yamaha_kveten




Řidičák na vlastní kůži: Na cvičišti

Je všeobecně známou pravdou, že na cvičišti čtyři svišti piští. Na jiném možná, ale na tom, kde si trénoval náš žák David povinné prvky pro závěrečnou zkoušku, pištěly leda tak brzdy a pneumatiky. A vlastně ještě jedna slečna z jiné autoškoly, kterou její motocykl přepral v nulové rychlosti. Jinak se závěrečná fáze druhé etapy kurzu obešla bez pištění. Jaký to mělo vliv na to, že se z Davida během dvou hodin stal docela slušný jezdec?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Povinné úkony na cvičišti. Tak to je pro spoustu uchazečů o řidičák na motorku noční můra. Tedy předtím, než si je konečně vyzkoušejí. Potom si buď oddechnou, protože zjistí, že „se to dá“, anebo naopak propadnou v ještě větší paniku, to když sebou ti méně zdatní/více vystresovaní/obojí fláknou při pomalém slalomu třikrát o zem. Každopádně naučit se je musí každý (a také naučí), protože tyhle povinné úkony jsou první částí závěrečné zkoušky a bez nich prostě papíry nikdo nedostane.

Povinné úkony se trénují v kurzu dvakrát. Poprvé je předepsána hodina na konci druhé výukové etapy, Autoškola Horázný, kde náš David kurz dělá, svým žákům dává v ceně hodiny dvě a myslím si, že to je naprosto adekvátní čas. Za jednu vyučovací hodinu, trvající 45 minut, se to sice možná u šikovnějších adeptů zvládnout dá, ale až ta druhá hodina vám dá klid a čas na pilování. My jsme se na Davida byli podívat, jak mu to jde, a on za celou dobu z motorky vlastně vůbec neslezl a jen jezdil a jezdil. A přitom to nikdy nebylo „mlácení prázdné slámy“. Jakmile měl jeho učitel Jakub Hofmann pocit, že daný úkon zvládá, hned ho hnal na další. Podruhé se na povinné úkony dostane až těsně před závěrečnou zkouškou.

Co se pod tím pojmem „povinné úkony na cvičišti“ ukrývá? Pojďme si je hezky jeden po druhém pěkně rozebrat za pomoci našeho figuranta, jemuž jsme přijeli hromadně fandit na cvičiště nacházející se na okraji Prahy. Proč tam, když Autoškola Horázný sídlí na Žižkově? To je taková drobná nepříjemnost – právě nutnost mít k dispozici odpovídající plochu byla jednou ze zásadních změn v roce 2016, kdy se měnila legislativa, a v Praze sehnat volný asfaltový plácek, kde se dá trénovat výuka, je pro autoškoly dosti tvrdý oříšek. Takže jsme se ani nedivili, když zároveň s námi v areálu jezdili i žáci jiných autoškol. Nicméně bylo to na pohodu, učitelé se vždy rychle a věcně dohodli, kterou část plochy s jakými cviky kdo v danou chvíli potřebuje využívat.

Zatímco všechny předchozí lekce absolvoval David od sídla autoškoly, tentokráte musel přijet až na cvičiště. Vzhledem k logistice dané vzdáleností od „základny“ Jakub plánuje své denní programy tak, aby si žáky na cvičišti prostřídal během jednoho dne. Tudíž on už na místě byl od rána, a to se dvěma motocykly – Hondou CB500F, používanou pro výcvik na řidičák A2, a se Suzuki Gladius pro velké áčko. „Přijel jsem o něco dříve, Jakub měl v péči ještě předchozího žáka, a tak jsem chvíli pozoroval, co mě čeká. Následně jsem od Jakuba dostal „učitelskou“ motorku, ať si těch 15 minut, co zbývaly do začátku mé hodiny, zkouším jízdu krokem, zastavování, rozjíždění. Vzápětí se začal scházet štáb Motorkáři.cz a já si připadal jako při natáčení nějakého filmu - kamera na hrudníku, na řidítkách, na kužílku, dron, kameraman, fotograf, redaktor…“

Prvním povinným úkonem, který by neměl dělat problémy opravdu nikomu, je sejmutí motocyklu ze stojanu, jeho vedení rovně, potom zatočit doleva, zacouvat, dát na stojan, a následně z něj zase sundat a vyvést motocykl z prostoru doprava. Prostě parkování. Co vás tady může zaskočit? Ponejvíce nervozita, jinak pokud nemáte tři promile v žíle, tlačit jednostopý stroj s řídítky byste opravdu měli zvládnout bez problémů. Stát co nejblíže ke stroji, nevodit ho na natažených rukách, jako byste v nich drželi použité dětské plenkové kalhotky po dvoudenní vítězné salvě, nebát se stroj nahnout při zatáčení na sebe.

Druhým bodem je následování komisaře rychlostí chůze v přímém směru na cca 12 metrů. Tady pozor, některé motocykly, zejména ty dvouválcové, jedou na jedničku na volnoběh rychleji než předepsané 4 km/h, takže budete muset průběžně spojkovat. Citovka, jedním prstíkem, dívat se před sebe a ne pod přední kolo, nohy na stupačkách, v případě potřeby lehoučce přibrzdit zadní brzdou. Dýchat, uvolnit se.

Dalším prvkem v přímém směru na stejné dráze je rozjíždění a zastavování, ovšem pozor, vždy s jednou nohou na stupačce. Spousta začátečníků či těch věčných začátečníků se snaží jistit se „plně vysunutým podvozkem“, jenže v nízké rychlosti je to kontraproduktivní, protože ty nohy dole akorát rozhazují stabilitu. Hezky se naučit, že jak se motorka hne, jdou nohy na stupačky.

Odteď už se bude cesta klikatit. Na řadu totiž přichází slalom v rychlosti chůze s kužely 3,5 metru od sebe. Tady se určitě vyplatí nespěchat a dobře si najíždět, těch kuželů je pět, a když si blbě najedete druhý, pátý už nemáte šanci zvládnout. Nemůžete taky jet úplně pomalu, protože pak spadnete na ztrátu rychlosti. Dívejte se dopředu, mějte v pohotovosti spojku a zadní brzdu. „Ze začátku jsem si při projíždění mezi kužely občas šlápl na zem či jeden vynechal. Měl jsem zkrátka pocit, že když v té pomalé rychlosti zatočím, tak to položím,“ říká David.

Úkonem, který se většinou nacvičuje za slalomem, je otočka o 180° projetím zatáčky tvaru „U“ rychlostí chůze. Šířka té otočky je osm metrů, takže celkem luxusní prostor, ale je třeba tady dbát na dvě věci – pohled a plynulost. A samozřejmě správnou stopu, ne že se necháte vyvézt za půlku zatáčky velkým poloměrem, a pak to budete chtít zaříznout.

Posledním a asi nejtěžším prvkem z těch pomalých je osmička. Ta je opravdu zrádná, musíte ji totiž dát třikrát po sobě a musíte to zvládnout na šířce vozovky šest metrů, kužely jsou od sebe metrů pět. Tady opět přichází na řadu pohled či spíše POHLED. Sice vám to zpočátku přijde nepřirozené, ale na těch opačných koncích osmičky máte hlavu otočenou úplně dozadu. Fakt to dost pomáhá, stejně jako plynulost namísto trhavého brzdění a zápas s řídítky v okamžicích, kdy rychlost padá k nule. Davidův Gladius je na tohle docela fajn náčiní, má vhodně zvolené převody: „Osmička se jede bez plynu, spojky, brzd - prostě si do ní jen najedu, a pak už jen točím dokola ve vymezeném prostoru. Zpočátku jsem si párkrát nechtěně při točení přidal plyn a šlápl na zem.“

Nyní je čas na prvky prováděné při vyšší rychlosti. Prvním je zastavení na přesnost. Rozjedete se na 50 km/h a na 17 metrech musíte zastavit přesně mezi čáry kousek od sebe. Naprosto pohodová záležitost, která ukáže, jaký máte odhad. A David ho má dobrý: „To se mi podařilo hned na poprvé - měl jsem ze sebe radost. Úkon jsme opakovali ještě několikrát, abych si byl trochu vědom rychlosti a nemusel koukat na tachometr, jestli už tam tu padesátku mám.“

Druhý prvek je hodně podobný, ale u spousty žáků budí hrůzu. Pokud motorky jejich autoškoly nejsou vybaveny ABS, tak se ani moc nedivím. Jedná se totiž o nácvik krizového brzdění, kdy z padesátky musíte zastavit dříve než na 12 metrech. Není to úplná kruťárna, při níž by ABS kopalo a motorka se stavěla na přední kolo, ale snažit už se teda musíte. Těžiště dozadu, zpevnit tělo, zmáčknout spojku i obě brzdy… „Bylo mi řečeno, že motorka se mnou je schopná v této rychlosti zastavit na zhruba devíti metrech. Tudíž pokud se mi povede zabrzdit na kratším prostoru, tak jsem nejel dostatečně rychle. Měl jsem respekt z toho zatáhnout a dupnout si na brzdy, ale do zmíněných 12 metrů jsem se nevešel snad jen jednou z X pokusů. Učitel Jakub byl velice pozorný, když jsem si při jednom pokusu přitáhl brzdu (jen nepatrně) o něco dříve, tak hned hlásil, že nešahat, protože jakmile komisař uvidí brzdové světla před čárou určenou k začátku brzdění, může být konec zkoušky.“

Předposlední je opět slalom, tentokráte ve 40 km/h. „Ten jsem dělal snad nejdéle ‑ trvalo mi, než jsem se dostal na požadovanou rychlost a začal se kroutit mezi kužely sebevědomě.“ David měl problémy hlavně s tou nájezdovou rychlostí, pořád byl příliš pomalý, bylo vidět, že se mu do vyššího tempa nechce. Přitom ostatní prvky zvládal s lehkostí, která u začátečníka zarážela. Kužely jsou od sebe devět metrů, musíte chytit rytmus a nebát se, že nějaký shodíte – většinou neshodíte. Jako u pomalého, i tady záleží, jak si najedete první dva.

Posledním, tedy desátým prvkem, který David nacvičoval a který se předvádí při závěrečných zkouškách, je vyhýbací manévr. Ten byl v době, kdy tahle pravidla vznikla, jablkem sváru, protože byl „vymyšlen od stolu“ a i hodně zkušení jezdci typu Míry Lisého nebo Matouše Landy měli co dělat jej absolvovat. Naštěstí se v té původní podobě vlastně nikdy nepoužil a jeho upravená varianta už je „jetelná“. Nájezd je z 50 km/h, před sebou máte 1,5 metru širokou překážku (tvoří ji dva kužely, ne že byste najížděli proti stěně), jíž se máte na sedmi metrech vyhnout a následně se zase vrátit zpátky. Původně se mělo vracet do původního pruhu, teď je výjezd širší. I když to vypadá dramaticky, dá se to. Nebrzdíte, jen vymáčknete spojku a s motorkou provedete vlnku na jednu nebo druhou stranu. Víc než cokoli jiného je to záležitost psychiky, jak potvrzuje David: „Na konci už mě čekalo jen vyhnutí se překážce bez brzd a se spojkou, tzn. ani brzdit motorem si člověk u tohoto úkonu nemůže. Hlavě chvíli trvalo, než si dala říct a tudíž než instruktor přestal hlásit, že mi probliklo brzdové světlo, či byl vidět pokles rychlosti z důvodu nepodržení spojky.“

A to je vše. Že to není tak hrozné, jaký se kolem toho dělá humbuk? Podle mě soubor základních dovedností, které by měl umět každý, kdo na motorku sedá. Tedy takhle – které by měl umět zajet na lehkém autoškolském naháči každý, kdo sedá na jakoukoli motorku. Pokud to na cvičišti někomu vyloženě nejde, není problém v přehnané náročnosti prvků, nýbrž ve strnulosti a po prvních pádech až paralyzujícím strachu frekventanta. A ztuhlý motorkář by taky zanedlouho mohl být tuhý motorkář. Proto se tady trénují všechny ty zdánlivé složitosti, aby se budoucí zástupci jednostopé populace naučili uvolnit. Pády k autoškole patří (proto jsou snad všechny autoškolácké motorky vybavené ochrannými rámy všude možně) a čím dříve se jich přestanete bát, tím dříve je přestanete vykonávat.

Pro Davida měla tato dvouhodinovka ještě jeden aspekt. Jelikož byl ten den na cvičišti posledním, čekala ho cesta s Jakubem zpátky do sídla Autoškoly Horázný na Žižkově, ale poprvé každý na své motorce! „Jelikož jsme chytli špičku a ještě k tomu policisté měli nějakou akci, tak jsme spořádaně čekali a popojížděli v koloně, zatímco „kolegové” na motorkách si kolonu hezky projížděli středem. Jakmile jsme se dostali více do středu města, tak jsme se rozjeli a už to ubíhalo o poznání rychleji. Vytknutí jsem do interkomu od Jakuba za cestu zpět na základnu dostal snad jen jedno. Celkově mám z dneška super pocit, akorát můj rozkrok, tedy celkově svaly ve spodní části těla, mi po sesednutí z motorky sdělovaly, že tato pozice je pro ně opravdu nová a ptaly se, co že jsem to poslední takřka tři hodiny dělal…“ Tímhle má David druhou etapu výcviku za sebou a čeká ho třetí, tedy hlavně samostatné jízdy v hustějším pražském provozu. Na ty si ale teď bude muset chvíli počkat, neboť se přesně podle hesla „sportem k trvalé invaliditě“ momentálně válí doma s nataženými vazy v koleni. A lézt na motorku, pokud nejste fit, není nikdy dobrý nápad.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 171 Kč od 19 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist