Wales 2022

Ráno nemůžu dospat. V 8am, podle plánu odjezdu, otírám motorku od vody z nočního deště. A pak znovu a znovu a znovu, až konečně o půl hodiny a šest přeháněk později sundává z motorky plachtu i Martin. Má pod ní Yamahu Virago 535 z roku 96 v téměř originálním stavu. Veškeré opravy řeší za pomoci sice ne nových, ale originálních dílů. Pouze držák telefonu a ukazatel stavu baterie naznačují lehký zásah do původního stavu. Chrom má sice v některých částech to nejlepší již za sebou, ale ta čeveno-krémová kombinace je úchvatná. Až se katalizátor odebere do věčných lovišť, jsou v plánu místo origo výfuků holé trubky. Zatím ale vše slouží jak má. Martin mě ještě varuje, že má špatně seřízený jeden karburátor a tak mu to na dvojku při konstantní rychlosti střílí z výfuku. Ok, já s tím problém nemám. Parametry mají oba stroje velice podobné, jen jsou to jiné typy. I když já té mé, ze srandy říkám "sportovní chopper". Zní to velice podobně, pod zadkem se mi v nízkých otáčkách dost klepe a nějak extra mne nenutí k rychlé jízdě. Myslím, že to bude skvělý výlet. Martin nastartuje Virago a to si krásně potichounku bublá. Když nastartuju já Ducati, musíme se spolu přestat bavit. Alespoň než vypnu sytič, přes rámus z výfuků neni nic slyšet.

Martin to tu zná, tak se dohodnem, že přes Bristol pojede první a vyvede nás ven. Tahle formace nám však zbyde na většinu naší cesty. Martin po celou cestu určuje přesně takové tempo co mi vyhovuje, nějak extra se neloudáme, ale taky nejedeme žádnou pilu. Jen občas bych během výletu jel trošku rychleji. Prokličkujeme pár úzkých uliček a jsme na hlavní. Rychle natankovat a udělat první foto. Najíždíme na M4, která nás vyvede z města a přes Prince of Wales bridge směr Wales. Na mostě přes ústí řeky Severn do moře Martin zpomaluje abych si užil výhled. Narozdíl od něho tu jedu poprvé. Je to úžasný pohled, je vidět na obě strany hodně do dálky. Musím sice dávat větší pozor, protože provoz je tu hustčí, nicméně most má délku přes 5 kilometrů, takže mám poměrně dost času, si výhled užít. Za mostem zatáhnu za heft a rozvášním poníky pod sedlem, abych Ducati trochu provětral. Netrvá to dlouho a opět zvolňuji a pouštím Martina zpět před sebe. Stále se držíme na M4, objíždíme Newport a po chvíli i Cardiff, kde následně sjíždíme z dálnice pouze na silnici pro motorová vozidla. Ve výsledku se toho pro nás moc nemění. Pořád stejná rychlost, jen jízdních pruhů ubylo. I tak jsou zde dva v každém směru. Po čtyřech mílích, ale opouštíme i tu a sjíždíme na obyčejnou silnici, která nás dovede až do Berry. Chvíli kličkujeme městem, abych zjistil, že nemáme přesně nastavenou navigaci. Zastavujeme a volíme správný cíl. Ani ne do pěti minut jsme u Berry Island Beach, kde zastavujeme na kafe a první pauzu na toaletu. Dělám fotku, užívám výhled. Pěkné to tu je, ale dokázal bych to asi oželet.

Půlhodinka pryč a je zase čas vyrazit. Z Berry se snažíme držet co nejvíce u pobřeží i když by to šlo ještě více. Musíme najít kompromis mezi tím co bychom chtěli a co musíme. A tím je dodržet určitý časový harmonogram, abychom dnes vůbec stihli dojet na hotel. Vyrážíme po A4226, kterou po několika mílích měníme za B4265. Kromě jinýho čísla silnice se žádná jiná změna nekoná. Kolem Cardiffského letiště, několika menších měst a blížíme se k Bridgend, trochu většímu městu asi 20 mil od Cardiffu. Město míjíme z jihu a zanedlouho projíždíme přes Pyle, ze kterého nás A48 přivede na dálnici M4. Po té se přes Port Talbot, Briton Ferry a Port Tennant dostáváme až do Swansea. Zde máme v plánu dotankovat a hlavně poobědvat.

Jak už bývá ve městech zvykem, doprava houstne a razantně se zpomaluje. Využíváme uličky mezi autama a kde to jde, suneme se vpřed. První na řadě je tankování u Sainsbury. Ještě než zajedem ke stojanům, kontroluji, zda mají otevřenou restauraci, ušetřilo by nám to starost s hledáním něčeho ve městě. Bohužel. Tady mají zavřeno. Využívám alespoň toalety. Na benzince Martin tankuje asi o 4 deci benzínu míň než já. Stane se z toho taková malá tradice po celý výlet. Ani jednou nemusel tankovat míň než já a zároveň rozdíl nikdy nebyl větší než právě ty 4 deci. Nejdříve se snažíme na navigaci najít nějakou restauraci, ale nakonec se rozhodeme vyrazit a až uvidíme něco cestou, tak zastavit. Jediný co, tak nechci mexickou kuchyni. Nakonec zastavujeme už po necelé míli v Turkish Kitchen. Hodně tomu napomohly semafory práce na silnici a shodou okolností podélné parkovací místo před restaurací, kam by se auto nevešlo a tak bylo volné. Parkování je na hodinu zdarma. Objednávám si kuřecí kebab s pita chlebem za £13, což je tady v normální restauraci průměrná cena. Sedíme venku, abychom nemuseli zamykat motorky. Mezi tím, co si objednává Martin, nám přinesou čaj na účet podniku. Je to turecká tradice. Musím říct, že lepší kebab jsem v životě neměl. A ani jsem ho celý nesnědl jaká to byla porce.

S plnýma pupkama vyrážíme dál. Necháme se po čtyřproudé A483 vyvést ze Swansea a hned za městem odbočujeme na A484 a míříme směr západ. Čekají nás 4 míle než ve městě Loughor, pod hradem Loughor najedeme na most přes řeku Loughor. Koukám, že se jmény si angličani hlavu nedělaj. Stále se držíme na A484, střídavě projíždímě přírodou a Waleskými městy. Čas od času na nás spadne z nebe pár kapek deště. Naštěstí nic velkýho. Za Burry Port se silnice stáčí na sever do Carmathen. Waleská příroda je úchvatná. Pořád je na co koukat, tedy krom sledování silnice. V Carmathenu najíždíme na A40 a chvíli si užíváme dva jízdní pruhy v jednom směru. Zároveň začínáme ujíždět před deštěm. Bohužel neúspěšně. Proto zastavujeme na nejbližší benzince a čekáme, než se to přežene. Dneska už bychom na žádný velký déšť narazit neměli. Zpátky do sedla a po A477 až do Kilgetty, kde se uhneme na A478. Ta nás po pár mílích dovede až do Tenby, do malého přímořského mestečka. Motorky parkujeme v ulici s rodinnými hotýlky nad mořem, nad pláží, nad promenádou. Je odtud krásně vidět na St. Catherine´s Island s pevností Palmerston z 19. století. Martin už tu dříve byl a tak říká, že ostrov je za odlivu dostupný "suchou nohou" a v minulosti pevnost chvíli fungovala jako malá zoologická zahrada nějakého "pracháče". Vyrážíme do historického centra k přístavu a hlavně na kafe. To si dáváme v restauraci s výhledem na přístav a barevně natřené domky, které ho lemují. Ještě před odchodem zpět k motorkám si v Simply Seafoods kupujeme cockles, malé sirové mušle zalité buď vinegarem nebo nějakou majonézou, podle toho, na co má člověk chuť. Prý místní specialitka. Před odjezem, než se Martin připraví, přemýšlím, že mi tahle přímořská část města hodně připomíná Folkestone (město asi 10 mil vedle Doveru, kde jsme byli minulý rok).

Když jsme konečně oba ready, propleteme se pomalu městem a po B4318 vyrážíme dále na západ. Nejdříve jedeme převážně přírodou, až míjíme Sageston a Milton, za kterými odbočuje doleva na A4074 do Pembroke. Z Pembroke už je to jen okolo 7 mil, takže zhruba 15 minut. Z města vyjíždíme po B4319. Na té se však držíme snad pouze míli a odbočujeme na silnici, která nemá ani číslo. Vlastně nemá ani dva regulérní pruhy. Na motorkách nám to nijak zvlášť nevadí, dokonce i vyhýbání se s protijedoucími auty je bezproblémové. Celá cesta vede přírodou, jen tu a tam mineme osamělé stavení nebo shluk několika domků. Ještě jednou změníme číslo silnice s jinou "noname" skoro polní cestou, abychom se opět vynořili na B4319. Někdy by mě zajímalo jak tady ty silnice značí, jestli to má smysl, nebo tam napíšou co je napadne. Už jen přejedeme menší kopec a vynořuje se před námi moře a náš cíl pláž Freshwater West. Po pravé straně je parkoviště s kamenným podkladem a hlavně toalety, které pokaždé příjdou vhod. Zaparkujeme a namíříme si to na vyvýšenou část pláže pokrytou kamením. Takový malý poutní místo mnoha "Potterheadů", skutečný hrob fiktivního skřítka z filmů. Cvaknem pár fotek a po pláži se vracíme ke strojům. Ještě manželce seberu kamínek a mušli na památku. Mimochodem kvůli téhle zastávce se mnou den nemluvila a na talíři jí budu mít ještě hodně dlouho. Stejně jako ona tu čokoládu, co mi před pěti lety snědla. 

Vystřídáme se na již zmíněných toaletách a při kontrole počasí se rozhodnem, že dál pojedeme bez nepromoků. To znamená, že Martin bez kalhot a já bez potahu na batoh. Při kontrole hodin zjišťujeme, že jsme poměrně dost pozadu oproti plánu a rozhodneme se cestu zkrátit o průjezd St. Davids a namíříme si to rovnou na Fishguard. I tak nám to zabere ještě zhruba hodinu a stále nebudeme v cíli dnešní etapy. Nevracíme se hned po stejné trase, ale pokračujeme dál cestou, kterou jsme přijeli. Po asi půl míli odbočujeme vpravo na B4320. Po té jedeme přidližně dvě míle, než odbočíme zpět na silnici, kterou jsme přijeli a po které dojedem zpět do Pembroke. Dále do Pembroke Dock, přes most a po A470 do města Johnston. Odtud do Haverfordwest, kde najíždíme na A40. (Dvouciferný označení silnic mám rád. Po těch se dá krásně uhánět. Ješte tak "třícíferný áčko", ty jsou taky na pohodu, jakmile se však značení změní na "čtyřciferný béčko", začíná to být občas už pro enduro.) Na výjezdu z Haverfordwest začíná pršet. Nic silnýho, jen takový mrňkání, ale silnice je mokrá a od kol docela stříká. Jo jo, britský počasí. Evidentně to nebaví ani Martina a tak nasazuje svižnější tempo. Dokonce tak svižný, že se v tom mokru a pro mne ne zrovna excelentní viditelnosti, při jízdě jako druhý, rozhodne předjíždět nějaké SUV. Byl jsem docela překvapen, ale co, držím se Martina. Až doma, po celém našem tripu zjišťuji, že to bylo zároveň místo, kde jsme dosáhli nejvyšší rychlosti vůbec a to 148km/h. To bylo kousek před Fishguard, chvili před tím, než jsme ten den podruhé stavěli kvůli tankování. Čistě jen proto, abychom se tím druhý den nemuseli zatěžovat a v mohli klidu vyrazit. Zároveň to byl poslední bod na navigaci. Dohodnem se, že posledních 10 mil pojedu první, ať nemusíme zapínat navigaci zase oba.

Najíždíme zpět na A487 a zároveň v podstatě vjíždíme do města Fishguard. Těch pět domků předtím nepočítám. Fishguard je malé pobřežní městečko s historií sahající až do desátého století. Původně jsem chtěl přespat právě tady, ale ani na Booking.com ani na Hotels.com nebo Airbnb jsme nenašli ubytování, co by odpovídalo našim požadavkům a ceně. Proplétáme se městem, až se pod námi pod kopcem vynořuje zátoka a Fishguard Harbour. Je vidět kopec na druhé straně. Stále klesáme a užíváme výhledy. Tohle je jeden z těch důvodů, proč jsem chtěl přespat tady. Pod kopcem zahýbáme doleva, přejíždíme přes úzký kamenný most. Za mostem opět doleva a do uliček sotva na jedno auto. Začínáme stoupat na kopec, který jsme viděli z druhé strany zátoky. Silnice je ze strany k moři lemována klasickou anglickou zdí, která je kolem silnic velice často. Ostrá pravá, rovinka, druhá ostrá pravá a Fishguard necháváme za sebou. Ještě jedna ostřejší doleva a silnice se narovnává. Teď už to máme po A487 až do cíle. Od toho nás dělí posledních 9 mil dnešní cesty. A asi by to nebyla Anglie, aby nezačalo pršet. Projíždíme skrz Newport, pár posledních rovinek a zatáček, dvě míle, jedna míle a už je vidět náš hotel. Hned za mostem odbočujeme vlevo na parkoviště Salutation Inn.

Do cíle jsme dorazili o půl sedmé večer. Doufal jsem, že tu budeme dřív. Zaparkujeme a při pohledu na Martina propukám v smích. Od kolen dolu je totálně mokrý. Ten výsměch se mi teda na druhý den krutě vymstí. Zárověň mi Martin oznamuje, že v takovýmhle počasí se za mnou nedá jet, že můj blatníček nad zadním kolem je snad jen na okrasu a voda odemne lítá uplně všude. Jdeme udělat check-in. Pokoj nás stál £82, bohužel už si nepamatuju jestli včetně snídaně nebo jestli jsme za ni připláceli. Personál je velice příjemný (hlavně v kontextu toho, jak jsme po příjedu vypadali) a dokonce jsem se domluvili na dřívější snídani na druhý den, než obvykle dělají. Rychlá sprcha, převlíknout a na večeři. Objednávám si Salutation Burger za £13 a k tomu cider. Ty vypiju celkem dva a mám dost. Myslel jsem si, že první den byl docela náročný, jenže...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE