Rychlovýlet s Myšákem střední a východní Evropou

Den 3

Budíček v 7, na snídani už je dost lidí, i další motorkáři. Snídaně výborná. Ještě musím pořešit jednu věc. Jedu v nových motobotách a tlačí mě kloub u malíku na pravé noze. Je to už dost bolestivé. Jdu do mašiny, kde mám cestovní lékárničku. Chtěl bych vidět to pako, které schvalovalo obsah. Vymyslel si kdejakou kravinu, ale náplast tam není. Jenom obinadlo, ale na zaškrcení krvácení to zatím není, je to jenom odřenina a puchejř. Jdu do recepce, recepční náplast nemá (kocoura se ani neptám), posílá mě do kuchyně. Vpadnu tam lítačkama jak do saloonu, bohužel lítačky mi to při zpětném pohybu vrátí do malíku na ruce, takže si řeknu rovnou o náplasti dvě. Kuchařka nejdřív nechápe, pak částečně ano. Přinese mi dvě náplasti, jejichž účinná plocha je asi 2x5 mm. Co to jako je? Ale už neotravuju, obě náplasti použiju na nohu, ruka si poradí sama.

Vyrážím do města. Ve zkratce, město hezké, pevnost hezká, vojenské muzeum v rekonstrukci a zavřené. To zamrzelo. Vrátím se do hotelu, zabalit, naházet všechno na mašinu. Včera jsem si na dnešek naplánoval tři cíle. Dojet do Chustu, na Koločavu a všechno přežít.

Jedu směr Ukrajina a přemýšlím, jaký přechod zvolím. Buď se můžu vrátit do Maďarska a přejet na Ukrajinu z něj, buď přes Záhony nebo Luzsanky. Obojí je zajížďka a další hranice k tomu. Navíc, Záhony je velký přechod plný kamionů. Nebo zůstat v Rumunsku a přes Satu Mare jet přes Dyakovo. Volím tuhle variantu. Jedu pěknou silnicí, cestou se ještě zastavím u kláštera Scarisoara a ve městě Carei v Lidlu nakupuju zásoby. Už začíná zase vedro, tak jedu co nejrychleji na přechod. Celkem mi ubývá palivo a chci ho vzít ještě před hranicemi. Nevezmu, 50 km nepotkám benzínku. Tak holt až na Ukrajině, ale nemám hřivny, uvidíme, jestli budou fungovat karty.

Ukrajina ve válečném stavu má istá kultúrná špecifiká, které se týkají i hranic. Nemám srovnání, ale vypadá to asi takhle. Začíná to vojákem u první závory, který kontroluje pas a dostávám malý lísteček. Tenhle lísteček potom dávám na dalších štacích na hranicích. Je to na motorce docela problém, furt ho dávám do kapsy a zase ven, za chvíli je to cár. U celníků musím pootvírat všechny kufry, zase další kontroly pasu. Jednou se musím vrátit, protože jsem přejel okénko, kde jsem se měl také zastavit. Celkem má hraniční kontrola 5 fází, ta pátá je vojanda na konci, která mi lísteček-cár bere, zvedá mi bránu a přeje šťastnou cestu. Uf, tak to mám za sebou. Oproti informacím na webu, které říkaly, že budou chtít vidět speciální cestovní pojištění (které kryje válečná rizika a běžné cestovní pojištění na UA neplatí), nikdo ho vidět nechtěl. Jenom pas a doklady k motorce. Na první benzínce zkouším, jak funguje zásobování a bankovní služby. Oboje bez chyby, karta funguje a mám plnou nádrž. Při troše štěstí bych na Ukrajině už nemusel tankovat. Při spotřebě kolem 5 litrů mám dojezd cca 400 kilometrů. V praxi to vypadá tak, že když ujedu 300 km, začínám koukat, kde je benzínka. Když ji do 350 km nenajdu, začnu panikařit. To pomáhá a zatím jsem na suchu nikdy nezůstal.

Vyrážím směr Velka Kopana a Chust. Co se týká silnic, je to jak vjet do pozdního středověku. Spousta děr a občas to vypadá jako slalom. Naštěstí mám pohodlnou motorku se solidními zdvihy. Na ukrajinských silnicích odvádějí telelever a paralever výbornou práci. Opouštím Chust a jedu do hor. Cesta se pořád zhoršuje, asfalt mizí a hlavně nastupuje bláto. Co taky čekat, několik minulých dní tu lilo. Navigace mi ukazuje asi 12 kilometrů do Koločavy, když v jednom úseku jedu krokem a vletím do bláta. V něm je nějaká překážka, neustojím to a s motorkou si lehám v nulově rychlosti na bok. Nestalo se nic, opřela se o padák. Slézám a zádama ji stavím do vzpřímené polohy. Zběžně kontroluju, nestalo se opravdu nic, padák je jediné, co se dotklo země. Nahazuju mašinu, vycouvám z bláta a objížďkou jedu dál. Asi po kilometru se komedie opakuje, mašina si opět lehá cca 60 stupňů na pravobok. Škody opět nulové, ale mě to už přestává bavit. Mašinu postavím, ale dál nepojedu. Cesta se má ještě zhoršovat. A mě se nechce to absolvovat znova. Mám obuté Dunlop Roadsmart, které jsou na asfalt bezva, do bláta na pendrek. Děsně nerad, ale otáčím mašinu a jedu zpátky. Ustanovuji nový plán. Dojedu do Užhorodu, kde přespím. Jedu zpátky na Chust, kde si dám skvělé jídlo a pomocí místní wifi hledám nějaké zajímavé ubytko. A máme tu další bod zájmu s historickým kontextem. V Užhorodu jsem kdysi byl (to ještě byla Ukrajinská SSR) a tak pachatel se vrátí na místo činu. Ale chci se vrátit stylově. To úplně neklapne (nevezu se Žigulíkem jako tehdy, i když cestou jich potkávám dost), tak alespoň nějaké zajímavé ubytování. Booking mi hází dost možností, ceny příznivé, ale stylové není nic. Konečně to mám. Hotel Družba v kopci nad centrem města. Panelák, takhle musely vypadat ubikace dětí v Artěku. To je ono, bookuju. Vyrážím směr Beregovo a Mukačevo. Slalom mezi dírami by ocenil asi lecjaký trenér lyžařů, ale lyžařské ambice nemám, tak se to snažím jenom projet. V Mukačevu nastává první technický problém. Varováním byl už vjezd do města, kde první velkou křižovatku asi vzala voda. Ze všech stran k ní vede ukrajinský asfalt, ale křižovatka samotná je jenom hlína a kamení. Vletím tam, motorka se na šutrech rozkymácí, ale zůstávám v sedle. Ze zážitku se oklepu a jedu dál. Blížím se k železničnímu přejezdu. Tam se voda asi dostala taky a vzala všechno kromě pražců a kolejí. Už jsem si zvykl, že Ukrajinci jezdí jako na rallycrossu, a rádi závodí, ale tady je něco jinak. Všichni brzdí a přes přejezd jedou krokem. Jedu krokem s nimi. Následují dvě rány do rukou a dvě rány do zad. Zůstávám na motorce, ale dvakrát jsem se vznesl nad sedlem. To si snad dělají srandu, ani ten nejzapadlejší přejezd u nás není jako tohle na silnici první třídy v Mukačevu. Ale ještě není všemu konec. Chci jet dál, přidávám plyn. Motorka neposlouchá, jenom pomalu a neochotně zrychluje a přitom se klepe jak stará ždímačka. Zastavuju u silnice a zkoumám, co se stalo. Všechno vypadá cajk, zkouším startovat. Nastartuje hodně neochotně a pořád se celá chvěje. Kontroluju svíčky, kabely. Vedení ke škrtící klapce, všechno vypadá v pohodě. Jdu po elektrice a závada objevena. Vypadl kabel ke vstřikovači. Dávám ho zpátky, zajišťuju, motorka okamžitě startuje a chvění ustalo. Oddechl jsem si, nechtěl bych v Mukačevu hledat servis BMW nebo zkoušet službu Motocare.

Naštěstí, tohle byla jediná závada (no, závada vlastně ne) za celou cestu. Ještě zběžně zkontroluju celou mašinu, jestli drží pohromadě, málo platné, už je to veterán. Všechno vypadá OK, nasedám a jedu směr Užhorod. Celkově jsem překvapený, projíždím vesničky a takhle to nevypadá, že jedu zemí ve válce. Staří lidé sedí na lavičkách před domky, koukají na auta. Všude u silnice prodávají ovoce a zeleninu. I několik silničářů spravujících silnice jsem potkal. Vím, že západ Ukrajiny je daleko od fronty a lidi musí pracovat, aby země fungovala dál, ale že mají čas, peníze a materiál na opravy silnic? Jedna taková oprava mě taky dost dopálila. Opravu dělali formou posypu, nebylo to kudy objet a solidní střelba štěrkem do kalhot. Šťastně dojíždím do Užhorodu a navigace mě vede do prudkého kopce z vyleštěných dlažebních kostek. Motorka se po nich klouže, ale jede. Najednou končí i kostky, kopec pokračuje dál roštím. Tak tudy to nejde. V prudkým kopci motorku otáčím, že si málem ustelu, ale kousek se vracím a navigace mi dává další cestu. Ta už je správná a parkuju před omšelým panelákem. Na parkovišti není jediné auto, celkově je kolem mrtvo. Jdu do recepce, děžurná se ptá co chci. Ukazuju rezervaci, začíná mi něco povídat. Zastavím jí, jestli může anglicky. Nemůže, neumí. Já zase neumím ukrajinsky, tak lámu ruštinu, kterou jsem se učil naposledy před 35 roky. To už se nějak domluvíme. První informace je, že nejde elektřina. Elektřina vždycky 4 hodiny jde a 4 nejde. Dává mi lísteček, kde je rozpis jde/nejde, abych to nemusel počítat. Informuje mě, že si můžu vybrat pokoj jaký chci, mají několik typů. Bere košíček a nahází do něj asi pět hotelových klíčů a několik ovladačů klimatizace. Jdeme do patra, ukazuje první pokoj. Ten neberu, druhý také ne. Třetí nabízený pokoj se mi zamlouvá. Papalášské apartmá, obývák, ložnice, dvě koupelny, dvě WC. Nábytek vyřezávané lakované dřevo z Indie ze 60. let, doplněné modrým sametem. Jako na potvoru tam klima není, ale jednu noc přežiju i bez ní, za ten socialistický cosplay retro styl to stojí. Děžurná mi ještě říká, ať se zastavím na recepci pro poučení. Vybalím si a jdu do recepce, poučení pro co? Za chvíli to vím. Tahle část Ukrajiny je z pohledu válečného celkem bezpečná, ale protože ukrajinská PVO není schopná identifikovat, kam dopadnou ruské rakety, spouští se při náletu preventivně poplach na celé Ukrajině. Beru to spíš jako zajímavost. Ptám se na platbu. Až půjde elektřina, nejdou terminály na karty, vajná. Jdu k mašině pro věci a zastavuje mě nějaký zaměstnanec hotelu. Jde se mnou k motorce a ukazuje přímo ke vchodu do hotelu. Prý ji mám postavit tam, chce na ní celou noc vidět, má od děžurné pokyn na ní dohlížet. Zjišťuju, že jsem zapomněl klíčky v zapalování. Mohl to pán přeparkovat sám, kdyby byl všímavější. Mašinu přeparkuju, odnesu si věci do pokoje. Beru si civil a vyrážím do města. A máme tu poslední cíl s historickým kontextem. V roce 1984 jsme se v Užhorodu cestou zastavili na jídlo. No a tak si to po 40 letech zopakuju. Nacházím restauraci Koliba. Trochu zklamání. Tehdy bylo jídlo docela děs. Dneska je vynikající. Dávám si několikachodovou večeři, samé dobré maso z grilu za pár hřiven. Jdu se ještě projít do města a dostávám odpověď, proč je nad městem takový divný hluk. Jsou to elektrocentrály, které běží po celém městě. V jednom krámku si nakupuju rezervní zásoby na další den. Vracím se do hotelu a podle rozpisu mám ještě dvě hodiny do vypnutí elektřiny. Nabíjím elektroniku a napouštím vanu. Asi 5 minut potom, co do vany vlezu, všechno zhasíná. Nevidím si špičku nosu, ale co, ani nemusím. Ještě asi půl hodiny ležím ve vaně, v naprosté tmě se zvládnu i umejt. Vylezu z vany, po paměti se doštrachám do pokoje a hledám čelovku. Tu jsem našel, ale vypekla mě. Nesvítí, jenom lehce září dioda. Asi se cestou zapnula a je vymlácená do mrtě. Nacházím mobil a konečně si posvítím. Už je jedenáct hodin, elektřina stejně nejde, jdu spát. Za půl hodiny mě budí siréna leteckého poplachu. Podle poučení zůstávám na pokoji, akorát si připravím oblečení a doklady. V půl druhé vzdušný poplach, v půl třetí další. Během poplachu neustálé varování tlampači uvaga uvaga. Sirény dělají randál několik hodin, spát v tom nejde, sedám si na balkon a je to divný pocit. Jsem na kopci a dívám se dolů na potemnělé město. Slyším vzdálené sirény i z okolních obcí. Asi ve tři poplach končí, jdu si oblečený lehnout.

Den 4

Ráno jdu na snídani. Hotel má snad 100 pokojů, ale kromě mě tam je asi 10 ubytovaných hostů. No jo, kdo by tam teď jezdil. Elektřina opět vypnutá, sice jim tam běží agregát, ale nenapájí ani světla nebo výtahy. Děžurná mi dává lísteček s informací ke snídani. Říká mi, že jsem si zaplatil dvoulůžák a mám nárok na dvě snídaně. Jdu do potemnělé jídelny, kde jsou jen dvě snídající, dvě asi 20leté holky. Opět se vracím v čase, tentokrát do odborářské dovolené v zotavovně ROH. I ten starý číšník, který ke mně přišel, ty doby určitě pamatuje. Ptá se mě, co si vyberu k snídani. Buď omeletu, nebo párky. Volím omeletu, za chvíli mi ji přináší a k tomu čaj. Ptám se, jestli můžu dostat kávu. Ne, máte čaj, káva není. Když odnáší nádobí, ptá se mě, co si dám k druhé snídani. Na lístečku má pokyn, že mám dostat dvě snídaně. Nechci druhou snídani, nejsem Otesánek. Číšník trvá na svém, mám dostat dvě snědánky. Navrhuje, že mi ji připraví do boxu na cestu. To se mi líbí, budu mít vyřešený oběd. Za chvíli mi přinese box s párky a omeletou. Jdu na pokoj, pobalím se a naložím motorku. Elektřina už jde, tak můžu zaplatit hotel. V přepočtu asi 600 Kč za papalášské apartmá, snídani, oběd s sebou a osobní ostrahu motorky. Jako bonus sporadicky jdoucí elektřina a letecké poplachy. Dobrá cena.

Rozhoduju se, kudy pojedu. Dneska chci dojet do Bruntálu, kde tahle část motovýletu končí (po pár dnech u se už jenom přesunu domů na severozápad). Na tenhle den už mám jenom jeden cíl. Někde se vykoupat. Zkoumám teploty nádrží cestou a nejteplejší je Zemplínská Šírava. Tak jo, jedem a mířím k hranici na přechod Vyšné Německé. Tentokrát je procedura dvojnásobná. Na ukrajinské straně stejná jako při vstupu a relativně rychlá, opět mi všichni ukazují, ať je předjedu a jedu rovnou. To samé platí o slovenské straně, kde jsem za to dvojnásob rád. Slováci úplně blbnou. Opět se vracím v čase do socíku a přechodu hranic do Maďarska nebo NDR. Všechna ukrajinská auta musí všechno vyházet na stoly, ze všech zavazadel všechno vyndat, vyndávají se i rezervní kola z aut. Zakormidluju hned před budku, bere si mě mladá Slovenka. Také musím všechny kufry otevřít, ale kontrola jenom zběžná a ptá se, jestli je Myšák ukrajinský. Říkám že ne, ale docela by mě zajímal další vývoj, kdybych řekl, že ano. Všechno je strašně zdlouhavé a i když jsem hotov asi za desetinu času než běžná ukrajinská rodina jedoucí na dovolenou, stejně od příjezdu na hranici uplynula hodina. Loučím se s Ukrajinou a jedu přes Michalovce na Šíravu. Už je teplo, voda je teplá, asi půl hodiny se ráchám. Nemám čas plavky sušit, tak je přetáhnu přes Myšáka. Proudící vzduch za jízdy funguje jako fén a za hodinu je suchý. Teď už jenom dojet do cíle. Cestou míjím Spišský hrad, Tatry. Chci se ještě trochu projet, tak to za Ružomberkem otáčím na sever do hor směr Námestovo a do Polska. Jede se krásně, motorka poslouchá a přes Bielsko Bialu, Ostravu a Opavu dorážím do cíle u Bruntálu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE