Test Yamaha Tmax: Jak se brousí diamant

Jsou motorky, které si už za svého života vysloužily status ikony. Fat Boy, Electra Glide, Fireblade, Gold Wing, Hayabusa, Vmax… Stroje, které psaly historii, na trhu byly nebo jsou desítky let a v automobilovém průmyslu by je výrobci klidně vyčlenili jako samostatnou značku. Tmax do téhle sorty jednoznačně patří také. Vlastně musíte pikovteřinu přemýšlet, od kterého výrobce vlastně je, protože ten pojem Tmax má větší váhu. Aby ne – dvě dekády života, dost přes 300 000 prodaných kusů, a to vše u maxiskútru s půllitrovým dvouválcem, který nikdy nebyl levný. Popravdě, kdykoli Yamaha představila novou generaci a prozradila její cenu, chytali jsme se za hlavu a prorokovali, že tohle už za „téčko“ lidi prostě nedají. A úplně vždycky jsme se mýlili. V Česku samozřejmě nikdy mezi bestsellery patřit nebude, ale podívejte se do Francie, Itálie a zjistíte, že nejpozději pátý skútr, který ve městě potkáte, bude Tmax. A je jedno, která generace, protože ho poznáte už z dálky. Platí to i pro novou generaci, která však přináší vzhled radikálně změněný.

První dojem

Je to opravdu Tmax? Z boku či zezadu neváháte, ale zepředu se díváte na úplně jiný skútr, než na co jsme byli dvacet let zvyklí. Motorku (a samozřejmě skútr) dělá její čumák, a tady Yamaha přišla s totální proměnou. Pořád jsou tu dvě světla a špičatý čumák, ale namísto velkých skel se díváte na úzké proužky LED diod s bočním rozšířením pro dálková světla. Yamaha říká, že má jít o inspiraci supersporty řady R, já se tedy přiznám, že ji tam moc nevidím. Možná třeba R1 z roku 2007, ale to už je dost dlouho. Každopádně nový design vyvolává poměrně dost kontroverzí, jeden oceňuje, jak do toho Yamaha šlápla a nebála se přijít s něčím osvěžujícím, jiný zase teskní po původní eleganci. Já patřím určitě do té druhé skupiny, na nový vzhled si zvykám už rok a zatím jsem ho úplně nepřijal, především mi ten čumák přijde udělaný na podstatně menší skútr. Sám o sobě je fajn, v celkovém kontextu mi ale přijde poněkud disproporční. Nicméně to si musí každý přebrat sám. Každopádně z boku je to úplně jasný Tmax a z nové zadní pasáže jsem vyloženě nadšený, to krásné zadní světlo mi opravdu supersporty řady R připomíná.

Yamaha se v případě Tmaxu nikdy nebála experimentovat s barvami (samozřejmě vedle jasně prodejně úspěšných) a náš testovaný kousek byl vyveden v nejvýraznější z trojice nabízených. Tahle žlutá Extreme Yellow je naprosto nepřehlédnutelná a má připomínat prvního Tmaxe z roku 2001, ten ji měl také. Jasný kočkolap. Tady také nejvíce vyzní ten nový čumák, je dost možné, že u „téčka“ v matné modré (vypadá fakt pěkně) nebo matné šedé by mě tak neiritoval. Čemu moc nerozumím, že tahle žlutá, což je jednoznačně barva č. 1 u nové generace, je dostupná pouze pro základní verzi. Tech Max, což je druhá, vybavenější verze Tmaxu, disponující elektrický nastavitelným štítem, vyhříváním rukojetí a sedla, tempomatem, nastavitelným zadním tlumičem a podsvícenými ovladači, se nabízí ve dvou barvách, které sice vypadají luxusně (matná tmavě zelená se zlatými koly, lesklá šedá), ale ten wow-efekt Extreme Yellow rozhodně nemají.

Ať si o vnějším tvarování myslíte cokoli, Tmaxu nemůžete nic vytknout, jakmile si začnete prohlížet detaily a zpracování. To je prostě špičkové a naprosto odpovídá skútru v cenové relací přes 300 000 Kč. Lícování plastů, chod a vzhled všech tlačítek, kvalita lakování, použité materiály – ne, tady prostě není prostor pro kritiku. Za Tmaxe zaplatíte dost peněz a vidíte, za co jste to dali.

Na palubě

Zatímco při předchozí generační obměně v roce 2020 prodělal Tmax velikánské změny na technice a malé na estetice, letos je to přesně naopak – to hlavní se událo zvenčí a chtělo by se říci, že pod novým kabátem najdeme staré známé „téčko“. Ale ona to není tak úplně pravda, protože se aspoň trochu pracovalo na všem a ušetřena nezůstala ani jízdní pozice. Jsou to drobnosti, pořád si sednete a i se zavřenýma očima víte, že jste na Tmaxu, ale někdy i drobnost dokáže udělat velkou službu. Co je tedy jinak? Jízdní pozice má být sportovnější než dříve, celý jezdecký trojúhelník se trochu protočil, abyste seděli ve větším předklonu. Zní to na jednu stranu poněkud děsivě, kupujete si maxiskútr a z tiskové zprávy to vypadá, že dostanete supersport, kde se budete hrbit. Buďte bez obav, ty změny jsou milimetrové a bez přímého porovnání s předchozí generací byste na ně ani nepřišli. Možná tak na řídítka, ta mají jiné držáky a jsou nižší a především plošší, nejsou tak natažená dozadu, což připomíná novodobé superbiky. Máte tak lepší cit z předního kola, aniž by vás to stálo nějakou významnou část komfortu. Stupačky jsou delší a o 5 mm níž, sedlo je delší a má užší část v oblasti stehen, abyste dobře dosáhli na zem při zastavení. Yamaha avizuje také užší středový tunel, nicméně opět to bude spíše milimetrová záležitost, pořád je dost široký. Daň za konstrukci podvozku s tuhým hliníkovým rámem, kterou rád zaplatím.

Tmax vždycky platil za vysoký skútr a pořád se dočtete, že sedlo má svou hranu v 800 mm nad zemí. To nevypadá nijak hrozivě, nicméně já se svými 174 cm to mám pořád jen tak tak na obě nohy a moje manželka, která měří o 10 cm méně, si při zastavení sedala až na víčko nádrže. On je totiž Maxík pořád takový oteklý, zkrátka sedíte vysoko na poměrně širokém stroji. A prostorném! To je totiž hlavní dojem, který z Tmaxu máte, když se na něm uvelebíte. Já jsem děkoval konstruktérům, že na novém sedle udělali nastavitelnou bederní opěrku do dvou poloh, vzdálených od sebe 3 cm. Okamžitě jsem si ji nastavil do té přední pozice, a i tak jsem si občas sedal ještě více vpřed. Nohy jsem si dokázal natáhnout téměř úplně.

A co se mi moc líbí, je to nové plexi. Podle Yamahy je udělané tak, aby snižovalo aerodynamický hluk, což v mém případě v jeho nižší poloze zcela jistě nefungovalo, protože mi dělalo randál do helmy obrovský. Stačilo vzít imbusový klíč a čtveřicí šroubků přesadit držák plexi do vyšší pozice, která přidá odhadem tak 4 cm, a najednou jsem seděl na úplně jiném skútru. Takhle plexi na moji výšku a moji helmu fungovalo znamenitě, nebyl problém ani držet konstantních 140 km/h na dálnici při zachování komfortu na palubě. A co mě ještě těší, že i se štítkem ve vyšší pozici vypadá Tmax pořád fešácky. Většinou to bývá tak, že spodní pozice je u maxiskútrů nebo cestovních motocyklů na okrasu a ta vrchní provozní, Tmaxu to sluší v obou případech stejně.

Praktičnost a výbava

U stroje, který si pořizujete na každodenní provoz, je potřeba hledět také na praktickou stránku věci. I když někteří berou „téčko“ jako sportovně-cestovní motorku s variátorem, což je charakteristika, s níž nemohu než souhlasit. Páčky na řídítkách jsou nastavitelné, charakteristická zrcátka na kapotáži můžete sklopit dopředu, když projíždíte zúženými prostory, centrální stojan se při zamknutých řídítkách uzamkne také, což docela výrazně zhoršuje možnost manipulace při pokusu o odcizení. Dalšími u Tmaxu známými prvky je sekundární převod ozubeným řemenem nebo parkovací brzda ovládaná překlápěcí páčkou ze řídítek. Prostor pro spolujezdce je dostatečný, nechybějí velká madla a vyklápěcí stupačky.

Co dokážete naložit a odvézt kromě posádky? V otázce úložných prostor nikdy Tmax nepatřil mezi přeborníky, v rámci své kategorie nabídne zhruba standardní výbavu. To mě u téhle nejvyšší klasy maxiskútrů vždycky dopálí, obrovská almara a na věci je v ní místa jak ve stopětadvacítce. Honda Forza 750 je na tom zrovna tak, holt opět daň za konstrukci podvozku. Každopádně pod sedlo, které se již tradičně odklápí směrem dozadu na plynové vzpěře, dáte bez problémů integrálku. Akorát jak se tam dává „hlavou vzhůru“, tak když vám skútr zmokne, vy ho máte na bočním stojanu a rychle otevřete sedlo, může se vám stát, že budete mít v helmě malou potopu, haha. Kolem helmy dokážete nacpat spoustu dalších věcí, a pro takové ty drobnosti, co chcete mít po ruce, je tady uzamykatelná schránka napravo pod řídítky. Ta má v sobě praktický vyjímatelný šuplíček, do něhož zagumičkujete mobil, aby vám ve schránce nelítal, což je fajn řešení, a vedle máte USB nabíjení.

Pojďme na elektroniku, to bude docela velká kapitola. Tmax má bezklíčkové zapalování už od předminulé generace, která přišla v roce 2017, ovšem odteď dostal úplně nové a mnohem intuitivnější ovládání. Dříve jsem z něj kvetl, teď stačí jeden pohled a víte hned, co máte dělat – zmáčknutím nahoru otevíráte sedlo, stlačením doprostřed skútr oživujete nebo uspáváte. Je pořád stejně ukecaný jako býval, neustále na vás kvůli něčemu pípá a jančí, když se vzdalujete s vysílačem a máte třeba otevřené sedlo, ale na tuhle jeho hysterickou stránku se dá zvyknout. A na co jsem si já osobně zvykl velice rychle, ač jsem to nečekal, je jeho nový velký 7“ TFT displej. Ten je spolu s designem čumáku největší optickou změnou nového Tmaxu, a ač jsem většinou zastánce ručiček a k tomu nějakého menšího displeje, tak u Tmaxu mi tahle novota přirostla k srdci velice rychle. K ovládání je sice dobré dostat instruktáž, protože na začátek je těch informací dost a člověk by se mohl snadno ztratit, ale opravdu to není nic složitého. Ovládání je z levého řídítka pětisměrným joystickem a vratným tlačítkem, a když si připojíte appku, dostanete ještě spoustu funkcí typu telefonování nebo příjem zpráv o počasí, dokonce je tu i možnost navigace Garmin. Jak se s displejem pracuje, to prozradí samostatné video, každopádně po téhle stránce udělal Tmax opravdu velký krok a já říkám, že správným směrem.

Raketa s variátorem

Motor v Tmaxu zůstává stejný jako u minulé generace. Aby ne, když byl nový před dvěma roky. Objem 562 kubíků, výkon 35 kW, čili přesně strop pro řidičák A2, a k tomu točivý moment bezmála 56 newtonmetrů. Ten je důležitý, k tomu se dostaneme později. Elektronický plyn mělo „téčko“ už dříve, stejně jako dvě motorové mapy, ovšem teď už od plynové rukojeti nejdou žádné kabely, je tady jenom senzor. Buďte ale v klidu, kdybych si to nepřečetl, tak to nevím, plyn se mi ovládal úplně stejně jako na kterékoli standardní motorce nebo skútru. A bylo docela jedno, jestli jsem měl navolenou mapu Touring nebo Sport. Přiznám se bez mučení, velký rozdíl jsem mezi nimi nepoznal. Vlastně tím nejcitelnějším pro mě bylo brzdění motorem, které bylo na Sport poměrně intenzivní, takže jsem většinu času strávil s navoleným Touringem a byl naprosto spokojený, protože…

…protože i na tenhle turistický režim letí Tmax jako prokopnutý. Tohle je další z věcí, kterou je Tmax pověstný od své první generace a která se nemění. Akcelerace je dechberoucí, opravdu je tohle skútr a ne silniční motorka? Vtip je samozřejmě v tom točivém momentu a faktu, že je tady variátor, čili máte při akceleraci otáčky pořád přesně tam, kde je nejvíce síly. Na motorce byste museli mít pořád správně zařazeno a vytočený motor, na Tmaxu si jen tak jedete, a když potřebujete, otočíte plynem a whuááá… Jo, to mě prostě baví. Že potom jedu skoro za pět na sto? I já, starý kolenovrt, si za tyhle zážitky rád připlatím.

Jsou tady ale i věci, za které Tmaxe pochválit nemůžu. Že při delší jízdě po dálnici ustálenými otáčkami a lehce nepředpisovou rychlostí už dvouválec s 360° přesazením ojničních čepů dělá poněkud mravence do rukou, to se vzhledem ke konfiguraci dá očekávat. Není to nic, co byste nepřežili, nicméně nepotěší to. A že „téčko“ k dlouhým výletům vybízí. Víc mě ale štve vlastnost, která je pro Tmax naprosto charakteristická a na kterou nadávám odjakživa, a sice že visí na plynu a pocitově se prostě moc točí. Přitom když se podíváte na otáčkoměr, vidíte, že tam máte vlastně to samé, co u kteréhokoli jiného skútru, ve městě jste při rovnoměrné jízdě někde na 4000 otáčkách, ale u Tmaxu je to prostě nějak otravné. Chtěli byste zařadit vyšší rychlost, kdyby to byla motorka. Chybí tady pocit klidného plynutí s davem, zato ale máte vždy v pravé ruce dynamit. Něco za něco.

Podvozek pro fajnšmekry

Také na podvozku došlo k pár drobným změnám. Zaprvé Yamaha hlásí trochu jiné naladění tlumičů, které mají být tužší, přičemž tahle základní verze nenabízí možnost nastavení předpětí pružiny zadního téměř ležatého tlumiče, a zadruhé jsou tady nová kola. Vůbec poprvé nějaký sériový skútr dostává kované ráfky (nebo aspoň nevím o žádném jiném), Yamaha ty svoje nazývá Spin Forged a mají ušetřit jak hmotnost, tak se má snížit moment setrvačnosti vpředu o 10 % a vzadu o 6 %. Prostě by se „téčko“ měl ještě snadněji vodit po silnici.

Výsledek? Nerad používám superlativy, protože za rok se vždycky objeví něco ještě lepšího, ale u Tmaxu ročníku 2022 se mi hrozně chce napsat, že jeho podvozek je prostě dokonalý. Rozsekal mě na prvočinitele. Nedokázal jsem ho nachytat na švestkách, bylo mu jedno, jestli po něm chci pevnost při sportovní jízdě v náročných zatáčkách s dobrým povrchem, anebo komfort na hrbolech. Ne, fakt nemá semiaktivní tlumiče, ale působí to tak. Navzdory klasickým maxiskútrovým 15“ průměrům kol je chování podvozku srovnatelné či spíše ještě lepší než u nahatých nebo sportovně cestovních strojů. Jízda připomíná hru na počítači, kam Tmaxe namíříte, tam jede, a když si uprostřed zatáčky rozmyslíte trajektorii, stačí jen lehká korekce a skútr se nového úkolu chopí ihned s ochotou natěšené border kolie. Podvozek „téčka“ s hliníkovým rámem byl vždycky klasa, ovšem ročník 2022 mi přijde zdaleka nejlepší.

Přitom pocitově je Tmax pořád takový trochu tlusťoch. Sice je lehoučký, s 218 kg je v kategorii s přehledem nejlehčí, ale působí poměrně hřmotným dojmem. O to větším šokem potom je, jak se ovládá. Nohy ze stupaček dáváte až tehdy, kdy na semaforech či stopce stojíte už opravdu dlouho a nebaví vás si hrát na trialistu. Jakmile jedete aspoň 1 km/h, kličkujete s Tmaxem jako s malou městskou stopětadvacítkou. Ta kombinace nově nastavených tlumičů a lehkých kol asi udělala své. Samostatnou kapitolou, která si říká o zlaté lemování, jsou brzdy. Tmax vždycky brzdil skvěle, ale co předvádí brzdová soustava teď, to si nezadá se superbiky. Taky je zadní kotouč málem velký jako celý ráfek. Dobře, že se tady můžete pořádně zapřít nohama.

Vybroušený diamant

Když Yamaha loni na podzim ukázala novou generaci Tmaxu, říkal jsem si: proč? Nedávalo mi to smysl, vždyť ta předchozí tady byla pouhé dva roky a nová nepřinesla vlastně nic nového kromě designu, který se mi moc nelíbil. Po týdenním testování ale mohu naprosto zodpovědně prohlásit, že Yamaha dokázala svůj klenot vybrousit do ještě většího lesku. Je to pořád Tmax, ale všechno je tady na 110 %. Motor táhne jako lokomotiva, podvozek je naprosto lahůdkový (nejlepší skútrový, který jsem kdy zkusil? Mohlo by být) a brzdy, ach, ty brzdy… Do designu čumáku já se asi nikdy úplně nezakoukám, nicméně respektuji ho, a ta nová přístrojovka „téčku“ fakt prospěla. Není to nějaké rychlé chytání ujíždějícího vlaku, ale displej, který konkurenci ukazuje, jak by to mělo vypadat. A ty vlastnosti, které mu budu vytýkat, patří k jeho osobnosti: celková odulost, přitom toho moc neodveze, a že motor moc visí na plynu. Vzhledem k tomu, že s Tmaxů už prodalo dost přes 300 000 kusů a tyhle vlastnosti má pořád, tak to zákazníky úplně netrápí.

Na začátku jsem zmínil také to, že Tmax nikdy nebyl levný, což se ovšem na prodejnosti moc neprojevilo. I v téhle oblasti posouvá nová generace laťku zase o něco výš, na druhou stranu, co se dnes nezdražuje, že… S cenou 325 tisíc korun je Tmax o 35 tisíc dražší než Honda Forza 750 a o 60 tisíc než podobně koncipované Kymco AK 550i. To je sakra hodně peněz, zejména když si uvědomíte, že za všechny ty luxusní vychytávky typu vyhřívání nebo tempomat si připlatíte dalších 40 tisíc, Tech Max totiž stojí 365 Palackých. Přihoďte desítku a máte novou Hondu NT1100 s automatem DCT! Jenomže ani tyhle cenové argumenty s oblibou Tmaxu nejspíše nic neudělají. Stačí vám krátké setkání, abyste věděli, proč se stal ikonou a ikonou zůstane i nadále.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Marek Štvrtecký - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE