Rychlovýlet s Myšákem střední a východní Evropou

Den 2

Budík mě probouzí v 8 a jdu na snídani. Sice jednoduchý bufet, ale dům má asi 5 apartmánů, těžko čekat snídani 5 hvězd hotelu. Víc mě mrzí, že tam není nic typického Maďarsku. Stejná snídaně, jakou bych dostal v hotelu v Dejvicích. Nevadí, o hladu nebudu. Naházím do sebe snídani, naházím věci do motorky, zkontroluju popruhy Myšáka (paní domácí se směje, že mám pěkného maskota) a do navigace zadávám cíl – park v Srbsku. Čekal bych, že mě hned povede na jih, ale vede mě podle jižního pobřeží Balatonu směr Siofok. Tahle cesta sice na mapě vypadá jako jednotlivá městečka, v reálu jsou spojená do jedné dlouhé riviéry. Pro jízdu na cesťáku v červenci peklo. Jednička, dvojka, zastavit, pustit bábu na přechodu, jednička, dvojka, vyhnout se parkujícímu autu, jednička, dvojka, vyhnout se dítěti na koloběžce a tak furt dokola. Trpím já, trpí spojka, stoupá teplota motoru. Začíná být vedro, jedu ve waterproof bundě a v kevlarových kalhotách. Vydržel jsem to do Balatonszemes a natruc navigaci nesmlouvavě stáčím mašinu na jih. To je úleva. Plynulá jízda po okresce. Bohužel mi radost nevydržela dlouho. Navigace se rozhodla pomstít moji rebelii a nařizuje sjet z krásné okresky. Moc se mi nechce, ale neznám to tam, jenom podle pocitu daleko nedojedu. Sjedu z okresky a následuje asi 50 km vytřásání po rozbitých silničkách, na GS by to bylo bezva, na RS nic moc. Navíc jako bonus vrcholí zeměpráce a místní jezeďáci jsou úplně stejní jako ti u nás. Klidně uprostřed zatáčky vjedu do bláta v objemu jedné tatry. Občas si zažertujou a místo bláta je to písek, případně kombinace. Všechno ale ustojím a jsem zpátky na hezké okresce. Svištím směr malý přechod do Srbska. Na hranicích fronta. Co to je? Někdo zapomněl, že Srbsko není v EU? No jasně, já. Fronta naštěstí není velká, vedle mne stojí místní motorkář-důchodce na oprejskané F650GS. Konverzací si krátíme čekání na odbavení, dostávám berana do pasu. Na dotaz celníka kam jedu jenom ukazuju rukou před sebe. Stačí mu to. Nečlenství Srbska v EU má kromě fronty na hranicích ještě jeden neduh. Po překročení hranice mi GPS hlásí ztrátu signálu a SMS mi hlásí děsivou cenu za data. Nevadí, mám přece stažené offline mapy. Haha, nemám. Mapa Srbska nikde, koukám do logu a tahle skončila Failed. No bezva, co teď. Večer jsem si snažil důležité body trasy zapamatovat a teď jsem za to rád. Do národního parku trefím, sundavám motohadry a jdu do trek ohozu. Procházka hezká, neliší se to od Krušných hor nebo Jizerek, ale hlavně se protáhnu. Po procházce měním dres (doslova, jako tričko na motorce používám buď cyklistický dres UAE nebo dres fotbalové reprezentace ČR) a jedu směr Bělehrad, který následně měním na Kikindu. Tady ale selhávám, bez navigace se mi jezero nedaří najít. Našel jsem spoustu jiných menších či větších louží, ale žádná neměla uprostřed ostrov s restaurací. Co se dá dělat, zaparkoval jsem u nějaké jiné louže a zdlábnul oběd. Přemýšlím, co dál. Rozhoduju se, že dál na jih nepojedu, ale pojedu do Rumunska. Nasedám a jedu zpátky směr Maďarsko. Přijíždím k hranicím a zjišťuju, že ten přechod vypadá jinak a určitě to není ten, kterým jsem do Srbska vjel. Bohužel se liší i v délce fronty. Mám před sebou asi 50 aut. Žádné rodinky, vypadá to spíš jak hromadný výlet mafiánů. Poslušně se řadím na konec a smiřuju se, že si to vystojím, snad to půjde rychle. Nejde, tempo je asi jedno auto za 5 minut. Odpoledne už pokročilo a odhaduju, kam v Rumunsku dojedu. Přemýšlím jet buď na Arad, nebo Maďarskem na sever a přejet až na Oradeu. Z úvah mě vyruší drsně vyhlížející řidiči z aut ve frontě. Všichni ukazují na mě, na mašinu a směrem k přechodu. Tak se jednoho ptám a říká, ať tu nestojím a jedu rovnou k přechodu. Jedu podél fronty aut, najednou na mě někdo křičí a ve zpětným zrcátku vidím za mnou běžet mafiána jako horu. No nazdar, tak toho jsem naštval, že předbíhám. Polil mě pot, ale zastavuju, dobíhá mě. Naštěstí mi nechce dát přes hubu, ale podává mi moje rukavice, které jsem při stání ve frontě ledabyle hodil na řídítka a spadly na zem. Fuj, oddech jsem si. Kontrola na přechodu je fakt důsledná, kdekdo musí i vybalovat zavazadla, zvedají se kapoty motorů. Přemýšlím, co si vymyslím na dotaz, proč se vracím ze Srbska potom, co jsem před několika hodinama jiným přechodem do něj vjel. Nic mě nenapadá, naštěstí ani nemusí. Dostanu dalšího berana do pasu, celník pošimral Myšáka za ušima a můžu jet. 10 km za hranicí zastavuju na odpočívadle, abych vymyslel co dál. Už jsem v Maďarsku, což obnovilo jak navigaci, tak data. Podle map počítám, kam bych mohl dojet, nechce se mi jet za tmy. Počítám, že do města Oradea bych to stihl. Přes Booking rychle bookuju ubytko, které jde kupodivu zrušit v podstatě kdykoliv. Vychází mi, že tam přijedu půl hodiny před zavřením recepce. To stihnu, trochu za to vezmu a půl hodiny vata je fajn. Vyrazím a navigace si zopakovala žert od Balatonu. Rozhodla se, že si projedu Szeged od jihu k severu, v pracovní den a odpolední špičce. Není to takový mazec jako riviéra u Balatonu, ale zábava to taky není. Podruhé během jednoho dne proklínám suchou spojku BMW a hypnotizuju ukazatel teploty oleje, ať moc nestoupá. Je to půl na půl. Spojce se to nelíbí, teplota se drží. Opouštím Szeged a dumám, co se mi nezdá na času dojezdu do cíle. Navigace teď hlásí čas dojezdu o hodinu později. To mám před sebou nějaké objížďky nebo dopravní komplikace? Studuju navigaci a nic takového, přímá cesta a provoz OK. Tak co to je? Bohužel, nebo bohudík, na to přicházím. V Rumunsku je časové pásmo plus hodina. To znamená jediné, půlhodinová vata dojezdu do hotelu se mění v půlhodinu do zavíračce. Bezva. Zkouším do ubytka volat, jestli tam nebudou dneska déle. Asi tam dneska nejsou vůbec, protože to nikdo nezvedá a nevolá zpátky. Posílám ještě SMS a mail. Nasednu, jedu dál, po půlhodině kontroluju odpovědi. Nic. Nedá se nic dělat, rezervaci ruším a rozhoduju se, že kam dojedu, tam sebou plácnu. Mířím k přechodu s Rumunskem. Před hranicí ještě plním nádrž po špunt, ať nemusím řešit palivo někde večer na rumunském venkově. Na benzínce ještě zblajznu něco ze zásob, místní výrostci zevlující na benzínce se řehtají a fotí se s Myšákem. Jedu směrem k hranici na přechod Salonta. Když se tam blížím, v dáli vidím staré, obouchané a orezlé železné konstrukce typického hraničního přechodu východního bloku. Nikdo tam není, nikdo tudy nepřejíždí tam ani zpátky. Aha, tak to je jak přechod v Schengenu, je to jenom průjezd. Pomalu projíždím pod konstrukcí, nechápu, že ještě nespadla, s tím by mě vyhodili i z Kovošrotu. Jak jí podjíždím a s obavama koukám nahoru, co mi z ní spadne na hlavu, najednou pískot a křik. Zastavím a ve zpětném zrcátku vidím dva pohraničníky, jak za mnou běží. Doběhnou a rozčilují se, že jsem projel hranici bez odbavení. Omlouvám se, že jsem nikoho neviděl, závora nebo semafor žádný. Slunce už pomalu zapadá a připadám si, jak kdyby mě zastavil šerif u starý benzínky v Nevadě, která nepřežila ropnou krizi. Co si vybavuju z minulé návštěvy Nevady, i ta krajina je docela podobná. Celníci mají naštěstí dobrou náladu a taky se jim líbí Myšák i bavorák. Okouknou pas, běžné dotazy odkud a kam jedu, kde budu spát (to bych taky rád věděl) atd. a pouštějí mě do Rumunska. Tady se musím nastavit na dvě odlišnosti oproti Maďarsku. Před každým přechodem pro chodce je třicítka a radar. A před každou vesnicí je uprostřed silnice ostrůvek pro zpomalení. Projíždím hezkou krajinou i vesničky, v každé má hnízdo minimálně jeden čáp. V dobré náladě dojedu do města Oradea, brzy jedu podle směrovky k hotelu Impero. Nacházím ho, relativně blízko centra a citadely. Má i vlastní parkoviště. Jdu do hotelu, v recepci mě vítá obrovský kocour. Kocour na mě má čas, recepční musím vytrhnout z letargie. Ptám se, jestli mají volno. Mají. Berete karty? Bereme. Recepční mi podává ceník, ceny se mi zdají vysoké. Sednu si do křesla, nahodím booking a je to zvláštní, ale přes booking je to za polovinu a navíc se snídaní. Rezervuju tedy přes booking, recepční je to egal, kocourovi tuplem, jdu se ubytovat. Pokoj hezký, s klimatizací, výhled na staveniště. Převlíknu se do civilu a vyrazím do města na večeři. Brzo nacházím v jedné potemnělé zapadlé uličce (mezitím se úplně setmělo) malou hospůdku s vynikající večeří za cenu, za kterou bych v Praze nedostal ani kofolu. Kus dál najdu také supermarket a dokupuju nějaké rezervní zásoby (tousťák, turisťák), ale vzhledem k místním cenám chci baštit v lokální gastronomii. Vracím se na hotel, zkontroluju motorku, nastavuju budíka, překontroluju časové pásmo a jdu plánovat další den. V Oradea má být vojenské muzeum, tam se zítra podívám a chci vidět pevnost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE