleko chatu a jistě ráda uvidí české dobrodruhy.“ Po pár minutách nás sympatická blondýna vítá, jako bychom se znali odedávna. Stolky před chatou, za kterou by se nemusel stydět prosperující podnikatel z Mnichova, se zaplňují lososem, pečenými kuřaty a točeným českým pivem. Touto troškou přispíváme a děkujeme Pivovaru Janáček za materiální sponzorství. Regenerujeme síly v sauně a krytém bazénu. Ráno prší. Oblékáme žluté rybářské kombinézy a ukusujeme další kilometry z našeho arktického krajíce. Realita fronty vozidel na ruské hranici nás vytrhává ze snění o včerejšku. Na motorkách předjíždíme kolonu vozidel a vypisujeme haldy zbytečných papírů a vyřizujeme kvanta nařízení, které stejně nejsou k ničemu. Doprovodné vozidlo beznadějně zamrzlo ve frontě. Za 15 dolarů si můžu zaplatit oficiální urychlený průjezd. Neváháme, ale i tak trvá průjezd hranicí 3 hodiny.
Následující překvapení mi přichystal přítel, mistr sportu v rallye Vladimír Saročinský. „Za hranicí tě bude čekat můj autobus, který vás bude doprovázet, ať máte ochranu“, řekl mi do telefonu. Fialová KAROSA 734 s kuchyňkou a lůžky skutečně stojí kousek před Pskovem. Osádku tvoří pět Vladimírových kolegů a zkušební jezdec Kovrovského motocyklového závodu s padesátkou PILOT a prototypem obojživelné tříkolky BROD. Představa nového kolegy je, že na PILOTU pojede trasu spolu s námi. Nechce věřit, že nám nemůže stačit. Když se o tom přesvědčuje, rezignovaně ukládá svůj stroj do autobusu a program jeho testovací jízdy se zužuje na sledování naší spanilé jízdy a pití vodky. My jedeme stále na plný plyn. Autobus ve snaze držet s námi krok, nehledí na výmoly, kterými hrozí městské komunikace Pskova. Jeden výmol se mu stává osudný. Zachytává a končí s utrženým výfukem. Jedeme opět sami a opět i v noci, abychom dohnali čas ztracený na hranici. Autobus nás dohání asi po pěti stech kilometrech. Ruští kolegové provizorně výfuk přidrátovali a sledují nás jako stín. Noc je velice krátká. Úsvit nás zastihuje v Petrozavodsku. Za tento den a noc jsme ujeli téměř tisíc kilometrů. Opět padám únavou a řidiči obou doprovodných vozidel také melou z posledního. Zastavujeme u místního motelu objednáváme pokoje pro řidiče a jezdce. Ostatní musí přespat na sklopných lůžkách autobusu. Probouzím se odpoledne, vycházím z budovy. Polévá mne třicetistupňový žár podporovaný jižním větrem. Zděšeně couvám zpět do budovy. Dávám si ledovou sprchu, abych mohl provést nutnou údržbu našich motomiláčků. Po dolití paliva, kontroly osvětlení, měníme zcela opotřebované řetězy a řetězová kola. Všudypřítomný písek zvířený větrem působí na sekundární převod jako brusná pasta. Následuje opět studená sprcha. Náležitě ochlazení si objednáváme ruskou specialitu Šašlik. Na cestu se vydáváme navečer, když se trochu ochladilo. Čeká nás téměř tisíc kilometrů bez známek civilizace. Silnice rovná jako struna se donekonečna táhne romantickou krajinou plnou jezer. Čas od času se ztrácí v zářezech vytesaných ve skále. Pozoruji jak se pozvolna mění ráz krajiny. Borové lesy ustupují bažinaté tundře, která připomíná obrázky Zdeňka Buriana znázorňující prvohory. Kvalita silnice se postupně zhoršuje. Jedeme skloněni nad řídítky stále naplno.
Poprvé zažíváme polární den. Ručička hodin protnula půlnoc. Zastavujeme. Naši ruští přátelé si nalévají šampaňské. My naléváme benzin do nádrží a pokračujeme dál. Nemůžeme se dočkat značky, která nám potvrdí, že jsem překročili pomyslný polární kruh. "Rusi to značení snad nemají", říkáme si, když míjíme odbočku na město Kem, kde jsme značku očekávali. Zklamaně hltáme další kilometry. Mozky jsou zcela otupělé. Nepřítomně sledujeme stále stejný obrázek, když na 966. kilometru od Leningradu vidíme obrovský betonový sloup s nápisem POLARNYJ KRUG a napůl rozstřílenou siluetu losa.
Doslova se sesouváme s motocyklů, sundáváme přilby… a. Vrhají se na nás tisíce krvežíznivých komárů. Naše žluté, proti dešťové kombinézy černají. REPELENTY jsou neúčinné. První část úkolu je splněna, ale k Barentsovu moři zbývá ještě 400 km. Opět usedáme za řídítka. Krajina dostává jiný ráz, tundra zvolna ustupuje a objevuje se jen holé skály. Také počasí se výrazně mění tropické vedro zůstalo 800 km za námi. Teplota jde rapidně dolů a fouká nepříjemně silný severák. Okolní hory zdobí sněhové jazyky. Kluci se střídají a ohřívají v doprovodném vozidle. Zcela promrzlý pokračuji dál. V duchu přiznávám, že jsem se přecenil. Nadávám si do starých zvířat, čeledi přežvýkavců, porušuji silniční pravidla a dávám si pořádný lok moravského penicilínu - slivovice s medem. Protivítr sílí. V mírném stoupání, které běžně jezdíme na čtvrtou rychlost, musíme řadit dvojku. Hlásí se únava a mikrospánek. Chci dojet do Murmansku za každou cenu. Sedmkrát jsem se probral až na okraji silnice. Jako ve snu vidím na horizontu nápis MURMANSK. Konečně! Jsme na u cíle! Cvakají spouště našich fotoaparátů a bzučí kamery. Jenže… cedule není vše. My potřebujeme najít skutečný symbol města. Tím symbolem má být tzv. "Památník Alexandrovu". Na průzkum vyjíždí tři motorečky. Konečně dostává příležitost i náš ruský kolega.
Při hledání památníku vidím směrovku Severomorsk 35 km. Uvedené město bylo původním cílem naší cesty. Jedná se o uzavřenou vojenskou oblast atomových ponorek a podle zpráv z ruského velvyslanectví sem nebyl vpuštěn ani pracovník OSN. "Tak co. Vyzkoušíme bdělost ostrahy“, říkám si a vedu naši skupinku určeným směrem. "Tam nemůžeme, křičí na nás pilot PILOTU". Neposloucháme jeho bědování a jedeme za svým cílem. Doprovodná vozidla nás následují a osamělý kolega nakonec také. Projíždíme kolem budky dopravní policie. Milicionář vybíhá a mává rukama. Asi na pozdrav. Po 20 kilometrech je na cestě objekt připomínající celnici. Vojáci mají samopaly zavěšeny proklatě nízko. Dělám ze sebe pitomce, přijíždím k bráně s prosbou: "Hledáme Alexandrovský památník. Jedeme z České republiky abychom se poklonili hrdinům druhé světové války. Asi jsme ale zabloudili. Můžete nám ukázat cestu?“ Vojáček je lavinou informací zaskočen a ochotně ukazuje, že jedeme špatně a musíme se vrátit. Otáčím svého diblíka a vidím naše servisní vozidlo obklopeno třemi vojáky nekompromisního výrazu. Ukazuje se, že syn natáčel. Žádný s vojáků však netouží po filmové slávě. Dávají nám to najevo. Jako argument mají znamenité výrobky konstrukce Kalašnikova. Nehodláme dělat potíže a před očima vojáka mažeme záběry této oblasti. Pokračuji v roli pitomce. Opět omílám historku, jak si vážíme jeho hrdinných předků. Četař je spokojen, my otáčíme zpět k Murmansku hledat památník. Nad přístavem se tyčí asi třicetimetrová socha - betonový rudoarmějec, obložený věnci a květinami. Před ním hoří věčný oheň. Zdvořile se sochy ptáme, zda se můžeme ohřát a vyfotit se s ním. Hrdina mlčí, což považujeme za souhlas. Nahříváme zkřehlé ruce, zvěčňujeme se s betonovým hrdinou, protiletadlovým dělem a loděmi hluboko pod námi. Poléváme motorečky šampaňským a připíjíme. V autobuse je nutné svařit přidrátovaný výfuk. I naši miláčci potřebují mistra svářeče. Jeden má uklepaný kryt výfuku, prasklý kryt řetězu a držák blatníku. Druhý se drží. "V Mončegorsku mám bráchu, který se zná s ředitelem opravny autobusů", hlásí jeden z ruských kolegů. "Tam dáme všechno do pořádku". Mám jízdy plné zuby. I když do cíle zbývá pouhých 130 km, předávám řídítka a jdu si do autobusu odpočinout. Řidič zařazuje rychlost a rozjíždí se. Postupně zvyšuje rychlost. Autobus jede jako vystřelený z praku. Najednou nezvládá zatáčku a kutálí se po stráni. Sloupek řízení mne tluče do ramena. Otevírám oči, kolegové stojí kolem, bouchají mne do ramene, usmívají se a zvou mne ven. Sestupuji ze schůdků a vidím obrovský nápis složený z kamenů: JAROSLAVE VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM. Musím se vykoupit láhví slivovice. Město Mončegorsk charakterizuje největší závod na zpracování niklu v Evropě a měsíční krajina. Azyl nám poskytl příbuzný našeho kolegy. Ubytováváme se v obrovském dřevěném domě, který určitě pamatoval lepší časy. Je to opačný extrém rižské pohostinnosti. Srdečnost je však stejná. Po typicky ruské, bohaté večeři se rozcházíme po domě, abychom si našli místo ke spaní. Postelí je málo, tak si rozkládám spacák na zemi. Únavy vykonala své a spím jako v prachových peřinách. Druhý den se vydáváme k řediteli vyjednat opravu. Jsem dost netrpělivý. Zdržení narušuje můj značně napnutý plán cesty. Ředitel není. Objevuje se po půlhodině. Okamžitě nás přijímá v typicky tmavé ruské kanceláři. Hostitel se ujímá slova. Popovídali si o rodině, o rybách, o sbírce minerálů i počasí. Konečně, po další půlhodině, zazněla spásná věta: "Ty Koljo, moji přátelé potřebují nějakou opravu a mají málo peněz, zařídíš to? Bylo by to bez účtu". "Zařídím", zněla odpověď. "Ale oni mají jen 1000 rublů. Zařídíš to?" ředitel zvedl telefon a zavolal mistra. Když mistr uctivě přešlapoval před šéfem uslyšel dotaz. "Sergej Vladimírovič, moji přátele potřebují něco zavařit. Zvládnete to? Samozřejmě, pane řediteli. Ale oni mají jen 500 rublů. Zvládnete to? Samozřejmě, pane řediteli." Naše vozidla zůstávají v závodě a hostitel nás veze zpět domů. Už se nerozčiluji. Rezignuji a raději věnuji pozornost výrobkům kovrovského motozávodu. PILOT nás celkem nezajímá. Jde o enduro, připomínající starší Simsony. Padesáti kubíkový motor je licenčně vyráběné DERBI. Má 3,5 koně, dobrý točivý moment a stačí mu třístupňová převodovka, se kterou dosahuje rychlosti 55 km/h. Zajímavější je tříkolka BROD, která je určena do močálovitých oblastí. Vypadá impozantně. Obří balónová kola jsou z letadla JAK 42. Ty jsou z celé tříkolky nejdražší.
Dvoudobý vzduchem chlazený motor má 200 ccm, jedenáct koní a čtyřstupňovou převodovku. Zadní nápravě chybí diferenciál, proto je ovladatelnost špatná. To však nebrání požitku z jízdy. Sedlo je zhruba ve výši 1,5 metru a řidič má pocit, jako by jel na koni. Proháníme se po Mončegorských ulicích, kde udivujeme místní obyvatele. „Podle našich výpočtů“, chlubí se kovrovský specialista, by to mělo i plavat. Láká mne jezero, jehož protější břeh je v nedohlednu. „Ne, zkusíme to raději na rybníku“, chladí mé nadšení testmen, „dobře si prohlédni protější břeh, abys mohl vyjet ven, BROD nemá kormidlo“. Usedám za řídítka a směřuji k lesknoucí se hladině. „Pozor“, slyším za sebou, ale to už vjíždím do vody. "Jsou výpočty správné? Bude to plavat, nebo půjdu ke dnu? Ale což, vždyť to není moje, tak ať se to utopí. Když zkoušet, tak zkoušet". Brod se zhoupl a já skutečně plavu. To je nadělení, myslím si. Houby vyjedu na druhé straně. Vždyť stojím! Ohlížím se a vidím, že se přece jen pohybuji. Stáčím řídítka, nakláním se, abych zajistil rovnováhu a tříkolka se líně. Ale přece jen otáčí. Z vody vyjíždím na místě, kudy jsem do ní vjel. Hoši si tuto kratochvíli nechtějí nechat ujít a tříkolka prodělává takový test, o jakém se konstruktérům nesnilo. Slunce se přesouvá k západu a autobus s motorečkou stále nikde. Přijíždí teprve v pomyslný večer. Hostitelé nás přemlouvají, abychom zůstali na noc. Když odmítáme, trvají na tom, že nás alespoň kousek doprovodí. Jedou s námi asi 10 km, zastavují příbuzní se opět objímají na rozloučenou. Nadskakuji netrpělivostí, protože jsme ztratili celý den a cestovní grafik je v místech, kde záda ztrácí slušné pojmenování. Protože jeden z našich hochů musí 7. července nastoupit k vojenskému útvaru, zbývají nám dvě možnosti, buď vynecháme Moskvu, nebo musíme test ošidit. Volím druhou možnost. Nakládáme motorky do autobusu. Ty se zhruba 1200 km povezou. „Tutu trasu jsme již jednou projeli. Toto ošizení cesty si vynahradíme tisícikilometrovou zajížďkou do Moskvy,“ omlouvám se svému svědomí. Zpáteční cestu uháníme jak nám to jen, kvalita silnice dovoluje. Spíme v doprovodných vozidlech. Za den a noc jsme na výpadovce k Novgorodu. Tady dostávají slova zase naše dvoutakty. Příliš jsem si zvykl na pohodlí automobilu, tak do sedel musí mladí, silnice mezi Leningradem a Moskvou je velice vytížená. Není čas sledovat okolí Trvale vede vesnicemi jako vystřižení z pohádky o Mrazíkovi s typickými dřevěnými domky zelené barvy. Zde se nic nezměnilo. Všechno je jako před léty. Moskva nám připravuje překvapení. K severu se rozrostla o deset kilometrů. Jedná se o supermoderní skleněné stavby, takže člověk si připadá jako v Dallasu. Provoz houstne. Centrum je jedna veliká zácpa. Každý se tlačí, jen, aby se pohnul o kousek dál. Dopravní předpisy nikdo nedodržuje a červená na semaforu má pouze informativní charakter. Zajišťujeme si nocleh. Ubytováváme se v Českém domě. Nyní nás čeká splnění druhé části šíleného snu: projet se po Rudém náměstí. Ty tři kilometry, přecpanými ulicemi nám trvají téměř hodinu. Poslední zatáčka z nábřeží a před námi se vypíná malebná silueta Chrámu Vasila Blaženého.
Fotografujeme se, děláme si kolečko před kulturním skvostem. Podávám si ruku s redaktorem časopisu ZA RULJOM, což je ekvivalent našeho týdeníku SVĚT MOTORŮ. Natáčíme, když se objevuje auto milice s přísnými inspektory. "Máte povolení magistrátu na provozování atrakcí?" Zní otázka. "Jakých atrakcí"? nechápu. "Jezdíte tady". "Ale to není atrakce. Testujeme motocykly. Byli jsme už na severu u Barentsova moře. Zde máme pouze pracovní setkání a hned jedeme dále". "Tak se nezdržujete a zmizte", zní rada. K tomu není co dodávat, startujeme a mizíme. Projíždíme kolem nově postaveného chrámu Krista Spasitele, největšího kostela v Rusku. Dále se vydáváme přes Arbat, k Vítěznému oblouku. Tuto noc opět spíme pohodlně. Vyrážíme velice brzy.ráno. čeká nás 900 km do Rigy. Silnice je prázdná a kilometry hezky ubíhají. Děsíme se pouze ruské celnice. To že je Rusko zemí neomezených možností se opět potvrzuje. Přijíždíme ke zcela volnému koridoru, kde svítilo zelené světlo. Celník s knírem nám ukazuje, ať jedeme k jinému na opačné straně celnice. Splňujeme příkaz. Toho využívá jiný řidič a vjíždí na naše místo. Hladinu mého adrenalinu povážlivě stoupá. Přibíhám k celníkovi se svými výhradami. "klid", usmívá se celník. Vychází z budky přichází k nám a bleskově nás odbavuje. "Tati, víš proč je ten celník tak ochotný, tahá mne za ruku syn. Podívej, vždyť je to celý pan Horský ze Světa motorů". Musím mu dát za pravdu. Podoba je očividná. Večer se bratrsky objímáme s bývalým ředitelem motozávodu, který se nám snaží vynahradit minulou absenci. Projíždíme motorečky po pláži Baltu, koupeme se a večer promrzlá těla ohříváme saunou, nefalšovanou vodkou a vynikajícím šašlikem.
Nic se nesmí přehánět. Ráno nás čeká závěrečná etapa. Opět plný plyn. Projíždíme Polsko. Bludnou Varšavu projíždíme v noci. Tma na naši smůlu nemá vliv. Po nekonečné hodině neznačenými objezdy končíme u letiště. Zrovna jsem si vychutnával zasloužený odpočinek na sedadle spolujezdce, když řidič, který toho začal mít akorát dost zastavuje auto na příjezdu k letištní budově.a žádá vystřídání. Rozespalý usedám za volant, otáčím auto do protisměru, zrovna před přijíždějící policejní auto. Vystupuji, tak jak jsem v polospánku usedl za volant. Vypadám jako chytrá horákyně. Jedna noha obutá, druhá bosá. Kalhoty mám, tričko chybí. Policisté na mne překvapivě koukají, poslouchají mé nesouvislé bláboly o severních zemích. "Je to blázen, od toho rychle pryč", myslí si,ukazují, abych se otočil do správného směru a pak ať urychleně opustil jejich město. Z duševně narušených měli asi obavy, protože ať jsme jeli jakoukoliv rychlostí vždy nám svítila zelená. Úsvit nás zastihuje v Katovicích, odkud to máme domů co by člověk kamenem dohodil. Cesta jde jako po másle a v poledne si připíjíme točeným v březůvské Kolibě. Skončila cesta, která trvala dvanáct dnů. Jako výrobce motocyklů a organizátor testu konstatuji: „Na motorkách jsme projeli trasu dlouhou 6314 km. Obě zadní pneumatiky byly zcela sjeté, ale ani jeden průraz. Ocenění zaslouží motory Morini GS. Celou cestu jsme jeli na plný plyn a dolévali jsem jen benzín míchaný s olejem VALVOLINE COMPETETION. Závady, jako uvolněný, ozdobný kryt výfuku, uklepaný kryt řetězu a prasklý držák blatníku byly je drobné pihy. Zajímavá byla zkušenost s řidiči motorových vozidel v jednotlivých zemích. Zatím co /pro některé v "nekulturním Rusku"/, na arktické magistrále nás Truckeři nadšeně povzbuzovali máváním, naopak řidiči v Českém Těšíně nás, po návratu do republiky zdravili rukou vystrčenou z okénka a vztyčeným ukazovákem. Nevím, co to znamenalo. Asi nám ukazovali, že jsme jedničky. ". Závěrem chci poděkovat spolujezdcům: Janu Holíkovi, Lukáši Malaníkovi a Františku Ševčíkovi za perfektní průběh naší cesty.
Ve čtvrtek 24.června odpoledne vyrážíme ze Zlína. Nic nás nežene, protože potřebujeme dojet pouze k hranicím a přespat ještě na našem území. Maraton začíná v pátek. V šest překračujeme hranici. Cesta Polskem probíhá klidně až do Varšavy. Hlavní ulice je rozkopaná a značení objížďky je asi zbytečný luxus. Tak bloudíme, vyptáváme se, dostáváme protichůdné informace a končíme na nějaké lesní cestě za Varšavou. Tam se nad námi smiloval místní řidič. Usedá do auta ukazuje, ať jej následujeme a vyvádí nás na správnou cestu. V Lomži mám za sebou 550 kilometrů a padám únavou. Usedám do doprovodného vozidla. Ať se ukážou mladí. Hned za městem začíná nekonečný úsek oprav cesty. Toto je něco pro kluky. Jako když je píchne šídlem. Ručka plynu jde na doraz. Objíždějí kolony aut vlevo i vpravo a mizí mám z očí. Jakmile omezení skončí, přidáváme a snažíme se uprchlíky dohnat. Červený terč v ruce policisty, naši snahu brzdí. „A pan znaje skolku tu jechali?“zní dotaz. Rychlost 66 km/h, kterou požaloval radar oceňuje policista na 100 zlotých. Používám taktiku z loňska. Vysvětluji cíl naší cesty, ukazujeme noviny a nevyžaduji doklad. Výsledná suma je 50 zlotých. "Dávejte si pozor", varují nás policisté, "ještě tu budou dvě kontroly. Jeďte hezky pomalu jako vaše motorečky". Této informaci nevěřím, příliš dobře znám syna i jeho kolegu. Hoši nás čekají na kraji Augustova s prázdnými nádržemi. "Měli jsme štěstí", směje se syn. "Na té rozbité cestě jsme předjeli nějaký bavorák, jeho řidič to nemohl přenést přes srdce, předjížděl nás právě u radaru, tak zastavili jeho“. ¨ Opět usedám za řídítka. Cítím se svěží, proto přijímám změnu plánu, jet celou noc a vyšetřený den věnovat odpočinku a prohlídce Rigy. Litvu projíždíme po tmě. A úsvit nás vítá siluetou televizní věže a betonovým nápisem RIGA. Za tento den a noc jsme urazili 1100 km. V Rize máme domluveno ubytování v chatě bývalého ředitele Rižského motocyklového závodu, se kterým jsme kdysi zahajovali výrobu. Závod činnost ukončil, ale přátelství zůstalo. Před chatou nás čekají bývalí náměstci Sergej a Viktor. Dostáváme se do prekérní situace. Chata je zamčená a po majiteli vidu ani slechu. Situaci zachraňuje Sergej. „Manželčina šéfová má nedaleko chatu a jistě ráda uvidí české dobrodruhy.“ Po pár minutách nás sympatická blondýna vítá, jako bychom se znali odedávna. Stolky před chatou, za kterou by se nemusel stydět prosperující podnikatel z Mnichova, se zaplňují lososem, pečenými kuřaty a točeným českým pivem. Touto troškou přispíváme a děkujeme Pivovaru Janáček za materiální sponzorství. Regenerujeme síly v sauně a krytém bazénu. Ráno prší. Oblékáme žluté rybářské kombinézy a ukusujeme další kilometry z našeho arktického krajíce. Realita fronty vozidel na ruské hranici nás vytrhává ze snění o včerejšku. Na motorkách předjíždíme kolonu vozidel a vypisujeme haldy zbytečných papírů a vyřizujeme kvanta nařízení, které stejně nejsou k ničemu. Doprovodné vozidlo beznadějně zamrzlo ve frontě. Za 15 dolarů si můžu zaplatit oficiální urychlený průjezd. Neváháme, ale i tak trvá průjezd hranicí 3 hodiny.
Následující překvapení mi přichystal přítel, mistr sportu v rallye Vladimír Saročinský. „Za hranicí tě bude čekat můj autobus, který vás bude doprovázet, ať máte ochranu“, řekl mi do telefonu. Fialová KAROSA 734 s kuchyňkou a lůžky skutečně stojí kousek před Pskovem. Osádku tvoří pět Vladimírových kolegů a zkušební jezdec Kovrovského motocyklového závodu s padesátkou PILOT a prototypem obojživelné tříkolky BROD. Představa nového kolegy je, že na PILOTU pojede trasu spolu s námi. Nechce věřit, že nám nemůže stačit. Když se o tom přesvědčuje, rezignovaně ukládá svůj stroj do autobusu a program jeho testovací jízdy se zužuje na sledování naší spanilé jízdy a pití vodky. My jedeme stále na plný plyn. Autobus ve snaze držet s námi krok, nehledí na výmoly, kterými hrozí městské komunikace Pskova. Jeden výmol se mu stává osudný. Zachytává a končí s utrženým výfukem. Jedeme opět sami a opět i v noci, abychom dohnali čas ztracený na hranici. Autobus nás dohání asi po pěti stech kilometrech. Ruští kolegové provizorně výfuk přidrátovali a sledují nás jako stín. Noc je velice krátká. Úsvit nás zastihuje v Petrozavodsku. Za tento den a noc jsme ujeli téměř tisíc kilometrů. Opět padám únavou a řidiči obou doprovodných vozidel také melou z posledního. Zastavujeme u místního motelu objednáváme pokoje pro řidiče a jezdce. Ostatní musí přespat na sklopných lůžkách autobusu. Probouzím se odpoledne, vycházím z budovy. Polévá mne třicetistupňový žár podporovaný jižním větrem. Zděšeně couvám zpět do budovy. Dávám si ledovou sprchu, abych mohl provést nutnou údržbu našich motomiláčků. Po dolití paliva, kontroly osvětlení, měníme zcela opotřebované řetězy a řetězová kola. Všudypřítomný písek zvířený větrem působí na sekundární převod jako brusná pasta. Následuje opět studená sprcha. Náležitě ochlazení si objednáváme ruskou specialitu Šašlik. Na cestu se vydáváme navečer, když se trochu ochladilo. Čeká nás téměř tisíc kilometrů bez známek civilizace. Silnice rovná jako struna se donekonečna táhne romantickou krajinou plnou jezer. Čas od času se ztrácí v zářezech vytesaných ve skále. Pozoruji jak se pozvolna mění ráz krajiny. Borové lesy ustupují bažinaté tundře, která připomíná obrázky Zdeňka Buriana znázorňující prvohory. Kvalita silnice se postupně zhoršuje. Jedeme skloněni nad řídítky stále naplno.
Poprvé zažíváme polární den. Ručička hodin protnula půlnoc. Zastavujeme. Naši ruští přátelé si nalévají šampaňské. My naléváme benzin do nádrží a pokračujeme dál. Nemůžeme se dočkat značky, která nám potvrdí, že jsem překročili pomyslný polární kruh. "Rusi to značení snad nemají", říkáme si, když míjíme odbočku na město Kem, kde jsme značku očekávali. Zklamaně hltáme další kilometry. Mozky jsou zcela otupělé. Nepřítomně sledujeme stále stejný obrázek, když na 966. kilometru od Leningradu vidíme obrovský betonový sloup s nápisem POLARNYJ KRUG a napůl rozstřílenou siluetu losa.
Doslova se sesouváme s motocyklů, sundáváme přilby… a. Vrhají se na nás tisíce krvežíznivých komárů. Naše žluté, proti dešťové kombinézy černají. REPELENTY jsou neúčinné. První část úkolu je splněna, ale k Barentsovu moři zbývá ještě 400 km. Opět usedáme za řídítka. Krajina dostává jiný ráz, tundra zvolna ustupuje a objevuje se jen holé skály. Také počasí se výrazně mění tropické vedro zůstalo 800 km za námi. Teplota jde rapidně dolů a fouká nepříjemně silný severák. Okolní hory zdobí sněhové jazyky. Kluci se střídají a ohřívají v doprovodném vozidle. Zcela promrzlý pokračuji dál. V duchu přiznávám, že jsem se přecenil. Nadávám si do starých zvířat, čeledi přežvýkavců, porušuji silniční pravidla a dávám si pořádný lok moravského penicilínu - slivovice s medem. Protivítr sílí. V mírném stoupání, které běžně jezdíme na čtvrtou rychlost, musíme řadit dvojku. Hlásí se únava a mikrospánek. Chci dojet do Murmansku za každou cenu. Sedmkrát jsem se probral až na okraji silnice. Jako ve snu vidím na horizontu nápis MURMANSK. Konečně! Jsme na u cíle! Cvakají spouště našich fotoaparátů a bzučí kamery. Jenže… cedule není vše. My potřebujeme najít skutečný symbol města. Tím symbolem má být tzv. "Památník Alexandrovu". Na průzkum vyjíždí tři motorečky. Konečně dostává příležitost i náš ruský kolega.
Při hledání památníku vidím směrovku Severomorsk 35 km. Uvedené město bylo původním cílem naší cesty. Jedná se o uzavřenou vojenskou oblast atomových ponorek a podle zpráv z ruského velvyslanectví sem nebyl vpuštěn ani pracovník OSN. "Tak co. Vyzkoušíme bdělost ostrahy“, říkám si a vedu naši skupinku určeným směrem. "Tam nemůžeme, křičí na nás pilot PILOTU". Neposloucháme jeho bědování a jedeme za svým cílem. Doprovodná vozidla nás následují a osamělý kolega nakonec také. Projíždíme kolem budky dopravní policie. Milicionář vybíhá a mává rukama. Asi na pozdrav. Po 20 kilometrech je na cestě objekt připomínající celnici. Vojáci mají samopaly zavěšeny proklatě nízko. Dělám ze sebe pitomce, přijíždím k bráně s prosbou: "Hledáme Alexandrovský památník. Jedeme z České republiky abychom se poklonili hrdinům druhé světové války. Asi jsme ale zabloudili. Můžete nám ukázat cestu?“ Vojáček je lavinou informací zaskočen a ochotně ukazuje, že jedeme špatně a musíme se vrátit. Otáčím svého diblíka a vidím naše servisní vozidlo obklopeno třemi vojáky nekompromisního výrazu. Ukazuje se, že syn natáčel. Žádný s vojáků však netouží po filmové slávě. Dávají nám to najevo. Jako argument mají znamenité výrobky konstrukce Kalašnikova. Nehodláme dělat potíže a před očima vojáka mažeme záběry této oblasti. Pokračuji v roli pitomce. Opět omílám historku, jak si vážíme jeho hrdinných předků. Četař je spokojen, my otáčíme zpět k Murmansku hledat památník. Nad přístavem se tyčí asi třicetimetrová socha - betonový rudoarmějec, obložený věnci a květinami. Před ním hoří věčný oheň. Zdvořile se sochy ptáme, zda se můžeme ohřát a vyfotit se s ním. Hrdina mlčí, což považujeme za souhlas. Nahříváme zkřehlé ruce, zvěčňujeme se s betonovým hrdinou, protiletadlovým dělem a loděmi hluboko pod námi. Poléváme motorečky šampaňským a připíjíme. V autobuse je nutné svařit přidrátovaný výfuk. I naši miláčci potřebují mistra svářeče. Jeden má uklepaný kryt výfuku, prasklý kryt řetězu a držák blatníku. Druhý se drží. "V Mončegorsku mám bráchu, který se zná s ředitelem opravny autobusů", hlásí jeden z ruských kolegů. "Tam dáme všechno do pořádku". Mám jízdy plné zuby. I když do cíle zbývá pouhých 130 km, předávám řídítka a jdu si do autobusu odpočinout. Řidič zařazuje rychlost a rozjíždí se. Postupně zvyšuje rychlost. Autobus jede jako vystřelený z praku. Najednou nezvládá zatáčku a kutálí se po stráni. Sloupek řízení mne tluče do ramena. Otevírám oči, kolegové stojí kolem, bouchají mne do ramene, usmívají se a zvou mne ven. Sestupuji ze schůdků a vidím obrovský nápis složený z kamenů: JAROSLAVE VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM. Musím se vykoupit láhví slivovice. Město Mončegorsk charakterizuje největší závod na zpracování niklu v Evropě a měsíční krajina. Azyl nám poskytl příbuzný našeho kolegy. Ubytováváme se v obrovském dřevěném domě, který určitě pamatoval lepší časy. Je to opačný extrém rižské pohostinnosti. Srdečnost je však stejná. Po typicky ruské, bohaté večeři se rozcházíme po domě, abychom si našli místo ke spaní. Postelí je málo, tak si rozkládám spacák na zemi. Únavy vykonala své a spím jako v prachových peřinách. Druhý den se vydáváme k řediteli vyjednat opravu. Jsem dost netrpělivý. Zdržení narušuje můj značně napnutý plán cesty. Ředitel není. Objevuje se po půlhodině. Okamžitě nás přijímá v typicky tmavé ruské kanceláři. Hostitel se ujímá slova. Popovídali si o rodině, o rybách, o sbírce minerálů i počasí. Konečně, po další půlhodině, zazněla spásná věta: "Ty Koljo, moji přátelé potřebují nějakou opravu a mají málo peněz, zařídíš to? Bylo by to bez účtu". "Zařídím", zněla odpověď. "Ale oni mají jen 1000 rublů. Zařídíš to?" ředitel zvedl telefon a zavolal mistra. Když mistr uctivě přešlapoval před šéfem uslyšel dotaz. "Sergej Vladimírovič, moji přátele potřebují něco zavařit. Zvládnete to? Samozřejmě, pane řediteli. Ale oni mají jen 500 rublů. Zvládnete to? Samozřejmě, pane řediteli." Naše vozidla zůstávají v závodě a hostitel nás veze zpět domů. Už se nerozčiluji. Rezignuji a raději věnuji pozornost výrobkům kovrovského motozávodu. PILOT nás celkem nezajímá. Jde o enduro, připomínající starší Simsony. Padesáti kubíkový motor je licenčně vyráběné DERBI. Má 3,5 koně, dobrý točivý moment a stačí mu třístupňová převodovka, se kterou dosahuje rychlosti 55 km/h. Zajímavější je tříkolka BROD, která je určena do močálovitých oblastí. Vypadá impozantně. Obří balónová kola jsou z letadla JAK 42. Ty jsou z celé tříkolky nejdražší.
Dvoudobý vzduchem chlazený motor má 200 ccm, jedenáct koní a čtyřstupňovou převodovku. Zadní nápravě chybí diferenciál, proto je ovladatelnost špatná. To však nebrání požitku z jízdy. Sedlo je zhruba ve výši 1,5 metru a řidič má pocit, jako by jel na koni. Proháníme se po Mončegorských ulicích, kde udivujeme místní obyvatele. „Podle našich výpočtů“, chlubí se kovrovský specialista, by to mělo i plavat. Láká mne jezero, jehož protější břeh je v nedohlednu. „Ne, zkusíme to raději na rybníku“, chladí mé nadšení testmen, „dobře si prohlédni protější břeh, abys mohl vyjet ven, BROD nemá kormidlo“. Usedám za řídítka a směřuji k lesknoucí se hladině. „Pozor“, slyším za sebou, ale to už vjíždím do vody. "Jsou výpočty správné? Bude to plavat, nebo půjdu ke dnu? Ale což, vždyť to není moje, tak ať se to utopí. Když zkoušet, tak zkoušet". Brod se zhoupl a já skutečně plavu. To je nadělení, myslím si. Houby vyjedu na druhé straně. Vždyť stojím! Ohlížím se a vidím, že se přece jen pohybuji. Stáčím řídítka, nakláním se, abych zajistil rovnováhu a tříkolka se líně. Ale přece jen otáčí. Z vody vyjíždím na místě, kudy jsem do ní vjel. Hoši si tuto kratochvíli nechtějí nechat ujít a tříkolka prodělává takový test, o jakém se konstruktérům nesnilo. Slunce se přesouvá k západu a autobus s motorečkou stále nikde. Přijíždí teprve v pomyslný večer. Hostitelé nás přemlouvají, abychom zůstali na noc. Když odmítáme, trvají na tom, že nás alespoň kousek doprovodí. Jedou s námi asi 10 km, zastavují příbuzní se opět objímají na rozloučenou. Nadskakuji netrpělivostí, protože jsme ztratili celý den a cestovní grafik je v místech, kde záda ztrácí slušné pojmenování. Protože jeden z našich hochů musí 7. července nastoupit k vojenskému útvaru, zbývají nám dvě možnosti, buď vynecháme Moskvu, nebo musíme test ošidit. Volím druhou možnost. Nakládáme motorky do autobusu. Ty se zhruba 1200 km povezou. „Tutu trasu jsme již jednou projeli. Toto ošizení cesty si vynahradíme tisícikilometrovou zajížďkou do Moskvy,“ omlouvám se svému svědomí. Zpáteční cestu uháníme jak nám to jen, kvalita silnice dovoluje. Spíme v doprovodných vozidlech. Za den a noc jsme na výpadovce k Novgorodu. Tady dostávají slova zase naše dvoutakty. Příliš jsem si zvykl na pohodlí automobilu, tak do sedel musí mladí, silnice mezi Leningradem a Moskvou je velice vytížená. Není čas sledovat okolí Trvale vede vesnicemi jako vystřižení z pohádky o Mrazíkovi s typickými dřevěnými domky zelené barvy. Zde se nic nezměnilo. Všechno je jako před léty. Moskva nám připravuje překvapení. K severu se rozrostla o deset kilometrů. Jedná se o supermoderní skleněné stavby, takže člověk si připadá jako v Dallasu. Provoz houstne. Centrum je jedna veliká zácpa. Každý se tlačí, jen, aby se pohnul o kousek dál. Dopravní předpisy nikdo nedodržuje a červená na semaforu má pouze informativní charakter. Zajišťujeme si nocleh. Ubytováváme se v Českém domě. Nyní nás čeká splnění druhé části šíleného snu: projet se po Rudém náměstí. Ty tři kilometry, přecpanými ulicemi nám trvají téměř hodinu. Poslední zatáčka z nábřeží a před námi se vypíná malebná silueta Chrámu Vasila Blaženého.
Fotografujeme se, děláme si kolečko před kulturním skvostem. Podávám si ruku s redaktorem časopisu ZA RULJOM, což je ekvivalent našeho týdeníku SVĚT MOTORŮ. Natáčíme, když se objevuje auto milice s přísnými inspektory. "Máte povolení magistrátu na provozování atrakcí?" Zní otázka. "Jakých atrakcí"? nechápu. "Jezdíte tady". "Ale to není atrakce. Testujeme motocykly. Byli jsme už na severu u Barentsova moře. Zde máme pouze pracovní setkání a hned jedeme dále". "Tak se nezdržujete a zmizte", zní rada. K tomu není co dodávat, startujeme a mizíme. Projíždíme kolem nově postaveného chrámu Krista Spasitele, největšího kostela v Rusku. Dále se vydáváme přes Arbat, k Vítěznému oblouku. Tuto noc opět spíme pohodlně. Vyrážíme velice brzy.ráno. čeká nás 900 km do Rigy. Silnice je prázdná a kilometry hezky ubíhají. Děsíme se pouze ruské celnice. To že je Rusko zemí neomezených možností se opět potvrzuje. Přijíždíme ke zcela volnému koridoru, kde svítilo zelené světlo. Celník s knírem nám ukazuje, ať jedeme k jinému na opačné straně celnice. Splňujeme příkaz. Toho využívá jiný řidič a vjíždí na naše místo. Hladinu mého adrenalinu povážlivě stoupá. Přibíhám k celníkovi se svými výhradami. "klid", usmívá se celník. Vychází z budky přichází k nám a bleskově nás odbavuje. "Tati, víš proč je ten celník tak ochotný, tahá mne za ruku syn. Podívej, vždyť je to celý pan Horský ze Světa motorů". Musím mu dát za pravdu. Podoba je očividná. Večer se bratrsky objímáme s bývalým ředitelem motozávodu, který se nám snaží vynahradit minulou absenci. Projíždíme motorečky po pláži Baltu, koupeme se a večer promrzlá těla ohříváme saunou, nefalšovanou vodkou a vynikajícím šašlikem.
Nic se nesmí přehánět. Ráno nás čeká závěrečná etapa. Opět plný plyn. Projíždíme Polsko. Bludnou Varšavu projíždíme v noci. Tma na naši smůlu nemá vliv. Po nekonečné hodině neznačenými objezdy končíme u letiště. Zrovna jsem si vychutnával zasloužený odpočinek na sedadle spolujezdce, když řidič, který toho začal mít akorát dost zastavuje auto na příjezdu k letištní budově.a žádá vystřídání. Rozespalý usedám za volant, otáčím auto do protisměru, zrovna před přijíždějící policejní auto. Vystupuji, tak jak jsem v polospánku usedl za volant. Vypadám jako chytrá horákyně. Jedna noha obutá, druhá bosá. Kalhoty mám, tričko chybí. Policisté na mne překvapivě koukají, poslouchají mé nesouvislé bláboly o severních zemích. "Je to blázen, od toho rychle pryč", myslí si,ukazují, abych se otočil do správného směru a pak ať urychleně opustil jejich město. Z duševně narušených měli asi obavy, protože ať jsme jeli jakoukoliv rychlostí vždy nám svítila zelená. Úsvit nás zastihuje v Katovicích, odkud to máme domů co by člověk kamenem dohodil. Cesta jde jako po másle a v poledne si připíjíme točeným v březůvské Kolibě. Skončila cesta, která trvala dvanáct dnů. Jako výrobce motocyklů a organizátor testu konstatuji: „Na motorkách jsme projeli trasu dlouhou 6314 km. Obě zadní pneumatiky byly zcela sjeté, ale ani jeden průraz. Ocenění zaslouží motory Morini GS. Celou cestu jsme jeli na plný plyn a dolévali jsem jen benzín míchaný s olejem VALVOLINE COMPETETION. Závady, jako uvolněný, ozdobný kryt výfuku, uklepaný kryt řetězu a prasklý držák blatníku byly je drobné pihy. Zajímavá byla zkušenost s řidiči motorových vozidel v jednotlivých zemích. Zatím co /pro některé v "nekulturním Rusku"/, na arktické magistrále nás Truckeři nadšeně povzbuzovali máváním, naopak řidiči v Českém Těšíně nás, po návratu do republiky zdravili rukou vystrčenou z okénka a vztyčeným ukazovákem. Nevím, co to znamenalo. Asi nám ukazovali, že jsme jedničky. ". Závěrem chci poděkovat spolujezdcům: Janu Holíkovi, Lukáši Malaníkovi a Františku Ševčíkovi za perfektní průběh naší cesty.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?