Dámská jízda alpskými průsmyky

Moravské motocykly ve výšce 3135 m n.m.
Sešel se rok s rokem. „Kam pojedete letos?“ zastavují nás naši fanoušci. "Kam?“, to je otázka, nad kterou si marně lámu hlavu. Naše cesty nejsou jen pouhé výlety. Cílem je projet co nejnáročnější trasy a dokázat, že jednoduché motoráčky naší výrobky vydrží velice tvrdé podmínky. Každý rok se snažíme přijít s něčím novým. Velkou část Evropy máme projetou a dosáhnou něčeho, co by stálo za pozornost bude velice těžké. Naplánovat výlet do exotických dálek nám nedovolí čas, ani peněženka. Fandy, ale zklamat nemůžeme.

Dámská jízda alpskými průsmyky

Kapitoly článku

Řešení se našlo. Navedla mne na něj dcera, která stále prahla po dobrodružství. Dobře si všimla, že jako noční můra mne trápí loňský neúspěch ze sicilské Etny, kde jsme chtěli překonat náš výškový rekord z roku 2003. Věděla, že v Alpách lze ještě něco zlepšovat, místo znám, ale nechci se opakovat. Pokud ovšem za řídítka motoreček usednou dívky s cílem mužský rekord překonat, pak to bude něco zcela nového. Dceru Ilonu už můžu počítat do týmu dobrodruhů. Svůj křest si odbyla před dvěma lety, kdy s kamarádkou Gabrielou Miklovou dokázaly během tří dnů objet Českou republiku a urazit 900 km. Svým výkonem napodobily první pánskou jízdu z roku 1999. Nám tato objížďka trvala o den déle. Holky však sedlaly nový typ DUO s vyšším výkonem a automatickou převodovkou, což v konečném součtu představovalo zvýšení rychlosti o 20 km a už tenkrát proháněly kluky na Pionýrech.


Gábina tentokrát nemohla a podle zákonů schválnosti odřekly dceři na poslední chvíli všechny kamarádky. Co teď? Jediným řešením bylo provést přeskupení úloh. Jako kameramana jsme měli domluvenou Janu Malaníkovou, matku Lukáše, účastníka dvou předcházejících ročníků. Jak na mou nabídku zareaguje se dalo předpokládat. Čas tlačil a nebylo zbytí. Prvý rozhovor dopadl podle očekávání a já byl poslán do míst, kde záda ztrácí slušné pojmenování. Jistá zvědavost v hlase však naznačila, že vše ještě není ztracené.
Snad k tomu napomohl i Lukáš. Nakonec se mamka svolila. Zvědavost zvítězila. Také chtěla uvidět místa, kde si její syn vysloužil ostruhy a na nabídku kývla. Museli jsme ovšem slíbit, že to nebude cesta non-stop, jako v minulosti, ale bude proložena přestávkami.

Jako každoročně jsme i tady představili novinku. Pro zkoušku jsme vybrali prototyp s pracovním názvem Blizard, což znamená „dobrý vítr“. Blizard je lehounká motorečka připomínajícího kapku rtuti letící vzduchem. Je vybaven malinkým dvoudobým, jedno rychlostním motorkem o výkonu pouhých dvou koní. Tento střízlík, určený do rovinatých krajin neměl v Alpách co pohledávat. Nový motor FRANCO MORINI typ S6E se však vyznačoval minimální spotřebou, která nepřesáhla 1,5 litru na 100 km a obrovským točivým momentem, který začínal při 2500.otáčkách za minutu. Jeho charakteristika by se dala přirovnat k dieselovému motoru. To byla, devíza, která rozhodla, proč jsme kromě nezbytných věcí přibalili do doprovodného vozidla i tohoto střízlíka

Start jsme naplánovali na úterý 4.července 2006. Následující dva dny je volno a to spolu s víkendem nám dá dostatečný časový prostor. O víkendu probíhá v rodných Březůvkách každoroční sraz českých motorkářů. Nasměrovat návrat právě do této motoristické Mekky a s trochou drzosti zkušeným moto - harcovníkům vytřít zrak, to stálo za zamyšlení.

Právě odbíjelo poledne, když se rozezpívaly motory dvou mini přibližovadel. Ty vyvážely své řidičky za zážitky, které si zatím nedokázaly představit ani v nejbujnější fantazii. Sluníčko pálí a holky ukusují první kilometry ze svého dobrodružného krajíce. Vše jde podle plánu až je to nudné. Uherské Hradiště, Brno, Rosice, Třebíč, Telč. Žádné zdržování prohlídkou kulturních památek, jako předloni. Soustřeďujeme se na jediný cíl - Alpy. Před Jindřichovým Hradcem se trochu zamotáváme. Cesty v rekonstrukci, nekonečné objížďky a jejich značení, tradičně nulové. Tak chtě – nechtě, abychom mohli dál, musíme tady porušit nové dopravní předpisy, které nám právě vláda přibalila jako dárek na cestu. Míjíme Třeboň, projíždíme České Budějovice a stáčíme se k jihu. Projíždíme Kaplice a téměř za šera nacházíme azyl - hotel Šumava ve Vyšším Brodě. Ranní středeční chlad je nepříjemný. Nikomu se z teplé postele nechce. Jenže povinnost je povinnost. Nejprve zajíždíme k benzinové pumpě, doplňujeme palivo, měníme vypálenou žárovku a dáváme ranní kávu. Pak do sedel a stoupáme k hraničnímu přechodu. Naši pohraničníci nás v klidu propouští, naopak Rakušané jsou u vytržení. Dvě ženy na prťavých motorčičkách, které se navíc chystají projet několik vysokohorských průsmyků v Alpách, to se nevidí každý den. Drmolí něco o nezodpovědnosti rodičů, kteří nechají mladé holky napospas nebezpečným vysokohorským silnicím. Nevydržím to představuji se jako otec a ukazuji milovaných pohraničníkům časopisy s fotkami stejné cesty, kterou jsme v pánském složení prodělali před třemi lety. Pohraničníci nás ochotně propouští a dokud jsme jim nezmizeli z očí nevěřícně kroutí hlavami. Vyjíždíme na kopec a cesta se postupně svažuje k Linci. Sluníčko si už protřelo oči a zvolna stoupá vzhůru. Děvčata jsou rozjeté. Míjí zemědělské usedlosti a když je před Lincem zastavujeme. Tváří se dost nešťastně. Zvláště Janu přerušení mrzí. „Konečně se mi to začalo líbit a Ty mne vyháníš“, vyjadřuje svoji nevoli. „Dál to nejde“, vysvětluji, „už dvakrát jsme tudy jeli a vždy nás to hodilo na dálnici. Malé motocykly na dálnici nesmí. Při poslední cestě nás chytila rakouský policie a byla z toho pokuta. Vzpomeň si jak ti to líčil Lukáš. Nechci ztrácet čas. Motorky teď hodíme do auta, Rakousko profrčíme po dálnici a za Innsbrucktem můžete opět do sedel. Neboj, v horách si řídítek užijete až vám to nebude milé“. Slova zabraly. Jana už neprotestuje a pomáhá nakládat svého miláčka do auta.

Všichni čtyři se usazujeme do sedadel a míříme k Linci. Ouha. Očekávaná dálnice nikde. Vpluli jsme do městských ulic, projíždíme známá místa, které jsme před třemi lety projížděli s policejním doprovodem. „Tak vida, myslím si, „když nechceme, hodí nás to na dálnici, a když chceme, tak se musíme prokousávat městem“. Výjezd na dálnici nacházíme poměrně brzy a za pár minut si to svištíme směrem na Salzburg. Slunce dosáhlo svého zenitu a všichni pociťujeme hlad. Těsně před Salzburgem sjíždíme na odpočívadlo. Restaurace Mondsee nás překvapuje nádherným výhledem na jezero pod námi. V jeho zelené vodě se odráží tři obrovské skály, který téměř kolmo spadají dolů, jako by se v tomto parném letním dnu chtěly vykoupat. Osvěžení kávou a selským koláčem se vydáváme na další pouť. Rychlý pohled na město hudby a dál na západ. Chvilku se kocháme bílými plachtami jachet, které brázdí německé jezero Chiemsee. Dálnice se vine mezi horskými hřbety, které se postupně zvyšují. Nechceme ztrácet čas serpentinami Brennerského průsmyku. Při naší poslední cestě tady lilo jako z konve. Tato vzpomínka mi nedovolí vyhnat holky za řídítka. Sjíždíme do Italského Vipitena.

Tak, konec lenošení. Baby ven! Make up si dělat nemusíte, stejně si ho přilbou rozmažete. Natáhněte kůži, nahoře bude chladno“. „Proč na ně hulákám? vždyť já jedu s nimi, musím vyzkoušet svůj „Dobrý vítr“, blesklo mi hlavou. Palivo doplňujeme do všech vozidel. Jako prvý narážím přilbu a vydávám se vzhůru 18 kilometrům serpentin. „Mám to nejslabší a vážím nejvíc, takže mne brzy doženete“, loučím se s doprovodem. Cesta zvolna stoupá. Motor spokojeně mumlá a táhne náklad v podobě mé maličkosti nahoru. Sklon silnice se postupně zvětšuje a město Vipiteno, zůstává pode mnou, jen je stále menší a menší. Rukou zkouším teplotu subtilního žebrování válce, které takovou trvalou zátěž nemůže zákonitě uchladit. „Budu muset zastavit, počkat na děvčata a motor si zatím odpočine“, přemýšlím. Ani jsem to nestačil domyslet a stojím. Za zatáčkou uprostřed stoupání je semafor, na kterém právě naskočila červená. Stačilo pár vteřin. Hold mám prostě smůlu. Zastavuji, vypínacím motor a jdu se podívat na příčinu nedobrovolné zastávky. Zhruba polovina vozovky se utrhla. Silničáři zde mají plné ruce práce. Zespodu odněkud se přikolébal domíchávač a obsluha plní bednění betonem. Holky i doprovod už jsou tady také. Fronta aut a motorek na obou stranách uzávěry utěšeně narůstá. Uplynulo půl hodiny, motor mám vychladlý a stojím! „Já ale potřebuji jet, vždyť mne čeká minimálně dvanáct kilometrů! Holky mi ujedou a nahoře na mne budou muset čekat“. nadskakuji netrpělivostí. Zbytku výpravy mé starosti neleží ani v patě a hrají si se stádečkem černých, horských koz, které se zvědavě okukuji blázny z Moravy. To se nedá vydržet. Mezi domíchávačem a skalní stěnou je škvíra, že tu ruku neprostrčil. Beru tedy stříbrnou kapku pod paži a po bednění se vydávám dál. Betonáři jsou touto drzostí natolik překvapení, že ani nenadávají a nechávají mne projít. Na druhé straně sklízím obrovský aplaus. Pro motorkáře s těžkými kalibry, které se jaksi přenést nedají jsem vítaným zpestřením. Startuji, projíždím kolem lesu paží vztyčených na pozdrav a dál vykresluji obloučky serpentin. Teplota válce začíná povážlivě stoupat. Zastavuji a nechávám motor trošku zchladit. Kolem začínají projíždět první motocykly, které necitelný semafor dočasně uvěznil. „Tak, za chvilku tu budou i naši“. Našlápnu motor a dál stoupám vzhůru. Vychladlý motor spokojeně mumlá, ale výkonnější sestry z vlastní stáje mne brzy předjíždí a po chvilce mizí na nejbližší zatáčkou. Vyjíždím na volnou planinu. Horské sedlo se zdá na dosah. Je to jsem zdání. Zbývá ještě tak pět kilometrů zatáček. Tam a zase zpátky. Nahoře navíc dost fouká. U tak slabounkého motoru jaký mne veze je to cítit. Zatímco protivítr mne doslova zastavuje, tak jakmile se mi opře do zad Blizard se rozparádí a kopec – ne kopec valí vzhůru skoro padesátkou. Snažím se mu pomoct, při protivětru zaléhávám za řídítka a po větru jdu do stupaček abych měl co největší plochu. Blizard se mi za tuto péči odměňuje a spokojeným „puf, puf, puf“ mne táhne stále nahoru. Od motoru cítím žár, ale už nezastavuji, vrchol je příliš blízko. Musí to vydržet. Najednou jsem tam. Je to k nevíře, ale tento malý drobeček zdolává horské sedlo Jaufensass ve výši 2094 m n.m. Tady musím smeknout.

 


Radujeme se z prvního úspěchu a pořizujeme fotky. Znenadání k nám přichází dvojice Čechů, kteří nevěřícně kroutí hlavami. Vidět tady ve větrné průrvě, daleko od domova dvě malinkaté popojížděla se značkou CZ, které namísto benzínu měly cucat ještě mléko a ještě k tomu v ženských rukou. To se nevidí každý den. Vyptávají se na cíl naší další cesty.
Průsmyk Stilfserjoch neznají. Chystají se na Tiimelsjoch. Přesvědčuji je, že cíl naší cesty je nejkrásnější kopec, který znám. Lákám je pozvánkou na Gavii, třetí nejvýše položenou cestou v Alpách. Krajané zde nejsou sami. Patří k početné skupině, kterou nechtějí trhat.

Děvčata usedají do sedel a míří dolů do San Laonarda. Já ukládám Blizard do zavazadlového prostoru a usedám na sedadlo spolujezdce. Skalnatá část pomalu mizí, objevuje se tráva a po chvíli se noříme do lesního porostu. Továrna na kvalitní mléko, tak bych nazval stovky krav spokojeně se pasoucích na svazích, kam bych se neodvážil ani po čtyřech. Zemědělské usedlosti lemují silnici. Zvědavě okukujeme mléčné výtahy. Jakési mini lanovky, které zajišťuji transport kovových konví na mléko, Konví, jaké pamětníci vídávali v našich obchodech zhruba před padesáti lety. Město San Leonardo nás vítá už zšeřelé. Popojíždíme ještě kousek směrem k Meranu, zastavujeme a hledáme nocleh. „Sprchu a čistou postel“, křičí děvčata a mizí v hotelovém pokoji. Nejsme se synem proti a spokojeně otvíráme lahváče. Zasloužený šláftruňk posíláme i našim hrdinkám. Holky jsou radostí bez sebe. „Jen se radujte“, myslíme si, „křest ohněm bude teprve zítra“. Ještě netušíme, jak blízko jsme pravdě..

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 3.00
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist