Wales 2022

Už od rána jsem jak na trní. Nakonec se přiblíží jedna hodina odpoledne a já vyrážím. Tuhle dobu volím záměrně abych se vyhnul alespoň jedné dopravní špičce, té v 5pm. Tu první mezi 2pm a 3pm si užiju tak jako tak, otázka pouze je kde. Dávám na místo sedadla spolujezdce minimalisticky sbalený batoh, startuju, za jedna  a opouštím parkoviště.

Nabírám směr Ossett abych se dostal z města. Pak si to zamířím na Wakefield, ale těsně před městem, na kruhovém objezdu, volím třetí výjezd a stáčím to na M1 jih, směrem na Sheffield. Nastavuji dálniční tempo 70 mil za hodinu a zjišťuji, že můj tachometr je dost velký optimista (už asi od 50ti mil v hodině). Srovnávám si rychlost podle GPS a tachometr mi v tu chvíli ukazuje 80 mil za hodinu. Ze začátku poctivě dodržuju rychlostní limity, nic se mi tu nikde platit nechce, protože pokuty nejsou uplně nejlevnější. Postupně se otrkávám a jedu lehce nad limit. Jen u kamer se striktně držím na limitu, spíš lehce pod.

Po dvaceti mílích vidím ceduli vyzívající řidiče ke snížení rychlosti na 60 mil kvůli emisím. Vždycky mě ta cedule rozesměje. Tím spíš, že po levé straně je elektrárna na biomasu. Nicméně jedu s davem a držím stále stejnou rychlost. Sheffield je za mnou. Pokračuju pořád po M1 dál a postupně míjím sjezdy na Mansfield a Nottingham, které mám po své levé ruce. Když míjím Donnington Park, měním M1 za A42. Je tu dost nadjezdů, podjezdů, objezdů, nejspíš i zájezdů, ale vše trefuji spávně a do Birminghamu už mi zbývá jen okolo 40ti mil. Zhruba na půli této vzdálenosti se A42 z ničeho nic změní na M42. 

Tyhle nucený přesuny po dálnici nesnáším. Člověk jen drží plnej a kouká, aby ho někdo netrefil. Prostě nuda. Na příjezdu k Birminghamu doprava houstne a zpomaluje se. Nepomáhá tomu ani zvětšený počet jízdních pruhů. Dochází k nevyhnutelnému a všechno se začíná sunout rychlostí chůze a někdy ani to ne. Chytám dělící čáru mězi dvěmi nejrychlejšími pruhy a s opatrností jedu vpřed. Nechci aby mě někdo ať už úmyslně nebo omylem zamknul a dovolená mi skončila ještě dřív než začala. "Plechovkáři" jsou tu ale k motorkářům vesměs velice tolerantní a zdvořilí. Většina z nich, pokud má prostor a čas, bez problému uhýbá. I tak ovšem nabírám zpoždění. V několika místech si dávám větší pozor, protože se tu dálnice rozdvojuje a nerad bych ve výsledku dojel do Londýna. Birmingham je úsměšně za mnou.

Po několika mílích sjíždím z dálnice kvůli tankování. Cenu neřeším, všude je to teď vesměs stejné, tedy okolo £1,95, a na pár pencích mi nesejde. Vracím se zpět na M42 a pokračuju směr Bristol. Po pár minutách je tu první déšť. Jeho pozvolný příchod zaznamenávám pouze zvukem dopadu kapek na helmu. Postupně ale zesiluje, až jedu v regulérním dešti. Ten se mne drží asi až 20 mil před Bristol, kde utichá. Kombinéza mě podržela a tak stále sedím v suchu. Z M42 Najíždím na M5, která mě doveze až do Bristolu. 

Před Bristolem ještě měním M5 za M4, abych na dalším sjezdu odbočil na M32, která mně nasměruje do centra. V Bristolu doprava opět zhoustne. Oproti plánu a předpokladu, přijíždím o zhruba půl hodiny dýl a chytám místní špičku. Zbývají mi poslední 2 míle přes město a tak nikam nespěchám, abych náhodou špatně neodbočil. Poznávám most, který nám Martin ukazoval loni, poznávám i silnici po které jsme šli. Kdybych se jí držel, dojel bych k hotelu Arnos Manor, kde jsme minulý rok byli ubytovaní za £62 na noc, ale dnes spím u Martina na gauči a tak odbočuji do prava. Sjíždím z hlavní silnice do malých kopcovitých uliček. Stojím z kopce, rozjezd na křižovatce do prava a do kopce. Navíc v protisměru jsou zaparkovaná auta. Tohle fakt nesnáším. Za další dvě odbočky jsem na cílové ulici a už parkuju Ducati zadním kolem k obrubníku. 

S Martinem se jen domluvíme, že zajdem na pivko, koupit něco k večeři a na snídani, a že kouknem na plán cesty a dohodnem se, co a jak. Nakonec se rozhodujeme jet první část po dálnici a přidáváme další tři průjezdné body. Spát jdeme až o půlnocí. To je naposledy, co na tripu ponocuju.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE