Kawasaki ZXR 750 (1991)

Původně měl tento text opěvovat FZR 1000 EXUP, nebo starou hranatou GSXR, osud byl ale proti a do cesty mi nastrčil další ZXR, tentokrát ale to, z mého pohledu nejhezčí, model J, v mém případě US verzi, zvanou mezi hamburgrožrouty Ninja ZX-7.

• 

• 

  Takhle jsm...

• 

• 

• Chvíli po ...

• Přivítání ...

• Jediné kap...

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Yamaha FZR 1000: Ta slečna dokonalá na mně v té době teprve čekala
Suzuki GSX-R 1000: V té době nebyla žádná originální k mání

První dojmy - Kde a v jakém stavu jsem motorku vlastně pořídil? Opět u německého sedláka, to už beru jako klasiku. Zatímco já považuju za největší slast brázdit pole či les ve starém Zetoru 6911, zřejmě každý mladý německý kolchozník usíná za vyhřívaným volantem svého Johndeeru s myšlenkou na superbajky. A tak jsem si pro ni dojel opět do stodoly. Mladík, který ji prodával, si totiž ukousl moc velké sousto. Jak jsem se od něho dozvěděl, zatímco u nás se pod německým diktátem řeší, jak pojmenovat máslu podobnou hmotu, nebo jestli má sekačka na trávu DPFko, v říši středu Vám klidně úředníci vystaví neomezený řidičák i v případě, že odjezdíte pár koleček a osmiček po hřišti a pak šest hodin po okreskách na YBR125. A tak se zákonitě stane, že si takový rychle vykvašený mladík dojde do obchodu s motorkami ve vedlejší vesnici a nechá se natlačit do nějakého nesmyslu. A tím byla moje 750J, kterou si s nulovými zkušenostmi, jako první motorku v životě pořídil. Co s ní udělá? Neví. Takový chlapec se z toho notně musí zbláznit. Tak na ní za dva roky najel 500 kilometrů a když už ji jednou vytáhl 100km na výlet, v noci mu nějaký krysy ukradly boční kapoty (ty, které jsem pak následně dlouho marně sháněl). A tak se stalo, že se ocitla v inzerátu k prodeji. Okradená, zneuctěná, smutná… Prostě moje gusto…

Motorku bych doporučil pro - Pro fandu značky, oldschoolu a vůně starého železa

Doplňky na motorce - Nic a nic instalováno nebude

Recenze

Ještě předtím, než se definitivně dostala na vlek, jsem se stal divákem strašidelného představení, a to, když se mi majitel rozhodl motorku nastartovat. Už samotný jeho pohyb kolem motorky mi přišel krajně neohrabaný, dvakrát jsem motorku na poslední chvíli chytal, aby mu ještě nepadla. Pak najednou klíček doprava a 20 vteřin řev startéru… a nic. ,,Scheisse, nechytá.“ Tak ukazuju směrem k levému řídítku a ptám se, jestli by nebylo lepší zkusit to se sytičem. Na to přišla odpověď, která mně odzbrojila. ,,To jsem zkoušel, ale nefunguje to, když za to zatáhneš, motor začne strašně řvát.“ V tu chvíli už jsem v duchu lomil rukama, vzpomněl si na Růžičkovou ze Slunce seno a se slovy Di vod toho, blbe, jsem mu, zřejmě poprvé ukázal, jak to se sytičem nádherně chytne za 2 vteřiny. Další z důkazů, že všemi těmi ajfouny a ajpedy zblblé německé mládeži nepatří podobná archaická technika do rukou. Nakonec mi před odjezdem ten zvrhlík ještě řekl, že by z toho šel udělat pěkný street. Tep mi poté klesl na dálnici asi za dvě hodiny.

Po dovozu domů jsem se, pln nadějí, dal do shánění chybějících dílů. A přišlo kruté vystřízlivění… Po obvolání asi padesáti různých inzerátů mi v horizontu několika týdnů v rukou ležela za nehorázné peníze hromada šrotu, který byl kdysi náhradními díly. Udělat z toho všeho zase zpět díly, které se člověk nemusel stydět namontovat na motorku, to byla celkem zábava. Jen, kdyby to tak nebolelo účet. Největším problémem byly boční plasty. Kvůli nim jsem nakonec podnikl ze zoufalství nákup dalšího ZXR. V současné době čekám na nalakované plasty, pak už bude konečně vypadat k světu.

Jak to jede?
I když mé bývalé eLko a Jéčko dělí pouze dva roky vývoje, odlišné jsou opravdu dost. Změna ze superbajku se světly na poněkud lidštější stroj, byla rapidnější, než jsem čekal. Zatímco na novějším ZXRku člověk ještě tak nějak skoro na pohodu jezdil, s Jéčkem se to dá nazvat poloviční bitvou. Změna začíná už při prvním posazení. Díky vysněným hadicím, které na nás konečně civí z nádrže, se motorka jeví mnohem užší. A to hlavně řídítka. A není to jen zdání. Otočit se na silnici do protisměru je na tom opruz nadevše. Rejd to má jak tramvaj, v plném zatočení nemáte kam dát lokty, prostě lahůdka. Na závodní trati, kam tahle potvora patří, se prostě v případě této potřeby holt jede další kolo no… Takže doprava po městě je fakt průser! Zatímco na eLko jsem skočil odpoledne v kraťasech a tričku a klidně si zajel kilometr pro rohlíky, s tímhle už si bez patřičného oděvu připadám jako blbec. Jestli je to jinak nastaveným podvozkem, který se člověku na každým kamínku snaží nacpat koule zase zpátky tam, odkud kdysi vypadly, nebo ne úplně tuhostí oplývajícím rámem, to nevím. Oproti mé uhlazené a tiché předchozí sedmpade měla tahle navíc ještě něco, a to velmi pochybný laďák. Už když jsem jí, ještě v říši, poprvé vyhnal přes 7000 otáček a zaposlouchal se, přišel mi ten tón nějaký povědomý. Pak to trvalo ještě chvíli a svitlo mi. Jasně, tohle přece všichni slyšíme každou první středu v měsíci! Ta mrcha řve jako siréna!!! Po zastavení jsem si tu obludnost prohlédl zblízka – no štítek to má sice IXIL, ale štítek je zřejmě to jediné, co to má s tou značkou společné. Spíš to vypadá, že tuhle trubku svařil elektrodou ve fabrice na Fockewulfy namol zpitej Helmut. A navíc asi potmě... ,,No nic, motorka má být slyšet a stejně seženu novej, hned jak dojedu domů.“ Jaký to byl omyl, to jsem docenil až s odstupem. Sehnat z dílů cokoli kloudného na Jéčko je dnes výhrou v loterii. A díly jako koncovka výfuku, boční kapoty, nebo ty posraný malý plastíky k nádrži jsou dnes dostupné asi jako platné letenky na Concorde.

Mimo shánění dílů jsem si na ní užil ale i spoustu legrace. Na pěkném asfaltu, v dlouhých zatáčkách je radost tohle vodit. Oproti eLku, které tahalo ve všech otáčkách tak nějak stejně, je tady skutečně znát nárůst výkonu nad 6000 otáček, takže držet jí nad tímhle spektrem je prostě nádhera. Z laďáku se line chvílemi řev sirény, chvílemi praskavé dunění. Byla by nádhera nasávat tohle z plných plic. Jenže na to nezbývá času. Dech je zkrácený na nutné minimum, zuby zatnuté a zrak se soustředí jen na úzký tunel před tebou. Levá, pravá, krajnice, střed, krajnice, dva, tři, dva, tři, čtyři, do zblbnutí. V nádrži je sice paliva stále dost, v krku nenavyklého pilota je ale po chvíli sucho. Vodácká hospůdka a chlazená Kofola ve skle je právě to, co teď potřebuješ. Zvolna dojíždíš těch posledních pár set metrů a máš konečně čas se trochu rozhlédnout. Z řeky na tebe pár vodáků mává pádly, někdo si na loďce dokonce stoupá pro lepší výhled, na čem že to jedeš. Zastavuješ na malém parkovišti, hned u baru. Už tady stojí sbírka posledních modelů BMW. Dvě eRka, RTčko, GSo, dohromady tak v hodnotě velmi pěkného bydlení. Parkuješ ve slušné společnosti. Než si poručíš vysněnou orosenou lahev, začíná být na parkovišti rušno. Co se to tam děje? Asi deset kluků obestoupilo ZXR a nasávají ten oldschoolový odér. Opodál stojí ve stínu jejich kočky v titěrných plavečkách a obrací oči v sloup, stal se z nich najednou vzduch… Od řeky přichází další partička a místo k baru míří rovnou k parkovišti. ,,Vidíš ty vole, já ti říkal, že je to ZXRo, platíš pivo.“ Čerstvě ožebračený vodák se k tobě obrací a zve tě ke stolu. ,,Já myslel, že už tohle dávno nejezdí,“ omlouvá se sklesle… Místo pětiminutovky nakonec skončíš u baru s touhle partičkou na hodinu a půl, vzduchem se nese jedna historka za druhou, vše na téma, kdo to v tý sousední vesnici tu mašinu tenkrát měl… V průběhu družného hovoru se od vedlejšího stolu zvedají čtyři motorkáři ve slušivých kombinézách, tak na půl huby zdraví a balí k odjezdu. Očividně tě nemají rádi. Přes dav, postávající kolem 30 let staré vrány, se ke svým kosmickým plavidlům skoro nemůžou dostat. Opovržlivě si nad archaickou technikou odfrknou, zakroutí hlavou a kvapem mizí za scény. No ostatně už bys měl taky vypadnout. Akorát s tím davem okolo roste nejistota, jestli z triumfálního odjezdu nebude jedna velká ostuda. Vlažnej start totiž není u 30 let starýho karbecu zrovna parádní disciplínou. Tak na to sedáš a jsi vlastně hrozně rád, že přes helmu slyšíš už jen tak napůl, radilů je všude kolem dost… Kdo tě zná, ví, že nejsi úplně typ, kterej by se rád předváděl, taky cítíš to nastupující rudo v obličeji a v duchu děkuješ za tmavý plexi, které to všechno spolehlivě zakryje. Technika je v horkém letním podvečeru naštěstí v dobrém rozmaru, stačí cvrnknout o startér a zezadu se ozve líbivé dunění na znamení, že vše funguje, jak má. V davu někdo uznale pokýve, to už ale moc nevnímáš, se strojovým klapnutím řadíš jedna a pakuješ se vstříc domovu. Za odměnu trpělivému obecenstvu zatáhneš za heft co to jde, pošleš ručku otáčkoměru k desítce a vychutnáš si ten nádhernej tah za ruce.. Opojnej sonickej třesk se v údolí nad řekou nese ještě dlouhou dobu poté co jsi zmizel za zatáčkou. Znáš to z dávných časů, z pravěku, kdy jsi sám takhle od vody tyhle oktanové songy napjatě poslouchal. Byla to jiná řeka, jiné údolí, jiná doba, ale stroj zůstal stejný, karburátorová 750.