Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

První křest dvacítky...
08.03.2020

Rok 2020. Napadá mě skvělá hláška z reklamy... tak Božani, popoplujem... ouuujeee!
Novej rok, novej start, nový výzvy, nový zážitky, nový emoce, všechno nový, poněvadž je prostě novej rok. A navíc rok Krysy podle Čínskýho horoskopu. A já jsem Krysa...
Na něco jsem číhala, jestli to bude, nebo ne. Loni i přes luxusní nálož kiláků se něco změnilo. Postupně se ze mě vytrácela jiskra, radost, vzrušení, těšení, nervozita, nedočkání. A porce na trasách to nedokázaly zazáplatovat. Potřebovala jsem to cítit zpátky. Leden, únor ve znamení milosrdný zimy nabízel několikrát šanci na venčení. Ale okolnosti se ne a ne sejít dokonale. Březnový plán na Motosalon v Brně a potkávání a žvanění jsem odpískala sama, páč mi riziko takovýho hejna lidí na jedný hromadě přišlo zbytečně velký. Jo jo, virovej nepřítel od jižní hranice „ante portas“. Vloudily se narozky a nádhernej dárek. Neděle s ranní jinovatkou, čerstvá teplota, jarní slunce, času nebylo až tak moc. Nicméně ten nápad kolem mě začal kroužit jak sup nad mršinou. A v tom to přišlo. Ty kráso, nervozita jako prase, až mě brabenčely všechny prsty a mráz šmejdil v celým těle. JOO! Je to zpátky! Vůbec nešlo srovnat myšlenky do mapy, najít helmu (je furt na stejným místě), dojít otevřít maštal. Za vraty už podupával a leskl se neocejchovaný hmyzákama. Hele, klídek, nejdřív oživovací zkouška, přeci jen dva a půl měsíce stál (tvl, tak dlouho?!). Sytič, startér... jakoby se ve dvou krátkých pokusech bleskově šikovali do několikastupů koně pod kapotou před břevnem ohrady. Třetí škrtnutí, ohrada proražená a koně se rozběhli za svobodou. Motor zaburácel, já husí kůži, tak tohle dneska klapne. Tichučko frajere, musím na sebe naházet motohadry, pak je všechno před Tebou Tvoje. Tvl, mám srdce až v krku. Kam vlastně... aaaale to je úplně jedno, až v sedle budou padat rozhodnutí. Určitě ne žádný prdelkovice, kde se bude ještě válet štěrk na cestě. Takže hlavní tahy a beru směr Svitavy. Ty krááso, fakt mi brblá pod zadkem čtyřvál a rezonuje v každým kousku těla, nádhernej a nepřenosnej pocit. V Ústí čerstvý plnotučný krmení, žádný zdržování, přejedu prstem v rukavici hřebečkovu linii a dávám mu svobodu. V Český Třebový vědomě zkracuju na Litomyšl, poněvadž kosa je slušná, a atakuje moje vrstvy. Na konci Litomyšle musím udělat bleskovou zastávku na čerpačce, protože motka je možná nadšená z plný nádrže, ale já ani omylem. Snažím se stranit všech na parkovišti a fofrem zase mizím. Notoricky známá silnice na Hradec Králové a zpátky na Vamberk je poloprázdná, pomalu lovím skalpy před sebou. Každý pobídnutí mi proplachuje tělo, sakra, užívám si to vrcholně. A probouzí se další pocit... no snad už nemířím dom, no to teda ne! Odbočuju z hlavního tahu do vesničky za kamarádem na kus řeči. Dlouho jsem ho neviděla, ale ve spojení jsme pořád. Je skvělej! A vlastně on může za všechno. On byl na samým začátku, on byl našeptávačem, když jsem bojovala s rozhodnutím, jestli spáchat totální úlet a koupit motku, nebo dál pokorně šetřit na palivo na zimu. On do stověžatý jel vysvobodit fejzra z nekonečnýho depozitu. U něj v garáži byl první hřebečkův azyl. On a jeho rodina mi trpěli neuvěřitelnej program: kdykoli to šlo, dojet autem k nim, zaparkovat nad zahradou, převlíknout se v autě do hader, z garáže vzít motku a učit se a učit se a učit se a pořád dokola jezdit vesnicí a nejbližším okolím, na prázdným statku rozestavět pet lahve s vodou a objíždět a kličkovat a přidávat na vzdálenostech, na čase v sedle, na rychlosti... pak vrátit motku před garáž, v autě se převlíknout do civilu a alou dom. Podle pokynů jsem platila benzín, kterej on kupoval do kanystrů, a lil do nádrže, abych mohla druhý den zase trénovat. Trénovat na co? Nooo, do autoškoly... začátky byly bez papírů. Vlastně jsem se naučila na motce úplně sama. Od naprostý velký nuly. Skoro to nechápu. Ale jako v transu mě hnalo dopředu, jakej neskutečnej sen si plním. On byl taky člověk, kterej snášel moje euforický sopečný erupce v práci, a snažil se mě krotit. Nadechovala jsem se, rozšířený zorničky, a on: „tvl, jestli chceš mluvit o motorce, tak vůbec nic neříkej!“ Chachaaa, to nešlo!... pracovní cesty se nám rozešly, ale spojení se nepřetrhlo... jak říká „jsme propojený“... Děkuju Ti za všechno... Dojela jsem k němu před barák a rozesmátá tvář už vycházela z brány „zdar woe“ a nezbytný bouchnutí pěstí. Nikdo by neměl šanci nám skočit do řeči. Vysypali jsme na sebe všechno životně důležitý a já věděla, že bez týhle zastávky by den nebyl úplnej. Na rozloučenou proříznu podvečerní vesnický ticho zvukem motoru a odporoučím se dom. Sákryš, to byl ale krásnej dárek k narozkám...

Technická: slibuju, že příště občas přibrzdím, a ulovím pár prchavých okamžiků do foťáku...

08.03.2020 – 148 km.
Trasa: Žamberk, Česká Třebová, Litomyšl, Vysoké Mýto, Hradec Králové, Vamberk, Žamberk