Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Eliška...
Víkend 06.08.2020

Juchůůů! Dovolená (teprve loňská)! Konečně volňas!
Mládě na mě číhalo v úterý jak sup, až přijdu z rachoty, a začal jásot: „Jo! Jo! Máme volnooo! Kam vyrazíme?! Kdy vyjedem?! Ještě dneska?! Zítra?! Už máš trasu?!...“
„Uklidni se, počkej, mankote, vydrž chvíli, seš jak lavina! Nejdřív práce, pak zábava. Spláchnem doma nějaký resty a pak začneme vymýšlet.“ „Jaký resty??“ „Musíme posekat zahradu. Třeba.“ „Cooožeee??“
Ustát nátlak chvilku trvalo, ale pak mládě došlo k závěru, že se mnou nehne, a že bude lepší, když přiloží tlapku k dílu.
Čtvrtek ráno, probouzím se brzy, rosničky nekecaly, den bude pohodovej. Prolítnu ze zvyku radary a zaparkuju v mapách. Tak kam? S mládětem nepůjde bezuzdný toulání. Mám nápad. Hodím do map „rozhledny“ a koukám, která mě chytne. Krkonošská Eliška je tuze pěkná fešanda, tu vezmeme útokem. Když se mládě vykulí z pelechu, bez výhrad souhlasí a já pro něj (a jeho tasemnici) vytahuju eso z rukávu: „Na zpáteční cestě si můžeš dát v káefcéčku ten svůj smaženej kyblík. Ale jen když budeš mít chuť, jinak tam zastavovat nebudem...“ „Tyyyy kráááásoooo, už teď mám chuť!!! Jooo! Strašně se těšíííím!!!“ Chiiichiiiiii, mi to bylo jasný, že tohle je ta pravá rajská hudba pro jeho ouška. Tak jo, jde se nachystat věci. Mezitím nebe pokryly milosrdný mraky a držely se v tomhle šiku až do večera, ideální. Než si mládě venku stihne oblíknout bundu, ozve se jekot a pláč – právě si potykal s vosou a po tvářích se mu kutálejí slzy jak hrachy. Zahájím octovou první pomoc, naštěstí nemá alergickou reakci. To to vtipně začíná. No nic, do sedla a na Eliškuuu!!! V Dobrušce je plánovaná zastávka – všichni musí doplnit palivo pro sebe nejvhodnější konzistence. Kolektivní spokojenost by se dala krájet. Celkem slušnej provoz, mám pozornost na maximu. Musíme přežít tah do Náchoda, na Hronov už je daleko větší klid. Na kraji Trutnova zastavuju na malý benzínce, protože ze zadní pozice se ozývá zdravotní prosba. Kývu, že jasný „srovnáme zadek a kosti“ „a varlata!“ se ozývá za mnou. Chaachaaa „ty nemám, to musíš vědět sám“. Sesedá stylem visícího půlmetráku na žebříku, takže jde hřebeček málem k zemi. Upustím páru, že takhle teda snad neee, a příště už to je v pohodě. Zjišťuju, že stojíme na místě vyhrazeném pro zaměstnance. Já nevím, že mě to pořád táhne na takový separé fleky. Prokličkujeme plným Trutnovem směr Žacléř a v serpentýnách už krásku na kopci vidím. Parkoviště je poměrně obsazený, ale množství lidí se ideálně roztrousilo do krajiny. Hhhmmm, je tu parádně. Je zajímavý, že nikdo z návštěvníků není v tak rozesmátý a užvaněný náladě jako my dva. Čímž budíme ještě větší pozornost. Je tu krásně a počasí nám přeje. Dobudeme vrchol Elišky (mno, napsaný takhle to zní teda všelijak) a dlouho si užíváme pokoukání široko daleko. Čtu si na informační tabuli, proč se Eliška jmenuje Eliška, a slyším kousek ode mě, jak mládě nasadilo chlapskej tón hlasu, a ptá se vojáka v dobový uniformě „tak vojáku, co to tady máš za zbraň?“ Z odpovědi si odnesl to, že střela prorazí 25mm silnou pancéřovou stěnu tanku, a takže radši popojedem. Na parkovišti ještě děláme vylomeniny s foťákem, protože z mláděte se stává dvorní dokumentarista. Další zastávka v plánu je povinná, nemůžeme totiž minout sochu krocana „Vazouna“ u galerie v Horce u Staré Paky. Jen se tam musíme dostat a v cestě stojí nejen krásná členitá krajina se spoustou chaloupek a zatáček, ale taky Hostinné a tohle oraniště teda zase stojí za to. Potřebujeme se dostat na křižovatku za město, takže se držím směrovky s třistapětadvacítkou. Jenže věrná letošní rozsáhlý infekci komunikací mění mrcha barvu na oranžovou a prásk vedle ní cedule „slepá ulice“. Už to začíná bejt trapný. Ocitáme se na autobusáku, tož ho beru jen jako točnu, snažím se zorientovat a už je mi jasný, že ta kolona, co vyčuhuje zpoza rohu, bude fronta u světel přes staveniště. Taky že jo. Poslušně se zařazujeme a na zelenej povel popojíždíme skrz oblaka prachu. Vůbec nemám ponětí, kde nás to vyplivne, protože směrovky jsou dávno v tahu. Říkám si v duchu, kolik je cca hodin a kde v tom případě musí být slunko. Závěr = držím si zásadní směr podle slunce, to je mazec, ale jsme z toho venku. Spolykáme na sebe navazující vesničky, dva vracáky a jsme u Vazouna. Sotva sesednem, už se na mě valí pokyny „...stoupni si úplně stejně, jako stojí on. I s rukama, říkám úplně stejně. No. … A teď udělej, že se ho bojíš. Víc dělej, že se ho bojíš. No. … Je prostě hustej. ...“ Musím tomu udělat přítrž, takže napít, zahelmit a pohneme se z místa. Navrhuju, že zkusíme Hradec na zátah, teď už bude rychlejší cesta. Mládě souhlasí takřka se vším, přeci jen vidina smaženýho kyblíku je skoro nadosah. V Úlibici na kruháči se na obloze rojí draci, ten stánek s barevnýma poletuchama už sem fakt neodmyslitelně patří. Pětatřicítka je nezáživná, stereotyp přeruší jen objížďka u Hořic, na stínu letícím po asfaltu vedle nás vídím, jak je mládě za mnou schovaný, a nechávám hřebečka proběhnout dle libosti. V Sadový se mi za ramenem začne ozývat s.o.s.. Hned zastavuju na čerpačce a je jasný, signál s.o.s. vysílaly ze zadní pozice kulky v přesvědčení, že už jim jde o život. „Neboj, Hradec se smaženou kupkou je za rohem. Deset minut a jsme tam.“ Snažím se o bleskovej přesun, aby se mu odměna konečně zhmotnila. Kotvu spouštím na parkovišti na jediným volným místě, ve vzduchu se vznáší pach přepálenýho oleje a fronta na „kfc drive“ nemá konce. Ujímá se nás obsluha „co to bude?“. Předběžně jsem zmapovala, co si mládě bude přát „myslím, že menu bude ideální, jen doladíme množství masa“. „Samozřejmě, dáme základ pět a můžeme přidávat po třech kusech, takže osm nebo jedenáct...?“ Příležitost vyjádřit svůj názor vycítilo mládě „jedenáct!“. Ještěže mám právo veta „jedenáct v žádným případě, osm bude akorát“. Stihla jsem si přát, že nechci sedět v tom smradu uvnitř, ale venku. A pak už mě ani celej svět kolem mládě nevnímalo a ponořilo se vrcholně spokojeně do bašty. Já se skácela na bundy na protější lavici a rovnala si záda a koukala na plující mraky. Za pozornost stály místní vrány, který okamžitě po odchodu hostů okupovaly opuštěný stoly, luxovaly každej drobek a drze zkracovaly vzdálenost od nás. Alfred Hitchcock by tu směle mohl čerpat inspiraci. Je dávno po večerdovi, provoz jde do útlumu, vyhlašuju odchod a odjezd. Mládě se ptá, kolik je hodin. „Tak akorát, do osmi jsme doma.“ „Fakt jo??“ „Si piš.“ Hradec máme v zádech, slunce máme v zádech, šťastný mládě mám za zády a před sebou tak známou cestu, že bych ji mohla hryznout poslepu. A hřebeček letí tryskem, lovím skalpy, je božskej večer. Samozřejmě jedu opatrně, to pořád, jen chvilkama se to urve... sto, max stodvacet... dobře stotřicet... no joooo stočtyřicet, aaale jen kousek... ccssss fakt víc jak stopade ne, faaaakt... motor ztichne u doupěte, mrknu na hodiny a říkám „v kolik jsem slíbila, že budeme doma?“ „noo do osmi“ „a kolik je?“ „tyyyjo!“ Bylo 19:58...


06.08.2020 – 259 km.
Trasa: Žamberk, Vamberk, Dobruška, Náchod, Hronov, Rtyně v Podkrkonoší, Trutnov, rozhledna Eliška, Mladé Buky, Rudník, Hostinné, Nová Paka, Úlibice, Hradec Králové, Vamberk, Žamberk