Řidičák na vlastní kůži: Samostatné jízdy

První článek našeho seriálu o tom, jak se dneska dělají papíry na motorku a co to všechno obnáší, vyšel již na konci března. Psali jsme v něm, že když se hodně šlape do pedálů, dá se celý proces stihnout teoreticky za tři týdny, nicméně že běžná doba je spíš měsíc, měsíc a půl. David se do kurzu v Autoškole Horázný přihlásil vzápětí, nicméně už teď víme, že mu to bude trvat určitě déle než dva měsíce. Tohle k motorkám prostě patří, na začátku sezóny se čeká na počasí, je potřeba dohodnout jízdy a ve finále, když už si myslíte, jak to za chvíli máte, si vás podá zdraví a vystaví vám stopku. Jestliže auto třeba s nějakou menší bolístkou dáte, tak na motorku nemá smysl lézt, pokud nejste zdraví na 100 %. Nebo alespoň na 80 %. Nohy, záda, ruce, o hlavě nemluvě, potřebujete všechno a musíte si být jistí, že se na tělo můžete spolehnout. Před měsícem měl David hotový cvičák a čekalo ho už jen pár lekcí v provozu, jenže pak si z fotbalu přivezl slušivou ortézu na koleno (známé heslo „sportem ku trvalé invaliditě“ prostě není nadsázka) a namísto velkolepého zakončení celého kurzu z toho bylo pár týdnů na gauči. To jen pro případ, že by se vám zdálo, že nám ten seriál nějak neodsejpá…

David má za sebou již dvě ze tří etap. Trénoval základy s instruktorem za sebou i zkoušel jezdit v mírném provozu sám, tvrdě driloval povinné cviky na asfaltové ploše plné kuželů a teď ho čekala závěrečná fáze, tedy zcela samostatné jízdy v plném provozu. V plném pražském provozu. Pro vesničana, který si semafor jezdí prohlížet do města 20 km vzdáleného, by to byl důvod ke střevní neuróze týden dopředu, ale tady je důležité zachovat chladnou hlavu a uvědomit si, že Praha je proti velkým jihoevropským městům v otázce provozu jen takové malé ospalé městečko… Jak tyhle jízdy probíhají? Žák jede první na motocyklu řádně označen (v Autoškole Horázný používají reflexní airbagové vesty) a za ním též označený učitel, který dává žákovi instrukce přes vysílačku/interkom. Tady se ovšem přístup jednotlivých autoškol liší. Jsou totiž učitelé, kteří za žákem jedou v pohodlí automobilu, což sice není v rozporu s legislativou, ale nemusíte mít tři vysoké školy a IQ 150, abyste věděli, že to není úplně optimální. Zejména v hustém pražském provozu. V naší autoškole sázejí na tu lepší variantu, David s učitelem Jakubem Hofmannem jezdí za sebou na motocyklech – David na Suzuki Gladius, kterou už zná z cvičáku, Kuba na Hondě CBF600.

Když jsme se pana Horázného na začátku kurzu ptali, jaký je v Praze typický zájemce o řidičák na motorku v jeho autoškole, odpověděl, že autař ve věku 30+. Tihle lidé mají velkou výhodu v tom, že se soustředí skutečně jen na ovládání motorky, nemusejí řešit dopravní situace, ty totiž mají zautomatizované z jízd autem. Přesně tohle je i případ Davida. A co je typické, že mají zautomatizované i způsoby jízdy, které, ehm, nejsou tak úplně v souladu s tím, jak by se podle předpisů jezdit mělo. Viz první Davidova dvouhodinovka ještě před zraněním: „Dnes jsem měl poprvé jízdy samostatně, kdy Jakub jezdil na druhé motorce za mnou. Byl jsem ještě rozježděný ze cvičiště a vše probíhalo hladce až na okamžik, kdy jsem nerozuměl v interkomu a na křižovatce jsem se zařadil rovně místo vpravo. Když jsem napodruhé porozuměl, tak jsem se samozřejmě ohlídl, zkontroloval provoz a přejel si do pravého odbočovacího pruhu. Jenže pode mnou už byla plná čára. Takže jsem dostal upozornění, že v případě takové situace při zkoušce musím zůstat již v pruhu, omluvit se, že jsem nerozuměl, ale rozhodně nepřejíždět plnou čáru, abych splnil pokyn, kam odbočovat.“ Skoro bychom řekli, že tohle bude pro Davida větší oříšek než ovládání motocyklu, které zvládá překvapivě hravě, ač k jedné stopě doposud neměl žádný bližší vztah.

Zatímco v autě si zatopíte, nebo vyvětráte a většinu času jste teplotně v pohodě, na motorce je to daleko větší zábava. David už ví, že zkraje roku dokáže být v jedné stopě docela kosa, a teď si vyzkoušel i opak. „Po zranění kolene jsem se po pěti týdnech vrátil na motorku, a jelikož samostatných jízd je pět vyučovacích hodin, tak jsem si tuto prostřední zvolil jako tu 45minutovou. Měli jsme v plánu udělat nějaké fotky, takže jsme ze začátku kroužili okolo Jiřího z Poděbrad a fotili jsme a až poté jsme se vydali kousek dál. Bylo strašné vedro, pořád jsme jen popojížděli, aniž bychom se pořádně rozjeli alespoň na 50 km/h a trochu se tak zchladili. Bylo to docela náročné.“ Jó není nad to, když věrni zásadám bezpečné jízdy sedíte nabalení v bundě a uzavřené helmě na křižovatce několikaproudé ulice plné nastartovaných aut a rtuť teploměru se snaží vyskočit ze skleněné klece… „Dostal jsem dvě upomínky - nenajetí na levý okraj při odbočování vlevo v jednosměrce (prý oblíbené u komisařů pro vyhození) a pak přejetí plné čáry o dva metry dříve, než začala přerušovaná, při odbočování do vedlejšího pruhu.“

Poslední dvouhodinovku už měl David za lepších podmínek, navíc ho Kuba vyvezl, ať se podívá, do čeho zanedlouho půjde. „Počasí se trochu umoudřilo a navíc jsme se jeli podívat z Jiřího z Poděbrad na Letnou, kde se konají závěrečné zkoušky, takže jsme se i trochu rozjeli a provětrali. Jet po kostkách okolo Flory dolů či kolem Malostranské je radost ‑ až budu jezdit sám, tak to úplně vyhledávat nebudu :-) Na druhou stranu jsem si užil dobrý pocit, když jsem si v rychlosti (oproti osmičce na cvičišti) projel 180° zatáčku ve stoupání nahoru z Malostranské Chotkovou na Hrad. Při vjíždění na parkoviště na Letné, kde se zkouší, byla malá stopka u boudy, kde nikdo nestál, situace navýsost přehledná, tak jsem ji projel, že… Jakub mi hned zahlásil, že i taková značka platí, a pokud bych na ní nezastavil při návratu po zkoušce, dostal bych okamžitě od komisaře vyhazov, tak ať si to dobře zapamatuji. Potom jsme projeli Letnou křížem krážem, abych byl trochu v obraze a připraven na zkoušku, a po cestě na základnu jsem dostal ještě jednu upomínku, že jsem se na křižovatce nedal (nepodíval se) přednost zprava, i když to byla jednosměrka. Odpověděl jsem, že jsem viděl, že ulice je jednosměrná, a tak jsem se nezastavil tolik, abych se podíval, zda tam něco doopravdy nejede. Jakub mi situaci vysvětlil: ‚Kdyby odtamtud někdo jel a nabourali jste, jsi viníkem ty, jelikož si nedal přednost zprava, kdežto on dostane akorát pokutu za projetí jednosměrky v opačném směru.‘ Takže bacha.“

A je hotovo. Teoreticky je David k závěrečným zkouškám připravený, absolvoval vše, co absolvovat měl. Jenže než bude mít termín, ještě se možná za řídítka motorky v autoškole posadí. „Přemýšlím, že si po těch pěti týdnech marodění ještě s Jakubem připlatím jednu kombinovanou jízdu ‑ dojet si na cvičiště, tam si zablbnout a zpět před finální zkouškou.“ To zní rozumně. A pak už „jen“ ty závěrečky. To bude nervák!

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE