Honda CB650R vs. Yamaha XSR700 XTribute: Nenechte se zmást retro kabátkem

Text: Jan Rameš , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 11.11.2019 | Zobrazeno: 25 165x

Kapitoly článku

Dneska se pokusím zbavit testované motorky nálepky retro a podívám se na ně jako na klasický Univerzální Japonský Motocykl. Oba jsou to naháče, rovná řídítka, kulaté světlo, moderní tvary. CB vsází na LED a moderní techniku (kontrola trakce, quickshifter za příplatek, další doplňky za příplatek), XSR spíš na drsňáčtější klasickou linii. Moc se mi líbí je jeho lak na nádrži. Na ten si chtě nechtě musíte poklepat, jinak totiž nezjistíte, že je to jen plastový kryt a ne broušená plechová nádrž. Další hezké detaily dělající z XSR novinku XTribute tu jsou v podobě krytek rámu, jiného sedla, gumových prachovek na vidlicích, a nakonec ani ty plastové návleky na vrchních trubkách teleskopů nevypadají zle. Doplňují to ještě zubaté pneumatiky Pirelli, které překvapivě dobře fungují i na asfaltu. Výsledkem toho všeho designového snažení je verze odkazující na legendární XT, a se vám jeho cena zdá přemrštěná, tak se zkuste někde zeptat, za kolik vám podobně nalakují vaši nádrž.

Detaily se na XSR povedly

Už na první pohledu je znát, že každý bude asi z trochu jiného těsta, a jejich základ to jen potvrzuje. XSR pohání starý dobrý řadový dvouválec z MT07, CBčko zase léty prověřený čtyřválec. Papírově by mělo mít navrch víc válců, ale v reálu to není vůbec jednoznačné. XSR má sice o 20 koní méně, jenže jede hned, což je zábavnější a ve finále to může být i rychlejší. Jasně, jakmile se CB roztočí, strčí XSR do kapsy, ale to chvíli trvá a mezitím si dvouválec díky svému tahu vybuduje dostatečný náskok. Naše XTribute bylo navíc vybavené výfukem Akrapovič, který teda stojí raketu, ale celé jízdě dodal dokonalý akustický doprovod. Vůbec byste netipovali necelých sedmset kubíků, a to v něm byly ještě dB killery. Motor CP2 je vážně paráda. Odezva na plyn při přechodu z nuly je příkladná, není tu žádné nepříjemné cuktuntí, přitom se ale motor dere kupředu s typickou dvouválcovou razancí. Teda v dnešní době možná už ne tak tipickou, protože spoustě motorů stejné koncepce dříve známá razance chybí. Yamaha ji má, a díky tomu umí vykouzlit úsměv na tváři i vyježděnému šoférovi. Úplné začátečníky by to ale mohlo trošku vyděsit a jejich netrénovaná ruka by mohla mít za následek ucukanou a uskákanou jízdu, protože jak má motor velkou chuť ke zrychlování, tak stejně intenzivně také zpomaluje.

Tohle je živočišná radost ze života

Těžko bychom hledali dokonalejší protipól, než řaďák CB. Tam můžete s nadsázkou hrubě kroutit plynem a nic vás nevyděsí. Uhlazený a vyrovnaný chod čtyřválce nezaskočí ani začátečníka, naopak mu bude nápomocný svou překvapivou silou v nízkých a středních otáčkách. O to paradoxnější je jeho reakce na prvotní přidání plynu. Tam, kde je divočejší XSR možná až překvapivě jemné si CBčko nepříjemně cukne. Třeba uprostřed vracáku to na jistotě nepřidá. Taky jsou tu ve středních a vyšších otáčkách znát vibrace, o kterých se píše v každém testu téhle motorky nebo jejího sesterského CBR. Není to sice žádná tragédie, ale tady sedíte na Hondě a hladkém čtyřválci, takže to tu zkrátka nečekáte. Zase aspoň víte, že jedete, a když proháníte kostičky na digitálním otáčkoměru ve vrchní polovině, dokáže to přidat jízdě na dramatičnosti. Jet tady rychle a sportovně, ale není zas tak jednoduché, protože vrchol výkonu leží až ve 12 000 otáčkách. Jakmile je necháte spadnout, prohráli jste. Pokud ne, budou číslíčka na tachometru přeskakovat jak třešně s jahodami na jednorukém banditovi.

Ty čtyři trubky jsou parádní

K tomuhle stylu jízdy je ale CBčko skvěle připravené. Má ten správný naháčovský bojový posed, kdy sedíte spíš v motorce, nohama objímáte tak akorát širokou nádrž a nohy jsou pěkně vzadu, přitom v rozumném úhlu. Jen řídítka při porovnání s Yamahou trošku pokulhávají, pár centimetrů na každém konci by jim slušelo. Celá pozice ale působí naprosto přirozeně a podněcuje k aktivnímu stylu řízení. K vysedávání v zatáčkách se vůbec nemusíte přemáhat, to je tady naprosto přirozené a automatické, protože vlastně sedíte na sporťáku. Díky užším řídítkům možná motorka není úplně nejhbitější, ale je to příjemně vyvážený kompromis mezi agilitou a stabilitou. Sportování hraje na notu samozřejmě i podvozek, který vnímáte přes krásně tvarované a tuhé sedátko. Při přesednutí z Yamahy CB působí dokonce jako kámen. Hodně pevně a solidní. To při sportovní jízdě oceníte. Méně už při přejezdu zapadlých okresek, tam vám tuhost tlumení dokáže pěkně „zpříjemnit“ den. Posledním dílkem do skládačky jsou brzdy. Hondí Nissiny mají krásně tuhou páčku a hodně slušný prvotní zákus. Když pak přitlačíte, odmění se razantním brzdným účinkem a skvělým dávkováním. Univerzální japonský motocykl? Samozřejmě! Každodenní dojíždění do práce zvládne, stejně jako nějakou dovolenou. Umí ale také pěkně vystrčit drápky a neztratí se ani na okruhovém dnu, kdy z podvozku ucítíte jistotu a klid.

I když UJM, tak je to pořád spíš sporťák

S XTribute to ani nezkoušejte. Podobně rozdílné jako motory jsou totiž i podvozky. Když to shrnu, XSR je měkké. Od sedla, které se po půl dni prosedí, přes tlumiče až po brzdy. Posledně jmenovaná soustava má pěkný prvotní zákus, ale s narůstajícím tlakem na páčku začínají být trošku gumové a ve finále nemají tolik síly jako radiální třmeny na Hondě. Při silném brždění se také projeví nastavení podvozku, kdy se celkem znatelně motorka ponoří a občas může působit až nervózním dojmem. Při překlápění v šikaně může překvapit trošku houpavý projev a při výjezdu ze zatáčky zase měkkost zadního tlumiče, když si motorka lehce přikecne. To jsem ale jel podobně jako na CB, čili sportovně, a na to tahle motorka není prostě stavěná. Tohle je víc o pohodě a klidu. Spíš než klasický naháč střední třídy by jí mohl být tím pravým konkurentem Ducati Scrambler Icon. XSR má také hodně uvolněný vzpřímený posez s nohama vpředu, který k nějaké aktivní jízdě vůbec nanabádá ba naopak. Když se o nějaké vysedávání pokusíte, tak to bude ještě víc nejisté, protože tu ani nemáte pořádnou oporu od nádrže. Tady je lepší v klidu sedět, vychutnávat si jízdu a hravou ovladatelnost podvozku. Tlumiče se pak odvděčí příkladnou filtrací rozbitých cesty, brzdy dostanou adekvátní účinek a celá motorka začne dávat smysl. Pro zpestření si pak na dvojku přes spojku vyhoupnete motorku do svíčky a užijete si pár metrů adrenalinové zábavy. Tohle jde totiž Yamaze moc dobře.

Takováhle jízda mu moc nesvědčí, pokud tedy nemluvíme o wheelie na posledním obrázku :)

Yamaha je totiž takový pohodář, současnou terminologií bychom mu mohli říkat scrambler. Nijak zvlášť talentovaný pro jízdu v terénu, i když má ze stupaček vyndavací gumy, spíš takový ten týpek, co je doma na všech druzích asfaltu. Rozbitý, hladký, rovný, zakroucený, je to jedno. Všude tam vám dokáže vyčistit hlavu od běžných starostí. Honda je oproti němu závoďák. Dokáže také jet klidně, ale v přímém porovnání je to prostě závoďák, který chce abyste ho drželi u huby. Celkově je tužší, přesnější, nabroušenější, a když používáte motor ve správných otáčkách, tak i výrazně rychlejší. K tomu je ale také taková vážnější. Tam, kde si XSR dělá srandu a vy byste vymýšleli blbosti, tam jede Honda s kamennou tváří s cílem co nejefektivnějšího průjezdu. Tady už je to o preferencích a záleží, co člověk od motorky očekává a jakou má náturu. My jsme se shodli, že bychom nechtěli ani jednu. My bychom potřebovali do CBčka naroubovat motor z Yamahy. Pak by to byl ten správný zábavný raubířský streetfighter střední třídy 3:)