První jízda: Motokrosové KTM modelového roku 2019

První jízda je přede mnou a do poslední chvíle nejsem rozhodnut, kterou oranžádu si vytáhnu jako první. Řada začíná rychle řídnout, a tak skáču po čtyřtaktní dvěpade, kterou mám nejblíž. Nastavuji druhou mapu s ostřejším nástupem výkonu a vyrážím na trať. Úplně prvním, co vnímám, je nový povrch a tvar sedla. Pokud budu upřímnej, čekal jsem ho o chlup méně klouzavý, nicméně tvar se mi líbí a tvrdost také. Uvidíme, jak se bude projevovat za jízdy a jestli zaručí dobrý pohyb.

Po nočním lijáku je trať pěkně nakropená a vypadá to, že by se dlouho nemuselo prášit. Urovnaná trať se tváří jako dálnice, ovšem do té chvíle, než do ní nechávám zahryznout zubaté pryže. Měkká vrstva nahrnutého písku není ničím příjemným a rozrážet ji na čtyřtaktní dvěpade není zrovna brnkačkou. Je zde potřeba výkon, a to hlavně v prudším stoupání. Povrch nemilosrdně žere výkon a než se trošku vyjede stopa, je to celkem boj. Dvěpade si beru ještě o několik rozjížděk později, protože teprve potom je šance se trošku svézt za lepších podmínek a využít její potenciál.

KTM 250 SX-F

Teprve teď si jízdu užívám a mám šanci více vnímat motorku. Dvěpade mi padá do ruky na první dobrou a cítím se na ní jako doma. Výkon se mi moc hezky dávkuje a to jak na výjezdech ze zatáček, tak při nájezdu lavic. Je fakt, že na mokrém povrchu chce mašinu více točit a mít motor neustále rozmotaný, protože jinak není šance dobře najet lavice a skočit je tak, jak bych si přál. Proto docela často spojkuji a z tohoto pohledu jsem rád, že jde spojka hezky zlehka a skvěle se dávkuje.

Rozsah použitelných otáček nemá chybu a je až neuvěřitelné, jaké otáčky si malej čtyřtakt nechá líbit. Díky tomu letí do kopce jako praštěnej a stejně tak temperamentně vystřeluje při akceleraci ze zatáček. Právě průjezdy vinglů v koleji jsou parádní záležitostí a oceňuji zde příjemnou ovladatelnost, nízkou váhu a plynulý motor.

Co se pérování týče, jeho nastavení mé váze sedí a nepotřeboval bych na něm nic měnit. Dvěpade je ze všech čtyřtaktů nejměkčí a to je cítit hlavně při bezprostředním přesedání z jednoho modelu na druhý.

KTM 350 SX-F

To okamžitě pociťuji při přesednutí na 350 SX-F. V prořídlé řadě zůstala pouze verze „Power Parts“, a to beru všemi deseti. Takto vyladěná třipade má výfuk FMF, frézované brýle, ale i další spoustu oku lahodících doplňků. Od prvního okamžiku se mi na ní jede moc hezky a už během prvního kola tuším, že to je právě třipade, která trati i povrchu sedí nejlépe. Prostě má o něco lepší průběh výkonu, a to hlavně díky použitelnějším nízkým a středním otáčkám, které využívám nejčastěji. Parádně se mi projíždějí zatáčky a také výkon se o kus lépe dávkuje. Prostě není potřeba tak zuřivě spojkovat a motorku držet pod krkem, jako tomu bylo na dvěstěpadesátce.

Co se ovladatelnosti týče, je menšímu čtyřtaktu poměrně blízko a klidně bych se nebál říct, že je stejně dobře ovladatelná a stejně dobře zatáčí. Čtyřtaktní třistapadesátka kopcovité trati skvěle sedí a jezdí se mi na ní jednoznačně nejlépe, co jsem se kdy na třipade svezl. Již zmíněné sedlo mi svým profilem dobře vyhovuje a kdyby bylo o fous méně klouzavé, nemělo by jedinou chybu.

Také brzdy fungují velice slušně, ovšem na dnešním povrchu mi přijdou docela ostré a nedaří se dávkovat, jak bych si představoval. To naštěstí neplatí o převodovce, která je přesná a disponuje krátkými kroky. Pokud budu předbíhat, třistapadesátka mi na dnešní trati za daných podmínek sedí vůbec nejvíc, a to především díky lehké ovladatelností a stejně tak plynulému motoru se skvělým středním pásmem.

KTM 450 SX-F

Třipade měním za čtyřistapadesátku a už od první chvíle je cítit kontrast jako hrom. Jasně, rozdíl mezi dvěpade a třipade byl citelný, ovšem mezi třipade a čtyřipade je snad dvakrát takový a děje se tak po stránce výkonu i ovladatelnosti. Reakce na plyn je okamžitá a čtyřipade jde nekompromisně za plynem hned od nízkých otáček. Takový spodek nemá žádná jiná devatenáctková oranžáda, jako tato čtyřipade. Díky tomu je o kus jednoduší najíždět lavici a nebo zdolávat záludné proskakováky. Prostě stačí jednoduše vrknout plynem a už letím tam, kam potřebuji a jak potřebuji. Také výjezdy ze zatáček jsou plné temperamentu a velký čtyřtakt se z nich dere jako vzteklý. Oproti menším čtyřtaktům je potřeba jízdu trošku uklidnit, protože jedině tak se dá jet čistá a plynulá jízda.

