I vozíčkář může jezdit po zadním!

Určitě už se vám taky stalo, že jste měli něco rozepsaného a ve finále to nikdo krom vás nečetl. Vyznání lásky frajerce, přiznání kámošům, že jste teplej, nebo něco podobnýho, co jste smáznuli, protože by z toho byly akorát problémy. Tak takhle dopadl můj návod, jak začít s jízdou po zadním kole. Těch „ALE“ je tam tolik, že než to pustit do světa a mít někoho na svědomí, zmáčkl jsem raději DELETE. V dnešní době je snazší najít na netu už ostřílenýho stuntera, zajet na jeho trénink pro nějakou tu radu a něco okoukat. Neznám asi nikoho z profíků, kdo by neporadil, případně pro ty, co nechtějí riskovat, jsou tu pak školy jízdy po zadním.

Takže o čem že ten článek teda bude? Bude o jednom z nejzajímavějších momentů mojí sezony 2018, bude o člověku, který neměl v životě tolik štěstí jako někteří z nás, ale přesto v sobě našel vnitřní sílu a porval se s osudem. Mezi čtenáři je určitě dost lidí po nehodě, někdo se z ní vylízal, jezdí na pohodu dál, někdo bohužel tu kliku neměl a ponese si následky celý život. Do druhé skupiny patří i můj kamarád Petr, toho bohužel stihnul přetáhnout hrobník přes páteř lopatou, ale Petr mu z ní zdrhnul. První setkání s ním bylo v roce 2017 na Keep Respectu, kde jsme s pořadatelem týhle dobrosrdečný akce řešili zpestření show. „Ty, Lumíre, nemáš tam nějakýho šikovný vozíčkáře? Že bych kolem něj zagumoval a tak?“ ptal jsem se tehdy. Odpověď byla ve vteřině: „Petr, to je takovej magor!“
Vesměs má každej zdravej člověk v sobě trochu tý nervozity, když se setká s někým na vozíku, o čem mluvit, na co se neptat, jak se chovat. Přesně tohle mi letělo hlavou, když jsme se sešli před show. Všechny tyhle otázky však Petr rozmetal během pár vteřin svým otevřeným přístupem. Denně člověk potkává lidi, který si stěžujou na svůj život, přitom mají možnost cokoliv změnit, práci, vztah, lidi kolem sebe… Ale co ku*va uděláš s ochrnutím těla od prsou dolů? Nic, buď se z toho zblázníš, nebo to přijmeš. Tohle zvíře to přijalo a já se celou show jen tlemil do helmy, když jsem viděl, jak si to užívá a je jak utrženej z řetězu.

Rok utekl jak voda, během něj jsem rozběhl školu wheelie. V té si lidi můžou pod mým dohledem osvojit základní návyky jízdy po zadním kole na upravené Hondě CBR s pomocnými koly. Už při stavbě tohohle speciálu mi prolítla hlavou myšlenka, že bych Petra pozval se svézt. Bylo pár dní do dalšího ročníku Keep Respectu, když jsem mu napsal, ať se zastaví na jednom končícím kurzu, aby si jen tak zajezdil. Bylo to taky dva roky od zbytečný nehody na motorce, která ho připoutala na vozík. Ale jak sám mistr řekl: „To je osud.“
Peťas dorazil a šlo se na věc, proběhlo usazení, přikurtování, přivázání nohou. Po účasti na jednom BDSM večírku jsem měl vše během minuty hotovo a mohlo se přejít už k samotný jízdě. Nic naplat, bejvalej motokrosař se nezapřel, klidnej přístup, cit, takže za chvilku jezdil jak pán. Jenže mi bylo jasný, že to pro něj bude brzo opruz, jezdit akorát sem a tam, tak co dál? Wheelie? Na kurzech mi z toho nikdo nevypadl, asi jsem to postavil vážně blbuvzdorný, ale zas aby nebyl on první. Zadní brzdu by se musel naučit ovládat na řídítkách, zvládne vůbec ovládání? Vždyť při jízdě po zadním držíš vše v břiše, abys měl co nejvíc volný ruce, což u něj není možný.

Já jsem zastáncem toho, že vše se má zkusit, tak další schůzku jsem skočil na motorku s ním a zkusili jsme, jestli se při jízdě po zadním vůbec udrží. Vše hrálo, tak už zbývalo jen dostat do hlavy zadní brzdu na řídítkách, což zmáknul tak rychle, až mě trošku nas*al ‑ přeci jen já se to učil měsíc. No co, každej to máme jinak… Šlo se na věc a bylo to tam během chvilky. Kontrolovaná jízda po zadním! Když to vše vidíte, svírá vás takovej ten pocit štěstí. Dal to tam, sakra, ten cvok to tam vážně dal!! Ale nebylo tam to bláznivý „narvu to tam za každou za cenu“, byla v tom pokora, byl v tom cit, bylo v tom všechno, co by mělo být při každým sednutí na motorku. Srdce, aby si to člověk užil, a hlava, aby to přežil.
Co se mi honilo v hlavě, je asi jasný ‑ líp už vše nemohlo vyjít. Bylo sedm dní do dalšího ročníku Keep Respectu, kterého byl Péťan tváří, plac tam sice není nic extra, ale kde víc by se hodilo tohle vše předvést? Nevím, co se jemu honilo v hlavě, když seděl na motorce v té malé aréně obsypané lidmi, ale já byl možná víc na nervy než on. Nebyl to strach, jen to divný sevření v břiše, ta neskutečná radost, že se něco takovýho děje, že i přes veškerou smůlu, kterou měl, jde dál a já toho můžu být součástí.

Denně život píše spousty příběhů, smutných, ale i těch krásných, kterých si člověk bude do smrti vážit, pamatovat si je a vezme si z nich něco do dalších let. Přehlížet by se ale neměly i ty ne tak radostné, protože právě ty nás můžou mnohdy posunout v životě ještě dál. Pro mě byl ten den něčím neskutečným, vše vyšlo na 110 %, ale zároveň jsem si uvědomil, jak je vše křehké. Díky za to, Péťo!

VIDEO