Skútrismus a jiné duševní poruchy

…alias kosa v nozdrách.
Skútroše jsem ženě zodpovědně znárodnil a v jarních měsících mu dával „odborný zajíždění pod zadkem samozvanýho odborníka“. Volně přeloženo jsem skoro každej den po práci s rozesmátou držkou povlával po okreskách, troubil na bažanty a snažil se, aby se kolečka tachometru otáčely – a to vše v záběhovým tempu malýho motůrku. To znamená, že jsem to dělal dlouho.
Ale oříšek bylo oblíkání. Ráno zima, že mi při poklepu zvonily uši, po poledni slunce drobet zatopilo a odpoledne zase studenej vítr.
Ladil jsem různý kousky smradlavýho bajkerskýho oblečení s civilníma kouskama, bo každodenní převlíkání se v kanclu ze mě udělalo během pár dní exota.
Dokonce se kolegové vsázeli, kolik mikin ze sebe dneska sloupu, kolegyně střídaly výrazy překvapení, napětí i pohoršení, když jsem svlíkal džíny (ty horní, pod kterýma byly ještě jedny), dvoje ponožky mi taky přihodily body na konto „uřvaně naléhavý sex-appeal“.
Ve finále seděl za stolem pan ouřada a vedle něj se tyčila a kymácela hromada – teda spíš vzornej komínek - textilií.
Po pracovní době komínek obalil mý prozatím vyhřátý tělo a plastovej nos skútru vyrazil vstříc dálkám. Scénář byl skoro vždycky stejnej, protože poučení se z vlastních chyb se vyskytuje až u vyšších živočišnejch druhů. První půlhodinka ve znamení skvělý palubní pohody, aktivního řízení včetně přehazování těla do zatáček (jo, magor na prskoletu) se střídala s drobným chladem, kterej mě podvědomě stáčel zpátky k domovu.
To byl čas, kdy se zakusovala Sakrazima. Prolezla všema vrstvama, řídítka svíraly mražený prsty kapitána Igla a kroužek průzoru v helmě mi kreslil na ksicht mrazovou linku. To už nebyla aktivní palba. To už se skládaly kolena za plastový kryty tak moc, jak to jen šlo, rychlost klesala, aby to kurva tolik nefučelo, ruce se tiskly z boku k tělu a hlava zajížděla mezi ramena (okoukáno v zoo od stoletý korytnačky).
Obyčejně se to domů dalo vydržet a pak doma dovádět ženu k šílenství trikem „mrazivej dotyk“, během vyprávění hrdinskejch činů, který mě na odpolední křížový výpravičce toho dne potkaly (….a byla tam zatáčka, jo a ten traktor to tam pral v ideální stopě! Ale já se za ním vyvezl ve větrným pytli a na rovince jsem si ho dal! A hezky a dlouze jsme během předjíždění s traktoristou pokecali. Jmenuje se Fanouš a zve nás na zabíjačku….)
Ale jednou jsem se nějak prosurfoval z Kladna do Loun a tam se samovolně spustila aktualizovaná aplikace Sakrazima 2.0.

Nejradši bych jel domů dvacítkou, aby mě to tolik nechladilo. No jo, ale to bych zas jel dva dny… vzpomněl jsem si na radu dědy a na benzíně jsem koupil nejtlustší noviny, který tam měli a k nefalšovaný radosti tankujících řidičů tédéíček s klimou, jsem jima začal suplovat goretex v mým ošacení. Jenom jsem doufal, že vlivem vlhkosti se mi nepřemístí fotka Ivety Bartošový na mikinu…si radši objednám ve fan-shopu,ne?

Stavím skútra na stojan a štaflovým krokem (…ééé…ztuhly mi kolena…) jdu lovit rukavice. Mrazivou hamižností trhám rovnou dvoje a to zřejmě popudí paní čerpadlářku, vybíhá z budníku a něco křičí (s kuklou a helmou na hlavě jsem jí teda vážně neslyšel). Došlo mi, že mě asi nezve na čaj a sušenky a zvolil jsem útěk. Přesněji: útěk štaflovým krokem směrem k malýmu skútříku, kterej začal prdět obláčky páry a unášel (zvolna) desperáta i s lupem pryč od tý jedubáby, která ještě dobrejch dvacet metrů docela stíhala.
Aerodynamicky nahrbenej jsem jí pak sledoval v zrcátku, jak stojí s rukama v bok a kroutí hlavou.
Za rohem jsem si slavnostně lup natáhnul a celej jeden kilák – to totiž byla doba, než rukavice praskly a rozpadly se – jsem si lebedil v menší zimě (teplo to teda nebylo).
No tak jsem to holt zase vydržel dom.

Moje žena je romantička s úchylkou na výlety. I kdyby měla jet nechat si vrtat tři zuby naráz, bude se těšit na cestu z zubaři, bo je to přeci výlet! A má názor, že o každý kráse by se mělo povídat! (když už ne fotit…)
Takže hned po nasednutí do sedla propadá záchvatům pozitivity, začínají se jí líbit i pohozený popelnice u baráku a takhle naladěná se dává napospas zážitkům z jízdy (…a to je vyložená klukovina).
Když jezdíme na jedný motorce, tak mi pořád něco huláká do helmy – tady srnka! Tady krásně žlutá řepka! Srnka v řepce! Kopec! Údolí! Hrad! Támhle polonahá blondýna! (ne, na to mě nepřejícně nikdy neupozorní…). Blbě jí slyším a ona mě, ale dá se tomu říkat jakás-takás konverzace.
Ale model, kdy každej jede na svým bajku nám moc šance nedává (pokud vás neoslovují elektronický ničitelé prožitku v helmě).
Podobně jako při konverzaci s ostatníma účastníkama dopravního chaosu, jsme si i my dva vymysleli posunkovou slovní zásobu.
Když nás míjejí ostatní v nějakým zajímavým úseku, asi si myslí, že jsme pomatenci s bohatou škálou tiků, protože mácháme rukama, nohama a dva ze tří psychiatrů by hned psali recepis na kazajku s rukávama na zádech…
Tak třeba rozpřežení rukou do půlkruhu znamená: „ta krajina je tady tak krásná,koukej!“.
Následky nás pak často i překvapí. Při našem velkým putování do země větrnejch mlýnů jsme takhle večer řešili, proč ženu tak strašně bolí ruce. No je to jasný! Je prostě ukecaná i na skútru!

Ale romantika si i počká až zastavíme.
To se tak naskládáme ke krajnici, motorky naložený životním minimem a zasněně čučíme na kopce a kopce, který nás dělí od domova. Některým z nás vlhnou oči nad tou čarokrásou, nekteří radši předají vláhu stromku v příkopu. Támhle balón a támhle větrná elektrárna, ty krásný domky a načesaný stáda krav s nalakovanýma kopytama! A to slunce jak zapadá! Ta sytá červeň! A mraky! Ty mraky! Koukej na ty mraky!
V tu chvíli skútr pochopil, že další dávka romantiky by na mě zanechala zcela jistě trvalý následky a musí mě zachránit vlastním tělem.
Do toho náááádhernýho západu slunce obětavě zavrtá stojánek do šotoliny přivře přední světlo a s hlasitým žuchnutím hází bůček a nás tím vrací zpátky na zem….tak si jdem procvičit svaly na vzpírání…

Velmi Interesantní Persóny. Divnej spolek pozornostichtivků s ještě divnějšíma zvykama. Někdo se proslaví v pozitivním smyslu slova a někdo si platidlo v podobě článků v Plesku kupuje epizodama z tragickýho způsobu života – „….haló,to jsou noviny? Dnes v pět odpoledne se budu mýt pod pumpou na svý chatě, kde teď bydlím a třu bídu. Určitě přijeďte, bude to srdcervoucí a čtenáři vykreslíte krásnej příběh pádu z Olympu na dno“.
Ale funguje to! I když nechcete… třeba každej, kdo se mnou byl kdysi na jedné decentní schůzce džentlmenů v osvěžovně „U rasa“ si pamatuje, kdo zvracel do kanálu i kdo se snažil pomocí vlastních zdrojů navlhčit zaparkovaný policejní auto….
…a nic platný,že dotyčnej žije jinak příkladný spořádaný a produktivní život, do podvědomí se (ten neznámej známej) zapsal něčím jiným…

A skútr z vás VIP udělá taky. Čím víc na něm vypadá člověk jako trubkoň, tím víc.
Začalo to dojížděním do servisu. Přivrčím, skútr si elegantně hodí nožku do boku, aby se vydejchal a já jdu dovnitř zařídit byrokracii. Při otázce: „S čím tu jste“ si servisman oskenoval pár motoprvků mýho oblečení, krosovou helmu a zřejmě aby pocvičil svůj odhad na divný lidi říká: “to je to WéeRko, jo?“.
Pak zjistí na čem jsem dojel, zachechtá se a příště mě už zdraví zdviženým obočím už od dveří: “Vy jedete s tím skútrem, že jo?“ stejně samozřejmě jako by říkal: „Paní Iveta Bé si šňupla koks?“
Koeficient překvapení nula.
Týpci, se kterýma se potkávám v čekárně servisu jsou tu většinou s plnotučnýma mrchama ze kterejch kobyly koukaj do všech směrů a když tak na sebe čučíme při čekání, tak občas zapředeme hovor – jak jinak než o ježdění.
Motárdista: „…včera jsem Superduka tak naklopil, že jsem obrousil kus stupačky a gumy stejně držely jakoby nic…..“
Okruhář: „…minulej víkend mi ta moje R6ka hodila pěknej hájsajdr, jak jsem jí před cílovkou naložil…“
City warior: „…vole policajti to zkoušeli za mnou až do Modřan vole, ale kurva bez šance pičo…a to jsem na ně dvakrát počkal,aby měli šanci vole…“
Já: „…ty vole, já jsem na takový tý dlouhý rovince z Unhoště dneska počítal patníky a zase skoro usnul…“

Do konce roku bylo počasí docela milosrdný i pro jednostopaře. Sice lehnul sníh, ale asi to byla jenom promo akce prodejců lyžařskejch brejlí, protože za dva tejdny (po vyprodání zásob) to všechno zas odteklo do kanálů.
Za významnýho pobrukování Rolniček, navonění deodorantem Axe kominíček jsme vykroužili s ženou štědrodenní výlet k řece i silvestrovskou potulku krajinou.
No ale pak… Matce Přírodě došlo uhlí, nebo si někdo hrál s termostatem a najednou mají kachny tvrdo pod nohama a v autě je jinovatka i na sedačce.
A mrzne až (sebou člověk) praští. A chtělo by to přisypat víc bílý, řekli si asi nahoře a poslali pár pytlů.
Být lesní zvíře, tak spáchám harakiri o uvolněnou šprušli na krmelci – tak na mě dopadá kombinace tmy a zimy (je to přesně jako žít v ledničce, kterou někdo jednou denně na čtyři hodiny otevře).
V dílně je ticho, kosa, ve vzduchu nesplněný plány a v koutě rozebraná Kejvina se zářnou budoucností na škvárovejch oválech.
Sem tam tam zajdu, ošahám rukojeti, osedím sedla a všechno, co bude v další sezóně vypadá děsně snadný.
Alpy? Žádnej problém!
K moři? Kolikrát budu chtít!
Skočit přes dva autobusy nadýl? Snadno!
JENOM AŽ BUDE TEPLO!

…sedím si tak v sedle skútru, lehce kroutím rukojetí, nahybám se ze strany na stranu, prstama brnkám o páčky brzd….vyfukuju oblaky páry přesně v rytmu přidávanýho plynu a asi i mručím nějaký zvuky…
Myšlenkama jsem na cestě Italskejma Alpama (hele, proč ne? …jenom až bude teplo), rovnám haksny na podlážku, abych tam dobře směstnal ty bágly, co potáhnu s sebou. Pokládám skútra do vracečky v klesání a prudce akceleruju. Kolem se míhají skály a bílá čára je jak stroboskop. Přede mnou se plíží Porsche a tak ho snadno skočím…rychlost stoupá a stoupá….a najednou za mnou stojí žena a ptá se: „Nedáš si kafe?“.
Ehh…z leknutí se přenáším zpátky do zimní dílny, motohadry se opět mění v utahaný montérky a vaťák, z helmy se stal kulich a ze skútra nehybná socha.

Večer mi pak žena říká: „Koukala jsem na předpověď a do týdne se má oteplit…. Já si dneska vážně myslela, že jsi se zbláznil….“.

No jak jí mám vysvětlit, že jsem jenom plánoval vejlet? Až se oteplí,tak...

Každej by chtěl svý místo na slunci. Drzej svlačec si to obtočí kolem slunečnice, holky chytající bronz sebou plácnou na nejlepší místo na pláži a psi se dokážou porvat o to, kdo bude páníčkovi nosit pantofle.
Skútrista chce asi hlavně jezdit – když už na tom sedí. Nechce se klátit z nohy na nohu před semaforem, nechce se nechat udit mimořádně nízkým obsahem CO2 z laufu tédéíčka, přes kterej nevidí vlastní tacháč a svým místem na slunci nemyslí grilovačku v ulicích města mezi rozpálenýma plechama povozů lidí, co neudrží na skútru balanc.
Občas se dá proprdět uličkou mezi zacpanejma pruhama, občas se dá rozšířit hřiště i o přilehlej chodník (no…nejsem na to hrdej), občas se dá zaparkovat na místech, který městskejm poldům rozšiřujou zornice.
Je to taková odměna za to, že na vás prší, fouká (na drsňáky i sněží), kroupy vám namalujou na tělo imitaci neštovic, když se zmýlíte v propočtech dráhy letu, tak si schrupnete na asfaltu…
Ale lidi jsou lidi. Proto holt musíte občas nutně narazit na troubu-stínítko, kterej vám chce váš slunečnej flek pěkně osladit.

Před semaforama je dvojstup minimálně 2 x deseti aut a červená tu bývá dlooouho. Vedro mi taví podrážky bot a pere i do tašky s nákupem na podlážce mýho městskýho stíhače (kdepak – moje image punkovýho scooter-warriora vzala za svý ruku v ruce s domácíma povinnostma a dokonale domestikovanej transportuju to mlíko, máslo, jogurty a bochník chleba).
Zahajuju přibližování uličkou mezi autama a už ho vidím! Můj dnešní Blbec. Otevírá dveře svý čtyřkruhový potvory pěkně do cesty. Ok, brzdím, čekám, co bude (je jasný, že chce prudit, bo statečně mrká do zrcátka). Asi je spokojenej se svojí akcí a nevystrčí ani kebuli.
Pak auta popojedou a pánovi se pohybem vpřed dvířka jaksi zabouchnou a v ten moment má skútra vedle sebe.
Nevím, co je to zač – asi nějakej alergik, ale neodpustí si najet na mě a blatníkem mě strčit do nohy, kterou se opírám o zem. To už se neobejde bez gestikulace, ale pána se mi nějak nedaří vylákat z jeho klimatizovaný tvrze na přátelský popleskání po tvářích (cha chá, v helmě to míň bolí). Akorát se blbě tlemí a troubí.
Vepředu mrkla zelená, před tím pitomcem jsou tři další auta a první je dokonce Avie. To mi blesklo stručnej plán odvety. Z tašky mezi kolenama lovím kelímek jogurtu s extra kulturou.
Plesk na okno Audiny, full gas a postrkovanej rozčíleným motůrkem se prodírám mezi autama až před Avii!
V zrcátku se míhá německej pekáč s mléčným sklem v horečnatý snaze prokličkovat se a dostat se mi na kůži, ale stupeň provozu čtyři hraje se mnou.
Další dva semafory stresu a konečně žádnej pan Activia už v zrcátku nedoutná (uff, protože nevím, jak bych vzdoroval fyzický potyčce s plechem).
No ale vzhledem k tomu, jak je Kladno malý, asi přidám nějaký chrániče nebo budu vozit pitbulla na podlážce, bo statisticky se tu všichni potkáme 2x týdně. Takže řekněme,že zápas je rozehranej s aktuálním stavem 1:0…

Když jsem byl malej, tak nás Velký soudruh stmeloval v organizacích jako Jiskra, Pionýr, Svazarm a v jinejch ideologickejch ohejbačkách. Nakonec to bylo vždycky stejný – někdo se ukázal jako přirozenej vůdce kolektivu, někdo jako třídní šašoun, někdo chytrolín, jinej zas blouma. Děti si dělaly svoje koalice, opozice, vedly války, zakopávaly pomyslný válečný sekyry (kámoš Bukovic dokonce jednou zakopal tátovu pravou a pak chodil dva týdny ozdobenej monclem).
Pro člověka,co to dokáže vnímat to mělo víceméně stejnej průběh – od základky až po skorodospělost, ať už bylo Právo ještě Rudý nebo už ne. Vždycky každá skupina lidí se vyprofilovala stejně a Vůdci byli Vůdci a Bloumové zůstali taky na svým.
Ovšem ouha! Bloumům svitla naděje! Když jsi levej na chycení pstruha do ruky, použij síť! Síť. Net. Web. A zejména jeho diskuse…..

Diskuse je místo, kde ti ostatní řeknou, jak žiješ, jak jezdí tvůj bajk, proč se nacházíš v potravním řetězci až za nima a asi tak každej druhej naznačuje, že je to on, kdo drží v rukou tajemství vesmíru, ale bohužel ho teda nemůže říct…
Ze začátku to byla docela sranda. Takovej Pionýr on-line. Vůdčí typy vedly, Bloumové bloumali, Chytrolíni chytřili. Nesměl by se stát ten evoluční krok směrem od fyzickýho/mentálního vývoje k prachobyčejný diskusní protřelosti.
Jednoduše řečeno, kdo stráví plkáním dostatečnej počet hodin, ten si osvojí jistou virtuositu v tlachání, která mu dá šanci povyrůst z Bloumy na – alespoň ve virtuálním světě – zaznamenávanýho člena společnosti.
On najednou všechno ví! (obyčejně urban legend)
On najednou všude byl! (čistá fantazie ochucená zážitkama jinejch lidí)
On najednou všechno zkusil! (taktéž kradený zážitky řízlý krystalickou fikcí)
On má najednou na všechno názor! (…a nestydí se ho cpát kamkoliv…)
Blouma se prostě naučil webovou rétoriku a cejtí to, co ještě v životě nikdy předtím! Je členem společnosti! Juchů! A dokonce, když je dost pilnej se naučí pár vzorovejch příkladů, jak se cejtit vítězem diskuse! Absolutní vrchol blaha.

Dozvíte se, že to máte pořád rozbitý. Že to vlastně nejezdí. Že jste vlastně děsně nešťastnej. Že i když to asi jezdí, tak s tím nejezdíte tak super věci jako husto-majitelé „brandů“. Že i když s tím možná jezdíte stejný věci jako „brandaři“, tak si to 100% tolik neužíváte. Že vaše motorka má píst do oválu. Že kolečka v převodoce jsou z umělý hmoty. Že máte uvnitř hliníkový kuličkový ložiska. Že motor klekne do pátku, maximálně do pondělí…..
No nevěříte vlastním očím. To se radši jdete svézt.

Potloukáním se městem spolu s karavanou aut musíte chtě nechtě pozorovat okolí. A obzvlášť, když vás to skřípne a hnijete v koloně mezi motorizovanýma urničkama.
Ideální rozptýlení takový situace jsou nápisy na zadní části aut. Takovej lacinej způsob, jak působit na lidi, co mě neznají jako frajer, roztomilouš, drsoň nebo třeba pako beze špetky vkusu.
Jedna kapitolka samolepek jsou „koníčkový siluety“. Určitě to znáte – týpek, co si v Chorvatsku jednou zašnorchloval, přičemž si šestkrát loknul, si tam vylepí stín žabího muže, rodinka, co jezdí každou sobotu do Ikea-y na masový kuličky si tam mrskne losa (jakože sympatizanti severu i s jeho tmou a zimou), kolík s klubovou šálou a trumpetkou na stlačenej vzduch tam dá Jágra jak živýho a sportovec, kterej zdolal svou první překližkovou lezeckou stěnu bez použití kyslíku tam dá obkreslenýho nadlezce Adama Ondru visícího na malíčku.
Nevím úplně, k čemu je to dobrý a kromě dělání dojmu si dokážu představit snad jen hloučky spřízněnejch duší, jak na parkovišti zapřádaj nadšenecký hovory.
Tak to pak jo.

Křižoval jsem nacpaný město a snažil se prosakovat dopravou. Docela to šlo, auta se hejbala, cyklisti šlapali a chodci s ručními vozíky jdoucí po vozovce vpravo do kopce spořádaně funěli. Táhnul jsem se za týpkem v autě se samolepkou čopra plácnutou na kufru.
Jojo, bajker. To by se dalo poznat i z toho, že na mě furt čučel do zrcátka (anebo si nevšimnul mrňavýho skútra pode mnou a divil se, jak rychle běžím, aniž bych hnul haksnou). Kdybych jel já v autě a tak usilovně sledoval zrcátko, asi by mi předek ozdobilo pár chodců, plotů a popelnic…
No stejně mi to dalo takovej pocit spřízněnosti. A když pak týpek sroloval okno a rukou mi mává, abych ho skočil o políčko, tak bylo jasný, že je to kolega.
Trochu míň jasný to bylo, když jsem už byl vedle jeho dveří a on najednou hodil kličku na mojí stranu….eh….můj pocit byl, že to hodil do strany snad o metr…zatnul jsem skútrošovi ostruhy do boků a vnutil mu změnu směru tak hystericky, že mě málem vyhodil ze sedla…. Holt i osel, když se splaší, tak je ho plná ohrada….
Ale klika, protisměr byl volnej a ani se skútrem jsme nezrušili taneční dvojici. Jenom toho domnělýho kolegu jsem teda už nepředjížděl a vyrovnával se s prvním ze sady infarktů…
Jenže Kladno je fakt mrňavý a ve chvíli, kdy jsem dorazil k Tescu, tak tenhle kolík tam parkoval. Nedalo mi to a šel jsem s ním dát řeč.
Byl velkej a byla ho hromada, takže jsme fakt jenom mluvili.
Dozvěděl jsem se ve stručnosti něco jako: „byla tam díra, musel jsem se vyhnout a co ty jseš za bajkera, já taky jezdím a vyhnul bych se naprosto v klidu, normálně bych to dal, to jsem viděl, že tam máš hromady místa, hele ty budeš asi nějakej začátečník, protože já bych to normálně dal, no vůbec na tom neumíš a snad bych tě mohl někdy něco pořádnýho naučit jezdím sport-čopra virážo pěttřipět a normálně bych to dal“.

Co na to říct. Bacha na samolepky. Když bajker udělá tohle, tak co třeba potápěč……no hrůza domyslet!

Zima je dlouhá jak Lovosice a po rozpačitým začátku nakydala hroudy sněhu v době, kdy už stejně každýmu lezla krkem. No běs.
Špinavou prosolenou práci statečně zastává zastřešenej čtyřkolej italskej přepravní speciál, ale člověk si beztak přijde jak jednonohej.
V pondělí konečně ten půldruhej metr sněhu začal odtávat. Vejskal jsem radostí, ukazoval posměšný posunky na tající sněhuláky a zahodil hubertus i kulicha daleko za plot, bo jaro je kurva tu!
Ráno jsem se postrkoval autem do práce a ve vzduchu bylo jaro! Pravý, 24karátový,ověřený notářem a komisí pro povětrnostní podmínky! Teda myslel jsem si to…
A hned dorazily myšlenky, že když v pondělí začalo tát, tak nejdýl ve středu by šlo osedlat skútroše a s nohama v suchu na podlážce dát slalom mezi novýma dírama na silnici.
V úterý večer jsem usadil baterku a dofouknul kolečka. Vyloženě slavnostně naladěnej. K posteli jsem si narovnal komínek oblečení, což jsem naposledy udělal ve čtvrtý třídě ze samý nervozity před besídkou.
Ráno bylo celý vykulený, že teda fakt jedu. Žena se na mě dívala pohledem psychiatra těsně před aplikací svěrací kazajky, ale hrdina nedbá! Hrdina koná!
Nahodil jsem motůrek a nechal ho chvíli bouchat na stojánku. Dooblíknul jsem se (…člověk lehce ztratí odhad na přiměřenost svršků, tak jsem byl oblečenej snad do všeho,co mám doma…) a začal traverzovat zasněženou cestičku z vrátek na hlavní silnici. To teda nebyla prdel… skútr měl tendenci schovat do sněhu kolečka a tvářit se, že je boby.
Sakra, to tání se nějak fláká….
Po chvíli frézařský práce ve sněhu a napnutí zimním lenošením ochablejch svalů jsem to dosmykoval na silnici. Uff.
Žena z okna svýho auta zatím odsekávala asi cenťákovou vrstvu ledu a dívala se tamtím pohledem.
Hrdina necouvá, hrdina letí vpřed!
Ejhle…nějak to klouže. Zadní kolo se točí a krajina stojí! Hmm…trošku ledová krusta…….ale co, na hlavní to bude 100% nasolený (potěš prdel, to bude skútroš vorezlej).
Pomáhám si nohama v pohybu dopředu i s balancem do stran a sunu se vpřed.
Sunu se kolem ženy a ta kroutí hlavou. Celou tu dobu, co se sunu kolem tempem artritickýho šneka…..
Hrdina hlavou nekroutí, hrdina zamává a mizí (zvolna) v dál!
Rovně to jde, tak za to tahám. Uberu a ztrácím tekutiny smrtelným potem….nemám nejmenší důvěru ve vlastnosti silnice, skútroš tančí a můj nejpřesnější pocit je, že jedu po laně napnutým mezi dva mrakodrapy se všema možnýma důsledkama.
Zkušebně přibržďuju a jenom vykopnutá noha do boku a kousek stojánku zachraňujou situaci…eh…. Hrdina nezná strach! Hrdina ignoruje náledí!
Roluju silnicí ten kilák na hlavní a asi v půlce mě dojíždí žena v autě. Tváří se neurčitě a musí jí jistě bolet za krkem z toho kroucení hlavou.
Ale hrdina……hrdina má být v půl osmý v práci!
Mávám, jakože na palubě je všechno oukej a všichni jsou hepy a auto mizí.
Cestou musím improvizovat s nohama coby balančníma kolečkama asi padesátkrát až stotisíckrát. Je to takovej styl „na pavouka“, kdy máte za zemi vždycky alespoň 4-6 opěrnejch bodů.

Koeficient zábavy prudce padá, koeficient strachu prudce stoupá a představa těch 15 kiláků do práce se jeví jako cesta na Severní pól zkratkou přes ten Jižní.
Doplazím se na křižovatku a dávám přednost. Nějaká dodávka odbočuje a navzdory kolům štorcem jede rovně až drcne do plotu. Autobus se ze zastávky rozjíždí jak hot-rod s protáčejícíma se kolama a hrdinovi došel kredit.
Kdepak, otáčím to a plužím zpátky dom. Skútr hezky čekat na to skutečný jaro, oblečení jsem zredukoval na počet vrstev obvyklejch v tuto dobu v tomto zeměpisným pásmu, jdu škrabkou odprosit auto a s tichou modlitbou za sílu v baterce startuju.
Hrdina se nevzdává! Hrdina prostě občas pozná, že má jet autem!
Cestou bych snad upadnul i v autě a když v kanclu šéf v devět zvedá svý huňatý obočí, dělám hrdinu.
Zase.