Pérování je o poznání tvrdší a kdyby bylo na mě, určitě by mi vyhovovalo o fous měkčí. Čtyřipade váží s prázdnou nádrži rovný metrák a je zajímavé, že menší třipade jen o půl kila méně. To je bezesporu rozdíl zanedbatelný, nicméně za jízdy to úplně neplatí a větší čtyřipade působí oproti třindě těžkopádněji. 

I tak je 450 SX-F hezky ovladatelná a příjemně se vodí ve vyjetých kolejích. Čím více kol mám za sebou, tím více si s ní rozumím a její charakteristiku si užívám. Ve finále musím přiznat, že se mi na ní nejelo vůbec špatně a že není až tak vzteklou agresivní potvorou, kterou by si hobík neužil. Naopak ukázala, že se její mohutný výkon dá rozumně dávkovat a jezdit čistou a vyrovnanou jízdu.

KTM 125 SX

Čtyřtaktní veselí narušuje horkokrevná dváca 125 SX, která nemá pro cukrování v nízkých otáčkách sebemenší pochopení. Potřebuje držet pod krkem, protože jedině tak je možné na písčité trati fungovat. Šestistupňová převodovka točí kvalty jako ruleta a v zatáčkách je spojka v plné permanenci. Pravda, lepší přechod, než ze stupaček čtyřistapadesátkového bucharu, jsem si naordinovat nemohl. Dváca jede jako z praku, ovšem aby se tak dělo, je nutné mít správně zařazeno a motor neustále držet ve vysokém pásmu.

Důležitá je již zmíněná práce se spojkou, takže je jedině dobře, že jde krásně lehce a moc hezky se dávkuje. Naprosto jedinečná je ovladatelnost, zrovna tak pocitově nízká váha, ale i chuť se zatáčkami protáhnout jako úhoř. Lehkost, s jakou vingly dváca střihne, nemá konkurenci. Pérování v sériovém nastavení mi výborně sedí a nepotřeboval bych do nastavení sahat. 

Jízda na stopětadváce je plná temperamentu a zároveň velkým zážitkem. Člověk musí precizně řadit, dávkovat spojku a používat brzdy. Oproti čtyřtaktům trochu jiný svět a myslím, že kdo to s motokrosem myslí vážně, neměl by v začátcích malý dvoutakt ignorovat.

Ještě před koncem dopolední rundy se přihnala obrovská průtrž mračen a leje jako z konve. Jakmile přeháňka končí, trať je totálně na kaši a nikomu se do další rundy dvakrát nechce. Právě v ten okamžik vyráží na trať Antonio Cairoli a ukazuje, že je mu totálně fuk, jestli je suchá, anebo promočená na cucky. Když na něj koukáme, vypadá to neskutečně jednoduše a člověk žasne nad jeho ladným a neagresivním stylem. Tím spíš, když se k němu přidává Jorge Prado, který naopak jede neskutečně temperamentní jízdu a tahá, až hanba. Po nějakém čase sbírám odvahu a společně s českými kolegy jdeme na věc. Trať je jako mydlina a je potřeba jezdit hezky s citem. Opět si beru jeden čtyřtakt za druhým a snažím se vnímat každý jejích projev.

Dvěpade mi sedí a dá se na ní moc hezky upalovat, už kvůli čitelnému výkonu a parádní ovladatelnosti. Každopádně také tentokrát mi třipade vyhovuje o fous více, a to hlavně po stránce výkonu, zejména pak díky použitelnému střednímu pásmu. Hezky se řídí průjezd zatáčkami v kontrolovatelném driftu a zrovna tak se dávkuje výkon při nájezdu skoků nebo při průjezdu rozbitých rovinek. Ani na čtyřipade se mi nejede špatně, ovšem s výkonem už je potřeba rozumně nakládat, protože na povrchu jako mydlina stačí o fous více vrknout a je zle. Vyválet se mi ale nakonec přeci jen daří a paradoxně si to odbývám ve stupačkách třipade. Prostě špatně trefuji kolej a ta mě nekompromisně posílá do největšího bahna na trati, kde se válím jako chromé tele.

Vtipná je taky scénka, kdy dojíždím Cairoliho, který už hezky pijánko dokončuje okruh a ještě před tím, než zapluje do depa, sem tam v letu pozdraví traťáky. Jenže to je pro mě životní šance jako hrom, a tak ho za každou cenu potřebuju střihnout. Takže plnej, před vinglem ostře na brzdy a pak to poslat vnitřkem před něj. Světe div se, mám jeho skalp! Teď už pořádně založit gas a ze zatáčky vystřelit ven. Říkám si, jak asi dvěstědvaadvacítka kouká…, jenže v tu chvíli mi spravedlnost ukazuje záda a celkem pochopitelně se obrací na Antoniovu stranu. V další zatáčce totiž vystupuji ve velkém stylu a aby to nebylo celý, poroučím se v místě, kde stojí nejpočetnější obecenstvo. Holt karma je zdarma. Myslím, že se mi Tonda pod helmou fest vysmál a s pusou od ucha k uchu zajel do depa.

Nicméně déšť stále nepolevuje, ba naopak prší víc a víc, takže rande s devatenáctkovými oranžádami končí. Kačeny během několika rund ukázaly, že se zase posunuly o kousek dál a z mého pohledu zaslouží chválu hezký průběh výkonu a parádní ovladatelnost. Nechci předbíhat, ale už teď jsem zvědav, jestli příští rok dojde řada na modely EXC a kolik si toho vezmou z devatenáctkových motokrosů.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE