Moravské motocykly pod dílnou Boha Ohně

"Dobrodruzi ze Zlína dojeli až na úbočí sicilského vulkánu Etna. Pokus o zdolání vrcholu v sedlech mini motocyklů skončil nezdarem. Cesta po jazycích sopečného popela byla prakticky nemožná. Nepomohly ani pláště s krosovým vzorkem." Tak zněly titulky v novinách po návratu z naší šesté výpravy. Jak to ale s cestou na sicilský vulkán bylo doopravdy?

Moravské motocykly pod dílnou Boha Ohně

Kapitoly článku


Pro cestu jsme vybrali osvědčené modely SPORT se čtyřstupňovou mechanickou převodovkou a výkonem 5 koní. Opět byl jeden s vodním a druhý se vzduchovým chlazením. Oba dostaly výkonnější 90 wattové generátory. V každém ročníku představujeme nový model. Tentokrát to byl TOMAHAWK. Tvar navrhl student katedry průmyslového designu Ivan Rylka. Vyřešení sporných míst a zhmotnění celého návrhu bylo dílem Holíka mladšího. Zajímavá konstrukce sestává z trubky průměru 100 mm ohnuté od oblouku. Ta slouží současně jako palivová nádrž. V horní části je připojeno řízení, v dolní je pružně uchycen motor Minarelli s válcem Polini o výkonu 8,5 koně. Ten dává našemu padesátikilovému moto - drahokamu takovou akceleraci, že neopatrné přádání plynu představuje zvednutí předního kola a převrácení na záda. Účinná kotoučová brzda vpředu hrozí stojkou na předním kole. Variátorový převod a rychlost 80 km/h jsou nejdůležitější parametry.


Drama začalo týden před odjezdem. Ustálená skupinka dobrodruhů se rozpadla. Franta Ševčík, student vojenské akademie nedostal volno a Lukáš Malaník se stal mechanikem automobilového sportovního týmu. Termín naší cesty kolidoval s Rallye Příbram. Záchranou měl být synův přítel, student italštiny, který poslední troje prázdniny brigádničil v jihoitalské restauraci. Tam před léty pracoval i syn. Aktivní znalost jazyka a místní přátelé měli být cennou devizou. "Santa Maria del Cedro" jsme si zvolili jako náš základní tábor. Z tohoto města je blízko na Sicílii a díky známým může zde řešit případné nesnáze. Potřebovali jsme čtvrtého. Při dlouhých cestách, kdy dva řídí motocykly, třetí servisní vozidlo, je čtvrtý rezervou pro střídání unavených řidičů a mimo to natáčí a fotografuje. Dcera, která si loni odbyla premiéru při dámské jízdě po zemích českých a prahla po něčem velikém nakonec nemohla také. Čas se neúprosně krátil. Z řady zájemců, kteří se během uplynulého roku o účast silně zajímali zůstal nakonec jeden. Petr Sedláček. Ve chvíli odjezdu, při rozhovoru s novináři, se dozvídám, že znalec italštiny nepojede. Dostáváme se do prekérní situace. Zrušit cestu už nejde. Jízda bez střídání bude představovat značné fyzické zatížení a současně doba cesty se prodlouží. Nový plán tedy zní: Cíl je dojet na úbočí Etny a překonat předloňský výškový rekord. Odpadá jízda v noci. Pokud nám v cestě bude bránit dálnice, naložíme motorky do auta a nebudeme riskovat pokutu. Ztracený čas doženeme při zpáteční cestě jízdou po dálnici, kdy motorky povezeme. Uklidněni tímto plánem projíždíme Otrokovicemi, Uherským Hradištěm, Skalicí a noc trávíme v Malackách. Romská kolonie naproti naší ubytovny není důvěryhodná. Neradi bychom skončili už tady. Domlouváme se s majitelem benzinové pumpy, zda by nám motocykly a auto v noci pohlídal. Ten nás překvapuje a zdarma nabízí svou garáž.


Druhý den vyrážíme za tmy. Malacky zůstávají za našimi zády. Za ranního šera nás ospalými okny vítá Bratislava. Kličkujeme, abychom se vyhnuli dálnici. První sluneční paprsky nás hladí už na území Rakouska. Opouštíme pahorkatinu a projíždíme rovinu kolem Neusidlerského jezera. Slovo rovina není přesné označení, protože celá krajina je poseta svištícími vrtulemi větrných elektráren, které zde vyrůstají jako by ruka neviditelného obra rozhodila třílisté semeno na úrodnou půdu. Les stožárů s vrtuli na nás působí skličujícím dojmem. Ano, tak nějak vypadá ekologie dotažená do absurdity. Není čas na přemýšlení. My máme cíl jiný. OUHA !!! Kousek před Wiener Neusdadtem se silnice mění v dálnici. Nechceme opakovat problémy z roku 2003. Zastavujeme v odstavném pruhu, nakládáme naše samohyby do servisního auta, usedáme do sedadel a dopřáváme si svačinu. Vnímáme, jak rychle a bez velkých řečí naši jižní sousedé dopravní síť modernizují. Část Rakouska musíme projet jako cestující v automobilu. Nová dálnice končí u Judenburgu. Startujeme motocyklové motory. Projíždíme Arnoldstein a stoupáme ke starému hraničnímu přechodu Tarvisio. Odsud sjíždíme nádherným alpským údolím. Kocháme se výhledem, který je cestujícím po dálnici odepřen, protože většinu cesty vidí pouze stěnu tunelů. Jsme odpočatí. Cesta rychle ubíhá. V okolí Pordenone začínají sobotní, silniční zácpy. Začíná se stmívat. V oblasti Benátek je již tma. V prvním motelu na výpadovce k Ravenně se ubytováváme.



Vyjíždíme opět za šera. Nedělní úsvit nás zastihuje už na úrovni Rimini. Rádi bychom si udělali snímek skály s hradem "Republiky San Marino." Obrys v mlze tento státeček pouze naznačuje. Pokračujeme po východním pobřežím. Servisní vozidlo téměř nevidíme. Zůstává uvězněno v zácpách, které my na motorečkách objíždíme. Pobřežní města jsou slita v jeden komplex ovládaný semafory. Tady přivádíme k nepříčetnosti dva jezdce na motocyklech Ducati, se kterými náš "silniční hmyz" stále drží krok. Po rozsvícení zelené ostře vyrážíme. Prvních 10 - 20 metrů jsme vpředu my. Pak se projevuje výkon motorů a Ducati doslova prolétají kolem nás. Naši rivalové se vítězoslavně smějí, aby vzápětí zastavili na červené, kde je dojíždíme a usmíváme se také. Tato situace se opakuje minimálně 10 km. Nakonec to temperamentní Italové psychicky nezvládají, projíždějí křižovatku na červenou a mizí nám z očí. Za Anconou se rozestupy jednotlivých měst přece jen trochu zvětšují a servisní vozidlo nás dohání. Jízda po pobřeží, která se nám zpočátku tak líbila, začíná nudit. Vítáme změnu - odbočení do nitrozemí. K úsměvným okamžikům patřil moment, kdy si řidič doprovodného vozidla spletl PET láhve a namísto kávy si zavdal motorovým olejem. Tentokrát nocujeme v autě. Zahrabáváme se do spacích pytlů a zaujímáme polohu "skrčence". Ráno čtvrtého dne bloudíme po úsecích rozestavěné silnice v okolí Foggie a hledáme směr na Potenzii. Následuje jízda vyprahlou rovinou, které se postupně zvedá v apeninský hřbet. Převážná část cesty představují výjezdy do kopců, cesta po nekonečných viaduktech s následujícími sjezdy do údolí. Před námi je poslední, asi padesátikilometrový sjezd k pobřeží Tyrhénského moře. Syn barvitě vylíčil krásu tohoto úseku, tak se na jízdu v náklonu těšíme. K našemu zklamání jsou zatáčky mírné. Ačkoliv jedeme "co to dá" nikde jsme stupačkami o silnici nezadírali. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Najednou je tma. Mám jízdy plné zuby, zastavuji a chci vystřídat. "Tati, vydrž, ještě dvě zatáčky a jsme na pobřeží," povzbuzuje syn. Opravdu, po deseti zatáčkách vidím, že světýlky na horizontu se chvějí. Nejsou to okna měst pod námi, ale jejich odraz na mořské hladině. Povzbuzeni touto změnou projíždíme zbývajíc 20 km po pobřeží a vjíždíme do lázní Santa Maria del Cedro. Zastavujeme přede restaurací, kterou vlastní Antonio Pikolo u kterého syn před léty pracoval. Uvítání je bouřlivé, jak je na jihu zvykem. Všichni nás objímají. Patrně je na nás vidět únava a hostitelé nás odvádějí do svého domu, kde je pro nás připraven apartmán. Antonio odmítá peníze za ubytování. Jeho manželka nazývá mého Honzu synem. Dostávám do situace, jako bychom s paní Klárou měli společné tajemství. Lépe nekomentovat. Jsme unaveni. Nevnímáme řvoucí cikády. Usínáme, jako by nás do vody hodil. Zítra nás čeká Etna.


Startujeme velmi časně. Po několika kilometrech se odpoutáváme od pobřeží a najíždíme na dálnici. Zde na jihu to vlastně ani dálnice není. Už od Neapole se za vjezd neplatí. Čím více k jihu, tím je její stav zoufalejší. Většinou se jede v jednom pruhu. Druhý se zřejmě několik let opravuje, protože rozestavěné plochy jsou už zarostlé travou. Břeh Sicílie se vynořuje deset kilometrů před přístavem "Santo Giovani." Z dálnice, která vede po skále nad mořem se zdá na dosah ruku. Sjíždíme do města. Motorečky musí do auta. Trajekt, tam i zpět stojí 38 EURO.. Ostrov je výrazně dál, než jsme čekali. Čistá plavba trvá 20 minut. Do sedel usedáme až za Mesinou. I zde jsou pobřežní města spojená do jednoho celku. Kličkujeme úzkými uličkami, kam pravidla silničního provozu asi zatím ještě nebyla zavedena. Netrpělivě očekáváme Etnu. Pohled, který se nám naskýtá za každou skálou je zklamáním. Vždy se objeví jenom kilometrový úsek a za ním další skála. Konečně se krajina otevřela a my uprostřed krásného slunečného dne, namísto slavného vulkánu, vidíme mlhu. Přesněji řečeno mrak, který se spustil z nebe a v jednom místě dosahuje až k zemi. Odpoutáváme se od pobřeží a míříme k mraku. Po šílené jízdě pobřežními městy míříme do vnitrozemí. Provoz slábne. Držíme se značky "Etno - Nord". V městečku Linguaglossa však naváděcí směrovka zmizela jako pan Tau.

"Seňóre, perfavore, jo vorej vulkano Etno?" vykřikuji naučenou frázi. "Etno, Etno," mává na mne sicilský důchodce a rukama ukazuje, abych na křižovatce odbočil vlevo. Otáčím svého miláčka a chci vyrazit, když u mne zastavuje černý mercedes a maďarský řidič se rukama, nohama vyptává na cestu k Etně. Ukazuji, aby odbočil vlevo. Řidič radostně usedá za volant, mává mi na pozdrav a jede rovně. Já, dle rady odbočuji vlevo, kde narážím na své kolegy, kterým jsem se při získávání informací ztratil. Zastavuji, abychom si sdělili získané poznatky a rozhodli se jak dál."To je zajímavé," prolétá mi hlavou, "letos je to poprvé, kdy nám neprší, ani nemáme problémy s policií." BUM !!! Asi jsem to přivolal. Z boční ulice vyjíždí tmavá Alfa Romeo s nápisem CARABINIERI. Řidič najíždí před nás, strhává volat vlevo a zastavuje auto napříč silnice, jako to známe z filmů o sicilské mafii. Řidičův spolujezdec si nasazuje čepici a pozvolna jde k nám. Řidič vystupuje také, poodchází mírně vpravo, aby kolegu jistil. Nechápeme, co se stalo. Karabiniér něco chce. "Du ju spík Ingliš?", zkouším zjistit, kde je příčina našeho zadržení. "No, no," vrtí hlavou strážce zákona a rukama naznačuje, že chce osobní průkazy i doklady od vozidla. Mele něco Italsky, čemu nerozumíme. "Šprechn zí dojč", zkouším z jiného soudku. "No, no, italiáno," upřesňuje strážce zákona své jazykové kvality a ukazuje rukou abychom jej následovali. Policejní stanice je celkem blízko. Karabiniéři s našimi doklady vchází dovnitř rukomluvou naznačují, abychom si sedli do křesílek a sami mizí v jedné z kanceláří. "Co teď? Co jsme provedli", to je otázka, kterou lze vyčíst v našich tvářích."Určitě jsme jeli jednosměrkou v protisměru., obává se syn. "Ne, odporuji", z naší strany byl vjezd povolen. Pokud šlo o jednosměrku, pak předpis porušili Karabiniéři." Stále přemýšlíme, kde jsme udělali přestupek, ale naše svědomí je čisté. Zvažuji co dál. Váhám. Volat Soňu, Češku žijící v Santa Maria del Cedru, aby se ujala role telefonické tlumočnice. Nechci se však ukvapovat a hned dělat paniku, tak čekám. Popravdě řečeno je mi líto peněz za telefonát. Asi po čtvrthodině vychází karabiniér z kanceláře a vrací nám doklady. Stal se zázrak.!!! Jako bychom polkli kámen mudrců. Najednou mu rozumíme. "Vše je v pořádku. Počítačová kontrola vašich dokladů ukázala, že tato motocykly i doprovodné vozidlo jsou v České republice jsou řádně registrované." Dochází nám důvod zastávky. Karabiniéři totiž nedokázali pochopit, proč si pár dobrodruhů z Československa dělá výlet na malinkých motorových potvůrkách až na jejich ostrov. Svojí chatrnou italštinou vysvětluji účel naší mise a ptám se na cestu k vrcholu vulkánu. "Jeďte k místu, kde jsme vás zastavili, pak odbočte vlevo, dál stále rovně a pak opět vlevo. "Kvanto kilometro?" ptám se. "Činkve kilometro", září bílé zuby na snědém obličeji policisty. "Tak blízko?" polévá mne pocit radosti. Upřímný úsměv karabiniéra mi nahrává na smeč. Vyndávám noviny a časopisy, které popisují naše minulé výpravy. Komisní výraz karabiniéra dostává punc jižního temperamentu. "Gladiátoro nuove, amígo mío", objímá nás a dle tradic temperamentního jihu nás chce líbat. Této proceduře se bráníme. Snad, pokud by nabídl mladou kolegyni… Kolegyně není a my opět vyhledáváme pohodlný posed v sedlech našich motorových Šemíků. Řídíce se radami sicilského kamaráda se pomalu vymotáváme z města. Stavení na okraji nás přenáší o několik desetiletí zpět. Hrdě konstatujeme, že naše pohraniční vesnice jsou moderní výstavbou proti zdejším stavením, kde zub času zanechal zřetelné stopy. Ztrácíme přehled o tom jak jsme vysoko. Všude přítomný mrak dovoluje výhled jen několik set metrů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist