Řidičák na vlastní kůži: První jízdy

Přihlášku i lékařskou prohlídku si David zařídil okamžitě – zejména takhle na jaře není nač čekat, kurzy se plní rychle, a jakmile počasí dovolí, autoškoly začnou jezdit. Velkou výhodou je, že David je časově nezávislý, pracuje z domova, a to se termíny na jízdy ladí podstatně lépe, než když můžete akorát po práci. Takže v těchto dnech už trénuje další prvky, a to sólo na cvičišti. My se však nejdřív podíváme, jak mu šla první část výcviku, která následovala po úvodní teoretické konzultaci se zadáním samostudia (to bylo pro Davida jakožto řidiče hračka) a nácvikem ovládání motocyklu na trenažéru od Hondy – čtyři dvouhodinovky na motorce s dvojím řízením a učitelem za zády.

Pokud si budete vybírat autoškolu, dbejte na to, aby měla jak motocykly s dvojím řízením na začátek, tak normální stroje pro pozdější jízdy sólo. Moc si nedokážu představit, jak točím na cvičáku utaženou osmičku, zatímco se mi do břicha zapichují druhé „rejdy“. V Autoškole Horázný, kde David „studuje“, mají pro každou skupinu vždy dva motocykly. Pro A1 je to Yamaha YBR125 s řídítky a Honda CB125F sólo, pro A2 starší seškrcenou Hondu CB500 a novou CB500F a pro „plné áčko“ Hondu CBF600 a Suzuki Gladius. Vše bytelné stroje, navíc opatřené masivními padacími rámy. Bez nich to nejde, v autoškole se padalo, padá a padat bude. Ale jde v naprosté většině o pády při rychlosti chůze. „Obrovskou výhodou je, když mají školní stroje ABS,“ říká majitel autoškoly a zároveň předseda Asociace autoškol ČR JUDr. Ing. Ondřej Horázný. Jednou z disciplín na cvičišti je totiž i ostré brzdění z 50 km/h na nulu na předepsané vzdálenosti, a tady je ABS pro začátečníky, kteří se teprve učí pracovat s brzdami, velkým pomocníkem.

První blok, sestávající z osmi předepsaných vyučovacích hodin (mohou se dvě hodiny vždycky spojit a většinou se tak děje), absolvovat tedy David na Hondě CBF600. Těžko si představit na naučení lepší motocykl než tohohle 78koňového čtyřválcového nezmara. Jedinou nevýhodou daného modelu je prý trochu tužší spojka, jinak co se uživatelské vstřícnosti, ovladatelnosti, brzd nebo chování motoru týče, je tohle etalon. Pro vyježděného pilota možná ta nejnudnější motorka pod sluncem, pro začátečníka právě proto požehnání. A David začátečník je, doposud jezdil akorát na dovolené na půjčeném skútru!

Jak velké měl proto nervy před první dvouhodinovkou, jsme se ani neptali. Už první lekce ovšem ukázala, že „to“ půjde. Jak ji viděl sám frekventant kurzu? „Měl jsem svou helmu a bundu, takže jsem si v autoškole zapůjčil jen rukavice. Boty byly dostačující klasické kotníkové. Bundu i helmu si však bylo možné zapůjčit od autoškoly taktéž. Nejdříve řídil učitel Jakub popojeli jsme ze Žižkova do klidnější části na Třebešín. Následně mě seznámil se strojem, na kterém strávíme prvních osm hodin. Byly mi vysvětleny všechny ovládací prvky, ukázali jsme si, jak motorku před jízdou zkontrolovat, tzn. kapaliny, světla, pneumatiky, brzdy atd. Pak jsem si zkoušel motorku postavit a dát zpět na stojánek, jak boční, tak hlavní. Trochu jsem se bál, jak těch 200 kg přehoupnu, ale očividně grif přenesení váhy motorku na stojánek dostane bez vynaložení jakékoliv síly rukou. Potom jsme se dostali k ovládání spojky a brzd. To už jsem přišel na řadu já, Jakub si sedl za mě. Dále jsme se projížděli - zastavování na křižovatkách (správnou pozici - více viditelné než u auta, že jsem na středu při odbočování vlevo atd.), koukání přes rameno pro jistotu (slepý úhel), rozjíždění do kopce (práce se spojkou). Stále jsem zapomínal a sundával prsty jak ze spojky, tak z brzdy. Snad ten návyk přijde co nejdříve. Dále jsem zapomínal na vypínání blinkru. Ale to už se ke konci jízdy snad „chytilo”. Cestu zpět k autoškole jsem si již odřídil sám, včetně kruhového objezdu o 360 stupňů. Celkově z první jízdy mám dobrý pocit a těším se na další!“

Druhá lekce přišla vzápětí. „Dnes jsem již řídil od začátku já. Se spojkou se teprve seznamuji, ale už je to mnohem lepší než včera. Prsty mi ještě z brzdy a spojky utíkají a blinkry občas zapomenu zapnuté. Už jsme se dostali i na větší tepny. Musím pořešit helmu - zaklopená se mi strašně zamlžuje a v rychlostech nad 50 km/h ji mít pootevřenou není úplně příjemné, problém také při stání na světlech proti přímému slunci. Měl jsem z jízdy pěkný pocit až do závěru, kdy mi na úplném konci motorka dvakrát chcípla při pokusu o převalení předního a zadního kola na vyvýšené parkovací místo, ještě k tomu jsem si zavadil o klakson… Na konci jízdy jsem dostal pochvalu za zrychlení v pruhu, když se na nás zprava napojoval taxík a mohl nás mít teoreticky ve slepém úhlu, a pokárání, že jsem občas limity rychlosti o něco překročil, ať si dávám pozor.“

Davidovi jízda na motorce evidentně přirostla k srdci už po prvních kilometrech, což potvrzuje i jeho učitel Jakub Hofmann: „Je přirozeně technicky nadaný, s motorkou se nepere, proto mu to jde dobře. Jsou typy lidí, kteří s motocyklem bojují, není jim tak úplně shůry dáno a bývá to utrpení a běh na dlouhou trať, David ale mezi ně nepatří.“ U Jakuba se ještě krátce zastavíme. Troufám si říci, že velký podíl na Davidově úspěších má právě on. Zažraný motorkář, který za svůj život měl již spoustu strojů jak na silnici, tak na okruh a který především dokáže svým žákům vysvětlit, co se po nich chce a jak toho dosáhnou. Rozhodně ne týpek, který vás přiveze na cvičák, nechá kroužit podle vaší libosti a sám sedí v autě a listuje si v telefonu. Tenhle lidský faktor by měl být podle mě jedním z klíčových bodů, když si budete vybírat, do které autoškoly jít. Cena opravdu není to jediné kritérium.

Jak šla třetí lekce? „Ruce si začaly zvykat a prsty už na brzdě a spojce drží. Hraní si se spojkou už je mnohem lepší než při první jízdě a včera. Jsem si jistější, který kvalt tam mám, nebojím si přeřadit o více stupňů či na semaforech si vyřadit do neutrálu, což jsem při prvních dvou jízdách nedělal. Blinkry už vypínám celkem poctivě, zapomněl jsem snad jen jednou - radši si preventivně blinkry vycvakávám. Koukám kolem sebe mnohem více než v autě, zejména ze strachu, aby mě někdo nesestřelil ‑ například frajer se zatmavenými skly, co čuměl do mobilu a z vedlejší jel pomalu, ale jakoby se nechumelilo. Botu jsem udělal jen jednu, zato pořádnou ‑ na světlech při odbočování vpravo jsem si nestihl přeřadit na dvojku a z pocitu, že jedu moc pomalu, jsem přidal. Tím jsem se na dvouproudé silnici dostal na moment ze svého pravého pruhu až do levého. Takže jsme si Olšanské hřbitovy objeli ještě jednou a tentokrát projeli zatáčkou v pořádku. Jízda po kočičích hlavách okolo Flory není úplně příjemná, navíc nechápu, proč na začátku dubna jel kropicí vůz. Asi abych si ozkoušel mokrou vozovku. Jakub mě pečlivě napomínal při drobnostech (blikání okolo překážky, zastavení až na čáře u semaforu), ale celkově mám z této jízdy už dobrý pocit.“

A zanedlouho přišla poslední, čtvrtá dvouhodinová lekce. „Hlásím, že ruce si již na brzdě a spojce zvykly. Práce se spojkou už je uspokojivá, malý problém byl akorát v kopci na stopce, kdy jsem si uvědomil, že jen hraním se spojkou bez plynu to nepůjde. Blinkry už vypínám taktéž automaticky. K pokárání od učitele došlo snad jen při odbočování vpravo, kdy jsem si najel zbytečně na střed až vlevo místo toho, abych se držel při pravém okraji vozovky. Potom ještě při projetí semaforů na oranžovou místo toho, abych zabrzdil. Jinak už mám pocit z dobře odvedené práce. Cvičím si balanc v nízkých rychlostech při dojíždění k semaforům či na přechody a těším se na další lekci, která proběhne na cvičišti.“

Tak to bychom měli první blok za sebou. David již na cvičišti pečlivě trénuje a co jsme ho viděli, musíme ho pochválit. Ale o tom až v dalším díle, na který se můžete těšit již brzy. Dopředu vám prozradíme, že jsme natáčeli i všechny ty dnešní povinné cviky na video, abyste jasně viděli, že dnešní řidičák není tak úplně legrace, nicméně že to taky není nic nezvladatelného. Na závěr ještě dáme prostor Jakubovi Hofmannovi. Co bývá nejčastější chybou začínajících jezdců v tomto prvním bloku, kdy se jezdí s učitelem? „Nenazval bych to chybou, jako spíš typickým jevem – koordinace všech pohybů. Na to je motorka specifická. V drtivé většině – a David není výjimkou – si k nám chodí papíry na motorku dělat lidé, co řídí auta, takže s nimi není nutné řešit dopravní předpisy nebo orientaci v provozu a fakt se soustředíme jenom na ovládání motocyklu. Každá ruka i noha něco dělá a na začátek je to prostě na mozek moc informací. Takovou nejtypičtější bolístkou je spojkování, to je pohyb, na který z běžného života nejsme zvyklí.“

A ještě moje soukromá otázka, která mi v hlavě zní, kdykoli se potkám s nějakým učitelem autoškoly – Kubo, děláš tuhle práci v Autoškole více než 10 let, bojíš se, když za žákem sedíš? „Teď už můžu říct, že ani ne. Ale pamatuji si svou první hodinu coby učitel – dostal jsem metrákového chlápka, kterému to navíc vůbec nešlo, a když jsme skončili, tak jsem si říkal, že se na to snad vykašlu, byl jsem psychicky úplně vyšťavený. Ale člověk si rychle zvykne a dneska mi to přijde jako úplně normální činnost.“ Klobouk dolů, já se bojím vzadu za zkušenými kolegy, co teprve za úplnými začátečníky…

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE