hsq_cervenec_spart401




Triumph Scrambler 1200 XC a XE: Kdepak Scrambler, tohle je Scramduro!

Vypadá to, že britský Triumph jede na velké vlně, protože mašiny, které v poslední době produkuje, mají šmrnc. Opravdu nám Britové dělají radost, a je to hlavně citem pro detail, praktickými detaily, ale i osobitým designem. Přesně to je případ nových Scramblerů 1200 XC a XE, které jsme si parádně užili a pořádně je prohnali po silnici i v terénu.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Čím déle mám dvanáctkového Scramblera XE pod zadkem, tím více mě přesvědčuje, že jeho dovednosti jsou daleko za limity běžných scramblerů a do jisté míry si zahrává s vlastnostmi cestovního endura. Tenhle kousek mě neskutečně baví a to nejen na silnici nebo v terénu, ale také v garáži, kde se po výživné projížďce za praskání chladnoucího motoru kochám každým jeho detailem.

V Modřanech fasuji model 1200 XE a chvíli mi trvá, než se nabažím jeho detaily. Poctivost z něj jen srší a to mají na triku především kvalitní materiály a precizní zpracování. Řeknu vám, tohle se jen tak neokouká a fascinují mě třeba kovové blatníky, parádní výfuky, krásně tvarovaná nádrž, žebrovaný motor, přední světlo nebo bezdušová drátěná kola. Řekl bych, že se zde celkem nenásilně snoubí klasika s moderní vlnou a dokazují to třeba radiální monobloky Brembo, stavitelné pérování Öhlins nebo fortelné bástry. Pokud mi něco nesedí, anebo bych si to dokázal představit jinak, je digitální budík, tím spíš jeho rubová strana nad světlem. Přístrojovka by klidně mohla být nakombinovaná analogovým otáčkoměrem a digitálním panelem, jenže to bych chtěl moc.

Na živo působí Scrambler 1200 XE mnohem větším dojmem než na fotkách a je vysoký víc než jsem čekal. Jeho standardní sedlo leží 870 mm nad zemí a právě z tohoto pohledu si s cestovními endury nezadá, to samé platí o pérování se zdvihy 250 mm, které by lecjaké enduro mohlo závidět. Fakt mám pocit, že z Hinckley přijíždí stroj úplně nové kategorie a tu bych se nebál nazvat třídou Scramduro. Bližší omrknutí odhaluje poctivé zubaté stupačky, slušný chránič motoru, stavitelný trn zadní brzdy, kovové bástry, stavitelné pérování či plnotučné brzdy Brembo M5.

Ovladače stejné jako u ostatních Triumphů napovídají, že elektronika hraje velikou roli také u této klasiky, takže Scrambler nezůstává Tigeru nic dlužen. Terénní verze XE nabízí elektronické asistenty poslední generace a několik jízdních režimů, konkrétně Rain, Road, Sport, Offroad a Offroad Pro. K dispozici je tradičně režim Rider, kde si můžeme definovat vlastní nastavení a přizpůsobit si tak motorku k obrazu svému. Přítomnost náklonového ABS nebo kontroly trakce asi není potřeba zmiňovat. Vše se nastavuje v menu a listuje se v něm pomocí joysticku na pravém řídítku. 

Kapalinou chlazený řadový dvouválec s intervalem zapalování 270° o objemu 1200 ccm dokáže vybalit 90 koní při 7400 ot./min. a poměrně mohutný krouticí moment 110 Nm už při 3950 ot./min. Právě tato specifikace dokazuje, že by motor neměl být žádným velkým jedlíkem a že by si měl vystačit s šestnáctilitrovou nádrží. Je fakt, že Triumph Scrambler 1200 XE je kus železa a od toho se odvíjí také jeho suchá váha, kterou výrobce uvádí 207 kg.

Přebírám si dvanáctkového Scramblera a rovnou valím ven z Prahy, abych si ho oťuknul po boku jeho bráchy mimo asfalt. V první fázi vstřebávám tisíc informací o možnostech nastavení ovladačů, o verzích zobrazení displeje nebo o přítomné elektronice. Je toho fůra a z tohoto pohledu si Scrambler s cestovním endurem rozhodně nezadá. Nezadá si ale ani s výškou sedla, a když to přepísknu, tak ani s pocitem za řídítky. Scrambler ve verzi XE na zlatých Öhlinsech je skutečně vysoký a s tím je potřeba počítat, takže by nižší postavy mohly mít hoňky. Zde se nabízí možnost pořízení o něco nižšího sedla, které by menším postavám mohlo zajistit více jistoty. I když patřím spíš mezi menší motorkáře, jsem s výškou 172 cm v pohodě a dobře došlápnu. Hodně se mi líbí ergonomie a především široká řídítka, která jsou příslibem dobrého ovládání v nižších rychlostech, tím spíš v terénu. Samotný posed ve vzpřímené pozici mi přijde velice pohodlný a nikterak mi nevadí ani členitost mašiny v oblasti nohy u výfuku. To samé se dá říct o rozumné poloze nohou a širším sedle, které tvarováním a stylem musí ladit ke klasice. Přesně tak to je s dvojicí výfuků Arrow a jsem si jist, že pohled na parádní výfuky zahřeje u srdce každého. Bohužel zde platí staré známé pořekadlo „parádo trp“, protože výfuky v horkých letních dnech topí jako čert a pravá noha se griluje jako krkovička, tím spíš, když se pohybuji v nízkých rychlostech po městě v džínách.

Jenže obrovské charisma, které Triumph Scrambler 1200 XE rozhodně má, dokáže všechno vyžehlit a nechá na horší momenty zapomenout. Každým kilometrem jsem uchvácen jeho chlapáckým zvukem, neskutečným zátahem od nejnižších otáček a všeobecně flegmatickým projevem. Právě tohle všechno je pro mě velikým překvapením, protože jsem očekával tak trošku neohrabané ucukané kopyto s tvrdým podvozkem. Ano, Scrambler je kus železa a svou figurou si bezesporu budí respekt, ovšem za jízdy je velikým pohodářem, takže jeho motor stačí jen lechtat a užívat si obrovského krouťáku. Jen pro zajímavost uvádím, že 110 Nm se do služby hlásí v 3950 ot./min., a proto není potřeba do nekonečna řadit, ba naopak, zasadit kvalt a vše si dál řídit plynem. Pokud je chuť prásknout do koní, motor stačí poškádlit a Triumph bez jakéhokoliv brblání zrychlí a je mu celkem fuk, na jakou rychlost se děje. Hezky hladce funguje převodovka a jemná je spojka, což platí také o brzdách Brembo s plynulým a čitelným nástupem.

Chvíli si to upaluji po dálnici, kde pochopitelně nemůžu počítat s velkou ochranou proti proudícímu větru, takže založím kulatou stovku a při třech tisících otáčkách se bez větší porce emocí dostávám z bodu A do bodu B. Mimochodem, při zařazené šestce a stotřicítce na tachometru si Scrambler říká o 4000 ot./min. Ve chvíli, kdy se dostávám na klikaté okresky, letí nával emocí strmě vzhůru a s úsměvem na rtech se proplétám jedním esíčkem za druhým. Ovladatelnost je naprosto v pořádku a rozhodně se nedá říct, že by přední jednadvacítkové kolo bylo nějakou komplikací, což platí i o pérování s vyššími zdvihy a pocitově výše položenému těžišti. Ano, je potřeba pracovat tělem a motorku si do zatáčky hezky napasovat, ale to je na tom to krásné a myslím, že by se jen málokdo chtěl vézt na mašině takového kalibru jako pytel brambor.

Triumph nijak nevibruje, je stabilní a jeho pérování působí velice komfortním dojmem. Teď to možná zní, že by na asfaltu mohl být příliš měkký a uhoupaný, ale není tomu tak a s továrním nastavením jsem naprosto v pohodě. K dispozici mám několik jízdních režimů a od těch se odvíjí odezva na plyn, účinek ABS i kontroly trakce. Někdo to přivítá, někdo ne, já sám za sebe říkám, že by mi stačil jeden režim na silnici, druhý do terénu a třetí volitelný. Tohle všechno Triumph má a navíc máme k dispozici ještě mírný Rain nebo temperamentní Sport. Verze XE má režim Offroad Pro, který nabízí kompletní vypnutí ABS a kontroly trakce, ovšem je potřeba počítat s tím, že se po vypnutí stroje režim vynuluje a spadne do režimu Road.

A jestli to na silnici emocemi jen jiskřilo, v lehčím terénu je to hotový ohňostroj! Každý metr v terénu je zážitkem jako hrom a fest si ho užívám. Dvanáctkový Scrambler tu těží z dobrácké povahy a jemného charakteru, takže se mi jednoduše projíždějí náročnější pasáže v nízkých rychlostech. Pozice ve stupačkách není vůbec špatná a víceméně se dá zvyknout i na širší stavbu v oblasti výfukových svodů. Vůbec nejlépe se cítím na úzkých jednosměrných trailech, kterými se Scrambler vede jedna radost, zásluhu na tom mají také široká řídítka. Jasně, váha přes dva metráky je znát, to ano, ale i tak jsem s ovladatelností spokojen a radost mi komplikuje pouze rozpálený výfuk, což je při pomalé jízdě bez pomoci chlazení vzduchem opravdu za trest.

Velice zvědav jsem na chování brembáckých monobloků v terénu a přiznávám, že jsem před svezením trošku dumal, zda nebudou ostré až moc. To se naštěstí nepotvrzuje a dobře se mi citují i na nezpevněném povrchu při režimu Offroad Pro, kdy má "ábéesko" na zadním i předním kole takzvaný šmytec. To se mi moc líbí a je to také díky spící kontrole trakce, protože jedině tak se dá vyhoupnout výjezd se sypkým povrchem, anebo zvesela vystřihnout zatáčku driftem. Ani pérování Öhlins nezaslouží křivého slůvka, protože funguje sakra dobře a to jak při dopadech po lehčích skocích, tak při vykrytí nerovností rozbitých polňaček. Právě díky němu dokáže Scrambler ve verzi XE držet krok s cestovními endury a v terénu zaručuje poměrně velký komfort a bezpečí.

Už proto dávám plný počet bodů krytu pod motorem, madlu za sedlem spolujezdce, ale i zubatým stupačkám nebo fortelným bástrům či stavitelnému trnu zadní brzdy. Na rovinu říkám, že tohle všechno by Scrambleru mohlo kdejaké „cenduro“ závidět. Vítám také nadstandardní padací rám, který mi svou přítomností dobře posloužil. Při otáčení v protisvahu mi Scrambler kejchne, chcípá a já se na krátkou nohu pomalinku poroučím k zemi. Už to vypadá, že ho udržím, ale nakonec ho neudržím a pomalu pokládám. Každopádně díky padnutí na místě v nulové rychlosti není na motorce nic a to je fajn. I tak si ale myslím, že by nebyl od věci nějaký rozměrný rám, který by ochránil krásnou nádrž a výfukové svody. Proto ze zvědavosti pátrám po internetu a nějaké řešení nacházím, stejně jako docela elegantní sundavací plexi štítek pro delší přejezdy.

Triumph Scrambler 1200 XE ve mně zanechává hodně pozitivních dojmů a dokonce se stává jedním z nejoblíbenějších kousků sezony. Líbí se mi jeho styl a především to, že si na terénního fajnšmekra jenom nehraje, ale že to tam umí. Prsty v tom má povedené pérování Öhlins, moře kvalitních offroadových doplňků a v neposlední řadě režim Offroad Pro. Scrambler toho zvládá skutečně hodně a je na jezdci, do čeho se pustí, což se samozřejmě odvíjí od obutí, které zvolí. Otázkou je, zda z pohledu obutí není o něco lepším řešením zadní osmnáctkové kolo. Také na silnici funguje Scrambler XE velice dobře, a pokud člověk nepočítá se stokilometrovými přejezdy, bude s jeho dovednostmi spokojen. Jak už jsem zmínil, Scrambler 1200 ve verzi XE má svými vlastnostmi hodně blízko k cestovním endurům, tedy alespoň co se jízdy v terénu týče a na silnici jak by smet. Na cestování pochopitelně nemá tak velké předpoklady, jelikož nepočítá s ochranou jezdce, sedlo nenabízí tolik pohodlí, nádrž nepobere víc než 16 litrů a není zde prostor pro kufry. To je ale u této kategorie normálka a nemůžu mu to mít za zlé. Já si ho klidně zaškatulkuji do nové kategorie Scramduro a pokud bude další příležitost, rád ho zase provětrám. Dvanáctkový Scrambler není velký hladovec a během testu si řekl zhruba o pět litrů benzínu. S cenou už je to horší, protože při uvedení na trh model XE startoval na ceně 378 000 korun, dnes je ho možné pořídit až o 30 000 korun levněji ve dvou barevných variantách.   

Krátké svezení na verzi XC

Verze XE mi opravdu sedí, už proto se zajímám o pocity za řídítky více silničního „xcéčka“. Tady musím podotknout, že nebýt „xéčka“, nejspíš bych tvrdil, že Triumph postavil Scrambler 1200 XC, který v terénu funguje jedna radost. Jenže XE ukazuje, že to jde udělat ještě více off, a tím pádem je dvanáctkové XC až neprávem pasováno do role silničního dříče. Za řídítky je to jiný, a to především díky níže položenému sedlu, které je ale nižší jen o tři cenťáky a také pocitově nižšímu těžišti. Vnímám také užší řídítka, ovšem při jízdě se s nimi dá fungovat opravdu dobře, a to i v pomalých rychlostech skrz členitý terén. Co ale nedokážu vnímat, je o chloupek rozdílná geometrie, kdy „xcéčko“ má o něco málo strmější řízení, podobně jako tomu je u cestovních endur Tiger 900 Rally a Tiger 900 GT.

Celkový projev je velice podobný. Po stránce motoru můžu říct, že úplně totožný. To samé platí o brzdách, převodovce nebo spojce s lehkým chodem. Ani pérování není vůbec špatné a pro normální ježdění v terénu naprosto dostačující, takže v pohodě schroupne dopady po skocích a s klidem pobere rozbité cesty. V nabité třídě scrambler patří verze XC mezi ty offroadově zdatné a dovolí jezdci poměrně dost, podobně jako třeba Ducati Desert Sled. Mně by asi nejvíc vadilo, že deaktivace ABS a TC není tak jednoduchá jako u verze XE, ovšem i na to se dá zvyknout. Každopádně cenový rozdíl mezi verzemi XC a XE není až tak rapidní, jak jsem čekal a s výběrem bych proto neztratil tolik času.      

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 171 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

+ pérování Öhlins s vysokými zdvihy
+ motor a všeobecně pohodová charakteristika pro citlivé ovládání nejen v terénu
+ kvalitní výbava pro jízdu v terénu, režim Offroad Pro


- výfuk topí do nohy
- trčící bandaska brzdové kapaliny na řidítku a méně chráněný chladič
- provedení displeje


Jakou verzi byste si vybrali vy?

  1. Hlasováno: 26x
  2. Hlasováno: 65x

Hlasování

Dotazník se zobrazí pouze přihlášeným uživatelům. Nejste bohužel přihlášení, tuto akci můžete provést v pravém horním rohu nebo se nově registrovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 18 Kč od 2 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):
Motokatalog.cz



TOPlist