Harley-Davidson FXDB Street Bob

Harley-Davidson je prostě jedna velká kategorie sama pro sebe, ať už jednotlivé modely škatulkujeme na základě dílčích (hlavně vizuálních) rozdílů do chopperů, bobberů, cruiserů a tak různě. U Dyna Street Boba je už podle jména jasné, že jde o bobber. Encyklopedie tvrdí, že tenhle styl má svůj původ v amerických dílnách a garážích, kde po 2. světové válce pod rukama bývalých armádních mechaniků vznikaly právě z robustních a drahých Harleyů levnější očesané stavby po vzoru subtilnějších motorek, se kterými se tihle šikovní chlapíci setkávali během služby na kontinentu. Dyna Street Bob je tudíž - na rozdíl od některých modelů, které odevšad září chromem a jsou opentleny všemožnými doplňky - vizuálně o fous decentnější a přece jen nepůsobí tak křiklavě honosným dojmem, který občas až balancuje na hraně kýčovitosti. Jo, to je bobber jak má být. Okázalý jen tolik, aby nepotlačil svoji kýženou syrovost.Rudý odstín Hard Candy Custom možná nesedne každému, ale při důkladném ohledání je hluboký metalický lak prostě perfektní. Třpyt blatníků a nádrže je hlavně zleva vyvážen matně černým provedením opulentního motoru, koženého sólo-sedla i přístrojové kapličky na nádrži. Přimhouřit oči tak musíme spíš při pohledu zprava – ne však pohoršením, nýbrž oslněním z chromů výfuků nebo krytu vzduchového filtru. Samozřejmě, že cokoliv jiného než drátěná kola by bylo bohapustým rouhačstvím, ale asi nejlepší věc na vzhledu Street Boba, tak jako na každém H-D, je ovšem ten lákavý fakt, že díky hromadě doplňků, náhradních dílů nebo jen s vlastní šikovností si jej můžete uzpůsobit přesně podle vašeho vkusu, takže Street Boba třeba i považujte za takový polotovar, na kterém se lze s fantazií dosyta vyřádit. Jendoduchou přestavbu Harleye lze vyzkoušet i přímo na webu H-D, je to vážně zábava! To ale dá rozum, že mnohem větší zábava, než Street Boba okukovat a tunit, je na něm jezdit. Všudypřítomný fakt, že H-D je sice vizuálně historizujícím, ovšem technologicky moderním strojem, se nám připomene už před nastartováním. Chybí zde klasický klíček – přitom k charakteru motorky by člověk čekal nejspíš řinčící svazek obřích klíčů jako od brány Karlštejna. Ale ne, místo toho stačí mít v kapse malou plastovou placku, která slouží jako respondér imobilizéru motorky. Jak se přiblížíte ke stroji, Haryk jako věrný pes pozná, že přišel jeho pán, a hotoví se do pozoru. Malým klíčkem pak jen odemknete přepínač na nádrži, který přecvaknete do polohy ON. Skoro jako spínačka na Pérákovi, zaplesá staromilcovo srdce, tak je to stylové. Závan moderny přivál ke klasickému kulatému tachometru taky malý digitální displej. Ten kromě počítadla kilometrů spočítá po přepnutí tlačítkem na levém heftu i odhad dojezdu podle paliva v nádrži, nebo ukáže zařazenou rychlost a otáčky motoru (což se hodilo hlavně při prvních kilometrech, kdy jsem jako nováček v sedle H-D nebyl při té vší porci krouťáku a takřka neměnné frekvenci a hlasitosti výfuků schopen odhadnout, kolik to tak asi zrovna točí…). O kousek níž, už skoro mezi koleny, najdete nenápadné kontrolky tlaku oleje, dálkových světel, neutrálu a blinkrů. Ty se mimochodem ovládají každý zvlášť na stranově příslušné rukojeti. Možná trochu neobvyklé, ale zvyknete asi tak na druhé křižovatce, o to víc, že blinkry se po odbočení samy vypnou. Nakopávačku nebo cucák karbecu tu nenajdete, takže stačí stisknout tlačítko. A nelekněte se! Čudlík startéru jako by otvíral brány pekelné a přímo pod vámi se rozpoutá inferno – to když mohutná klika obtěžkaná masivními ojnicemi rozpohybuje oba monstrózní písty a celý motor se párkrát převalí a rozvlní motorku, jako by z ní měl okamžitě vyskočit. Tyranii startujícího kolosu doprovodí apokalyptické dunění výfuku, obloha zčerná, síra začne pršet a jezdec s ohnivým mečet se objeví… No tak dobře, zas takové drama to není, ale minimálně poprvé vás syrová a ničím nezjemnělá hrubost naskakujícího motoru překvapí. A ten zvuk, to snad ani nejde popsat! Tohle nedělají nějaké vyladěné koncovky, tlumiče nebo silniče – to je prostě motor sám o sobě, bez příkras a hrubý, jak jen může dvouválec těchto parametrů být! Už tady se začíná lámat chleba, už tady můžete začít Harleye milovat, nebo nenávidět.
Za všechno je každopádně zodpovědný masivní dvouválec Twin Cam 96 (tj. 1585 ccm). O charakteru motoru prozradí už parametry válců – vrtání 95,3 mm a zdvih 111,1 mm. K tomu si připočtěte absenci jakékoliv vyvažovací hřídele a v potaz berte i fakt, že motor je v rámu uchycen jen na dvou silentblocích, a snad uvěříte slovům o brutalitě. Nejvyšší výkon 76 koní (5350 ot./min.) nevypadá na papíře nijak ohromně, ovšem za všechno mluví hodnota maximálního točáku – 123 Nm už při 3125 otáčkách. Motor si prostě lebedí ve spodním pásmu, kde poskytuje jak spoustu síly, tak méně vibrací, takže už po chvíli ježdění asi zjistíte, že nejlepší je jen tak si burácet okolo 3000 otáček a využívat mohutné setrvačné síly klikového ústrojí. Při všudypřítomné síle motoru není samozřejmě problém jej ani pořádně vytočit – odezva na přidání plynu je díky vstřikování dokonce živější, než byste možná čekali, ačkoliv i tak to chvíli trvá, než se dvouválcová kovadlina pod vámi pořádně rozbuší a vystřelí třímetrákového Street Boba vpřed. Pořád ale platí, že čím víc toček, tím víc vibrací, byť bez znatelnějšího poklesu výkonu. Takže pěkně klídek, žádný honění a každým pórem si Street Boba pořádně užívat! Pro úplnost dodejme, že motor spolkne za 100 km přibližně 5,5 litru paliva, což při 18,2L nádrži činí dojezd okolo 320 km.Šestistupňová převodovka má své plné opodstatnění – motor díky ní nemusíte zbytečně vytáčet a ve spodním pásmu otáček jej lze komfortně převalovat v rozsahu rychlostí 0-120 km/h. Spojka se může pochlubit zcela lehoučkým a plynulým ovládáním, takže ani napoprvé nehrozí ostudné poskakování a pochcípávání. Řazení je přesné, byť hlavně nižší rychlosti si občas neodpustí nějakou tu ránu, ale to k téhle kupě železa přece patří. Snad jen řadička by nemusel být tak vysoko nad levou stupačkou, ale je nasnadě, že harleyáci budou jezdit spíš v martenskách než plážových pantoflích… První dva kvalty jsou relativně kratší a umožňují plynulé popojíždění a pouliční ploužení. Další kvalty už jsou celkem dlouhé a naplno rozvíjejí ohromný krouťák. Šestka se hodí hlavně na dálnici, takže mimo město využijete v pohodových rychlostech kolem devadesátky hlavně pětku. Maximálka Street Boba leží daleko za 160 km/h, ale popravdě jsem za něj víc netahal. Ze stylu posezu je totiž jasné, že řidič zde ve vyšších rychlostech působí jako plachta, takže už při stotřicítce se v sedle vlníte a vzdouváte jak Jirka Korn na Lipně, takže veškerý požitek z jízdy je fuč a s rostoucí rychlostí nastupuje spíš zběsilý boj o přežití. Největší pohodu tak se Street Bobem užijete v rekreačně-kochacím módu rychlostí 80-110 km/h. Je fakt překvapující, jak je příjemné a návykové nechávat takhle surově silovou motorku jen tak se loudat…Když už jsme nakousli posez, je potřeba ocenit hlavně pohodlné široké a nízké sedlo (680 mm). Stupačky jsou poměrně vzadu - rozhodně víc, než byste na takovéhle motorce čekali, ale právě tohle je Street Bob, a koneckonců ani není problém je předělat na klasické harleyácké předkopy. Zvýšená řídítka neboli opičí hrazdy (orig. ape hangers) nejsou jen na efekt – při nižších rychlostech pomáhají s ovladatelností motorky, jejíž rozvor (1630 mm), dlouhá stopa i pohotovostní hmotnost (301 kg) napovídají, že se při řízení možná trochu zapotíte. Alespoň tak jsem si to myslel, ale šeredně jsem se zmýlil. Právě ta nízká a uvolněná ergonomie s vysokými řídítky a velkým předním kolem (19“ v obutí 100/90) má na svědomí příjemně lehkou manévrovatelnost i v nízkých rychlostech. Jasně, není to skútr, ale i v kolonách mezi auty se Bob vodí lehce a tak nějak přirozeně, že jej otočíte pomalu na pětníku a po troše cviku na to není potřeba ani moc síly. Ovladatelnost je totiž klasicky chopperová – v nejnižších rychlostech využijete hlavně rejd vysokých řídítek a jakmile se kolos rozjede, je třeba jej ze zatáčky do zatáčky překlápět hlavně spodní částí těla. Nohama tedy Boba jak pádícího mustanga pobízíte do zákrut, na řídítkách spíš jen tak visíte a vše citlivě vyvažujete. Ze Street Boba se tak pod vaším vedením rázem stane poslušný Bobík (který ale přesto uvnitř nijak nevyměknul). Harleyáci určitě potvrdí, že jak tyhle železné ingoty vypadají neohrabaně a zatvrzele, o to jsou poddajnější a zvladatelnější. No a zvlášť Street Bob, který nepatří mezi ty největší monstra značky z Milwaukee. Svérázná ovladatelnost je vedle projevu a zvuku motoru zase něco, kvůli čemu si Street Boba hned zamilujete – a nebo jej proklejete a navždy zavrhnete.Podvozek je naopak přesně takový, jak byste na pohled čekali. Prostě masivní, tuhý, pevný, takže Bob sedí jak přibitý. Aby taky ne, při té váze a s již zmíněnou konfigurací kol – vpředu velká užší devatenáctka, vzadu širší sedmnáctka (17“ na 160/70). Přední vidlice (průměr 49 mm) je dostatečně tuhá, takže se Bob nepotápí ani při ostřejším brzdění přední 300 mm kotoučovkou se čtyřpístkem, která kromě bezproblémového účinku disponuje i citlivou a plynulou dávkovatelností. Spojení Harleye a ABS v základu vypadá možná až moc modernisticky, ovšem u tak těžké mašiny má rozhodně své opodstatnění a funguje zcela adekvátně. Zadní kotouč s dvoupístkem má nástup o poznání slabší a ani jeho dávkování není takové, předku ovšem pomáhá statečně. Podobně jako přední vidle jsou i zadní tlumiče trochu tvrdší a byť mají stavitelné předpětí, libovat si budete spíš na kvalitnějších silnicích. Sečteno a podtrženo, Street Bob si mě omotal kolem prstu a jsem si jistý, že se to může stát komukoliv z vás. Ale stejně tak můžete z Boba po chvíli jezdění slézt a s nevěřícným pocitem „co to jako mělo znamenat?“ No jo, ono se to všechno klepe, třese, bouchá, vibruje a vlní, předchozí návyky se najednou stírají a jako byste začínali zas znova... Předpokládám ovšem , že Street Boba a H-D vůbec si pořídí někdo, kdo přesně ví, co chce a pro koho jsou popsané vrtochy vyhledávaným a stylovým zdrojem nevšedních zážitků, které jsou tak vysoce návykové