Kymco Quannon 125 (2007)

V posledních dnech jsem hodně přemýšlela nad Transpublikem. Samozřejmě mi bylo líto, že mě mamka nechce pustit, ale ještě více mě mrzely názory ostatních, že na takovou dlouhou cestu já a moje motorka prostě nemáme.. Mamčin přítel měl předevčírem takovou narážku, ať teda zajedu Jižní Moravu tam i zpět a on mi klidně diplom vytiskne.. No, včera ráno jsem se vzbudila a řekla si vlastně proč ne.. Vyhrabala jsem v šuplíku rok starý papír, na kterém mám seznam měst, kterých bych se měla cca držet, abych dojela do cíle. Sbalila jsem si pití, dala vědět bratránkovi, že dojedu a vyrazila . Po třech hodinách a 170km na tachometru jsem konečně viděla ceduli Ždánice a věděla, že první část bláznivého výletu je za mnou. Hodinku jsem u bratránka poseděla, vypila si kafčo a dostala další nápad. Když už jsem tak blízko Brnu, mohla bych překvapit přítele v práci. Nenápadně jsem z něj vytáhla, kde dnes budou ubytovaní a vyrazila na nekonečné hledání Brna-Modřice. Samozřejmě jsem se nevyhnula nechtěnému najetí na D1, takže jsem si chvilku lítala i po dálnici. Nakonec jsem nějakým způsobem dorazila do cíle, kde jsem zastavila na nejbližším parkovišti a znaveně sebou praštila na chodník. Mým zádům se tento celý nápad vážně nezamlouval . Po půl hodinové pauze jsem se zděsila, že je už půl 7 večer a nás čeká ještě 200km domů. Usedla jsem na motorku a fičela zpátky. Nutno říci, že posledních asi 50km jsem už bohužel ani tu cestu moc nevnímala . Jela jsem po paměti a pouze tupě čučela před sebe. Ještě nikdy jsem nebyla snad tak vděčná, že vidím ceduli Domaslavice . Podle plánu jsem přesně ve 22:00 dorazila před garáž a na tachometru bylo luxusních 444km . Náročný, ale skvělý výlet