Beda-fm
2 reakcí na tento příspěvek parťák na cestování
A když už se mnou jede někdo kdo také polyká km jako já,tak si třeba nesednem lidsky. Minule jsem byl s borcem a ten se bál předjíždět. Táhl se v kolonách osobáků a prostě nepředjížděl. Furt jsem na něj čekal. Pak jsem byl s borcem v Chorvatsku. Spali jsem každý jinde,protože jsem odmítl spát v humusu. Dali jsme si ráno v 7 sraz u obchoďáku,že pojedeme domů. V 6:30 mě pípla smska,že jel v noci a že je u Ljubljaně a přidal info o cestě,že prší. Takže jsem jel sám domů. Další borec mě odkýval cestu do Slovinska,ale chtěl jet tak 200km denně a hodně fotit. Přitom věděl,že jedeme jen na pátek-neděle.
Kamarád mě zval mezi jejich motobandu. Samí páprdové,kteří ujeli 200km a už aby byli v hospodě u piva a mohli nadávat na politiku,na manželky,na děti a prostě si postěžovat jak je ten život na hovno. Taky mě to nenadchlo.
Vzdal jsem nějaký intenzivní hledání nějaké spřízněné duše (i spřízněných párů) a nechávám to osudu.
Jezdím se synem,ale pro něj jsem a budu vždycky tata,takže i když máme vztahy bezvadný,tak je to furt o vztahu otec-syn.
Já jsem takový ukecaný a potřebuji někoho druhého,abych si mohl popovídat o zážitcích z cest,o dovolených,o životě a atd,tak když jedu sám,jsem rád že se projedu,ale když se stavím někde na kafe,tak je ta samota taková tíživá.