Vietnam 2018

Tak trochu jiná moto dovolená, protože původně jsme v plánu motorky vůbec neměli. Ale prostě ve Vietnamu se nejlépe cestuje právě na nich. A proč vůbec Vietnam? To si takhle v létě sedíte v práci a přijde vám zpráva od přítelkyně ve stylu: „Jsou levné letenky do Vietnamu letíme?“, a vy v dobrém rozmaru a hlavou v pracovních záležitostech jen odpovíte: „No jasně!”.

Startovní a koncové město je Ho Či Min City (bývalý Saigon, zkráceně HCM). Původně jsme měli v plánu dojet až do města Dannang, ale místní doprava a stav vozovek nás časově dál nepustili než do města Dalat.

Středa 14. listopadu

Už mi to přijde jako každoroční rituál těsně před odjezdem na dovolenou. Vždy to tak nějak vychází, ale těsně před odjezdem se sesypou všechny pracovní záležitosti a člověk neví kam dřív. V takové době jsem hodně rád za svou flegmatickou povahu a vždy si říkám však ono to nějak vyjde a jako vždy vyšlo.

Z práce rovnou na vlak a hurá do Prahy, kde druhý den kolem 10 ráno odlítáme. Naše ubytování celkem odpovídá ceně (Hostel Dacura tuším), pokud můžete zkuste mrknout po jiném, určitě se za tu cenu dá sehnat lepší.

Čtvrtek, Pátek 15-16. listopadu

Takovýchto dnů jako dnes mít více tak skončím brzo K.O. Dnešní den měl místo klasických 24 hodin plus mínus něco kolem 36 než jsme se dostali do postele a trochu si odpočinuli.

Ranní chystání a brzký odjezd na letiště byl vzorový a dokonce se nám podařilo vyrazit o něco dříve než jsme měli v plánu což mě osobně vždy potěší :-).

Je celkem úsměvné, že Pražská MHD má tři zastávky pro letiště a to soukromé lety, následně pro mimo Šengen a poslední pro Šengen (popravě bych rád viděl někoho ze soukromého letu kdo pojedu na let pomocí MHD, ale chápu že letušky a obsluha se tam musí nějak dostat).

Na letišti to šlo jako na drátkách (moje první zkušenost) a vše jsme měli za chvíli hotové. Nevím zda to platí pro všechny dopravce, ale minimálně u našeho je již povoleno vzít si do letadla i nějaké sušenky. Což určitě potěší milovníky oschlejch řízků z domova :-).

Letěli jsme společností SWIZZ Air z Prahy do Zürichu, kde jsme následně přestoupili již na přímý let do HCM. A co čert nechtěl zrovna na tom trojsedadle, kde jsme seděli. Byl na třetím sedadle pán trošku barokních tvarů, takže cesta pro mě byla krapet sevřená. Ale za to pán byl hodně zcestovaný a rád se s námi podělil o různé zážitky co zažil, kde byl a i pár rad ohledně Vietnamu přidal. Mezi první rady například patřilo: „Jezděte autobusy, hlavně si nepůjčujte skůtry, protože místní doprava a silnice jsou o život“. A to je přesně jedna z takových situací, kdy vše jen odkývnete a nemáte sílu říct: „No víte my už máme dva skůtry rezervované“.

Pán nebyl zrovna nejmladší a také nijak sportovně založený, ale to kde byl mě dosti udivilo a měl bych se stydět, že jsem toho zatím moc neviděl.

V Zürichu jsme k našemu překvapení zjistili, že naše linka je úplně první linka tohoto spoje a hned jak jsme prošli pasovou kontrolou jsme se vyloupli v bufetu, kde na nás čekalo plno jídla a hlavně pivka :-). Všechno samozřejmě zdarma. Lidí jak .…, k tomu to natáčela asi místní televize, do toho se my ládujeme no prostě idylka.

Mezi námi bylo mega Čechů a Slováků :) až jedna slečna opodál prohlásila něco ve stylu: „Tuhle linku skoupili jen Češi a Slováci“ - moc daleko od pravdy nebyla.

Let trval 11 hodin a plán byl jasný: „Nalodit se, najíst se, vyspat se, nasnídat se a odpočatí přistát ve Vietnamu a hurá do velkoměsta“. Skoro s velkým „S“ na začátku to vyšlo, nalodit se povedlo, aji jsme se najedli, ale spánek jsme si užili tak půl hodiny pokud vůbec nějaký. K mé smůle jsem seděl do uličky a nevím čím to je (asi široké ramena), tak každý člověk co prošel mě do nich drbl a to se vážně nedá usnou. Příště jsem, ale poučený a beru sebou špunty do uší a škrabošku na oči. (těch pár deka navíc unesu a tam se to vážně hodí).

Takže jsme se kolem 7 ráno vyloupli z letadla rozlámaní a nevyspaní, ale s tím se prostě musí počítat.

Vyřízení víz proběhlo bez problému (pro ty kdo neví tak víza se získávají nově elektronickou formou nebo pomocí zvacího dopisu, což byl náš případ.) V letadle jsme si vyplnili potřebné papíry, všem doporučuji ušetří to čas a po hodině jsme stáli na parkovišti před letištěm a nasávali nové vůně a celkový mumraj kolem nás. (btw na letišti se dají koupit levně simky s voláním i daty, pro nás hlavně daty).

Čekal jsem hodně, ale tohle se prostě nedá popsat to se musí zažít. Všude se něco děje, všichni pracují a žijí tak nějak na ulici :-). Všude pojízdné stánky s jídlem, kde se neprodává jídlo mají drogerii, oblečení, ... a kdo nic neprodává je mechanik nebo hlídač skůtrů, ano vážně nekecám, všude jsou zaparkované skůtříky a místní hlídači se starají o jejich bezpečí.

Což mě napadá doprava je tu úplně "otřesná", dopravní předpisy pokud tu platí, tak nikdo nedodržuje a jezdí se jak se komu líbí. Vlevo, vpravo, středem, v protisměru, přes chodník, přes přechod, atd. atd.. Nejvíce tu jezdí skůtry, mezi nimi pár aut a autobusů a čas od času se mihne i nějaké to kolo.

Ale ten chaos je prostě boží! Asi po 10 minutách jsme potřebovali přejít obří silnici tak 3 pruhy na každé straně a uprostřed oddělená zelení. Koukáme na to a přemýšlíme co dál. Kousek opodál stojí místní policista, nebo hlídač a my se ho ptáme jak se dostat na druhou stanu. Týpek se na nás podívá a ukáže přímo napříč tou velkou cestou.

Máme to odkývnuto od vedení a my vyrážíme do silnice. Shodou okolností jsem týden před odjezdem koukal na video z Vietnamu, kde týpek vysvětloval jak to tu chodí a popisoval i přecházení silnice :-) a to konstantní rychlostí jít kolmo a hlavně nezastavovat a nedělat nic nepředvídatelného (oni si kolem vás tu cestu najdou) a tak se i stalo. Po asi 5 minutách přemlouvání jsme vyrazili a světe div se přežili jsme a dostali se na druhou stranu.

Asi po další hodině nám to přišlo tak automatické, že jsem přestali hledat přechody a když už jsme nějaký našli většinou jsme přecházeli na červeného panáčka :-), protože nám to přišlo bezpečnější.

Po asi sedmé kostce ledu co jsem si labužnicky vychutnával v ledové kávě se na mě Ivka podívá a říká víš, že pokud se nechceš posrat nebo ještě hůř všude doporučují vyhýbat se ledu a dalším věcem :-). (je večer a zatím jsem v suchu, zato Ivka už byla dvakrát :-) ).

Ubytování se nám asi po 5 hodinách podařilo najít, kdy jsme v polospánku a zapnutým automatem (hlavně nezastavovat) došli na adresu v mailu. Kde nás uvítala malá Vietnamka a zavedla do klimatizovaného pokoje s velkou postelí a sprchou. Klimatizace tu mají úplně všude, protože místní teploty jsou hodně nad 30 stupňů i v noci.

Šlofíček se protáhl na 4 hodiny, ale díky němu jsme odpočatí vyrazili do večerního města, které se mi osobně líbilo víc jak to denní. Provoz trochu zřídnul, ale všeobecný mumraj zůstal stále stejný.

Na večeři jsme zapadli do venkovního "hospůdky", která praskala ve švech. Znovu se prokázalo doporučení: „Choď jíst tam kde jedí místní“, protože jsme měli výtečnou večeři. (zkoušel jsem jejich chalapenos a chilli a klobouk dolů tohle vážně pálí!)

V hospůdce bylo plno kvůli sledování fotbalového západu a vždy při góle pro domácí roznášeli zdarma pivko :-) no neber to!

Jinak Vietnamci jsou strašně přátelští, ano vím, že to říkám u každého národa, který jsem navštívil, ale je to tak! Každý se na nás směje, chce nás někam pozvat nebo jen podat ruku. Jsme tu pro ně taková atrakce.

A co se týče počasí tak dnes tu bylo kolem 32 stupňů a k tomu tak 95% vlhkost, takže si udělejte představu jak nám co máme rádi spíš Skandinávské počasí tu je.

Sobota 17. listopadu

Ranní budíček se ze 7 posunul až na 9, ale co máme dovču tak neřešíme. Dnešní plán je pouze vyzvednout motorky a jet směr „Cat Tien“ národní park, kde máme v plánu dát nějaký trek.

Včera jsme cestou potkávali plno bister a stánků s jídlem a dneska vůbec nic, njn jsme zrovna v bussines zóně a vše tu vypadá tak nějak nóbl. Ale my máme mega hlad, tak to zapíchneme v bistru kde ve výsledku to není až tak drahé (nechali jsme tam něco přes 300 Kč). Ceny jsou tu prostě boží!

Mají tu kopii Stark Tower! A nebo tu mají tu pravou a ve filmu fejkovní? :-) Kdo ví.

Jsou tu velké nepoměry, ale to jsme zažili i v Bosně a jiných zemích. Na jedné straně tu mají mega high tech mrakodrapy a před nimi jsou slumy. Stejné je to vidět na obyvatelích. Někteří asi velmi úspěšní s obleky atd. a na druhou stranu tu není nouze vidět pána co se plazí po zemi a snaží se prodat nějaké lístky nebo děti co žebrají u semaforu od projíždějících motorek.

Cestou potkáváme první "deštíček", ale naštěstí je poblíž most a tak to na chvíli balíme pod něj.

Nezbytné formality při vyzvednutí motorek a už si to kvasíme směr národní park. No abych byl přesný ploužíme se. Ve Vietnamu je povolená rychlost v rámci města jen 40 km/h a na dálnicích 60 km/h (později zjišťujeme, že je tu povolena rychlejší jízda, ale prostě ty naše stroje to rychleji nedávají). Abych řekl pravdu víc než 60 km/h si ani nedokáži představit, že mě skůtr poveze.

Jedeme na Honda Blade 110cc (semi automat - řadí se bez spojky). Nic proti skůtrům, ale tohle prostě není motorka :-). Nemá to žádné pérování, nemá to odpych a je rádo, že to jede. Ale na druhou stranu nic to nežere a hlavně je to tak maličké, že se vleze do každé skulinky :-).

Což mě napadá styl ježdění ve Vietnamu je asi následovný. Zapomeňte na všechny dopravní předpisy a představte si chaos, že si každý dělá co chce a toto je jízda ve Vietnamu. Jediné co je podstatné je dívat se před sebe a kontrolovat co kdo dělá před vámi a v případě potřeby být připravený zabrzdit. A další užitečná rada je nedělat nic neočekávaného jako třeba takový myška před kanálem se tady moc nevyplácí :-).

Po hodině jízdy jsem tak navyknul na místní styl jízdy, že jet tu sám asi bych se proplítal mezi místními mnohem rychleji. Ivka s tím má pořád problém a na konci dne vypadala dosti vyřízeně. Jako největší dnešní „chalenge“ bylo se otočit na 4-6 proudového silnici, kde v kuse jezdí mraky skůtrů, aut a autobusů. Ale nějak to vyšlo :-).

Poprvé stavíme u normálního stánku/bistra na večeři, kde paní neumí ani slovo anglicky a mi zase ani slovo vietnasky. Ale jak je vidět jazyková bariéra není nikdy problém a my dostali klasickou polévku s nudlemi (Pho Bo), která byla prostě boží. A k tomu vše za 40 Kč za porci.

Přes booking bookujeme ubytování, ke kterému za chvilku dojíždíme a při čekání na recepčního čtu mail v kterém mi píšou, že nemají volné pokoje. Ale jak se recepční ukáže, přes mobil se dohodneme a bereme VIP pokoj (více méně stejný pokoj co jsem měl booknutý přes booking za menší cenu :-) ). Večer pár pivek a hurá na kutě (mají tu místní značku Tiger nebo Sajgon).

Neděle 18. listopadu

Kdybych to shrnul tak hotel za tu cenu dobrý, ale ve výsledku nic moc. Byl komplet kuřácký i s pokoji, takže pokoj byl vyvoněný čím se dalo, aby se přebil smrad z cigaret. Jako další byl neutichající ruch v hotelu. Pořád někdo někam chodil, mlátil s dveřmi, poslouchal na hlas televizi a to vše pořád dokola. Ivka usnula chvíli po tom co jsme šli spát, ale já čumákoval tak ještě další 2 hodiny do tmy. Ale na druhou stranu pokoj s vlastní koupelnou a parkováním motorek pro dva za 300 Kč u nás jen tak člověk nesežene.

Dnešní den by se dalo shrnout do věty: "Jedna velká jízda!".

Více méně jsme celý proseděli na prckoletech nebo spíše přibližovadlech a posouvali se k národnímu parku „Cat Tien“. Když jsme to sumírovali tak jsem za celý den ujeli tak 110 km :).

Ivka se už taky trochu otrkala a celkem jsme si to svištěli a sotva jsme opustili hlavní cestu bylo to hned mnohem příjemnější.

Cestou jsme zastavili u nějaké obří socialistické sochy, kde shodou okolností hned vedle slavili svatbu a co tomu čert nechtěl nějaká skupinka se za námi přišla podívat. Né že bych měl něco proti družení s okolními (ve skutečnosti to mám hodně rád), ale když mi chlápek začne podávat ruku, kterou má pokrytou šlehačkou nebo něčím a když mu s omluvou ukážu, že vážně tahle ne tak mě chňapne za kalhoty a část toho do mě utře, tak to už vážně moc nemusím. Ale ve výsledku "no big deal".

Jen tak mezi řečí k otázkách svateb to tu mají celkem zvláštní. Za dnešek jsme potkali celkem tři a vypadalo to asi následovně. Jedeme po rušné cestě a na kraji silnici je z dálky vidět obří „párty“ stan, kde se tísní svatebčané u malých stolů a jedí. K tomu na jedné straně stanu hraje kapela tak hlasitě, že není ani slovo slyšet a celé to dovršuje obří fotka nevěsty a ženicha u vstupu do stanu :-). Prostě jiný kraj jiný mrav.

Hudební repertoár je taky velmi výživný. Co jsem slyšel tak se nebrání ničemu od techna po rock, ale každou písničku mají mixlou do místního stylu. Pecka je když se zaposloucháte do nějakého jejich mixlého „techna“ a v tom se ozve asi od pana DJ se slovy "Put your fucking hands up!" a nebo, když člověk tak asi po minutě pochopí, že to co právě hraje je mix od Bon Jovi - Its my live :-).

Cestou poprvé nahazuje ultra těžké a ultra levné nepromoky (ponča, pořizovací cena 5 dolarů) co jsme koupili při půjčování motorek a jako správní machři (odkoukáno od místních) hážeme přední část ponča před čumák a světlo motorky, aby jsme měli nohy v suchu. Na pohled to musí vypadat velmi zábavně, ale vážně to funguje. Časem ještě zjistíme, že je dobré zvednout nohy ze stupaček nad motor (kde mají asi z těchto důvodů udělaný malý padací rám nad motorem) a může lít jak chce, ale my jsme v suchu.

Štěstí stálo při nás a sice za deště, ale přece jsme to dali až k národnímu parku, kde máme na dva dny zamluvené ubytování (jen mezi námi za dva dny v chatce se sprchou a obří postelí chtějí dohromady asi 250 Kč :-).

Paní domácí nám uvařila bezva večeři a ještě k tomu nám pan domácí dal ochutnat trochu domácí pálenky (celkem dobrá jen na můj vkus trochu slabá tipl bych, že měla tak 30 stupňů). Což mě napadá otázka alkoholu u Vietnamců. Vietnamci celkem dost pijí, moc jsem tomu nevěřil, ale když jsem na vlastní oči viděl jak si partička 4 místních sedla k flašce pálenky a než jsme dojedli byla pryč mě dost překvapila.

PS: Mají tu zajímavou autobusovou dopravu, když někdo stojí u cesty a projíždí autobus, tak autobus přibrzdí otevřou se dveře (pokud již nejsou) a někdo z autobusu něco zařve (asi ve stylu hej jedeme tam a tam jedeš s námi?) a ten buď nastoupí nebo mávne rukou a autobus pokračuje bez zastavení :-).

PS2: Doporučuji jíst u stánku nebo bister u silnice, kde je hodně místních lidí. Je to za pusu a většinou je to vážně gurmánský zážitek.

Pondělí 19. listopadu

Na to, že jsme šli spát včera snad kolem 9, tak ten kohout nebo kohouti co začali kokrhat kolem páté ráno bych nejradši nahnal na pánvičku :-). Ale zase až tak moc se nestalo, protože budíček byl v plánu na 5:30, aby jsme se co nejdříve dostali do parku „Cat Tien“.

Snídaně u rodinky co nám to tu pronajímá a už valíme na přívoz, který nás za pár minut a možná pár minut před smrtí motoru převáží na druhou stranu řeky, která odděluje park od „civilizace“.

Procházíme kolem tlupy pracovníků co se modlí nebo možná poslouchají denní zprávy od uvaděče a za chvíli stojíme před velkou budovou "Tourist center".

S úsměvem vcházíme dovnitř, aby jsme bez něj o pár minut později vyšli ven. Původní plán byl půjčit dvě kola a projet odlehlejší místa parku na kole a zbytek dojít pěšky. Paní za pultem nám říká, že kola nepůjčí, protože je prý moc "dry", ale že můžeme jet autem, ale za místo v autě každý zaplatí 500 Kč a k tomu za řidiče ještě navíc každý 400 Kč. Takže suma sumárum necelé dva tisíce a to se nám v zemi kde za poslední 4 dny jíme a spíme a ještě jsme neutratili ani 1500 Kč nám prostě přijde jako past na turisty. Takže nakonec vítězí menší okruh pěšky po svých.

Pan domácí nám dal každému pár ponožek proti pijavicím „Leach socks“ a k tomu nějakou majdu na boty a ponožky se slovy: "Pijavicích to smrdí, nepolezou na vás".

Po chvilce trajdání v parku zjišťuji, že na botách a ponožkách mám tak 15 výstavních kousků co se mi snaží dostat na kůži. Po tomto zjištění se poprvé pořádně podívám na zem a k mému překvapení zjišťuji, že jsou všude a prd jim ta majda smrdí spíš naopak.

Sundám co se dá, ale stejně podle pocitu štípání přemýšlím kolik mršet se dostalo dovnitř a k mému odpolednímu radostnému zjištění se počet ustálil na 7 kouscích pouze na levé noze. Ale i tak je trochu lituji, protože ani jedna to nepřežila. Když jsem sundal boty a ponožky v naší chatce všechny byli rozmačkané.

Ale zpět k parku ten je nádherný, pro mě až moc tropický (nesnesitelné vedro a vlhkost). Potkali jsme tolik různých druhů zvířat od motýlů, ptáků, krabů, opic, komárů, ... :-).

Bohužel během cesty kvůli pijavivích a jiné havěti si člověk nemůže na chvíli sednout a odpočinout se, tak po nějakých 16 kilometrů jsme dorazili celkem dosti vyřízení zpět. Na začátku parku je i hotel s restaurací, kdo by měl zájem relaxovat ve velkém stylu.

Díky tomu, že jsme dorazili celkem brzo, tak nás asi syn majitele vzal na projížďku kolem parku na lodi, protože nejet ve Vietnamu na lodi by bylo jako si třeba u nás nedat pivko :-). (cena už tak příjemná nebyla 500 Kč).

Úterý 20. listopadu

Dneska jsme si dali pěkně na čas a odjezd je až kolem jedenácté. Pro ty kdo by chtěli navštívit „Cat Tien“ park a chtěli přespat, můžeme vřele doporučit naše ubytování v „Forest Side Homestay“ za dvě noci s komplet jídlem pitím jsme tam nechaly v přepočtu 690 Kč.

Dneska máme v plánu směr Dalat a cestou se stavit na vodopád „Thác Dambri“. Nechápu Vietnamce jak to dělají, že celý den buď jezdí nebo sedí na skůtrech, protože stačí hoďka na skůtru a musím z něj pryč jak mě bolí zadek :-). Cestou potkáváme na silnicích místní co suší kávu je to super pohled co u nás jen tak člověk neuvidí.

Pořád mě udivuje co vše se dá na skůtru odvést. Občas člověk vidí rodinku po 4 členech na jednom skůtru nebo pán co veze tři velké plynové láhve nebo další co má na zadní částí obří klec, atd.. Člověk to prostě musí vidět, aby uvěřil co vše tyhle malé stroje zvládají.

Také je super potkávat spací autobusy, kterých jsme dneska potkali nespočet. Jinak doprava je o něco lepší jak ve městě, ale prostě jak jsem psal. Skoro žádná pravidla a hlavně koukat před sebe a být připravený rychle brzdit.

Z plánovaného vodopádu se vyklube zábavní park, kde jsme skoro jediní návštěvníci :-), ale stálo to za to. Cesta k vodopádu byla přes horskou dráhu co si člověk sám řídil! Jen přede mnou jela Ivka a natáčela a já ji bohužel pořád doháněl, takže jsem nemohl zkusit to pořádně pustit, ale i tak to bylo super.

Vodopády byli dva, první byl menší zato druhý měl kolem 90 metrů a myslím, že by mohl dobře soupeřit s Peričnikem ve Slovinsku.

Park byl velmi uklizený a udržovaný, což mě na první pohled dost překvapilo, protože Vietnam je hodně špinavé místo. Třeba v "restauraci" to funguje tak, že co nepotřebuješ hážeš na zem no tedy oni házejí na zem.

Přes booking jsme si zamluvili další ubytování v městě „Bao Loc“. Po příjezdu jsme měli krapet problém s jazykovou bariérou a vysvětlit, že máme rezervované bydlení zde byl trochu oříšek, ale nakonec to vyšlo.

Večer jsme ještě skočili na večeři a dali si něco domácího, což nám museli nejdřív ukázat jak se vlastně jí. Strašně rádi tu dělají „hot pot“ (sám si člověk vaří polévku) nebo „hot gril“. Nebylo to špatné, ale bohužel část masa byl asi žaludek z prasete a to moc nemusím.

Asi poprvé se nám stalo, že nás natáhly za jídlo. Paní vytáhla papír napsala tam snad 10 řádků s různými ceny a výsledek byl necelých 300 Kč. Což pro nás není moc, ale když to člověk srovná s tím, že normálně za jídlo platí tak do 50-100 Kč, tak tohle bylo hodně. Bohužel z těch řádků nešlo vůbec zjistit co je za co, proto jsme radši zaplatili a odešli než se s nimi hádat (paní uměla anglicky, ale i tak nám nechtěla říct co jednotlivé položky znamenají).

A jaké bylo další překvapení, když jsme došli na pokoj a zjistili, že nám někdo prošel batohy. Pláštěnky na nich byli více nasazené než při odchodu, takže se v tom musel někdo vrtat. Ale prý je to tu normální, takže sebou radši vždy bereme důležité věci.

Středa 21. listopadu

Cestou jsme zastavili u paní se stánkem, která nám udělala vajíčka na snídani. Je zde super domluva. Někdo umí anglicky aspoň trochu (recepční na hotelech většinou), někdo perfektně (většinou universitní studenti nebo profesoři), ale ve většině případů anglicky neumí vůbec což, ale vůbec nevadí během konverzace. Stačí ukázat tohle by se nám líbilo nebo popřípadě použít Google Translator je velká úleva při cestování.

Dneska před sebou máme něco přes 100 km což u nás by člověk dal za hodinu a něco a tady jsme to jeli kolem 4-5 hodin :-).

Kolem oběda většinou od 11:00 – 13:00 mají místní "nap time" tzn. že se všichni zastaví posedají nebo polehají do hamak (které má každý kavárna) a dávají si oraz nebo pokud jich je více mastí karty. Také jsme si to vyzkoušeli a je to super zvyk taky by se u nás mohl zavést :-).

Jakš takž se nám podařilo vyjet z "měst" a konečně jsme ve Vietnamu, který jsem si představoval. Všude kolem silnice je kopcovitá krajina pokrytá políčky s kávou a ovocem. K tomu se všude suší na slunci káva.

Pořád máme problém rozeznávat začátky a konce měst nebo vesnic. Protože čas od času vidíme ceduli se začátkem města a občas i ceduli s koncem, ale to stejně nic nemění, protože kolem silnice jsou všude různé stánky a baráčky. Takže si člověk přijde, že jede v jednom velkém městě.

Stavíme u vodopádu „Elephant“, další turistická atrakce, protože sotva k ní přijedeme vidíme kolik cizinců co jsme neviděli od příletu do Vietnamu. Na vodopádu byla nejlepší cesta k němu, která vedla přes mokré balvany, kde i s mými high tech botami do hor mi podrážka jezdila jak na ledu :-). Vedle vodopádu mají i obří buddhistický chrám.

Zbytek světla jsme strávili na cestě do Dalatu, kde máme booklé spaní na další dva dny. Čas a světlo nás tlačí tak nezastavuje kvůli focení což mě teď dost mrzí, protože takový nádherný západ slunce budu mít ještě hodně dlouho v hlavě a myslím, že by to byla top fotka z cesty, tak snad ještě bude další příležitost (nebyla :-)).

Do Dalatu přijíždíme dávno za tmy. Jelikož Ivka nemá ráda jízdu potmě tak jsem se ujal prvního místa s navigací (mám ve sluchátkách navigaci) k tomu sleduji Ivku v zrcátku a v tom se podívám před sebe a Vietnamský pár se rozhodl, že se otočí ve středu silnice na skůtru (nic nenormálního tu). Situace se měla asi tak, že mrknu do zrcátka zda mám Ivku za sebou, mrknu před sebe a už drtím brzdy a doufám, že to vyjde. Skůtr jde do levotočivého smyku. Jak největší frajer to k nim bokem dobrzdím a na pozdrav pokývnu hlavou, do toho kopnu jedničku a myškou je objedu :-). Doteď nezapomenu na ty jejich vytřeštěné výrazy :-). Bohužel je pravda, že většinu nehod zde zaviní cizinci, což se mi teď málem potvrdilo, díky moji nepozornosti.

Naštěstí se nikomu nic nestalo a mi za pár dalších minut stály u našeho Hostelu, kde máme zamluvené spaní na následující dva dny i se snídaní za 400 Kč.

Čtvrtek 22. listopadu

Dnešní den je v plánu projít co možná nejvíce z Dalatu. Měl jsem z toho trochu obavy, protože v představě, že Dalat je trochu jiné HCM se mi začal navalovat kufr. Protože HCM je hlučné, smradlavé a špinavé město. O Dalatu se přezdívá, že jsou to vietnamské Benátky a k mému překvapení to byla pravda.

Velikostně takové menší Brno, které se nám podařilo část projít pěšky a měli jsme možnost vidět nablískané "milionářské" čtvrti až po slumy, kde podle výrazů místních turisté moc nepáchnou.

První zastávka byl "Crazy House", který nejde označit ani jako dům, protože je tvořen z několika domovních bloků, kde každý má svůj osobitý styl (co se nám podařilo rozklíčovat tak tam byli prvky mladé mořské víly, mrazíka, ... ). Jednotlivé části jsou propojené různými chodbičkami, kde se místní umělci hodně vydováděli.

Pro hudebně nadané nebo nenadané tu měli v mořské části karaoke jeviště. Což mě napadá Vietnamci milují karaoke. Stačí dojet do města a po chvilce se vždy vyloupne nějaký karaoke klub.

Další zastávka byla lanovka, která nás vyvezla do buddhistického klášteru, který stojí za to vidět! Nebo pokud je někdo fanda bonsají, tak tohle je to pravé místo, protože tak hezkých exemplářů na jednom místě jsem ještě neviděl.

Hned vedle kláštera je obří jezero kam jsme se chtěli též podívat, ale jelikož jsme již dlouho dobu měli hlad zastavili jsme se v místní restauraci, kde mě hned z fleku nasrala obsluha. Víte co člověk je od nás zvyklý přijít do restaurace, usadit se, obsluha mu donese lístek a nechá ho si v klidu vybrat. Tady nás paní sotva nenechala sednout už nám pod nos strčila lístek a hned co chceme. K tomu musela Ivka na záchod tak tam sedím sám nade mnou stojí jak socha svobody paní co vypadá jak by jí uletěli včely. Tak se na ni podívám a říkám, že si objednáme až dorazí přítelkyně. Ta na mě chvíli vejrá a k tomu zavolá dalšího z obsluhy, tak mu říkám to stejné. Ten na mě také vejrá a zavolá třetího. No a teď ta scéna já sedím oni tři nade mnou jak sochy svobody a pořád do mě rejpají co si dám. Asi 5x jsem se jim snažil vysvětlit, že až přijde Ivka. Oni začali zvedat hlas já na oplátku taky. Nakonec jsem jim rukama nohama nakreslil, že až se vrátí Ivka, tak si objednáme a v tu ráno se všichni rozutekli pryč.

Jako druhá věc do pomyslné rakve byli ceny. Donesli nám anglické menu a za každé jídlo chtěli pálku jak prase. Tak jsme si dali to nejlevnější co tam měli a i za to v přepočtu chtěli něco kolem 220 Kč (což je ve Vietnamu fakt hodně). Najedli jsme se a chtěli jsme platit, tak zavoláme jednoho z místních a ukážeme peníze. On pochopí a za chvíli přiběhne s účtem a na něm 140 Kč. No prostě hajzlící pro turisty mají jiné ceny, naštěstí ten u kterého jsme platili použil cenu z místního menu.

Po klášteru hurá domů a do stejné restaurace jak jsme byli včera, kde nás jídlo ani dnes nezklamalo. Zkusili jsme i místní "pálenku", kterou neprodávají po panácích jak u nás. Ale rovnou vám donesou asi 200 ml džbánek, který je ponořen v teplé vodě, která je v druhém větším džbánku. Má to asi 20-30%. Jeden džbánek dá tak 11-12 panáků a chtějí za něj 24 Kč :-). Když jsem viděl tu cenu tak jsem pochopil, proč Vietnamci tak pijí :-).

PS: Cestou lanovkou do kláštera jsme jeli s holčinou co je na cestě už 8 měsíců :-) a cestou zpět lanovkou zase klučinu z Anglie co je na cestě už 5 měsíců. No možná je na čase taky vyrazit na něco delšího.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE