PROFIL MOTORKY

Honda XL 700V Transalp (2009)

Aktivní Profil uživatele

Vlastník Jenick
Vloženo 7.11.2020
Aktualizováno 10.11.2020
Zobrazeno 2 222x
HODNOCENÍ PROFILU OD 23 UŽIVATELŮ
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
  • 9.5

Popis motorky


Tenhle příběh by nenapsala ani Rosamunde Pilcher.

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Suzuki DL 650 V-Strom: I když je údajně v mnoha ohledech lepší, než Transalp, zvítězil první pohled, na který se mi Stromek bohužel vůbec nelíbí. Navíc mi už od dob staré GSXR, značně neprávem, leží tahle značka v žaludku jako výrobce navoněné bídy...

První dojmy - Jemu pomalu ubývají vlasy, přibývají šediny, kazí se zrak, záda se čím dál hůře ohýbají. Je mu jasné, že své náročné zrzce, do které je ovšem stále silně zamilován, přestává pomalu stačit. Tou dobou se v jeho okolí začne vyskytovat samička druhá. Sice ne tak krásná, ovšem klidná, rozumná, pragmatická. Její vnitřní klid mu nedá spát a on se rychle rozhoduje. Přichází zuřivý, dramatický, bleskový rozchod a záhy po něm sňatek z rozumu. I když byl nový vztah původně dosti chladný, v pozadí se možná dá tušit přeci jen happyend. V hlavních rolích Honda VFR, Honda Transalp a jeden, občas nerozhodnej, stárnoucí trouba.

Motorku bych doporučil pro - Vyklidněný jezdec se zkušeností minimálně z nějaké malorážky 125-250ccm.

Recenze

,,Stejně jednou všichni skončíme na nějakým cenduru“ povídá mi jednou při projížďce kamarád. Jednou rukou držím flašku Kofoly, druhou řídítko své milované červené VFR a mám pocit, že ten kluk snad zrovna spadnul z Marsu. Je parné léto roku 2015 a je mi takhle skvěle. Jsem svobodný, bezdětný, s přítelkyní si jezdíme po motodovolených, vykreslujeme malebné horské okruhy v Rakousku. Zrovna před chvílí jsme si s kámošem užili parádní adrenalinovej horskej přejezd po nádherným asfaltu a teď chladíme sebe i stroje vedle zahrádky horské chaty. Všechno je zalité sluncem, jakoby to nikdy nemělo být jinak…

Střih

Duben 2020. Po sedmi měsících zimního odloučení tahám VFR letos poprvé z garáže. Máme před sebou prvních letošních 200 kilometrů. Začátek je stejný jako každou sezónu. Po zimní pauze, strávené výhradně v plechovce, mi motorka přijde jako raketa. Brutální zvuk a zátah VFRa mi vhání do helmy návaly někdy až hysterického smíchu. Jedu na pracovní schůzku. I přesto, že jsem si nechal na cestu dost času, občas se přistihnu, že rychlost zrovna dvakrát nedodržuju, semtam vletím do zatáčky ne zrovna úplně bezpečně, chybějící návyky jsou znát. Návalu adrenalinu to ovšem vadí pramálo. Pln nadšení dojíždím na schůzku. Ve dveřích mě vítá rozpačitý úsměv, pochvala, že jsem přijel na motorce a dodatek, že je to 10 let, kdy můj kolega přišel o tátu. Na motorce. Z euforie rázem padám na prdel, těch pár vět působí jako studená sprcha. Faux-pas jako prase. Cestou domů mi to pořád zní v hlavě. A najednou mi tohle celé vůbec nedává smysl… Bylo mi třicet, na baráku ještě spousta práce, hypotéka, děti mě ještě budou docela dlouho potřebovat a skončit někde pod svodidly už se nezdá ani zdaleka tak sexy, jako v pubertálních historkách na střední škole... Srdce mi krvácí, ale začíná mi být jasné, že časy VFRa v mé garáži jsou sečteny. O tom, že dvě kola z mé garáže nezmizí nadobro, není vůbec řeč, jen je jasné, že se bude řezat. Co se uřízne z výkonu, musí být nahrazeno praktičností, co se uřízne z designu, musí být nahrazeno variabilitou. Nejsem sice žádnej Einstein, ale ještě než za VFRem zavřu vrata garáže, rovnice je vyřešená. Volné místo vyplním nějakým cendurem. A ještě jedna věc je jistá, nebude to BMW. Tahle tři písmenka totiž v mém blízkém okolí, z mně neznámých důvodů, působí přímo katastroficky. Mění celé charaktery. Kdysi celkem normální lidí v krátké době přetváří v namistrované idioty. Bylo to tak i s mým kamarádem, donedávna zarputilým nadšeným provozovatelem staré GSXR. Od chvíle, kdy za prachy z dědictví pořídil své první BMW R1200 GS, nastal při každém setkání okamžitý, někdy i hodinový brífink na téma dokonalost vrcholu bavorského inženýrství. Po několika měsících hučení do hlavy jsem se nechal zviklat kecy o tom, jak teprve na Bé eM Wé zjistím, že vše ostatní na dvou kolech je jen pochybná náhražka tohoto inženýrského skvostu. Pochybuji, nicméně je to motorka, takže rád vyzkouším. Už na hlavním stojanu mě ta hromada kovu a plastu tak trochu děsí, tyčí se nade mnou jak chrám Svaté Barbory. ,,Neboj, to se ztratí, až si sedneš.“ Shodím to ze stojanu, sednu si, couvnu… ,,No neztratilo se nic, vole.“ Napakovaná VFR se svými 230 kily je proti tomuhle lehká holka. ,,To se ztratí, až se rozjedeš.“ Startuju a přichází nakonec to jediné, co se mi na tomhle líbí, a to je točivý moment boxeru, kdy se po přidání na neutrál má snahu naklánět. Jde to za vrtulí skoro jako Messerschmitt, asi pozůstatek z války. Rozjíždím se. Teda spíš za tím cupitám, jako když mi ve dvanácti kamarád půjčil třiapůli Trampa. Oceňuji nicméně super řazení a rozhled jako z Petřína. Dodávkám najednou shlížím na přístrojovky shora. Nezvyk, ale příjemné. Ovšem jen do té doby, než se cestovatelský etalon, starý 2 roky, s najetými 19.000 kilometry ve 3.500 otáčkách rozklepe víc, než moje 60 let stará Kývačka. Třesou se stupačky, řídítka, zrcátka, hlasitě drnčí držák megahyper Touratech navigace. Zvyklý na svůj, před chvilkou vysmívaný 20 let starý japonský křáp, kde jediný pazvuk vydá maximálně klíčenka, v tu chvíli nevím, jestli se smát, nebo brečet. A najednou už je mi úplně u prdele, že to má vyhřívané hefty i sedačku, navigaci, nebo Adventure paket zakilobezdaněpičo. Po pár kilometrech to rád otáčím k domovu. Kšeft nebude. Ani, když mi kamarád blahosklonně slevuje na 300 (bez daně, jak jinak). Jako třešnička na dortu se mu za pár dní ve Slovinsku sype kardan, domů potupně dojíždí vypůjčenou dodávkou. Jakoby přídavkem dostává ještě kopanec do koulí ve vychvalovaném Inweltu při prosbičce alespoň o kulanci. Dát dvakrát za rok skoro 25 litrů za garančku zřejmě u vrtulí neznamená automatický vstup do VIP zóny. Skvost záhy končí za mrzký peníz v protiúčtu a kamarád si rázem doma leští zbrusunový GéeSo edvenčravole. Bez daně, pochopitelně. Na mojí poznámku o své duševní rovnováze reaguje tím, že dodnes neodpovídá už ani na esemesku. Dle informací z jeho okolí ale dál úspěšně šíří zvěsti o tom, že než se svezl na Bé eM Wé, také si jako my, hlupáčci, myslel, že jsou ostatní stroje docela dobré.
Po této cenné, velmi obohacující zkušenosti mám jasno, že, i vzhledem k mé postavě nebudu útočit na extraligu velkých cestovních endur, ale zamířím spíše do druhé ligy, kde už léta bezpochyby dominuje dvojice Honda Transalp a Suzuki V-Strom. Obě motorky absolutně konfekční, bez koulí, na druhou stranu snadno dostupné, s širokou paletou možných úprav a individualizace. Vzhledem k tomu, že o karburátorech chci číst už pouze v knihách, u Transalpu hned jako první narážím na verzi XL 700V. Už při domácím internetovém samostudiu objevuji zádrhel v podobě uváděného výkonu. Lehce přes 60 koní mi nestačilo už před léty v GPZ. Dokážu s tím vůbec žít? Odpověď mi dá jedině zkouška na vlastní kůži. Nevěřím, že mi ke správnému rozhodnutí bude stačit jen zkušební jízda někde kolem paneláku, zároveň taky nechci prudit někoho prodávajícího s hodinovou projížďkou, nenechávám tedy nic náhodě a TA si na půlden rezervuji v jedné pražské půjčovně, odkud si den předtím prstem na mapě plánuji nádherný okruh po místech, kde jsem posledních 10 let nebyl. Pln očekávání nemůžu ani dospat. To už se mi dlooouho nestalo.
Hned ve chvíli, kdy mezi dveřmi v půjčovně přiznávám, že mi jde o srovnání výkonu s VFR, smějí se chlapci za pultem, že Alpa dovezu vrátit asi tak za 5 minut. Mezitím ho kolega konečně přiváží z ranní očisty a tankování a já mám možnost tohle konečně vidět a slyšet naživo. První, poměrně překvapující, je celkem poslouchatelný zvuk, který vyluzuje instalovaný laďák. I když s čímkoli silničním je to pochopitelně nesrovnatelné. Na cestu toho dneska s sebou moc nepotřebuji, i tak mi udělá radost, že se všechny krámy denní potřeby, včetně hromady lejster z půjčovny, lékárny i antipichu, vejdou do úložného prostoru pod sedačku. A pak už přichází první seznámení. Je to Honda, všechny ovladače jsou tam, kde mají být, takže jsme hned kamarádi. Jediné, co mě malinko vytáčí, je absence spínače světel, ale to už je poplatné době, stejně jako hnusnej digitální tachometr. Startuji a vyrážíme vstříc pražským zácpám. První tři kilometry se mi nepovede rozjet se víc než třicítkou, motorka se mi zdá dost vysoká a těžká, budí dojem většího stroje, než ve skutečnosti je, proto si netroufám brát kolony středem a poklidně poskakuji 1-N-1-N uprostřed davu. Aspoň si zkouším, že Alp hezky řadí. Po chvilce už začíná pěkně topit a na řadu přichází řev ventilátoru, který přehluší i laděný výfuk. Ve chvíli, kdy hustota provozu konečně umožní zařadit dokonce trojku, rychlou kontrolou navigace zjišťuju, že jsem, i přes důkladné studium trasy, zrovna minul odbočku. Jako na potvoru dojíždím k semaforu u nějaké stavby, v protisměru jeden kamion za druhým, otočit se nemůžu. Vpravo, přes strouhu a travnatý pás se klikatí prázdná okreska, na kterou jsem zapomněl odbočit. Co teď? A není tohle náhodou to, proč chceš cenduro, vole? Bouchnu se do čela, řadím jedna a poprvé od dávných časů krosů na fichtlu, jdu na motorce do stupaček. Jistoty moc nemám, vypadám zřejmě dost komicky, nicméně strouhu, pás trávy i hromadu štěrku překonáváme bez ztráty kytičky. Po návratu na pevnou zem, s dobyvatelským pocitem právě projeté Sahary, se dneska poprvé chechtám do helmy. Tohle mě fakt možná bude bavit! Zakroucená, ne moc kvalitní cesta mě má vést směrem k první destinaci, tou jsou Jawácké ruiny v Týnci nad Sázavou. Už ve chvíli, kdy míjím komíny Kozlova pivovaru, je jasné, že časy VFR opravdu definitivně skončily. Alp mě ohromil… Obávaný slabý výkon je kompenzovaný solidním zpřevodováním, na každou rychlost i od nízkých otáček vyrazí poměrně svižně, výhrady nemám ani k pouze pětikvaltové skříni, i když levačka pochopitelně občas hledá šestku i tam, kde není. Zvuk se dá vydržet a řev VFRa mi kupodivu nechybí tolik, jak jsem původně čekal. Posledních pár zakroucených kilometrů před Týncem si představuji v každé zatáčce testovacího jezdce s nastraženým uchem, sedlajícího nějakou Jawí novinku. Bohužel nikoho takového nepotkávám, jsem tu jen já a Alp, který se mi ovšem líbí čím dál víc. Dvouválec brzdí slušně i motorem, v zatáčkovitém úseku se dá díky dlouhým převodům jet bez nutnosti řazení a brždění i několik kilometrů, což bude do budoucna vyhovovat i mému chatrnému levému zápěstí. Po krátké zastávce u smutných budov zašlé slávy v Týnci, míříme dál na jih, krajem Otíka Rákosníka. Rozbitá okreska je naším věrným parťákem a já se znovu chechtám, tentokrát při představě, jak nakopanou prdel bych měl v tuhle chvíli, jet tady na VFR. Zatímco Alp si tady vesele vrní, poskakuje a o mojí sedací část se stará skvěle. Po průjezdu Vesničky Střediskové míříme dál k jihu, nejjižnější bod dnešního výletu nebude bohužel protentokrát moře, ale Žďákovský most by měl být taky fajn. Silnice se rozšiřuje, asfalt zlepšuje a chvílemi je možnost zkusit, jak bychom se asi mohli cítit na dálnici. Ale o nijak krásný zážitek se dle očekávání nejedná, od 130 už Alpík pěkně brní do stupaček, dlouhodobě udržitelná maximálka bude tak do stopětadvacítky, nebo to bude eventuelně chtít doma potrénovat s vibrátorem pro vylepšení návyků… Most mě vítá nádherným počasím, modř oblohy, modř vody kdesi hluboko dole. Výšky zrovna dvakrát nemiluju, ale tomuhle se nedá odolat, dojíždíme doprostřed mostu a stavím ke krátké pauze. Docela tu fouká, chvílemi mám trochu obavy, aby si Alp přes dost krátký boční stojan nelehl na bok, ale snad to inženýři spočítali dobře. Ač trochu posera, nakláním se přes zábradlí a dívám se do vody. V jeden okamžik mám divný pocit, jakoby se most krátce zavlnil. Usmívám se té představě a hledím si dál vody, když v tom to ucítím v nohách znovu a o poznání znatelněji, než před okamžikem. To už zvedám hlavu, a v rychlosti sonduju, co se děje. Najednou mi dochází, že se mi to jen nezdá. Kombinace silných poryvů a projíždějících náklaďáků s konstrukcí mostu znatelně pohupuje a hned jak mi tohle dochází, zvedá se mi žaludek tak, až jsem přesvědčený, že na nádrž chudinky Alpa v následující vteřině hodím šavli. Skáču za řídítka, musím okamžitě pryč, na helmu není čas, natož na rukavice, všechno házím přes nádrž. Jestli mi z toho tady něco upadne, rozhodně se pro to vracet nebudu! Za mostem si jdu koupit zmrzlinu a nejraději bych si jí plácnul za krk. Tímto apeluji na PCR, aby na Žďákovský most zakázali vstup poserům s mořskou nemocí příslušnou dobře viditelnou značkou!
Vyléčený zmrzlinou, lezu zase za řídítka a pomalu zjišťuji, že dlouho hledám, jak si sednout, stopadesát kilometrů a nějaké dvě hodinky v sedle se na mém nenavyklém zadku začínají podepisovat. Vymyšlená trasa od Orlíku směrem na sever po klikaté Stodvojce, která kopíruje nádherný kus kaskády, ale dává brzy na bolavou prdel zapomenout. Celkem kvalitní silnice, rozkvetlé louky, borové lesy a časté sjezdy až k modré vodě působí jako balzám. Za širokými řídítky už se cítím jako doma. Na Slapské hrázi porovnávám časový plán a zjišťuji, že jsem daleko vpředu, proto pro velký úspěch nabírám znovu kurz na jih a tu nádheru si užívám ještě jednou, tentokrát v opačném směru. Další dvě hodiny vykreslujeme klikatice v tomhle místy zapomenutém kraji a najednou se přistihnu, že tohle je přesně to, co mi poslední léta na motorce chybělo. Čistá radost. Zapomněl jsem na hlad, žízeň, kroužíme tu cestou necestou a stav nádrže stále ukazuje polovinu. Čas ale najednou letí. Blíží se doba očekávaného návratu a je nutné stočit kormidlo směrem ku Praze. Páteční odpolední provoz už od Jílového dává tušit, že doprava do hlavního města se bude podobat velmi husté bramboračce. V pomalu pojíždějících kolonách se ventilátory už prakticky nevypínají, navíc se na posledních pár kilometrech přecijen rozblikává rezerva. Bylo na čase. Počítadlo při zastávce na vymodlené benzínce ukazuje 325 najetých kilometrů. Že si po celkem svižně stráveném odpoledni Alp řekne po naplnění po špunt o necelých 14 litrů je jen další příjemné překvapení. Odevzdání klíčků v půjčovně je nakonec mnohem smutnější, než jsem čekal. Resumé je takové, že po dvou hodinách jsem měl kvůli bolavému pozadí chuť zaparkovat Alpa někde v nejbližších kopřivách, po dalších čtyřech jsem z něho nechtěl slézt. Po návratu domů, ještě téhož dne, fotím posmutnělé VFR na inzerát a zasedám k inzerci.
Trochu mě děsí, že za poslední týden zmizelo z nabídky celkem deset Alpů, z toho tři, na které jsem měl původně zálusk. Proto je pro mě vysvobozením, když se další den objevuje krásný kousek skoro za rohem. Ještě toho dne v poledne už sedím za jeho řídítky a zvažuji, jestli tohle bude ten pravý pro mně. Jediné, co mi opravdu vadí, je černá barva. Tuhle barevnou kombinaci vymýšlel někdo, kdo si na Woodstocku fakt hodně užíval. Černá metalíza na hlavním plastu a nádrži. Šedá metalíza na rámu. Šedá lesklá řídítka. Šedý matný plast na podsedlovce. Z jiného matného plastu je blatník. Kryt výfuku šedý plast, vzadu chromovaný plech. Zbytek výfuku matný černý plech. Černá matná kola. Zajímalo by mně, jestli si ten idiot zkusil někdy tuhle psychedelii umýt, když každý čtvereční centimetr je třeba udržovat úplně jiným způsobem. Nicméně vzhledem ke zbytku motorky v nádherném stavu se s prodávajícím domlouváme, druhý den je Alp můj a třetí den uzavíráme první tisícovku společných kilometrů. Za jeden den jsem na něm najel víc, než na VFR za poslední tři roky. Od té doby se zase na motorku těším. Nudný, fádní Transalp bez koulí mi vrátil radost z každého svezení. Stejně hravě si poradí s klikatou prvotřídkou jakož i rozmlácenou polňačkou. Lesní souložníci se v našem kraji budou muset začít mít na pozoru-žádná lesní cestička nám tu brzy nebude cizí! A že nám nějaké koně občas chybí? No a?

Nejnovější komentáře

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Wondřej69
Wondřej69 napsal 12.01.21 v 12:40

Ahoj. Tvůj článek mně hodně pobavil. S pasáží o Baworákách máš úplnou pravdu. Já se kokot zbavil parádního Transalpa (97) a nechal se ukecat zbytkem party na Géeso (vzhledem k financím 1100) ...a asi to zase vyměním ...asi za 700 TA. Mám ho tři roky, je dobrej ...ale né pro mně...
Napiš ňákou knižku a pošli mi ji ..dobře se čteš

P411Y
P411Y napsal 23.11.20 v 15:59 10b.

Toxxim
Toxxim napsal 19.11.20 v 20:02 10b.

aldahonda
aldahonda napsal 17.11.20 v 19:13 10b.

Skvěle napsaný příběh, trochu jsem se v tom sám našel, jen z BMW jsem vyzkoušel pouze 650 gs...
Protože mám úplně stejnou motorku a mám ji rád, dávám 10b a přeji hodně šťastných km bez nehod!

Myschan
Myschan napsal 15.11.20 v 17:49 10b.

Chlape díky za počteni, to nemělo chybu. Možná bych jen upravil, že všichni skončíme na cenduru, nebo na skútru, ale hlavně pořád v jedné stopě. Ať se daří a za 10b. Zasloužíš si je

Více komentářů



TOPlist