Cesta na jihovýchod 2018

Ráno sklopím uši a jdu se paní domácí omluvit, že jsem narušil pravidelnost válečkování. Naštěstí to bere s nadhledem a já zaplatím i s tringeltem a peláším pryč s nepříliš suchým ošacením. Jedu na jih k rumunské hranici. Nic mi neutkvělo - asi to šlo zase hladce. Jen bordel kolem přechodu se mi vybavuje. A spousta pěších, kteří přecházejí tuto hranici za účelem drobného pašování.

Jedu na Baia Mare, Bistrita, příroda, kopečky a hlavně že nechčije. Silnice mnohem lepší než na Ukrajině, rumuni makaj, to se musí nechat. Tedy, je znát, že některé EU dotace si ulijí na kostelíky, ty stále rostou jako houby po dešti. Ty zase prodávají tmavší rumunky u silnice. Plné košíky.

Někde v Rumunsku

Další ubytování je v sympatickém kempopenzionu Statjon zur deutschen Eiche. Jo, je to rumunsko-německej podnik. Beru krásnou chatičku, motorka přede dveřmi. Teplo je, pivo je. Sprchy společné, hajzl na petlici.

Ráno jedu dál, občas mě předjedou motorky, těžká endura vrchovatě, ale úhledně naložená. Van van se do kopců škrábe ale taky srdnatě. Klikatím to na jih. Teď nudnou nížinou na Bacau a Braila.

Konec "Nezávislosti"

Provoz v horách byl plynulý, občas kamion či autobus s turisty. Ti se vždy na vrcholku vysypou z busu a cvakaj jako o závod. Já si taky občas cvaknu, ale hlavně jedu. Nevyhledávám památky, průsmyky ani bordely. Tahle cesta je zkušební. Vydrží malá motorka? Vydrží schránka tělesná nezřízeným životem zhuntovaná?

Přívoz

Mám v úmyslu dojet na jih Rumunska, podjet Moldavsko (či Moldávii, mně je to jedno) a potom podél pobřeží nahoru na Ukrajinu. K večeru jedu u města Galati přívozem přes Dunaj. Vjíždím do delty, houstnou hmyzí mračna. Už je řádná tma, když se moje kolena, hruď i obličej stávají místem posledního dopadu komárů, můr a bůhvíčeho dalšího. Masitější kousky narážející do kolene vystříknou své tekutiny až do ksichtu. Už jsem psal, že jedu v otevřené helmě?

Pořád čekám, kdy se po levé straně objeví přechod na Ukrajinu. Podle mapy už jsem skoro u moře a Ukrajina musí být blizoučko. Zastavuji u hotýlku uprostřed tmy. Debatím rusko-anglicky s rumunskou servírkou.

Jasně Ukrajina je kousek odtud, ale žádnej přechod tu není, povídá. Ani most přes Dunaj.  Žádné straně se prý nechce začít stavět.

Objednávám si čepované nápoje, servírka na mně může oči nechat, což mi lichotí. Ovšem důvod mi dojde až v koupelně při pohledu do zrcadla. Směs prachu a hmyzích zbytků vytvořila působivý make-up. Beru bělostný ručník a provádím rekonstrukci “roušky sv. Veroniky”. Funguje to.

Ráno se vydávám mnoho kilometrů zpět na sever k přívozu do Galati. Jediná možnost dostat se na Ukrajinu z této části Rumunska je přes jižní cípek Moldavska. Tudíž - ostnatý drát, budka, závora. To celé čtyřikrát. Samozřejmě povinná byrokracie, takže těch doslova pár kilometrů trvá dvě hodiny. Konečně jsem v Besarábii!

Reni

S místní ruskojazyčnou pomocí vjíždím do města Reni. Jižní Ukrajina, je zcela jiná než ta západní, hojně Čechy navštěvovaná. Podnebí je samozřejmě mnohem teplejší, krajina vyprahlejší, lidi hodně namixovaní. Cesty... Ty jsou stejně strašidelné.

Bezejmenná?

Začíná pro mně nejhezčí úsek cesty. Krajina sice placatá, ale protkaná jezery, bažinami a prašnými cestami. Konečně je tu něco, co neznám - jsem na cestě sám. To mi právě ve střední Evropě vadí - pořád jedeš za někým. Osídlení velice řídké, motorce s malou nádrží se tu hodí mít kanystr s benzínem. Značení cest velice chabé nebo žádné. To je vítané, neboť je člověk nucen komunikovat s místními. Tato část Besarábie zvaná Budžak už má také separatistické tendence. Sice patří do Oděské autonomní oblasti, ale historicky se tu přetahovali Bulhaři, Moldavané, Turci i Rusové.

Izmail

Za městem Izmail opět krásně bloudím mezi hořícími poli. Nikdo tu není, tak nevím.... Mám hasit, nebo je to vypalováno schválně?

    Nakonec trefím město Tatarbunary a vidím, že mám správný směr. Za dědinou Mikolaivka poprvé spatřím Černé moře. Sláva, cíl dosažen.

Zjistil jsem, že hledat tu kempy je marnost. Znají tu jen “bázy otdycha”. Což je většinou oplocený pozemek s chatkami v různém stupni rozkladu, často se společnou jídelnou, připomínající naše školní jídelny z dob socialismu. V dědině Kurortne se o mně přetahují dva naháněči místních báz otdycha. Beru bázu Čajka. Ta má i malý bazén. Pár dní tu relaxuji, děti se na mě chodí dívat a vyptávají se. Když jim na mapě ukáži, odkud jsem, nadmou se pýchou a pohrdavě utrousí: “Pche, to je malinký... Ukrajina je větší!“ Proč ne, na něco být hrdí musí. Moře má fajn teplotu a je celkem čisté, pláže písčité.

Černé moře v Budžaku

Na pobřeží se rekreují převážně Ukrajinci a Bělorusové, občas i Moldavané. Čechy tu nevidět a neslyšet. Ovšem česká stopa tu je zastoupena pivy jako Žatecký gus, Staropilsen či Česká koruna. Hmm, doma jsem na ně nenarazil...

Došponuji a namažu řetěz a jedu na sever do Oděsy. Doprava houstne a zpomaluje. Letoviska lákají hosty nízkými cenami na tabulích či jen kartonech kolem silnice. Asfalt se zlepšuje, blížím se k epicentru ukrajinského turismu. Oděsa. Muselo to být kdysi krásné město, ulice centra dodnes nesou rukopis francouzských architektů z devatenáctého století. Ovšem je vidět, že už dlouho tu vše chátrá. Československé tramvaje jsou občas tak prorezlé, že dírou vidím dovnitř na nohy cestujících. Městské pláže jsou luxus, všude obrovské cedule se spoustou zákazů. Takže nic pro mne. Tak snad ještě kouknout na Potěmkinovy schody a pryč. Hmmm... Tak nic, schody jsou zakryty obří reklamou na filmový festival. Pryč z tohoto zapoceného, přecpaného, řvoucího úlu.

Ubytuji se poblíž města Černomorsk v báze otdycha Laguna - jug. Parkoviště hlídá hlídač - bezdomovec, hlídače hlídá místní děžurná - kamandírka - velitelka báze. Pěkně mě seřvala, když jsem dal hlídači plechovku piva. V práci chlastat nebude!

Beru chatku mezi meruňkami a keři rybízu, tahle má malou terasu i WC! Po chodníčku mezi ostatními chátrajícími boudami to mám dvě minuty k moři. U moře hospoda s velmi přijatelnými cenami. Cigarety s velbloudem za třicet korun. Čepovaný pivo za pětadvacet. Na pláži u moře!

Kdo by odsud spěchal?

Nikde v okolí není bankomat, tak mi děžurná - kamandírka - nabídne, že mne zavede k bankomatu do města. Na motorku prý nesedne a pojede přede mnou na kole. A tak jedu asi pět kilometrů za jedna, za dva, za jedna...  Až k bankomatu, kterej mi odmítne vydat děngi. Do řiti. Kamandírka by chtěla za chatku zaplatit, že? Da! Tak vezmu šroubovák a... ! Ne, nezapích jsem ji. Vyšrouboval jsem z tajné schránky v motorce EPZ - eura poslední záchrany.

V hospodě na pláži, kde mají wifi, zjišťuji, že ve své bance nemám zaškrtnuty výběry mimo EU. Aha, tak proto. Za chvíli je všechno napraveno. Cestovatel začátečník...

S ostatními rekreanty chodím do hospody sledovat zápasy mistrovství světa ve fotbale. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda ukrajinská TV bude mistrovství vysílat, hraje se totiž v Rusku. Fujky fujky. Nakonec to vedení země povolilo. V hospodě ale bylo lepší fandit těm správným...

Pár dní tu lenoším, fotím a učím se nějaké pracovní texty.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE