Taky si zde dovolím utrousit pár moralizačních poznámek...
Člověk, který si pořizuje jakékoliv zvíře, by si měl nejdříve v klidu a bez emocí vše řádně promyslet. Bude-li možné hlídání, případná alergie na zvířata, počítat se zvířetem do budoucna. Počítat s tím, že třeba takový pes s námi bude sdílet domov cca 15 let. Bohužel spousta lidí si pořídí psa jako doplněk, nebo z náhlého pobláznění a nedokáže předem zhodnotit situaci, jaká nastane, nebo může nastat, až zvíře bude doma. Včetně likvidace vybavení bytu ve štěněcím období a psí puberty. Často si ani o plemeni psa nic předem nezjistí. Třeba že je pes náročný na čas, výcvik, údržbu srsti, náchylný na nemoce.
Už jako malá jsem toužila po Německém ovčákovi. Hned jak jsem měla možnost bydlet sama, pořídila jsem si ho. Bylo mi 18 let a věděla jsem, že nebudu mít ani hlídání a že se následujících xx let nikam pořádně nepodívám. Když jsem pak čekala dítě, ani ve snu by mě nenapadlo pomyslet na to, že bych dala Arinu pryč. Byl to můj nejlepší přítel a dokonce mě nezvykle víc hlídala, chodila otevírat každou noc dveře do ložnice a kontrolovala, jestli jsem v pořádku. Nikdy před tím nic podobného nedělala.
Byla mi věrnou kámoškou skoro 14 let.Zažily spoustu legrace i průserů. A její smrt byla pro mě snad nejhorším dnem v životě. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se kvůli ní musela omezovat a změnit i zaměstnání.
Nedovedu si představit, že bych měla dát svého milovaného psa, kterého mám už šest let někam pryč.

Save77> naprosto přesné

jen podotknu, je to dva roky, co jsem volala svému šéfovi, že zítra nejedu na firemní akci, bo nemám kam dát svého psa (bylo to přes noc) a on mi řekl, at psa vezmu sebou (od té doby tam jezdíme spolu)... prostě ono to jde řešit, ale musí se tomu jít naproti a musí se mluvit.. ona i zdánlivě bezvýchodná situace má řešení.
Za mne, pokud je paní těhotná a dělají jí problém schody, OK... tak někoho poprosím, aby mi s venčením pomohl. Vždyť je to na chvilku. A majitelé bytu, ti můžou jen držkovat, nic víc nezmůžou.