Czech Classic Trial na vlastní kůži

Trial je jedním z nejlepších tréninkových náčiní pro jakékoliv motocyklové disciplíny a kdo s tímhle sportem v dětství začínal, neztratil se pak ani v dalších jednostopých odvětvích - jména Taddy Blazusiak, Graham Jarvis, Andy Lettenbichler, nebo Chris Pfeiffer jsou toho jasným důkazem. Protože jsem však vyrůstal v osmdesátých letech, mám s trialem spojená spíše jména nezapomenutelných rivalů Eddyho Lejeunea a Thierryho Michauda, u nás jsem pak vždycky držel palce Mírovi Lisému, jehož jméno je pro mne téměř synonymem tohoto sportu. Právě proto mě nemohly minout informace o tom, že u nás se rozjel seriál Czech Classic Trial, ve kterém jsou k vidění právě speciály z aktivních let těchhle bombarďáků. Spojil jsem se tedy s Vláďou Havelkou, který je jedním z jeho zakladatelů a domluvili jsme se, že si některou soutěž vyzkouším na vlastní kůži a se svými dojmy i celým tímhle projektem vás následně seznámím.

Tyhle mašiny patří do akce a terénu!

Protože jsem však s trialovou motorkou však přišel do kontaktu jen jednou a to navíc před dlouhými osmi lety, nedalo se u mne se o nějakých zkušenostech vůbec mluvit a tak jsme se dohodli na tom, že si nejprve přijedu trialku nanečisto vyzkoušet na předsezónní jezdecké soustředění. Do lomu v Mořině na něj dorazily čtyři desítky trialistů a k vidění byl stejný počet jejich nádherných strojů, na které se podrobněji mrkneme v následující kapitole. Ke sbírání mých trialových zkušeností jsem i přes svůj seniorský věk obdržel dvoutaktní speciál Fantic 125. "Myslím, že tahle juniorka pro tebe bude ideální, mám tady sice ještě větší tříkilo, ale to by tě mohlo pěkně proplesnout", říká mi Vláďa a mně po chvilce nezbývá, než mu dát plně za pravdu. Její velikost a ergonomie je sice stejná jako je tomu u dospělých strojů, ale rozumný přísun stejně rozumného počtu koní zaručuje, že mě někde v obtížnější části tratě po neopatrném vrknutí plynem nebude chtít mašina shodit jak divoká kobyla.

Vyzkoušel jsem nejenom speciál Fantic 125, ale i Ruttloff a "Petrovku" s motory ČZ 250

První seznamovací lekce proběhla na rovné louce: vykružování osmiček, přenášení váhy ve stupačkách, brzdění, zvedání předního kola pro snadnější výjezd na překážku... Nejčastější rada, kterou mi Vláďa při mých prvních metrech stále opakoval, byla: "zpomal!" Je pravda, že jsem u většiny svých sportovních aktivit často trošku tlačil na pilu, ale zatímco u "rychlostních" disciplín to může být někdy i výhodou, u trialu to rozhodně neplatí - rozvaha a výběr správné stopy je totiž v poklidu samozřejmě mnohem snazší než když vše řešíte ve fofru a stresu. Jenže v tom nejsem sám a zbytečně vysoké tempo je jedením z nejčastějších problémů, se kterým se trialoví novicové potýkají. Co je na trialce ještě jinak? Určitě vám při prvním kontaktu tímhle s motorovým kamzíkem nepomůže ani minimalistické (případně zcela chybějící) sedlo, postupně ale začnete zjišťovat, že tenhle "nedostatek" je rozhodně dává smysl, protože pak kličkování mezi stromy či překážkami daleko snazší. Další odlišností je i pohyb na trialce, protože zatímco na většině motorek jsme stále +/- ve stejné ose jako stroj, případně ze silniční mašiny vysedáme dovnitř zatáčky, tady je princip zcela opačný trialku v zatáčkách naopak tlačíme do zatáčky pod sebe.

Základní věci musíte nejprve vyzkoušet na louce, teprve pak můžete mezi stromy a kameny

Právě pro drilování těchto základních prvků je ideální trénink na rovině, ale protože čas plynul, vyrazili jsme do terénu. Vše jsme postupně začali přenášet do lehkých výjezdů a sjezdů, mezi kameny i dřevěné překážky a musím se trošku samolibě pochválit, že to nebylo úplně marné. Nastal čas vyrazit na vytýčené úseky! Před vlastní jízdou je důležité projit si úsek "na sucho". Pěšky totiž nejlíp zjistíte, kudy vede trasa, prohlídnete si největší záludnosti, natipujete nejvhodnější stopu... Protože jsem byl zařazený mezi začátečníky, připadl mi úvodní úsek až zbytečně jednoduchý a směle (a trošku namyšleně) jsem vyrazil vstříc prvním metrům. Velmi rychle mi však spadl hřebínek! Ve srovnání s předchozí lekcí bylo najednou vše zcela jinak a bylo to hlavně díky tomu, že úsek je pevně vytýčený - jednak "mlíkem" a také barevnými kužely, které konkretizují trať pro danou obtížnost (červené kužely pro začátečníky, zelené pro středně pokročilé a žluté pro profíky). Pokud jste si někdy vyzkoušeli jízdu na lyžích mezi slalomovými tyčemi, tak víte moc dobře, že bez nich je člověk doslova králem sjezdovek, ale jakmile se musíte vejít mezi branky, může se stát, že sice dobře trefíte tu první, ve druhé už ale budete dlouzí a třetí buďto minete úplně nebo se v ní naopak zastavíte. Tady je to nemlich to samé! Výjezdy a překážky, které byste bez nejmenších problémů překonali v případě, že si můžete vybrat libovolný nájezd a výjezd, tady nabírají jiný rozměr a jinou obtížnost. Zase přišly na řadu rady zkušených kolegů, kteří byli podél tratě, a opět se nesly v duchu rad předchozích: "hlavně zpomal!" Pomalejší tempo a lepší volba stopy mezi jednotlivými překážkami mi pak pomohly k tomu, že úvodní "červený" úsek se mi povedl jezdit bez šlápnutí a postupně se mi s nulovým bodovým kontem povedlo přidat i další dva začátečnické úseky.

"Hlavně zpomal!" To byla nejčastější rada, kterou jsem během dne dostával

Po pauze na oběd jsem se rozhodl, že vyzkouším středně obtížné úseky. Došlo ale opět k tomu co jsem už znal z dopoledne - tedy pocit zvaný "z hrušky dolů!" Zelené kužely byly najednou strašně moc blízko sebe, navíc poskládané tak, že se mezi ně hubená trialka nemohla vejít ani na relativní rovině, natož ve chvíli, kdy jsem měl navíc řešit výjezdy, kořeny a kameny. Nahoru, doprava, pád... zvednutí motorky, startování, dolů, doleva, pád... zvedání a vše několikrát zopakovat. Zkrátka zelený úsek jsem napoprvé nedal! Ne že bych ho nedal bez šlápnutí nebo bez pádu, já ho neprojel vůbec a motorku jsem radši potupně vytlačil pryč. I to tlačení totiž bylo méně únavné, nežli samotná jízda, ze které jsem měl ruce vytahané jak opičák, stehna mě pálila tak, jako když jsme na vojně "kačákama" lítali po buzeráku a srdce mi bilo jako těsně před infarktem. Nastal čas si oddechnout a podívat se na to, jak to dělají profíci! V Mořině se sešla zajímavá jména a osobnosti, které (nejenom) v trialu nasbírali hromadu zkušeností i úspěchů a mně nezbývalo, že s otevřenou pusou sledovat, co je na motorce možné zvládnout. Nejvíc mě zaujal týpek na černé replice trialového veteránu postaveného na základě ČZ 150 C. Elegance a lehkost, se kterou zdolával i ty nejtěžší úseky, byla obdivuhodná. Kdo stál ve stupačkách téhle Čízy? Jan Mrázek, někdejší mistr republiky a motokrosový reprezentant, který před třiceti lety zazářil čtvrtým místem v závodě mistrovství světa v rakouském Sittendorfu. Pamětníci, vzpomínáte? Všem trialovým fanouškům jsou určitě notoricky známá také jména Jiřího Kněžourka nebo Davida Kadlece, kteří se tohoto seriálu účastní s klasickými stroji Fantic 303, se kterými předváděli i v Mořině věci nevídané. Kdepak, tihle borci ještě dlouho nebudou patřit do důchodcovských houpacích křesel a jejich stroje do veteránských muzeí!

Umění a výkonům Jiřího Kněžourka, Davida Kadlece nebo Jana Mrázka už se nikdy ani nepřiblížím...

Po chvilce oddechu jsem si vybral jednu ze "žlutých" sekcí, abych vyzkoušel trať určenou profíkům. Líbil se mi na ní hlavně dlouhý výjezd, který působil spíš endurovým než trialovým dojmem. V endurovém duchu jsem se i rozhodnul jej pokořit - prostě dole pořádně přiložit pod kotel a fofem se vyškrábat až nahoru! Taktika se ukázala být úspěšnou jen zčásti - výjezd jsem sice zdolal, ale nahoře mě čekalo to, co jsem vám už před chvilkou popsal - tedy plné ruce práce s tím, abych se vešel nejenom mezi kužely, ale i mezi mlíko vytyčující trať. Ze šesti pokusů se mi to nepovedlo ani jednou a navíc došlo ke klasické situaci, při níž si říkáte: "tohle je ten poslední pokus!" Jak to dopadlo? Jako vždy při tom "zaručeně posledním" pokusu - po pádu ulomená brzdová páčka zajistila to, že tenhle pokus byl opravdu tím posledním... Každopádně odpoledne se už chýlilo ke konci a balil jsem tedy nejenom já, ale i ostatní účastníci. Bavilo mě to a to tak že hodně! Už teď však vím, že pokud se chci pustit do soutěžního klání (byť mezi úplnými nováčky), budu muset ještě hodně potrénovat, ale doufám, že se s "klasickým" trialem ještě párkrát potkám, stejně tak i s lidmi okolo něj. I za jeden den jsem totiž zjistil, že nejenom motorky, ale i lidé a atmosféra kolem je srovnatelná s lety předešlými, tady (přesně tak jak píšu v anotaci) se starými dobrými časy!

Parta lidí, atmosféra i motorky, vše je jak ze "starých dobrých časů"

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE