Honda GL1800 GoldWing (2002)

Slovinsko 5.-8.7. 2018

Tak se rok s rokem sešel, a chtělo se to trochu vyvenčit od kolotoče života. Nezbývalo nic jiného, než vymyslet aspoň krátký výlet ve společnosti přátel jedné stopy. A protože jsme již měli vyzkoušené Slovinsko a moc se nám tam líbilo, udělali jsme takový malý copy-ride => viz. zde
Tentokrát nás jelo trochu víc, přesto se sešla grupa pohodářů, i přes částečnou rozmanitost strojů, výlet splnil hlavní poslání = vyčistit si hlavu.
Složení motorek bylo následující: 2x Honda Varadero XL 1000 V (první a druhá generace), jedna Honda NC 750 X, jeden přerostlý skútřík na steroidech aka Vespa (Honda GL1800 GoldWing), Honda VTX1800 a málem jela i Evropa (Honda ST1300). Ta měla svou hlavu kapitána, která bohužel z vážných důvodů musela ustoupit...
Co se týče výletu, byl oproti prvnímu (viz. zde ) drobet upraven. Tentokrát jsme po zkušenostech vynechali návštěvu vodopádů, za to byla v plánu navíc vyhlídka Orlove Glave, blízko jezera Bohinjsko a projetí Slovinsko-Italských hranic nad městem Tolmin.

První den je cesta na kochačku do kempu = chopper rychlost (místy i rychleji či pomaleji) + zastavování po cca hodině jízdy).
Sraz byl na Benzině v Českém Krumlově v devět nula nula, jelikož jsme bydlištěm každý jinde a brzké vstávání činí někomu z nás mírné problémy, dáváme seznamovací kolečko u kelímku kávy, někdo i s hořickou trubičkou a plánujeme přibližnou trasu do oblíbeného kempu s určením „road-captaina“ a nezodpovědného vedoucího zájezdu v jedné osobě, plus nastavení/spárování kecafonů (interkomů), což se daří až na třetí zastávce a ještě né všichni se všemi😊, našel se i takový, který v rámci zachování plného duševního zdraví, dal do uší sluchátka s hudbou 😊.
Vyrážíme kolem desáté, kdy nám začíná sluncem zalitá obloha nadávat, proč ještě zevlujeme, když máme před sebou více než 400km a chceme si užít už cestu tam! Samozřejmě mimo dálnice. Vyrážíme směr Studánky.
Když projíždíme Linzem, sluníčko již slušně zatápí a my se už ptáme mezi sebou, „kdy už tam budem?!“. Po ujetí cca 30km z Linze směrem na západ, děláme občerstvovací zastávku a určení směrů dle GPS. Tedy spíš papírové mapy, jelikož avšak nýbrž protože, jsme zjistili, že každý majitel GPS má vlastní cestu do kempu a původních návrhů cesty do kempu bylo v podstatě tolik, co bylo GPS 😊 Oukej, dokouříno, napito, zbaveno přebytečných tekutin, slunce začíná víc než slušně zatápět, tak na oře! Po ujetí dalších několika tisíc metrů, odbočujeme konečně na jih. S úlevou a tím žlutým kulatým topením po pravici, míříme směr Alpy. Nudné roviny v okolí hlavního města Horních Rakous máme již plné zuby…
Cesta po silnicích třetí třídy přes Štýrsko docela ubíhá, stejně jako čas, který se již přehoupnul do odpoledne. Při zastávce v Liezenu, kde vyprazdňujeme a doplňujeme vše co se dá 😊 se začíná zatahovat, což trochu kazí náladu, a sem tam padne kapka. Někteří to nevydrží a pozvolna se oblíkají, alespoň částečně, do nepromoků. Na jejich obranu nutno říci, že se i ochladilo o víc než deset stupňů pana Celsia a to v letním lehkém oblečení není zrovna hřející zážitek. Za Liezenem to bereme zkratkou do Murau. Před sebou tlačíme pozvolný deštík, který se po ujetí pár km mění v bouřku. To už regulérně všichni do plných skafandrů a vzhůru vpřed! Na štěstí největší slejvák „schytáme“ v lesním úseku, a tak postupujeme „směle“ vpřed (ono se moc přes mokré hledí a po vodě rychle nedá). Z Murau už to valíme po hlavní směrem na Villach. Bohužel díky již jen Májovému deštíku, si cestu okolo Ossiacher-jezera už tolik nevychutnáváme. Villach. Zde již neprší a obloha se začíná trochu mírně rozjasňovat, resp už neprší, je sice zataženo, ale mraky již nejsou tak nudně až nehezky šedé a nasáklé vodou. Zbývá již jen pár desítek km do cíle. Vidina večerního posezení u občerstvení nás drží s hlavami bdělými 😊 Následuje Wurzenpass s povinnou zastávkou u tanku, mejknutí pár pikčrů do rodinného alba motorek, nadechnutí a koně moje hyjéé..? už to máme za kopcem 😊
V Krajnské Gore ani nezastavujeme, jen mírně přibrzdíme u jezer a už to pelášíme (v rámci možností! 😊 ) rovnou na Vršič, který si budeme užívat každý den. Samozřejmě nás výhledy během výjezdu nenechávají v klidu a tak děláme pár zastávek ještě v kopci před vrcholem. Po další sekci fotek, tradá vpřed, každý dle svého gusta. Nahoře na hoře se počkáme. A taky jo. Po urychleném rekognoskování terénu, hópneme s ořmi na betonový plácek vedle vrcholového stánku. Zrobíme zo pár obrázkov a už se na nás řítí helikopotvora. Nedá se svítit, musíme stranou až na parkoviště. Vzhledem k povoze zvědavců, čekáme co se bude dít. Z trtulníku vylézá párek turistů, kteří ve finále hledají někoho, kdo je stáhne do údolí. Bohužel pro ně, my to nebudeme, jsme obvěšení bagáží, navíc nemají ani helmy… Po seřazení se do tvaru, již jen pomalu sjíždíme z kopečka do údolí nádherné řeky Soča. Za pár minut už jsme v cíli dnešního náročného dne. Kemp Soča nemá naše oblíbené místo volné a tak zaujímáme místo jiné, o něco méně strategické, nicméně stále v relativně klidné části. Po shození vršků, urychleně stavíme stanové městečko. Jediný jedinec staví snad stan i se společenským sálem, do kterého (na štěstí?) nemá nikdo jiný vstup povolen, než sám majitel 😊 Následuje již jen urychlené přesunutí ke stolu a lavicím, které máme v podstatě vedle stanů. Kempovou restauraci jsme již ten večer nestihli vyzkoušet, neboť jsme k ní dorazili již po desáté večerní a rušení nočního klidu se tu nepodporuje.

Druhý den jsme vstávali, někteří již před šestou (zapomněli, že je dovolená!), tak, abychom v devět vyrazili včas do východně vzdálené části Julských Alp od kempu a to do soutěsky Vintgar, která po zaplacení cca 5EUR, ukáže krásy vodní síly a nádherné přírody. Cesta k ní opět mimo placenou dálnici a s využitím vstupu „z druhé strany“, kde je méně turistů u kasy. Navíc se zde jde nejprve do kopce a vrací se překvapivě z kopce k motorkám. Po zhruba dvou hodinkách příjemné procházky a odpočinku od davu turistů, se přesouváme po zapadlých silničkách „nad“ Bledském jezerem s tím, že to natáhneme až k Bohinjsko-jezeru a odsud na vyhlídku Orlove Glave. Po zvážení všech pro a proti, nahlédnutí ke stavu středoevropské oficiální časomíry plus zpívajícím žaludkům, vynecháváme i samotné nakouknutí k posledně jmenovanému jezeru včetně zmíněné Orlí hlavy. Pozvolna se tedy vracíme zpět do kempu, tentokrát již po hlavním tahu Bledského jezera. Samotná jezera i vyhlídka na nás tedy čeká snad v další návštěvě Slovinska. Cestou se ještě stavíme v obchodě s proviantem na večeři v Kranjske Gore. Dnešní ušetřený čas se musí řádně využít a tak volíme cestu nejmenšího odporu a pár kilometrů od kempu měníme směr a jedeme se podívat na pramen řeky Soči. Po doplnění tekutin a nikotinu i cukrů, sundáváme motobundy a jdeme do kopečka. Do kopce? KRPÁL! TFUJ! Někteří se obětují a jistí nás téměř pár metrů od pramene, aniž by se šli k němu alespoň podívat – budou fotky, to prý stačí 😊 Ostatní měli i to štěstí, že cestou k pramenu potkali asi 30cm zmiji, počasí se totiž v tento den vcelku pochlapilo. No a k samotnému výronu Soči ze skály, se musí ještě absolvovat pár kroku v téměř horolezecké úpravě masívu. Nicméně to stálo za to! Fota opravdu napoví, i když nevystihnou samotnou hloubku té pramenité studánky… 😊 Když jsme se dali trochu dohromady a dohnaly nás vlastní plíce, sedáme na Šemíky a tradá na véču a píjo. Někteří dle úprku v kemp, byli hodně žízniví… Závěrem lze říci, po večeři z vlastních zásob u stanu na obvyklém místě, že návštěva restauračního zařízení nám dala dobrý základ (někdo píjo, někdo nealko či jiné alko) pro nadcházející debatu u stanů. Nebudu rozebírat detaily, snad jen za zmínku stojí degustace Portského v souběžné degustaci rumu Ron Barceló Imperial. Inu, trochu se to protáhlo, až bylo ráno pro někoho kruté…

Den třetí jsme, po vydýchání alkoholových výparů ze zbylých částí plic, začali samozřejmě snídaní, kávou i čajem. Dnes je v plánu slavný Mangart a projetí Slovinsko-Italských hranic nad městem Tolmin. Počasí nám dnes přeje a tak se při výjezdu na první zastávku zapotíme vykružováním zatáček. Za hodinku se již kocháme z Mangartu do okolí, bohužel je na parkovišti a přilehlém okolí dost plno, tak vynecháváme vrcholovou kávu. Ke všemu zde fičí tak, že je problém pro všechny osádky motorek, udržet pečlivě urovnaný sestřih ve stavu fotogenickém, čili dámy prominou… 😊 Po načerpání čerstvého vzduchu, a pořízení obrázků do sbírky se pozvolna přemísťujeme na západ od kempu. Teplota stoupá, rychlost po hlavním tahu se ustáluje na osmdesátce. Ve vsi Irdsko odbočujeme do pohraničí. Pozvolna se opět dostáváme do výšin. Cesta je až na pár vyjímek v ucházejícím stavu pro všechny naše motocykly. Pomalu ale jistě přijíždíme k další zastávce. Tou jest bývalá pevnost Italských vojáků z První světové .. Po prolezení zákopů v kopci, přecházíme na jeden z vrcholků u samotné základny, kde jest dalekohled. Po vykochání se, se scházíme u stolu s lavicemi, kde dáváme obídek a relaxujeme za slunečného počasí. Vinou předchozího večera, zkracujeme dnešní původní vyjížďku a vracíme se již do kempu. V kempu se trochu rozdýcháváme neboť sluníčko nám konečně dopřává vcelku i letní teploty celý den. Následuje obhlídka kempu a jeho blízkého okolí. Řeka Soča nám ukazuje svoje kouzla a kempařky svá těla 😊 Večer se blíží a s ním otázka, jak moc budeme hodnotit toto malé povyražení z všedních dnů, když již zítra nastává návrat domů..? Jako slušní mladí muži, usedáme ke stolu restauračního zařízení a objednáváme si pití, někteří zkouší i místní pizzu. Všichni maximálně spokojení a tak se doobjednává místní sýr i klobáska k pívu. Opět spokojenost. Po závěrech posledních pár dní, se někteří jedinci rozhodují pro změnu motocyklu, přestože nebyl problém se v klidu domluvit na stylu jízdě v této nesourodé skupině. A jak to celé dopadlo..? Byli jsme slušní a šli spát relativně brzy, resp okolo půlnoci.

Den čtvrtý je mírně deprimující. Po ranním rituálu nastává bourání a balení stanového městečka, určení směru a přehazování funkcí vůdce pro dnešek. A nedají si říct, a nedají… 😊 Vyrážíme na poslední jízdu přes Vršič. Dále na Villach, Feldkirchen in Kärnten. Zde již pozvolna oblékáme teplé oblečení, neboť počasí nám ukazuje svou nevlídnou tvář. Turacher Höhe, Murau. Na Sölkpassu je fičák jako na Mangartu. Zatím neprší. Následuje Liezen, Steyr a protože se chceme vyhnout Linzi, volíme objezd na východ od něj. Zde se bohužel dostáváme do šlamastyky. Most přes Dunaj mezi Pyburgem a Mauthausenem se opravuje a nejbližší je buď v Linzi anebo ještě víc na východ u Greinu. Následuje asi hodinové bloudění, kudy-tudy. Po prozkoumání GPS a mapy, shledáváme řešení pro nás nejschůdnější. Cestou na východ je jen o pár kilometrů blíž k nám ještě plavební komora u vsi Wallsee. Vcelku krásný úsek cesty včetně samotné vísky a to se ještě konečně ukázalo sluníčko s lepší teplotou. Po přečkání několika minut na červenou u plavební komory se pozvolna rozjíždíme. Co čert nechtěl, dochází nám baterie u kecafonu a navíc začínají být zajímavé objížďky, z jejichž značení nejsme … prostě v Čechách je to značený líp! 😊 Ve finále se přeci jen blížíme k Freistadtu. Samozřejmě nejedeme po dálnici a mění se vedoucí zájezdu, resp hlavní navigátor a vůdce smečky 😊 Ten je mírně rozhozen dalšími objížďkami a rychlostí některých svých svěřenců, že místo zrychleného přesunu k hranicím na poslední společné a zároveň rozlučkové místo v Dolním Dvořišti na tankovací stanici ONO, nás vede tempem dovolenkovým. Nutno podotknout, že byl navíc v nervu ze stavu synka, který marodil ještě před začátkem výletu a zprávy z domova byly nejasné… Tudíž koncentrace ta tam…
Co vám budu dále povídat, nakonec jsme se z pumpy rozjeli k domovům a šťastně se vrátili do reality pracovní šedi…
Členové výpravy, kteří přemýšleli o změně svých motorek, změnili postupem času stav výmyslu k realitě, a tak pokud se nic zvláštního nestane, bude složení motocyklů v další výpravě o něco jiný. Bohužel nebo bohudík, méně rozmanitý, pokud se nepřipojí jiní či odpojí stávající členové …

P. S.
Pár fotek ZDE .

P. S. 2
Videa jsou vložena na přeskáčku a camerman se učil

• 

  Památník z První světové

• 

  Pass Vršič