Když Tě sejmou - díl druhý - ŠPITÁL Honda VF 1100 C

Vlastník	MaxMI16
Vloženo	17.4.2015
Aktualizováno	20.4.2018
Zobrazeno	2 139x

Kapitola druhá špitál

Předem se omlouvám ale bude docela dlouhá

No tak si tak frčím sanitou kdy nemůžu mluvit - jsem příliš unaven kdy počítám zatáčky do NMnM a nedávají my smysl. Po příjezdu na příjem dostávám další jehlu ktrá mě nabudí do života. Následuje další kolo výslechu kdo, co, trerá pojišťovna, na co jsem alergický, a co mě bolí. Na to mě šoupli do Ctčka které příjemně hřáho a při té příležitosti jsem dostal cévku. Na to jsem dostal další oblbovák a probudil se až na JIPce. Celá noha byla vyztužena „lešením“ ale byl jsem tak nadopovanej že se mi především chtělo chrápat nicméně objevil se tam doktor který mě ujistil že za rok budu zase běhat. Pozdě odpoledne se tu objevila rodina která přišla zjistit jak na tom sem a neměli to vůbec jednoduchý-projeli několik špitálů než mě našli – ležím totiž v HK. No po ubezpečení že to přežiju a mojí lehce optimistické náladě frčeli domů (popravdě moc si toho nepamatuju díky nadopování). Poslal jsem taky SMS Béďovy do Teplic že mě škůdce vyrychtoval jak sviňa ruksak. BÉĎA je fakt frajer a neváhal ujet necelých 400km jen aby mě druhý den viděl. To mi bylo ještě fajn měl jsem svojí opti náladu a nic na mě nedoléhalo. Pokecali jsme a po jeho odjezdu mě šoupli na normál pokoj. Přistál jsem na pokoji č.7 kde už byli Lexa a Pepa. Lexu sešrotoval v autě kamion a Josefa na skůtru Transit. Lexa zmrzačená noha a ruka no a Josef polámaná noha a žebro. Oproti tomu já jenom na 3x zlámaná noha (jednou otevřeně) rozpáraná pata s chybějícím kusem masa (to ty křusky). Teprve tady jsem si uvědomil že mohlo být podstatně hůř. Jsou kluci kteří se na žádnou mašinu už nikdy neposadí a také ti kteří se neposadí už nikdy nikam. Josef tu je už 19 dní a začínají ho stavět na vlastní o berlích – jak moc mu to závidím. Josef je prvním zdrojem informací co, kdy, jak a za jak dlouho. Od něj jsem se dozvěděl že zhruba za týden až mi trochu splaskne noha nateklá do mamutích rozměrů mi sundají „lešení“ a do kostí mi natlučou hřeby. Pepu další den přeložily na jiný pokoj a dovezli Jirku 73let který se zřítil s paraglidem. Náš pokoj je totiž jedním tuším ze dvou které jsou vybavené odsáváním. Já mám hadici zavedenou do paty odkud odsává mokvající ránu lexa do ruky a Jirka už ani nevím. Jirka se kdysi velice ošklivě rozsekal na kole a dokonce hrozilo že o nohu přijde nicméně ho z toho vysekali do 100% formy. Měl tak dost zkušeností a dobrých rad pro mě do budoucna. Noci jsou strašné. Spím útržkovitě po půlhodinách budím se bolestí a při tom se nemohu nikam pohnout - ještě že postele jsou elektricky polohovatelné a tak si aspoň trochu měním pozici. K tomu je venku a zároveň uvnitř nesnesitelné vedro takže i díky zvýšené teplotě se všichni potíme jako prasata. Výhodou je že kdykoli v noci se zbudíte víte kdo spí nebo nespí podle chrupkání a můžete si pokecat. Mimochodem celý špitál funguje jako fabrika a vy jste výrobek. Začíná se ráno v 6 kdy Vám rozsvítí světla a je budíček. Donesou na stoleček lavor s teplou vodou,mýdlem a žínkou k tomu ručník. Vaším úkolem je se umýt kde to je jen možné a kam dosáhnete. Se zbytkem pomohou sestry nebo sanitáři. Poté přijde na řadu kompletní převlíknutí postele a výměna andělíčka. Dostanete snídani a dál je na řadě pravidelná vizita. Následuje návštěva vrchní sestry která doveze medikaci a zkontroluje (zeptá se) jestli byla stolice. Pak má člověk do oběda chvíli klidu kdy se mu většinou klíží oči. Před 12 se servíruje oběd ale jelikož se nehýbete=nevydáváte žádnou energii tak jí nepotřebujete ani přijímat=nemáte hlad. Po obědě opět rozvoz medikace a teď se chce spát asi nejvíc jen proboha neusnout nebo člověk celou noc probdí. V neusnutí tu pomáhají rehabilitační sestry které se Vás snaží dostat zase do formy a podle toho jak na tom jste s vámi cvičí. Pak následuje večeře a to již v 16:45. Pak se čeká na osmou kdy opět hygiena a převlíknutí postele. V 21:00 opět medikace a v 22:00 spát. Celý den tu také pobíhají sanitáři sanitářky a holky ze zdravky co tu jsou na praxi. Nosí bez přestání v pytlíkách led a vy ledujete ledujete a ledujete. Bolest to zmírňuje, taky otok a v tom hicu i chladí. Také vám pomáhají když se chce na velkou – já byl poprvé po 5 dnech a není to nic moc. Nasoukají pod vás lavor do něho to tak nějak v leže pustíte a pak vám jak malýmu děcku vytřou řiť k tomu všemu máte publikum v podobě spolubydlících kteří nemohou odejít – je to trapné a nikdy si na to nezvyknete. Na malou to je jednoduché máte cévku tak to z vás průběžně vytéká a jednou za den vymění pytlík přivázaný z boku postele. Právě po těch 4-5 dnech taky přišla první ale pro mě taky asi poslední psychická krize-to jsem byl fakt na dně – došlo mi že domů se jen tak rychle nedostanu. Člověka občas převezou na rentgen a přelézt z postele na rentgenový stůl je sado maso – nejradši bych je uplatil aby to nedělali ale nejde to – dělali to jen a jen pro moje dobro a to je nutné si při všem co po Vás chtějí uvědomit DĚLÁTE TO PRO SEBE. Proto třeba když už jsem trochu splaskl a začal s nohou mírně hýbat byla mi nasazena elektrická dlaha která mi tu nohu tam a zpět ohýbala na předem navolený úhel. Ze začátku jsem nedal víc jak 35° protože to nesmírně bolelo ale o tom to je. Nemá smysl to ohýbat na 25° které dokážete ale musíte se posouvat dál právě přes tu bolest. Já to měl se sestrou domluvené že mi tu dlahu donesla vždy před koncem svý šichty (15:00) a cvičil jsem jak dlouho jsem uznal za vhodné – rekord mám asi 6 hodin v kuse. Pak jsem jen zavolal sanitáře který mi dlahu sundal a ráno vrátil rehabilitační. Nakonec jsem tu nohu ohýbal na 115° - až sem jsem to před odjezdem z HK dopracoval. Od rehabky taky vím že tam měla i z odpuštěním řadu pitomců kteří když jí viděli ve dveřích už skučeli odmítali cvičit a jediný co je zajímalo bylo zda mají kolu na stole – ke mně se chodila uklidňovat protože věděla že se móóóc snažím – aby ne zopakuji DĚLÁTE TO PRO SEBE. Pak přišlo na řadu odstranění lešení – operaci mi asi 4x odložily protože vždy dovezli nějakou další bouračku. Chápal jsem že jim šlo o život ale zároveň mě štvalo že dny letí a já nesrůstám protože kosti jsou přeloženy přes sebe ale ne u sebe. No nakonec jsem se jeden pátek na sál dostal ale díky další bouračce mi bylo lešení sundáno jen ze stehna, do stehení kosti natlučena výztuha (hřeb) a na holeni zůstalo lešení bezezměn – potřebovali sál. Probudil jsem se šílenou nesnesitelnou bolestí někde před sály a ¾ hodiny řval bolestí proklínal škůdce ať chcípne a vůbec – nic horšího jsem nikdy nezažil – jak dnes říkám kdyby vedle mě na stolku tehdy ležel nabitej kvér váhal bych asi 30vteřin. Ta bolest pak trochu ustoupila ale ne tak abych mohl jen trochu pomyslet na spaní. V neděli mě přijela opět navštívit rodina (jezdily každý víkend) ale já už 3 dny nespal byl jsem bez nálady takže jsme moc nekecali a oni brzo odjeli. Myslím že když odcházeli ještě nebyli zavřený dveře a já padl vysílením vyčerpáním nevyspáním do limbu. V pondělí jsem si řekl a dost že trpět už se mi nechce a tak jsem si tu bolest v hlavě ohraničil a vypnul – obrovsky se mi ulevilo. Vysvětlím-je to jako když máte na ruce hodinky-tíží Vás, škrtí ale je to v pořádku není to nebezpečné takže je nevnímáte. Za další týden jsem šel na sundání lešení z holeně – měl jsem trochu strach jak moc to bude bolet ale oproti stehnu to byla pohodička. V týdnu se taky stavil Pilník kterého sejmuli dá se říct na den přesně jen o 4 měsíce dřív a dopadl obdobně takže jsem měl názornou ukázku toho jak na tom po 4 měsících budu. Opustily mne taky spolubydlící – Lexa šel na samotku (infekce v ráně) a Jirka je ukecal aby mohl jít domů. Ještě ten den dovezli Davida http://www.motorkar...etail&ddid=60021 a taky Jindru – jednoho ze dvou železničářů který přežil srážku s ujetými vagóny. Noví lidé takže bylo zase o čem kecat. Pak mi taky ta nejhezčí nejprsatější nejukecanější sestřička vyndala cévku – přišla a samý hahaha hehehe hihihi a najednou když jsem nedával pozor za ní škubla já zařval, v posteli nadskočil chytil se za mrnína a hlásím rychle bažanta nebo se pochčím a ona s ledovým klidem a blaženým úsměvem – ale nepochčíš nemáš co. Bylo vlastně co slavit protože od teď už ze mne nikde nečuměla žádná kapačka hadička odsávání a kdoví co ještě – už jsem to byl zase já - kus vepřovýho pohozenýho na posleli. Pak už ale i mne začala rehabka stavět zpátky na nohy ale nešlo to tak hladce – po tom dlouhém ležení se mi řádně motala hlava a hlavně ta zdravá noha mne neunesla – lýtko bylo jak kapesník na prádelní šňůře – prostě jen kůže bez svalu. Ale jo nakonec jsem s podporou a vypětím všech sil ušel i celých 20m na ošetřovnu kde mi převázali ránu. Asi za 2 dny už jsem si sám došel na velkou na normální záchod – prví ale podstatné malé vítězství. Po dalších dvou dnech díky přeplněnosti oddělení a vzdálenosti od bydliště mne připravily na transport do nemocnice v Novém Městě na Moravě. Na traumatologii v Hradci Královém jsem pobyl 27dní. Poděkování patří veškerému personálu a zvláště rehabce Janě - té jsem koupil na závěr i kytku.

P.S textu je to celkem dost a to jsem spousty věcí vynechal

Pokračování příště v kapitole Špitál Nové Město na Moravě