Byli jsme v Sezemicích v muzeu youngtimerů, které potřebuje vaši pomoc

Spousta dnešních motorkářů začínala jezdit v sedmdesátých, osmdesátých, ale i devadesátých letech. A i když se po pádu železné opony situace hodně zlepšila, stejně tu první housle hrála Jawa, zatímco nabroušené japonské stroje, technicky posunuté o nevídaný kus, byly mnohdy jen zbožným přáním z plakátu nebo brožury přivezené ze zahraničí.

Pan Libor Novák to měl dost podobně. Na svého prvního „Japonce“ si musel počkat, ale nezůstalo u jednoho. Postupně vytvořil celkem impozantní sbírku motorek, které byly snem nejednoho motorkáře v sedmdesátých a osmdesátých letech. Stroje japonských i evropských značek, které nezřídka kdy spojují odvážná technická řešení a ještě odvážnější designové kreace poplatné době.

Muzeum je situované přímo v Sezemicích v budově, která bývala výrobnou uzenin. Tu Novákovi zakoupili v roce 2011 v katastrofálním stavu a po náročné rekonstrukci a vytahání strojů do vyšších pater (vyžadovalo to jeřáb a hodně kamarádů, kteří u toho vypili hodně slivovice), se v roce 2014 otevřelo plnohodnotné motocyklové muzeum s unikátní sbírkou strojů, které bychom vzhledem k věku nenazvali ani tak veterány, jako spíše „youngtimery“.

Úplně první, co vás přivítá při vstupu do bývalé masny, je tříposchoďová tribuna plná raných supersportů a superbiků. Jednoznačně se tady vyjímá Honda CB1100R z roku 1982, ale i dvoudobá Yamaha RD350, první Kawasaki ZXR750, Suzuki GSX-R750 nebo nádherně ošklivá Ducati 907 i.e. Už tady je taky vidět, že byly stroje do soukromé sbírky nakupované s co největším ohledem na původní stav i lak, a vidět pohromadě tuhle sebranku, která se naposledy mohla reálně potkat v osmdesátých letech, má prostě obrovské kouzlo.

Jakkoliv vypadá budova bývalé masny zvenku jako neveliká, byl jsem hned několikrát překvapen, jaká zákoutí a další místnosti plné motorek ukrývá. Celkem je tady něco přes 160 strojů, seskupených více či méně tematicky. Po supersportech tak nastupuje evropská silniční část, zahrnující zejména cestovní Bavoráky řad R a K, ale i vzácnost v podobě MZ 1000 v nahatém i kapotovaném provedení.

Parádní jsou také čtyři velké japonské cesťáky, určené primárně na americký trh – zde mě úplně poslala do kolen přístrojovka, která se ukrývá za mamutí kapotáží šestiválce Kawasaki Voyager. Digitální osmdesátkový styl je prostě boží a popravdě jsem vůbec neměl ponětí, že takové budíky na motorce vůbec kdy vznikly.

Následující sbírce naháčů, ale i cesťáků a polokapot, vévodí dvojice Yamah GTS s letmo uloženým předním kolem nebo první Gold Wing. V prvním patře mě vítá originální Honda CB750 Four, ale hlavně sbírka šestiválců. Jsou tu Hondy CB-X na všechny způsoby, s motorem čnícím do obou stran, vodou chlazená Kawasaki KZ1300 nebo italské Benelli Sei v kubaturách 750 a 900.

Když už si ale myslíte, že jste z motorových kreací viděli snad všechno, dojdete ke komplexní sbírce všech produkčních motorek, které kdy poháněl Wankelův motor – dva Nortony, Hercules, ale hlavně Suzuki RE5, která je z motorek s Wankelem jednoznačně nejznámější.

Hned vedle se pak skví jeden z nejvzácnějších exponátů sbírky – britský Hesketh V1000. Stroj postavený Lordem Heskethem, v jehož voze F1 závodil v sedmdesátých letech James Hunt.
O kus dál je taky kolekce italských motorek, a to včetně cestovní Moto Guzzi V 1000 i-convert, vybavené převodovkou s hydrodynamickým měničem. Je tu také několik strojů Moto Morini, Gilera nebo Laverda.

Neméně pozoruhodná je sbírka přeplňovaných motocyklů, v níž se nejvíc vyjímá Honda CX 650 Turbo s ohromnou kapotáží. Nápis Turbo je na motorce snad šestnáctkrát, z toho jednou nad světlem zrcadlově, aby si mohli o vašem přeplňování přečíst i řidiči ve zpětném zrcátku. Holt to byl v osmdesátých letech velmi populární termín…

Oproti všem vzácným strojům z předchozích částí, může se předposlední část s japonskými motocykly z přelomu osmdesátých a devadesátých let jevit jako celkem nevýrazná. Právě tady jsou ale stroje, na kterých mnoho lidí jezdí ještě i dnes, a právě zde se spousta návštěvníků „najde“. Vždyť rané Virago, stejně jako Suzuki GN250, Kawasaki GPZ550 nebo Yamahu SR500 sedlala spousta jezdců jako svoje první japonské motocykly.

Já jsem si na připomínku svého prvního pořádného motocyklu musel počkat až na půdu, kde se i z logistických důvodů nachází menší a lehčí motorky. Terénní Yamaha DT je tady sice v kubatuře 80, zatímco já měl populárnější 125, ale to velké přední světlo, které jsme tehdy všichni chtěli měnit za modernější masku z WR, bych poznal vždycky a všude, stejně jako spoustu dalších drobností. Právě tady je taky pár mopedů, osmdesátka Zündapp nebo maloobjemové stroje japonské produkce.

Motomuzeum v Sezemicích je otevřeno v sezóně dle dohody. Stačí zavolat, přijet v partě pár lidí, a majitel muzea i sbírky vás ochotně provede. Má to ale jeden háček. Pan Novák mi už do telefonu při domlouvání návštěvy řekl, že tahle sezóna by měla být jeho poslední, a že příští rok už nechce muzeum otevírat. Proto apeluji na všechny motorkáře, kteří čtou tyto řádky – udělejte si letos výlet do Sezemic a ukažte, že je u nás zájem i o muzea, která se netočí kolem dvou českých značek. Třeba pana Nováka ještě přesvědčíme, aby to se svým ojedinělým parádním projektem táhnul dál.

Informace o redaktorovi

Dominik Valášek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE