Skútrismus a jiné duševní poruchy

V mých začátcích byly skútry s variátorem a automatickou spojkou něco naprosto nevídanýho, protože byly z ciziny a tudíž drahý, a kdo už si dovezl něco lepšího než Jawu nebo ČZ, ten bral to nejsilnější na co mu stačily bankovky kryté štátným zlatom směněné za tvrdou měnu západní.

Ovšem do života se mi přichomýtla moje žena. Odvážná. Expedičně založená. Ochotná snášet i příkoří na sedle pohodlným jak svodidlo obkročmo, bičovaná deštěm, pokrývaná prachem cest. A nemálo na tom, nebála se ani tu zvohýbanou větev chytit a s předním kolem k nebi pokoušet štěstí.
S tím předním kolem nelžu slovem (i když se bavíme o tehdejší čtyřtaktní padesátce). Prostě spojkování a řazení jí vyloženě kazilo radost z brouzdání krajinou, působilo stresy a dokonce v Jihlavě máme jednu pamětní křižovatku,kterou má drahá třetina projela po zadním a zakončila piruetou s brutálním jednoválcem 50 ccm v podpaží…
Přemýšlel jsem, jak jí to usnadnit a zpříjemnit a myšlenka na skútr s automatickou spojkou i převodovkou celkem logicky vyplula na povrch. Nehledě na jejich poměrně slušnou zabydlenost ve Středních Čechách té doby.
Chrobák v hlavě začal mlátit kladívkem a vodil si mě jak ing. Křečka od katalogu ke katalogu, od prodejny k prodejně, až se mi do dutiny lebeční vypálil jeden model. Z mýho pohledu spořivce-Harpagona ideál. Jednoduchej, levnej, praktickej jak bělítko na papír. Na sedle si nesl natištěnej název jedný japonský továrny na piána a tvar krásně následoval funkci bez ptákovin ukradenejch z vesmírnejch lodí a pouťovejch střelnic.
Žena mi sice podsouvala barevný obrázky různejch italskejch designovejch skvostů, ale mě ta kudrlinek prostá krása laminátovýho surfu s kolečkama ze stěhovacího rudlíku naprosto uchvátila.

Vyhlídnutej skútr jsme sjeli omrknout na výstavu do Brna. Při pokusu sednout si na něj jsem se bezděky proměnil v tetris a podařilo se mi naohýbat nohy tak, abych opsal tvary plastů. Musel jsem se smát. Uzounký řídítka mi připomněly dobu, kdy jsem si na všechny svoje stroje cpal řídítka 82 cm (replika Kevin Carmitchel), protože mi to přišlo zatraceně cool.
Tady jsem se držel dřívka od nanuka naštorc, na nohách měl plastový džíny a líbilo se mi to.
Mám podezření, že celá ta věc hrála na moje zapadlý dětský sny, kdy jsem si představoval, jak skvělý by bylo, kdyby labuť z pouti fakt lítala, autíčko z autodromu mě mohlo vozit do školy, nebo plechovej Moskvič mohl sám drandit po vsi. Taková útulnost dětskejch hraček.
Tohle bylo taky takový nic určený k jízdě, na fotkách to pode mnou nebylo moc vidět, ale žena na tom vypadala, jako by byli pro sebe stvoření (…a jé, to mi ho ani nepůjčí…)
A klasicky jsem začal podléhat dennímu snění a idealistickejm představám, že tuhle na nosič se naloží batoh, pod sedlo se dají tři chleby se sádlem a tradá od moře k moři a bude krásně a u silnice samý rozesmátý gymnazistky budou podléhat vzrušení z drsoně jedoucího na něčem mezi servírovacím stolkem z IKEA a něčím jiným z IKEA. Prozatím klidnou ručičku tachometru hned vidím komíhat se na konci stupnice a v duchu hodnotím, zda nebude stojánek bránit bravurním Rossiovským náklonům na koleno….. (mezitím, co mi tohle defiluje hlavou, moje tělo stojí, nezaostřeně tupě čučí a znatelně sliní).

Den Dé, hodina Há, silnice eS a mastíme si to do Práglu měnit sny ve skutečnost. Scanuju okem okolí a nepřítomnost rozesmátejch gymnazistek, ne úplně oukej počasí, tadyhle dokonce štrůdl aut, mi naznačujou, že asi střízlivím… ale jinak nervozita hodná prvního rande!
Helma skáče v kufru (co kdyby náhodou nám jí už dneska dali!!!!!!!), na semaforu skáče jedna barva za druhou, rychlosti v převodovce skáčou jak si chtějí,na Nuseláku to taky skáče a ranní ptáče už asi zase chrní, protože je odpoledne…
Jsme u prodejny pián. Opouštíme náš výstavní Escort z roku (? Nevíme, archeologové se na tom dodnes nemůžou shodnout…) a nasazujeme nezaujatý, netečný, nerozjařený výrazy lidí našlapanejch spoustou hotovosti, kterou jdou proměnit za funglovej bajk…..(ten nejlevnější,co tu mají! :D ).
Odkroužíme si pár koleček po vystavenejch kusech, kroutíme hlavou – jakože tenhle šrot za půl mega….hm hm hm… - sem tam se k něčemu skloníme, abychom se přesvědčili, že tlumič není od renomovanýho výrobce a jako vyjádření zklamání zvedáme významně obočí a potřásáme smutně hlavou…. Ovšem uvnitř lebek nám skáčou opice a vřeští nadšením, že si jdeme pro skúúúúúútra! Metají přemety, ječí a plácají se nadšením do čela…
Držíme statečně distingovaný výrazy, když se ptáme na náš model a maník nám ukazuje, chválí a snaží se nás odvést směrem k dražším modelům. On tedy náš favorit je ve společnosti svých značně sofistikovanějších kolegů sexy asi jako odpadkovej koš (plnej a s vosama), ale nic nedbáme a domlouváme si podrobnosti jak ho z prodejny dostat k nám na vesnici.
Už vsedě u stolu nám pán nabízí, že ve skladu je ještě bílej kousek (na prodejně stojí kus v barvě peří právě přiletivší vrány, nebo holuba prohozenýho komínovou rourou). Ženě se rozjely zornice a vzdorujte ženský, když mluví o barvách…. zase by začala mluvit o neexistujících odstínech jako „Perlová“ (ha há, to je ta veselá ulice, žádná barva), „Lososová“ (ploutve a slizkej povrch), „Zelenkavá“ (ech, něco mezi zelenou a oční vadou???) nebo dokonce nejbrutálnější odstín „Starorůžová“ (barva šatů starý Růži).
A těmhle brutalitám jsem se vyhnul pouhým a brilantním: „ano drahá, jak chceš“
Moje punkový já se přestalo v představách prohánět na černým koštěti se samolepkou Punk is not dead na bočním plastu a přeorientovalo se na model běloučký Ken s košíčkem na řídítkách plným květin….ale tak co, skútr měl být stejně pro mojí ženu ,-)
Nebudu vás unavovat řečma o penězích a jejich neochotným toku přes kaskády účtů, jistý je jen to, že ten den se ještě helma mrskala v kufru auta.

Dva dny po první návštěvě si pro něj jedu. Kolega mě bere autem na jižní spojku a tam vyskakuju s batohem plným oblečení na jarní jízdu a připnutou helmou. Do známý plechový centrály motorek to mám 200 metrů vzdušnou čárou od silnice.
Realita mi však staví do cesty nějaký koleje, svodidla, trnitý roští, hlubokej úvoz, další roští, pod listím neviditelná pneumatika mi nasazuje dvojitýho Nelsona a zničehonic koukám hladovejm mravencům z očí do očí, další roští….
Okousanej od dravý zvěře, s listím v botách, uších i mezi zubama jsem přistál v prodejně. Hergot, takhle nějak vypadá solventní kupující, jdoucí si dopřát novej stroj.
Mít čtvrtku papíru a fixu, namaluju si transparent „Nejsem bezďák (a za vaše drobný a starší šatstvo přesto děkuju)“. Ale pán se ke mně chová kupodivu jako k člověku a s patřičně slavnostním výrazem mi předává ten bílej zázrak. Nebudu házet machry a řeknu rovnou, že mám radost jak malej Tonda.
Tachometr ukazuje jeden kilometr a nikde ani škrábanec. Pan František mi ukazuje, kde se co ovládá, otevírá, nastavuje, kde jsou nouzový východy, kyslíkový masky a co dělat, když s tím přistanu na vodě.
Jsem unešenej odkládacíma prostorama. Rozbaluju před prodejnou svůj obří batoh a krámuju hadry, nějak to na sebe soukám a do toho pořád prohlížím tu splašenou židli. Hele, fakt se mi líbí!
Skútr boduje tím, že obsah batohu sežere s klidem a dává mi pocit tak lehký jízdy, jakou z endura teda neznám.
Slavnostně mačkám startér a řev systému Leouš Akrapovič vyráží sklo výlohy. Okolostojící se hroutí k zemi a krvácí z uší. Drsně tahám za plyn a zadní guma nemá šanci tu sílu přenést. Oblak dýmu štípe do očí a plasťák vystřeluje do křížovatky, kde se v oblaku pálený gumy převrací přebržděná tatrovka…..
…eee, trochu kecám… z výfuku při přiblížení ucítíte dřív teplo než byste slyšeli zvuk, zadní galuska si tam dělá bůhvíco (bo jí přes ty plastíky skoro není vidět), ale dopředu to jede. A docela dobře.
Snad jen předešlu, že jsou to moje první metry s variátorem a automatickou spojkou, že brzdy jsou ještě syrový a motor taky a jedu volným tempem do centra Práglu.
Koukám, že nemám zrovna nadzásobu benzínu, tak se stavuju u pumpy. Plná banda a platím stodvacet korun…. Zjištění, že flaška Fanty se vejde do kastlíku pod řídítka mi bezděky spráskává ruce. Cestou se mi osvědčilo v koloně (no jasně, že jsem stál v koloně – jsem začátečník na nezajetým city-racing-speciálu, tak se nepouštím do žádnejch páskovin) nadzvednout helmici a loknout si.
Docela mě překvapuje, jak ty desítky kolečka drncaj. Na jednom propadlým kanále skáču něco jako Nouhend říznutej nohama ze Supermana… zato ovladatelnost je peckovní. Mám pocit, že kdyby se na silnici slunila ještěrka, tak jí dokážu z fleku objet celou po obvodu (včetně prstů).
Řízení v poloze „kuchyňská židle“ mi do krve zas tak rychle nepřešlo a zvykám si, že mezi kolenama mám jenom tu Fantu… naštěstí jsem se pohyboval podzvukovou rychlostí, tak byl čas si zvykat.
Cestou se směju do vokýnek na piloty aut, a ani nevím proč. Asi sedlem prosakuje efedrin, nebo jsou kolečka naplněný kouřem z trávy a některý z nich trochu uchází. Směju se i na ty votruby, co se mě snaží sejmout a prdím si to zajížděcím tempem dom.

Přistáváme doma. Dobržďuju z 260 km/h na předním kole (éé, že už jste zapomněli, že jde o 125 skútr? ) a troubím na celou vesnici.
Žena přibíhá a podnikáme testovací jízdy sem a tam, cvakáme foťákem a žena i zubama,bo drandí jenom v tričku a zas takový teplo teda není. Předváděním úložnejch prostor je unešená (ostatně, to já sem taky). Snažím se kout železo, dokud je žhavý a přemlouvám jí, aby se složila pod sedlo, že si zajedeme na výlet do Krkonoš, ale nějak moc se jí to nelíbí.
Když se dosyta pokocháme pohledama zepředu, z obou boků, zespodu, když se nabažíme ozvěny, která se ozve po zakřičení do podsedlovýho prostůrku, je čas dát novýho člena spát.
Před garáží se poflakuje kocour. To nás inspiruje k další sadě fotek, na který se nikdo nikdy nebude ochotnej podívat – kocour na sedle, kocour na plošince, kocour zapletenej do předního kola, kocour v zavazadleníku, kocour se tváří jako Max Biaggi….a krásnou chvilku zkazí proužkatej chlupáč, kdy se zatváří zasněně a samou náklonností k novýmu stroji si ho označkuje přes celou podlážku…
V příštích vteřinách kocour letí do kopřiv, žena letí pro vodu a hadr a já vymýšlím sprostý slova dosud nevymyšlený. Kocoure, kocoure, kdybys se radši naučil vymňoukat:“mňau-to-se-mňau-mi-lí-mňau-bí“ ,-)
O tom, že si člověk jen tak vstane v noci a jde se mrknout do garáže,nebo že hned ráno se tam staví (samozřejmě z nějakýho důležitýho důvodu), o tom se ani nezmiňuju.

Jezdit dlouho na normální motorce, notabene enduru a pak sednout na něco mezi Totalgym (znáte od Chucka Norrise) a modifikovaným podvozkem akrobatický Cessny, to si vyžaduje bolestivou změnu jízdního stylu.
O tom, že mezi kolenama máte všehovšudy průvan, jsme se bavili. Řídítka šířky ramen ajťáka-šachisty vám taky trn z paty nevyškubnou a tak nezbývá, než objevit nový pohybový možnosti svý tělesný schránky.
Chcete fakt říznout zatáčku? Zapřete nohy o podlážku, pro jistotu vyhoďte kolínko ven (ééé….ne, že byste si škrtli o asfalt, ale mohlo by se vám vzpříčit o řídítka) a plynujte…….plynováním se rozumí tahání za rukojeť a ne fyzický uvolňování následkem adrenalinu… (na druhou stranu doktoři radí nezadržovat)
Celá věc začne v pekelným úhlu odvalovat svoje gumový buřtíky po asfaltu a dává vám pocit intenzivního žití. A to se bavíme o rychlostech, za který se ani ve městě nepopravuje.

Chcete hodit myšku? Tak to se připravte, že budete sexy! Mašinu si pohodíte kolenama. Skútra si musíte povodit půlkama (rozumějte hýždě, prdel, zadek, šunky…). Je to snadný. Vidíte díru, odhadnete rychlost přiblížení a v ten pravej moment zašejkujete půlkama jako Havajanky do rytmu bubnů. Strojek kupodivu poslechne a s udivující přesností vyřízne oblouček třeba kolem hlemejždě na přechodu.
Dělání myšek má tak blahodárnej vliv na tvarování boků a partií pod džínama obecně. Trochu jsem žárlil na ženu, která skútrový manýry má zapsaný v DNA, zatímco já jsem se v porodních bolestech učil, jak projet táhlou zatáčku najednou a nekymácet se. A ona si pak klidně dovolí škrtnout v zatáčce stojanem! A ještě říkala, jakej je to hnusnej zvuk a jak je to nepříjemný!
To, o co se člověk snaží – až bude náklon tak hluboce prďáckej, že začne skučet něco kovovýho a ona to tam hodí nechtěně a úplně samozřejmě!….no lidi, ješitnost mě od tý doby tlačila zboku v každý zatáčce a stejně nic….zkoumal jsem různý polohy sezení, snažil se z gum vykoukat, kde až jsem byl a dokonce, když jsem byl sám doma, jsem skútroše položil na zem, abych sakra viděl kam až se to musí složit…
Ty pravý Vánoce přišly až na výjezdu z málo udržovanýho kruháku. Projel jsem díru, zhoupnul odpružení a škrtnul….Hele, to vám byl tak hnusnej zvuk, že to bylo normálně nepříjemný!

Pár let zpátky si to kolega přihasil do práce na skútru. A hned začal (jako já o pár let později): to je pecka svezení…úložňák….pohodlí….svižnost….bla…..bla……bla…..
Rázem se převtělil – trochu zmateně – do role bajkera a vypasovanou bundu s chráničema nosil v práci i na jednání (jj, ty ramena, to byla najednou šířka!). Všem holkám vyprávěl, že přijel/jezdí/sveze je na MOTORCE a tehdy jsem to nějak hůř nesl, bo motorka je přeci něco drobet jinýho. A vůbec jsem ho tipoval na sezónního nadšence, kterej sleze s prvním deštěm.
Zpětně mu vysekávám poklonu, protože tenhle týpek nakonec nejenže neslezl s prvním deštěm, ale ani s mrazem a ve finále jezdil v počasí,kdy já jsem se bál i sedět v autě na parkovišti. Prostě borec.
Tenkrát mě přivedl k úvahám o skútru, který ale vzaly za svý, když jsem ho poprvé potkal v jízdě…Vždyť ten kluk na tom vypadá jak trouba! Je mu to malý i když má s bídou 170 centíků a ty ouzký řídítečka! No to bych NIKDY nemohl.

Střih. Pár let přemotat a jsem to já, kdo hraje medvěda na koloběžce. A to jsem ještě větší medvěd a moje koloběžka je ještě menší…
První pravidlo přežití na malým stroji, který mi brzo došlo, je nebrat se vážně. Husťák, co se bude na křižovatce tvářit jako největší drsoň, co kdy tankoval na Shellce, rozesměje zaručeně celej vedle stojící autobus.
Zkusit závod s nadupaným autem ze semaforů taky můžete, ale až vás dojede ten autobus, tak už se lidi smíchem rozškytají. Při oficiálním překračování rychlosti zvuku je dobrý si pomoct složením se za řídítka, ale posádky aut, co vás budou při tom předjíždět uslyšíte hurónsky vejskat až pod helmu.
Často vás budou sledovat pohledy náhodnejch kolemstojících, když vás uvidí blížit se k čemusi, co je vám pod kolena. Z očí jim vyčtete očekávání nějaký kouzelnický show, zmíněnýho medvěda na koloběžce, nebo prostě čekají, že hodíte dovnitř dvacku a deset minut vás to bude houpat (a pár maminek s nadějí utvoří frontu,aby se jejich ratolesti mohly taky povyrazit).
Je zbytečný někoho prostředníkovat. Jednak ho rozesmějete a až se vysměje, dožene vás a buď vás vychová blatníkem (což je nefér zápas), nárazníkem (totéž) nebo zahouká tak blízko,že vás zvuková vlna pohodí na vodorovný značení…

Lepší strana mince je, že vás děti zdraví, jako na exota se na vás nikdo opravdicky nezlobí ani když děláte nějaký votroubeniny, každej se spíš diví, kam až vás to doneslo (až na kopec jste na tom vyjel? Až do údolí jste na tom sjel? To jste jel celou ulici? A to jste se na tom nebál?) a dokonce i holky se smějou, což je první krok k dělání pozitivního dojmu (když už selže vábení na zaťatej biceps, naleštěný stavební kolečko s nápisem TDI, knihu v podpaží doplněnou dramatickým výrazem v tváři nebo peněženku tak tlustou, že rve švy zadní kapsy džín).
Takže malej skútr = vyfoukněte ego a buďte punker!

Zkoušeli jste někdy vynadat někomu z auta? Stáhnete okýnko,vystrčíte brunátnou hlavu a zaměříte si, kam budete cílit palbu nadávek-rad-životních mouder smíchanou s prskanejma slinama.
Někdy vás ale terč neslyší, nebo není čas.
To se pak oddělují jednotlivý prsty od ostatních, dlaně pleskaj o čela a zaťatý pěsti bijců-teoretiků mávají jak na prvního máje. Opravdoví pacienti pak máchaj nějakou zbraní nebo alespoň maketou na přísavky (…a opravdu se dělají kapslíky v ráži .45 Magnum?...).
To je slabý, ne? Minimálně při gestikulaci je z vás vidět jen to, co někam vytrčíte. A než si v návalu nasranosti srolujete kličkou okýnko, tak zbytečně vychládáte.
Jo na skútru, to je jiná liga! Můžete to tam posílat rukama,nohama, ramenama, hlavou…
Je dobrý si předtím nasledovat pohyby mim-mistrů, aby měl člověk v rozhodující chvíli dostatečnou slovní zásobu.
Ukázka,co se může tělem sdělit po pár lekcích:
„Ty vole, uhni!“
„Dík, že mě chceš pustit,ale v druhým pruhu by mě vyžehlil ten nasranej trambus“
„No to si děláš prdel?!“
„Jsi drzý řidič velkého SUV, ale to ti nezakládá žádné právo na upření přednosti v jízdě jednostopému vozidlu s maloobsahovým motorem“
„Hned zastav, ať ti můžu urvat palici a narvat ti jí do předkožky!“
„Jsem si jist, že můj penis je mnohem větší než tvůj“
„Myslím, že jsi největší penis na téhle silnici“
„Dobře,pane policisto, hned s tím skútrem sjedu z chodníku a budu dál pokračovat předpisovou rychlostí do cíle své cesty“

Omlouvám se laskavému čtenáři za neslušné výrazy.
Snad je dodám, že při mluvení tělem je dobrý sem tam ošéfovat zrcátka, jestli zrovna nepředjíždí rozhicovanej kamion, kterýmu se napřažená ruka sekne v mříži chladiče a buď si jí nechá,nebo vám udělí zrychlení 0-80 za půl vteřiny.
A když se při prudkejch gestech rozvášníte a neudržíte balanc, moc drsnej dojem neuděláte a ztrácíte body.

Bajkeři se u nás zdraví. Mávnou si, zvednou prst, pokejvnou hlavou, vytrčí nohu.
A že prý to z nás dělá jednu velkou rodinu. Včetně černejch ovcí, deviatních strýčků, nezdárnejch vnuků, namachrovanejch bratranců i sexy (vzdálenejch) sestřenic.
Když se to začalo objevovat, nadchlo mě to asi jako každýho. Ty jo, mám všude kámoše! No a pak začalo jezdit nějak víc lidí a najednou člověk kouká, že má v jednom kuse vychladlou levou rukojeť a zpestřovat si zatáčku jednorukým držením taky není moc trvanlivá zábava.
Ale zvyk je železná košile, tak se snažím, i když mi nepozdravenej bajker nespavost nezpůsobí.

Vstupem ženy do ježdění na zdravení padlo úplně jiný světlo.
Scéna: jedeme v autě. Žena, její neteř Bára a já. Jsme na cestě pro Báry novýho čopříka a protože jedeme daleko, propírá se spousta témat. A zdravení mezi nima.
Holky se shodly, že je to to nejhezčí na motorkaření (???....eeee….). Že je to milý a rodinný a přátelský….a pak už mi asi vypadly pojistky z uší, bo si zbytek přídavnejch jmen nepamatuju.
Zbytek cesty jsme tak sledovali motorky, dívali se, jak se zdraví a holky si cvičily, jak bude nejlepší mávat. Dokonce si stáhly okýnka, aby mohly zkoumat vliv odporu vzduchu na výslednou eleganci provedení.
Po příjezdu na místo měly natrénovaný verze:
„rozverně“
„drsňácky“
„zaneprázdněně“
„přezíravě“
„obzvláště přátelsky“

V praxi mi to pak žena předvedla, když jsme jeli na společnou cestu, ona na skútru a já na mý starý chrchle. Celou cestu vidím její radost, když mohla někomu zamávat a když je v tu chvíli dost blízko zrcátek, můžu pozorovat ve škvíře její helmy, jak se ještě kilák hřebí a radostně se celá otřásá.
Perlička je, když se po hlavní blížíme ke křižovatce T, kde nám dávají přednost dva bajkeři. Žena, celá šťastná, že je vidí, mává a zdraví jak na Prvního máje před tribunou s vycpaným Husákem.
Trumbera ale mává pravačkou,takže skútr se zaklapnutým plynem se dosune přímo před zdravenýho týpka a tam se zastavuje. Chvíli na sebe valí oči z helmy do helmy a pak do smíchu hlasitějšího než přítomný výfuky si říkají: „NAZDAR!“