Ducati 900 SS (1980)

Perla v mojí Italské koruně. Majestátní, nádherná, vzácná a exklusivní Ducati 900 MHR, neboli Mike Hailwood Replica.

Více fotografii

Výška jezdce: 186 cm

První dojmy - Je to legenda, která se začala psát v roce 1978 na ostrově Man. Mike Hailwood byl v té době už takovým závodnickým důchodcem. Přesto kývl na nabídku z Bologni a zůčastnil se závodu Senior TT na tovární Ducati. Noa co se stalo? No vyhrál.

Recenze

POZOR, POZOR, NOVINKA.
Od letošního roku máte i vy možnost vyzkoušet si jízdu na italských klasických motocyklech z mojí sbírky.
Více na webu projektu Meccanicatricolore

Byl to obrovský poprask. Továrna záhy ohlásila, že dodá na trh limitovanou serii motocyklu, který bude replikou Mikova závodní motorky.
Ale jak to tak u Italů bývá, slovo záhy znamenalo až konec roku 1979, kde světlo světa spatřil motocykl, který konstrukčně vycházel ze supersportovního modelu 900 SS a opticky skutečně připomínal tovární speciál. Model MHR byl na světě.
Nejprve v 200 kusové limitované sérii, kde každý exemplář měl plaketku s pořadovým číslem, později pro velký úspěch Ducati dodělala ještě 100 kusů, ale zájem zákazníků neustával.
Proto Ducati na začátku roku 1980 zařadila tento model do výrobního programu a vyráběla ho sériově až do roku 85 nebo 86. No sériově... Dělali jich kolem 450 kusů ročně s tím, že každým rokem (někdy i 2x ročně) něco měnili a inovovali. Takže každá motorka je to vlastně dost vzácný kousek.

Moje krasavice byla poslána nejdříve do Švýcarska, tam najezdila cca 20 tisíc km. Potom ji koupil jeden Italský sběratel Ducati postavil do sbírky. Od něj ji koupil předchozí majitel, Giovanni z Milana, zprovoznil ji, postavil do garáže k ostatním svým motocyklům a poté s ní pravidelně dojížděl do nedalekého servisu na výměnu oleje a seřízení. Jinými slovy s ní taky moc nenajel.
Objevil jsem ji na začátku roku 2022. Někdy v březnu, při návratu z lyží, jsem se na ni byl u Giovanniho podívat.
Byla nádherná, ještě pěknější než na fotkách. Ročník 1980, tedy ostatní, který patří do mé sbírky. Čisťonká, voňavá. A samozřejmě drahá. Jediný problém byl v papírech. Měla pořád ty Švýcarský. Takže jsem smutně odletěl s tím, že se taková už nemusí objevit.
Giovanny se ale ukázal jako borec. Nabídl mi, že motorku v Itálii přihlásí a pokud o ni dál budu mít zájem, nechá mi ji. Tak zněla dohoda.
Kvůli různým problémům o kterých jsme se navzájem informovali to trvalo to prakticky rok, než měla motorka italskou SPZ a na začátku března 2023, cestou na lyže, jsem si ji v Miláně vyzvedl. Super na tom je, že Giovanni dodržel slovo bez jediného eura zálohy a prodal mi ji za dohodnutou cenu plus náklady na registraci i když by za ní mohl dostat v té době i více.
Pokud by vás to zajímalo, tak krátké video z nákupu je ZDE

Motorka je vypiplaná. Jediné co je potřeba udělat, je se jí naučit startovat. Nakopávačkou. Ano, nakopávačkou. Ducati 900 MHR z roku 1980 NEMÁ STARTÉR.
Každý start je to obřad. Nejprve je třeba sáhnout pod šatičky, více či méně přeplavit obrovské 40 mm karburátory, zapnout zapalko, najít správnou pozici pístů a pořádně se do toho opřít. Tahle Ducati je hvězda a jako hvězda se i chová. Při startu máte pouze jeden pokus na namíchání drinku ze vzduchu a benzínu v tom ideálním poměru. Pokud jste to zvládli, motor naskočí a z výfuků se line hutný hluboký zvuk, který může kolemstojící i trochu vystrašit. Pokud ne, další skákání na startovačce nemá smysl. Hvězda je uražena a znechucena, otáčí se k vám zády a je jasné, že vás budou roztlačovat.
Po nasednutí je jasné, že je to kus motorky. I já se svou výškou mám všude dost místa. Pozice je sportovní, ale ne extrémní. Na to mám v garáži jiná mučidla.
Motor má nádherný zátah od volnoběhu. Je to až neuvěřitelné. Moje žlutá Ducati 900 SSD je koncepčně velmi podobná, ale rozdíl, který vyčarují větší karburátory a otevřený výfuk je až zarážející. Motor letí do otáček jak splašený a před červeným polem vyloženě zpívá. Jenže to už jsme hodně daleko za limitem práva i za limitem zdravého rozumu. Jízda po okreskách v rychlostech do 140 km/h je na takhle starý motorce už slušnej adrenalin.
MHR je osazena zlatými brzdiči BREMBO, stejně jako třeba Bimota SB3 z tohoto období. Je to absolutní TOP, který byl v té době na trhu. Z dnešního pohledu můžeme říci, že motorka prostě brzdí, takže když budem na nájezdu do zatáčky rychlejší než je nám příjemné (a to se stává), máme ještě šanci.
Celý rám i podvozek je sportovně tuhý, motorka se vede do zatáček jako po kolejích. Přes svoji nespornou váhu to není žádná agilní přehazovačka ve vlásenkách. Jízdní stopu je potřeba spíš trochu plánovat, ale pak je naprosto přesvědčivá.
Je to zatím moje největší investice v rámci Italských klasických sportovkyň a musím říci, že jsem z ní nadšenej. Jak to trefně okomentoval kamarád “Je jedním slovem SKVĚLÁ“.