Test Harley-Davidson CVO Road Glide: Revoluce k narozeninám

„Roudku“ buď milujete pro její neotřelý design, nebo se vám z téhož důvodu jednoduše hnusí, nic mezi tím neexistuje. A je vlastně jedno, o které generaci mluvíme, protože Road Glide byla vždycky vzhledově odvážnější alternativou pro Electru Glide s její kapotáží Batwing, když namísto jednoho kulatého světla v „rozpláclém netopýrovi“ měla dvojici světlometů v čumáku z autobusu. Teda odborně se téhle kapotě říká Sharknose, žraločí nos. Zajímavé je, že do Evropy se dostala až s poslední designovou inovací, která přišla v modelovém ročníku 2015, dřív na nás suchary ze Starého světa asi byla moc hipísácká nebo nevím. Živě si pamatuji na své první setkání s tímhle modelem na podzim 2014 – testovačka ve zlaté metalíze, která budila takové pozdvižení, že mi manželka jedoucí za mnou na své CBR do interkomu žárlivě oznamovala, jak to je hrozná vyjížďka, protože dneska koukají úplně všichni jenom po mně. Od té doby jsem na Road Glide, ať už baggeru, nebo cestovnější okufrované variantě Limited, jel mockrát a pokaždé to byl skvělý zážitek, jenom jsem musel být dopředu vždycky připraven na to, že si musím pořádně namastit svaly, protože „roudka“ s tou svojí kapotáží napevno k rámu je prostě při manipulaci na místě těžší než její alternativa s Batwingem. Naposledy jsem jel letos na krásné zlato-černé Road Glide Limited a zase jsem si říkal, jak je tahle motorka úžasně nadčasová jak svým designem, tak podávanými výkony. Vůbec mi jako strojovna těsně před důchodem nepřipadala. Jenomže potom Harley představil novou CVO Road Glide (plus CVO Street Glide) jako dárek ke svým 120. narozeninám, svět zůstal zírat s otevřenou pusou a já s ním. Naštěstí jsem se vzpamatoval dřív než kolegové a tenhle test si zamluvil naprosto egoisticky jenom pro sebe, protože jsem prostě musel zjistit, jestli ta motorka bude tak dobrá, jak podle informací vypadá, a hlavně jestli to nebude už moc technologií na úkor harleyácké autenticity. Jestli já se zase zamiluju…

První rande

Detailní představení nové CVO Road Glide vám připravil už v červnu Filip a musím říct, že mě ten jeho článek navnadil velice. Pamatuji si, jaký byl humbuk vlastně skoro přesně před 10 lety, když v srpnu 2013 Harley-Davidson ukázal kardinální obnovu modelů Touring v rámci projektu Rushmore. Tehdy šlo především o vstřícnost vůči jezdci na základě obrovského zákaznického průzkumu, do té doby to v H-D dělali spíše tak, že zákazníkům říkali, co mají chtít. Najednou tady byly motorky, které měly známou a svou klientelou milovanou techniku, ovšem najednou se na nich jezdilo o dost lépe, protože dostaly LED světla, propojené brzdy, lepší ovládání kufrů a hlavně infotainment s dotykovým displejem Boom! Box. Jo a silnější motory, poprvé u některých modelů s chlazením Twin-Cooled, kdy nad tělesnou teplotou hlav válců bdí voda. Já si „rašmorky“ budu navždy pamatovat podle uzavíratelného průduchu pod plexi, taková pitomost a jak se dramaticky změnila pohoda na palubě, už žádné turbulence! Nová cévéóčka mi přijdou v otázce inovací minimálně stejně radikální jako modely Rushmore, a i když jde zatím pouze o dva modely z „voňavých“ limitovaných edicí CVO, je nad slunce jasné, že spousta prvků zanedlouho přejde i do běžné produkce.

Ač bývají modely CVO často k dispozici ten který rok pouze v jednom barevném provedení, Road Glide patří mezi ty výjimky, jimž jsou dopřány barvy dvě: Dark Platinum alias šedo-stříbrná a Whiskey Neat s havraní metalízou alias tmavě oranžová. My jsme na otestování dostali první jmenované provedení, což mě trochu zklamalo, protože od CVO chci pořádně uřvaný lak a tahle šedá je spíše taková usedlá, byť se nedá říct, že by to „roudce“ neslušelo. Oranžová se mi líbí daleko víc a užuž jsem skoro řekl, že bych si jednoznačně koupil tu. Jenomže, ehm, ta cena… Jasně, když si kupujete CVO, tak nejste úplně sociální případ, tady se bavíme o ceně začínající na 1,1 milionu korun, ovšem za tu hezčí whiskey barvičku si tady připlácíte šest tisíc. Nikoli korun, nýbrž euro! A ještě bez daně, takže s daní jsme na nějakých 180 tisících českých. Barva v ceně slušného japonského naháče, to je docela úlet, BMW se svými cenami za Option 719 barvy je tady najednou jako lidovka…

Ale i kdyby tahle motorka byla v matné černé (pro mě ten největší ekelhaft, v tom jsem s všeobecnými zákaznickými chutěmi v příkrém rozporu), tak bude prostě krásná. Nebo ne krásná, nýbrž sexy. Jo, to je to slovo. Jiný typ než ty vychrtlé univerzální krásky, jaké potkáte na všech soutěžích miss po celém světě. Tohle je holka, která sice má nějaké to kilo navíc (asi tak dvě stě), ale stačí, aby na vás mrkla svým LED blinkrem, a jste ztraceni. Je to pořád Road Glide, ale proběhla aerodynamickým tunelem, a i když zhubla jenom 16 kg, opticky byste řekli tak pade. Najednou ta původní vedle ní vypadá tak nějak neotesaně, resp. otesaná velice nahrubo. Všechno je tady takové štíhlejší, ať už mluvíme o kufrech nebo nádrži, ale největší část dojmu samozřejmě padá na úplně nový čumák. Road Glide odnepaměti měla dva kruhové světlomety, teď je tady jeden úzký široký pruh LED světel, jenž má akorát dole prostřednictvím kapotáže (a jejího lemování úzkým pásem LED diod) naznačené rozdělení vejpůl. Zní to skoro jako svatokrádež, ale ve skutečnosti to vypadá prostě parádně. Pořád je to dostatečně pobuřující pro upjaté mysli a pořád v tom tu „roudku“ vidíte.

Jelikož se jedná o verzi CVO, tak je jasné, že detaily tady nebudou úplně tuctové. A tady musím Harleyi přiznat, že to udělal moc dobře, uvést novou generaci tím, že nejdříve udělá tahle „voňavá“ cévéóčka. Ta sakra dokáží přitáhnout pohledy nejen celkovým vzhledem! Frézovaná zrcátka, stupačky spolujezdce, plošiny pro jezdce, gripy v kombinaci kovu a gumy, to všechno jsou blbinky, za které byste utratili majlant pro to, jak vypadají, ale tady je dostáváte v základu (za který jste ten majlant vlastně už utratili). Výfuky v černém chromu taky nepřehlédnete. A všimli jste si toho krásného ladného vzduchového filtru? Třešničkou na dortu, resp. celým jeho vrchním patrem, potom jsou ráfky, nádherně vyplétané v zajímavém vzoru a s frézovanými hranami. Prostě nová CVO Road Glide je drahá motorka a rozhodně to neskrývá. Člověku dělá vyloženě radost se na to dívat.

Vítejte na palubě!

Na „roudku“ se nenasedá, sem se musíte nalodit. A jelikož pořád váží bezmála čtyři metráky a pořád má tu těžkou kapotu na čumáku, tak pořád musíte mít dobře rozcvičená záda a vůbec připravenou muskulaturu, abyste si při pokusu o zdvihnutí stroje ze stojanu nezpůsobili kýlu nebo ústřel. Stejně tak si musíte být jisti, že, ač je sezení nízké, máte v pořádku kotníky a kolena, protože na ně jde velký nápor nejen při zvedání ze stojanu, ale také v případě, že někde zavrávoráte. Nebo nedej bože, když musíte někde s „glajdou“ couvat, to jde totiž dost blbě a každý úhel sklonu povrchu tím nebo oním směrem se počítá. Co já bych dal za couvačku, jako má Gold Wing! Ale to vás samozřejmě nechci strašit, jenom připomínám úskalí provozu takhle těžkého motocyklu.

Když už máte motorku narovnanou a čeká vás jenom cesta vpřed, je to naprostá pohoda. Jízdní pozice je totiž, jak jsme u H-D zvyklí, vynikající. Jestli Honda vždycky platila za etalon v tom, jak dokáže na svých strojích udělat ergonomii nastavenou na ovladatelnost stroje, tak neznám žádného Harleye řady Touring, který by nebyl až opulentně komfortní. Hlavně tedy pro větší lidi, já se se svými 174 cm na palubě tradičně trochu ztrácím. Ale to neznamená, že bych si to tady neužíval. Sedlo u téhle CVO není překvapivě takové to naducané přetékající sofa z hladké kůže, tady se hraje na sportovní notu a střízlivější tvary, nicméně vašemu zadku to může být jedno, protože zase dostává 100% péči. Sezení je tužší, ale mega pohodlné. Nohy máte hozené na plošinách, které jsou, jako u všech Touringů, poměrně dost vepředu, takže já na ně tak úplně dobře nedosáhnu a pro komfortní jízdu mi vyhovuje, dávat si chodidla jenom na jejich zadní části. Tady ale narážím na (u mě) tradiční problém, kdy vzhledem k tomu, že na CVO Harley pořád ještě dává řazení špička-pata, tak mi tam překáží ta patní část řadicí páky. Být „roudka“ moje, možná bych celý ten trn odšrouboval, ono jde řadit úplně v pohodě i samotnou pákou, případně bych tam dal jenom nějaký krátký výstupek, a měl bych nohy v cajku. Jo když už bych byl v tom montování, tak na přední páku (ovládanou špičkou) bych naopak namontoval trn delší, protože se mi několikrát stalo, že jsem hmátl po řadicí páce s touhou podřadit (nebo zařadit jedničku) a prostě jsem ji netrefil.

Posledním bodem ergonomického trojúhelníku jsou řídítka, v případě CVO provedení mini ape-hangers, která jsou o dost vyšší než ta nízká, dolů skloněná na standardních modelech Road Glide. Víc pasují k baggerovému stylu cévéóčka, a co se komfortu týče, jsou úplně v pohodě. Bál jsem se, že z té pozice „ruce vzhůru“ budu mít bolavá ramena a odkrvené paže, ale kdepak, jezdilo se mi fajn a po nízkých řídítkách se mi ani jednou nezastesklo. Připadáte si tady tak majestátně… S ovladatelností taky není vůbec žádný problém, ani ve městě, ani v zatáčkách kolem nohy. Už jsem říkal, že Harley pohodlné jízdní pozice umí jako nikdo jiný?

S největší televizí

Když už jsme se tak usadili za řídítky, nikam nebudeme spěchat a ještě si CVO Road Glide pěkně prohlédneme. Je totiž na co koukat, a i kdybych vás nakrásně chtěl nejdřív zabavit vyprávěním o všech těch detailech, co se tady změnily, tak vy stejně nebudete dávat pozor, protože vaše zraky neodvratně přitáhne ta obrovská televize, která zde slouží jako ukazatel všeho možného. Doposud měla Road Glide čtveřici analogových budíků, stejně jako všechny deriváty s Batwingem, akorát v trochu jiném rozložení, když jste otáčkoměr s tachometrem našli na řídítkách a uprostřed mezi voltmetrem a palivoměrem byl displej infotainmentu. CVO teď má jeden obrovitánský 12,3“ barevný TFT displej s dotykovým ovládáním a já, starej frfňal milující ručičkové budíky, za něj zvedám všechny palce, které mám, a nějaké si půjčím i od sousedů. Nejenže je to největší displej, jaký se aktuálně do motorek montuje, ale zároveň i jeden z nejlepších, ne-li úplně ten nejlepší. Funguje na operačním systému Skyline, má tři způsoby zobrazení, svoji vlastní výbornou navigaci, ale majitelům nakousaných jablek dokáže zrcadlit i tu z jejich telefonu, samozřejmě rádio s přehrávačem médií a ovládat některé věci můžete i hlasově, přičemž k motorce rovnou dostanete také náhlavní sadu do helmy. Hlavně ten displej funguje svižně, má pěkné zobrazení a prostě se na něj fajn kouká. Ani vteřinu jsem netesknil po ručičkách. Však se podívejte sami na video – že jsem jenom o displeji dokázal natočit déle než čtvrt hodiny, to jednoznačně svědčí o tom, jak převratná televize to je.

S displejem souvisí ještě dalších pár novinek. Zaprvé jsou to ovladače, Harley po letech opustil ty svoje klasické a servíruje nám úplně nové, pěkně elegantní a poměrně intuitivně ovladatelné. Pokud byste si mysleli, že jsou z Pan Ameriky, tak se pletete, opravdu zatím použity nebyly. Že vás napadla ta harleyácká adventura, to se není čemu divit, protože s ní sdílí CVO Road Glide možnost volby motorových módů, což je u Touringů naprosté novum. Módů je pět, tři přednastavené (Road, Sport, Rain) a dva si můžete naštelovat podle vlastních preferencí, přičemž si volíte různé motorové mapy, úrovně reakce na plyn, brzdění motorem, ABS a kontroly trakce. Poslední dvě jmenované fičury jsou samozřejmě náklonové, uvnitř motorky je inerciální jednotka, brzdy jsou propojené, nechybí hlídání tlaku v pneumatikách nebo Vehicle Hold Control pro zastavení ve svahu, prostě po stránce technologií je „roudka“ nabitá na maximum. O bezklíčkovém zapalování, kompletním LED osvětlení a vyhřívaných heftech snad není potřeba mluvit, o centrálním zamykání kufrů (mají v sobě standardně i textilní tašky) ale už radši ano. Prostě je tady úplně všechno, co na baggeru za milion čekáte a chcete.

U jedné položky té bohaté výbavy ale váhám, jestli ji chválit, nebo ne. Mám na mysli audio aparaturu. „Roudka“ se sice pyšní čtveřicí třípásmových 150wattových reproduktorů Rockford Fosgate Stage II, 500wattovým zesilovačem, spoustou přednastavených zvukových profilů, přičemž máte ekvalizér i laditelný, navíc si hudbu můžete pouštět i z telefonu připojeného v pravém úložném prostoru před řídítky (ty přihrádky jsou také úplně nové, nyní s klikacím uzávěrem), ale problém je v tom, že já jsem to rádio prostě neslyšel. Důvodem je aerodynamický hluk, který znám už z předchozí generace baggerové „roudky“ a který je i tady. Možná to bude mojí výškou, kolega z jiného média měří skoro dva metry a pochvaloval si, jak skvěle CVO hraje, ale pro mě bylo audio nepoužitelné už od nějakých 60 km/h, pokud jsem nechtěl vyřvávat jako na Matějské pouti po širém okolí. A to jsem vyzkoušel několik helem včetně otevřené, ovšem bylo to pořád stejné. Paradoxně to vůbec nebylo tím, že by mi kapota dělala nějaké turbulence, namísto toho on/off průduchu pod plexi je tady nově plynule laditelný uzávěr, kterým si nasměřujete proud vzduchu přímo na sebe, a funguje výborně (plus si můžete poslat na tělo za horkého počasí vzduch otočnými deflektory na krajích kapotáže), ale prostě jsem za řídítky zažíval takový konstantní hluk, že jsem na delší jízdy musel mít bezpodmínečně špunty do uší. Škoda, ale třeba to pro vyšší postavy takový problém nebude.

Ať vás síla provází

Tak to buďte bez obav, ta vás bude provázet od nastartování motoru do jeho vypnutí. Modely CVO vždycky přinášely „něco navíc“ i v otázce výkonu, resp. objemu motoru, a nová „roudka“ se „strítkou“ nejsou výjimkami. A tady proběhla další revoluce, zaprvé známý agregát Milwaukee-Eight se čtyřventilovými hlavami má zatím největší objem, který se kdy do sériových Touringů dával, konkrétně 121 krychlových palců (1977 cm³), a zadruhé na víku jeho jediné vačkové hřídele najdeme kouzelný nápis VVT. Jo, tenhle klasicky se tvářící dvouválec s hrnci svírajícími tradiční úhel 45° má variabilní časování ventilů! Poprvé si to Harley vyzkoušel u Pan Ameriky a teď dokáže posouvat dopředu/dozadu i vačku na svém velkém vzduchovém twinu. Který, když už jsme u toho, dávno není chlazen jenom vzduchem, nýbrž v tomto provedení jde o verzi Twin-Cooled, tedy s hlavami chlazenými vodou. A stejně jako doposud, ani teď si toho nemáte šanci všimnout, protože chladič je schovaný šikovně pod motorem. Jediné, co vás na přítomnost vodního chlazení upozorní, je malá ikonka větráčku na displeji, a potom jeho poměrně časté (ve městě při teplotách, že i já jezdil jenom v motorkářské košili s chrániči) spínání. Je ovšem namířený tak šikovně, že teplo tlačí pod motorkou pryč od vás, takže je vám při stání horko tak nějak standardně.

Doposud největší nabízený motor Milwaukee-Eight 117, který pohání třeba Road Glide ST, měl objem 1923 cm³, výkon 77 kW/105 k a točivý moment 168 Nm. Úctyhodné hodnoty a říkali jsme, jak hustě peláší, o dost svižněji než už tak docela velká stočtrnáctka v cestovní Road Glide Limited (základem je verze 107, ale tu u Touringů nenajdete). Stojednadvacítka v CVO Road Glide je ale jak utržená ze řetězu, když nabídne 86 kW, tedy 117 koní (většinou se dočtete 115 koní, ale to jenom někdo blbě přepočítal koně koeficientem používaným v anglofonním světě), a k tomu mohutných 183 newtonmetrů točivého momentu! Ten krouťák je při klasických 3500 otáčkách, výkon potom při úplně stejně tradičních harleyáckých 5020 otáčkách, to akorát stosedmnáctka se svými 5450 otáčkami uletěla. Jelikož sekundární převod je pořád stejný, tedy na šestku při 3000 otáčkách velmi lehce přes 130 km/h, asi máte představu, jak tohle bude s „roudkou“ cvičit…

Řeknu to takhle – nikdy žádný Harley s žebrovaným V-twinem nejel tak, jak tohle Milwaukee-Eight 121 VVT. Jednoznačně. A moc by mě zajímalo porovnání s posledním V-Rodem, jestli by mu CVO nenaprášilo taky. Ta motorka má sice 393 kg, takže cítíte, že dost síly požerou i ta kila, ale pořád je tady dost koní i newtonmetrů na pekelně svižné svezení. V Milwaukee vylepšili i řazení, takže tam rychlosti padají zase o něco snadněji (dokonce se mi párkrát víceméně omylem podařilo šoupnout vyšší kvalt i bez spojky a bylo to naprosto v pohodě), ale vás stejně nejvíc bude bavit, najít si jeden optimální kvalt pro danou chvíli a tomu „dát napít“ odspodu až úplně nahoru. Wow, to je zátah! Žádné otravné vibrace, žádné citelné óhávéčkové vadnutí výkonu po překročení krouťákového maxima, jenom čistá síla. A taky moc pěkně ovladatelná, já jezdil prakticky výhradně na sportovní mapu a i po městě si užíval pěkného neškubavého nástupu po otevření plynu. Sice jsem si trochu „nabrousil“ jeden customový mód, ale vlastně jsem ho nepoužíval, protože ta reakce na plyn tam byla už zbytečně divoká. Chápu, že Harley tady použil motorové módy proto, že mu to technika dovoluje a že to je lákadlo pro zákazníky, ale já vždycky říkám, že než osmnáct různých módů, to radši jeden pořádný, a režim Sport tenhle můj požadavek splňuje na jedničku. Vlastně jediné, co bych motoru vytkl, je, že tam už trochu cítím ty elektronické hrátky plynu i variabilního časování ventilů, zdá se mi, že už to není ten lankový pocit, a taky musím říct, že jsem od takhle silného motoru čekal brutální nesmlouvavý nástup odspodu, a místo toho dostal vlastně hrozně jemné jádro, u něhož si pro sílu musíte dojít. CVO není neotesanec, i když mi to svým způsobem přijde trochu škoda. A taky překvapím sám sebe, když řeknu, že jak nemám rád uřvané výfuky, tak tady bych něco dunivějšího snesl, nejlépe nějaké ty Jekill & Hyde s čudlíkem randál/tichošlápek. Sakra mně ta motorka vlezla na mozek…

Jenom na rovné silnice? Nevěřte pověrám…

Jó tyhle velké hárleje, těm chutnají ty jejich nekonečné rovinky, ale běda, jak ho zkusíš u nás ohnout do zatáčky… Podobné řeči jste už určitě taky slyšeli, a až to před vámi někdo zase takhle vytasí, tak se mu rovnou vysmějte do očí. Oukej, čtyři metráky železa a dlouhatánský rozvor, to není zrovna na to, abyste to brali po schodech na Petřínskou rozhlednu, a když jsem vyjížděl z podzemních garáží importéra, přiznávám, že jsem v těch ostrých vinglech potupně jistil situaci vytaženým podvozkem. Jenomže to bylo na úplném začátku testu, než jsme se s „roudkou“ skamarádili. Potom jsem ji používal i jako skútr, jezdil s ní do Billy na nákupy, anebo i jako cestovní enduro, když jsem se jen tak placatil východními Čechami v místech s povrchem, kde by se na mě i Pan America dívala rozpačitě. Anebo jsem si z „roudky“ udělal sporťáka a protáhl ho zákrutami tak svižně, jak jen mi ty čtyři metráky dovolily. A víte co? Dávala to všechno s prstem v nose.

Jízdní pozice je pro ovladatelnost překvapivě příznivá, i s těmi vysokými řídítky, která za jízdy vůbec nevnímáte jako něco nepřirozeného, a skvělý podvozek to všechno jistí odspodu. V téhle oblasti proběhly další změny, které u Harleye můžeme nazvat revolučními, a něco z nich vidíte už na první pohled. Cože, to má jako fakt vepředu USD vidlici a radiální čtyřpístky? Jo, a ta vidle je 47mm Showa a na třmenech najdete nápisy Brembo. Vzadu jsou pořád dva klasické tlumiče, opět od Showy, ale je tady trochu nezvykle řešené jejich nastavování: na pravém si napevno C-klíčem namotáte předpětí pružiny, které budete brát jako základ pro svoje nejběžnější používání, a na levém si potom hydraulickým kolečkem doladíte předpětí v okamžiku, kdy se něco změní, třeba naberete spolujezdkyni nebo naopak budete chtít trochu změkčit chod. Na tom zadním zavěšení se Harley chlubí o půlku vyššími zdvihy, i tak těch 76 mm nezní jako kdovíco, jenomže ono je to fakt o dost víc, než mají běžné Touringy, a ve spojení s velkým 18“ zadním kolem je to úplně v pohodě. To už musíte vybrat jó velký rigol s ostrou hranou, abyste šli do dorazů, ale jinak si užíváte fakt nečekaně komfortní jízdy i na hodně hnusných roletách.

To mě vlastně možná na CVO Road Glide překvapilo ještě víc než její velká sebejistota při ostré jízdě v zatáčkách, že ani na hrbolech nepřichází o svůj komfort. I když jo, i ta pevnost a přesnost v hlubokých náklonech, při nichž je to pořád plošinami docela daleko k zemi (aspoň u nás jezdců kategorie ultralight), mě dostala. Jenom mě hrozně bavilo, jak se mi při prudké akceleraci a ještě prudším brzdění v rukách hýbou dozadu/dopředu řídítka. Inu, páka je to veliká, a jak zátah, tak brzdná síla Road Glide jsou taky veliké. Ty brzdy jsou mimochodem fakt skvělé, tohle je úplně jiný level, než na co jsme u Harleye zvyklí. A nejde jenom o to, že konečně dostaly nastavitelnou páčku…

Teď královnou jsem já…

…zpívá Kleopatra ve stejnojmenném muzikálu a to samé si může zanotovat i Harley-Davidson CVO Road Glide. Tahle motorka je odteď pro mě královnou všech Touringů od H-D, i když je to „jenom“ bagger. Mimochodem mně se Road Glide vždycky víc líbila v téhle své očesané formě než coby cestovní křižník Limited, u něhož jsou její charakteristické tvary pod velkým plexi a třetím kufrem tak nějak rozředěné. Uvidíme, jak bude vypadat Road Glide Limited v nové verzi, která se bezpochyby co nevidět představí také, a také co dostane za motor. Nejde ani tak o objem, jako o to variabilní časování ventilů. Soukromě si myslím, že nová generace bude mít i nějaké to Milwaukee-Eight 117 VVT, že si velký objem Harley nechá pro řadu CVO, ale technologii VVT aplikuje i do standardní řady. To ale bude až „někdy“, teď je čas pro CVO Road Glide a já si týden s ní užil plnými doušky. Americké značce se podařilo skvělým způsobem zachovat klasické prvky, které dělají Harleye Harleyem, a k tomu nasadit nejmodernější technologie nejtěžšího kalibru. Žádná ztráta autenticity se nekonala a zároveň máte takový velmi moderní pocit. A že je CVO Road Glide drahá? No jo. Ale co, peníze budou, my nebudem…

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
David Jelínek - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE