Tureckem do Gruzie 2019 + video

Turecko Gallipoli, Canakkale a Troja - cca 400km

Po krásných asi 5 hodinách spánku a hotelové snídani jsem vyrazil na průzkum Edirne. Cílem bylo se trochu orientovat v cenách a sehnat tureckou SIM do navigačního telefonu. Ano, jako hlavní navigační prostředek mám papírovou mapu a pro jistotu iPhone 6 Plus na řídítkách jako GPS a Hotspot na data. Již dopředu jsem si našel nabídku od tureckého operátora Turkcell, který má předplacené tarify pro turisty. Momentálně je nabídka (12/2021) 30GB dat, WhatsApp bez limitu na 30 dní za cca 270,- CZK, takže to se podle mě opravdu vyplatí. Na roaming zapomeňte. Za 270,- CZK bude tak 6 minut hovoru. Jenom nebuďte překvapení, když po Vás budou chtít u operátora pas a bude jim to trvat neuvěřitelně dlouho. Také poproste, ať Vám SIM rovnou aktivují a neodcházejte z obchodu, dokud nevyzkoušíte, že všechno funguje. Aktivace má několik kroků a sms jsou turecky.

Konečně jsem tedy vyrazil po silnici D550/E87 směrem na jih do městečka Kilitbahir, ze kterého jede přívoz do Canakkale. Po cestě je památník bitvy u Gallipoli, pro milovníky válečné historie. Silnice byla v perfektním stavu a nebýt šíleného bočního větru, tak by vše bylo úplně v pohodě. Kolem poledne jsem se již nalodil do trajektu a vyrazil přes Dardanelskou úžinu do Asie. Podle mě je toto celkem dobrá cesta dál do Turecka. Kdo nechce navštívit Istanbul, tak pro toho je tahle cesta příjemnější než istanbulská doprava a kolony na most přes úžinu. Platí to ale jenom pro toho, kdo už Istanbul viděl, protože jinak je to město, co bych si určitě nenechal ujít.

 

Po vylodění z trajektu už je jen kousek cesty k rozvalinám Troje a já jako milovník knížek od Schliemanna jsem nemohl Troju vynechat. Když jsem přijel na parkoviště u Troje, potkal jsem první motorkáře a k mému překvapení mě už zdaleka zdravili česky. Zjistil jsem, že jsou to dva kluci od Benešova. Chvilku jsme pokecali na parkovišti a pak jsme vyrazili na prohlídku Troje. Rozvaliny mají svoje kouzlo, ale musím říct, že pokud člověk není fandou celého Trojského příběhu a nezapojí značnou představivost, tak nemá cenu si víc zajíždět kvůli prohlídce. Pokud je ale Troja při vaší cestě, je to je hezká zastávka.

Po prohlídce a rozloučení s Benešováky jsem vyrazil dál po pobřežní silnici D550 na jih.  Někde u města Ayvalik se začínalo stmívat a vítr, co vál z pevniny na moře, začínal ještě sílit. Celá situace postupně gradovala a když mě vítr málem sundal z motorky a přes silnici začínaly lítat malé stromky a kusy okolních foliovniků, tak jsem si řekl, že je čas se někde zastavit a ubytovat. Naštěstí jsem našel hotel ve městě Bergama, kam jsem se rozklepaně doplazil 40 kilometrovou rychlostí a v plném levém náklonu.

Efez, Pamukkale a jezero Salda - cca 480km

Ráno jsem se modlil za bezvětří, ale jediné co mi bylo dopřáno, byl o něco málo menší vítr. Jet ale šlo, tak jsem vyrazil opět po silnici D550 na jih, směrem k rozvalinám antického města Efez. Je to jedno z nejzachovalejších velkoměst siónského Řecka a později jedno z nejvýznamnějších měst Římské říše. V placené části jsou dochované celé ulice, knihovna, divadlo pro 24 000 diváků a spousta dalších budov a soch. Kolem poledne jsem k této památce UNESCO dorazil a po povinném focení s několika tureckými rodinami a dětmi na parkovišti, vyrazil na prohlídku. Je to určitě mnohem intenzivnější a zajímavější než pozůstatky Troji. Po asi třech hodinách jsem měl Římského života dost a vyrazil na další cestu směrem k solnému jezeru Saldo Golu. Konečně se moje cesta začínala stáčet více na východ a zbytek dne jsem strávil na silnici D320 a následně na D585, která mě zavedla k prohlídce a vyhlídce na minerální jezírka v Pamukkale. Soustava jezírek v Pamukkale je krásná podívaná. Jenom se musíte obrnit proti davům turistů a doporučuji se přezout do žabek hned u motorky. Přístup k jezírkům je pouze bez bot. 

Až D330 me dovedla za soumraku k jezeru Salda. Po několika pokusech se ubytovat mě poslední hodný recepční poslal do hotelu přímo na břehu jezera, kde je prý volný pokoj a jeho bratr mě ubytuje. Nebyl prostor na vybírání a rád jsem možnost ubytování přijal. V noci jsem hotel ani tak neocenil, ale ráno byl výhled na jezero s jeho brutálně modrou vodou a nádherně bílou pláží neskutečný. Celé jezero Salda Golu mě fascinovalo a je to podle mě jedno z nejkrásnějších míst v Turecku. 

Konya a Goreme a podzemní město Derinkuyu - cca 600km

Ráno jsem chvilku jezdil okolo jezera, natáčel záběry a dělal fotky. Pak jsem si řekl, že toho mám ještě dneska hodně a vyrazil na větší přesun. Turecko má nádherná místa, ale dřív než jsem se sem vydal, tak mi nedocházelo, jak obrovská země to je. Také mi nedocházelo, jak velké vzdálenosti mezi mnou vybranými zajímavými místy jsou.

Pokračoval jsem po silnici D330 kolem jezer Burdur a Egirdir, kde byl nádherný výhled, ale pak mě čekal přesun stovky kilometrů po silnici D300. Silnice D300 vede kolem obrovského velkoměsta Konya, které má cca 1.2 milionu obyvatel a dále přes pláně v nadmořské výšce kolem 1000m nad mořem. Vítr neustával a silnice přede mnou až na obzor jak podle pravítka. Minul jsem město Aksaray, které bylo důležitou zastávkou na Hedvábné stezce a opět se soumrakem a v bouřce jsem dorazil do skalního města Goreme.

Skalní město je typicky na všech propagačních materiálech Turecka. Jsou to pískovcové homole, vykutané do skalních domů a nádherná polopouštní krajina.  Také zde jsou všechny fotky barevných balonů, co startují za úsvitu. Takže místo je to krásné a jako turista tady ničím člověk nestrádá. Výborné restaurace, hezké a drahé hotely, půjčovny čtyřkolek a všechno ostatní, co k tomu patří. Taková kombinace Majalandu a Prachovských skal. 

Oblast jsem chtěl více prozkoumat, a tak jsem se ubytoval na dvě noci. Druhý den mě totiž čekala ještě jedna místní památka, a to podzemní město Derinkuyu. Podzemní město sahá až 76 metrů pod zem a má 18 pater. Město bylo schopné schovat něco kolem 20 000 lidí, ale také v něm jsou stáje pro dobytek, pracovní místa jako je lis na olej, školy a podobně. Ráno jsem tedy razil na prohlídku okolí, projel se trochu offroad kolem skal, podíval se na staré kostely vytesané do skal a dojel až k podzemnímu městu, kam jsem se vydal na prohlídku. S pocitem zkušeného dobrodruha jsem odmítl průvodce a vyrazil pod zem. Rozsáhlost komplexu je neskutečná a značení cesty od Turků taky. Asi po hodině jsem už absolutně nevěděl, kterou cestou se vydat a kdybych se na chvilku nepřipojil na tajnačku k jiné výpravě, tak jsem se ven asi nedostal. Po třech hodinách průzkumu/bloudění v podzemí jsem byl zase rád venku u motorky. Jenom poznámka, celou cestu jsem vždy nechával všechny věci jako helma, bunda atd. normálně na motorce a nikdy se mi nic neztratilo. Podzemní město, všem co se dostanou do Goreme, doporučuji taky. Je to kousek a je to zážitek. Jenom si vemte průvodce. :-)

Soutěska Eufratu, Stone Road, Kemaliye - cca 460km

Brzo ráno vyrážím zase na další cestu na východ. Nade mnou letí barevné horkovzdušné balony a mě čekají zase mega dlouhé přesuny. Výhledy se ale pomalu začínají měnit. Jedu opět po D300 a pak sjíždím na menší okresky a místy i šotolinu a zkracuji si cestu. Krajina vypadá trošku jako na měsíci. Po tom co se napojím na D260, za městem Kangal začínají zelené pastviny. Čím více jsem ale na východ, tím přibývají kopce a krajina se začíná měnit. Odbočuji na menší silnici u města Divrigi a blížím se k Eufratu. Kopce jsou porostlé jenom nažloutlou trávou a horniny hrají všemi barvami. Napojím se na silnici D877 a po překonání menšího pasu spadne silnice do soutěsky k řece Eufrat. Krajina je neskutečná a připadám si jako někde v Iráku. Po přejetí mostu odbočím doprava do malého tunelu, kde začíná Stone Road. Krásná úzká šotolina, která vede úbočím soutěsky. Dělám hromady fotek a natáčím na kameru, co se dá. Projíždím asi půlku trasy a pak s padajícím sluncem se otáčím zpět do vesnice Kemaliye, kde jsem našel ubytování (Bozkurt Hotel). Po sprše se jdu projít do vesnice a před hotelem se rovnou potkávám s Polákem, co parkuje svojí Supertenere 750 a vypadá, že toho má celkem dost.  Dáváme se hned do řeči a dozvídám se, že je na cestě z Pamíru, a že je na cestách už asi 4 měsíce. Domlouváme se na společné večeři. Polák si vyndá z kufru notebook, kartáček na zuby a žabky a vyrazí se ubytovat. Večeři jsme nakonec vyřešili v jídelně kousek od hotelu. Nikdo tam neuměl anglicky, což se nakonec vyřešilo tím že jsme vlezli do kuchyně a ukázali si na to, co chceme. Večer jsme pak kecali o Pamíru a na druhou stranu, co ho čeká dál v Turecku. Kolem jedenácté jsme vyhlásili večerku a šli každej omdlít do svého pokoje. 

Tatvan a jezero Van - cca 610km

Další den mě čekal opět sadistický přesun přes obrovské rozlohy Turecka. Ne, že by to začínala bejt nuda, ale kdyby měl člověk víc času, asi bych si tu cestu víc rozkouskoval. Bohužel, je mi skoro 40 a mám povinnosti. S myšlenkama na to, že závidím Polákovi jeho 6 měsíců volna na ježdění na motorce, vyrážím po D877, která se nádherně vine podél Eufratu. Napojuji se na D260 a mířím na východ. U města Elazig odbočuji na D300 a ukrajuji po hodinách dlouhé kilometry k jezeru Van. Mířím na město Tatvan, do kterého se k večeru dostávám už úplně domlácený. Dlouhé přesuny se na mě začínají podepisovat a začínám mít přesunů po Turecku plné zuby. V Tatvanu jsem si našel hotel Karavan. Po nutné sprše a vyložení motorky se jdu projít k jezeru Van. Je krásné, ale po Saldo Golu mě už tolik nebere. Noční Tatvan je už úplně jiný než města na pobřeží Středozemního moře. Ženy bez doprovodu nebo zahalení už není vidět a hospody s pivem zde nejsou. Pouze skupinky mužů pijí čaj, kouří a hrají šachy a jiné podobné hry. Nakoupím si tedy kebab do zásoby a raději se už dneska uklízím do hotelu, kde si musím už pořádně odpočinout a nabrat sílu na další dny, kdy už se budu stáčet podél arménské hranice kolem hory Ararat na hranice s Gruzií.

Ararat a Gruzie Achalciche - cca 620km

Vyrážím brzo ráno, protože mě čeká celkem nezanedbatelných 620 kilometrů až za hranice Gruzie, které ani netuším jak bude nebo nebude složité překročit. Ráno u jezera Van je úžasné a netrvá dlouho a už jedu přímo podél hranice s Íránem. Ta vypadá velmi dobře střežená a každou chvilku potkávám íránské barevné náklaďáky, co většinou vezou benzín. Teď už si opravdu připadám, že jsem daleko od domova a každá směrová cedule, co ukazuje, jak daleko je to do Teheránu, mě fascinuje. Nakonec se přede mnou zničehonic objeví bílá sněhová čepice vrcholku Araratu. Pohled na Ararat je monumentální a je úžasný, jak se z ničeho nic z polopouště vynoří bílá špička obrovské hory. Ararat má 5137m, ale stojí samostatně, není součástí žádného velkého pohoří, takže o to monumentálněji vypadá. Až když stojím u něj, tak chápu, proč je to jediné možné místo, kde mohl Noe přistát.

Po milionu fotek a několika záběrech, nabažen pohledem na horu, se vydávám dál na cestu, protože toho mám ještě hodně před sebou. Za Araratem se stáčím plně na sever. Po mojí pravé ruce mi ubíhá arménská hranice a v zrcátku vidím pořád bílou špičku, co trčí do oblohy. Mám před sebou ještě asi 300km na gruzínské hranice. Příroda okolo mě se postupně mění a začíná přibývat zeleně a stromů, až nakonec jedu skrz rozsáhlé lesy a zelené pastviny. Cesta je parádní, ale popravdě se už těším do Gruzie na pivo. Ne že bych ho potřeboval k životu, ale těch několik posledních večerů ve východním Turecku, které jsem strávil na čaji a kebabu, mě už pomalu přestávalo bavit. 

Největší obavu jsem měl jako vždy z hraničního přechodu. Přijel jsem na celkem málo frekventovaný přechod v horách Turkgozu na silnici D955. Na turecké straně naštěstí všechno běželo celkem v klidu. Nejdřív kontrola mě jako osoby, pak mě poslali do budovy, kde se odbavila motorka a nakonec jsem měl všechna razítka a byl jsem propuštěn na gruzínskou stranu hranic. Tam bylo vše naprosto v klidu a všechno šlo jako na drátkách. Celní kontrola proběhla jednoduše pouze s dotazem, zda vezu drogy anebo zbraně. Když jsem řekl že ne, mohl jsem pokračovat dál. Žádné otevírání kufrů, prostě nic! Pouze jsem byl upozorněn, že si musím koupit pojištění na motorku, ale to je prý asi dva kilometry od hranice u benzínky. Radostně jsem tedy vyrazil na území Gruzie s vědomím, že město Achalciche je už jenom asi 20km a že žádné další porce kilometrů mě nečekají. U první benzínky je mobilní domek s kanceláří, kde prodávají povinné ručení. Naše zelená karta v Gruzii neplatí. Pojištění není za žádnou extrémní pálku. Jsou to v přepočtu na naše stokoruny, takže určitě doporučuju si ho zaplatit. Sice mě ani jednou nezastavila v Gruzii policie a nikdo to nekontroloval, ale je zbytečné si zadělat na problémy, když cena není nijak velká. 

Už při příjezdu do Achalciche jsem byl ohromen obrovským hradem, který se tyčí nad městečkem. O Achalciche jsem dopředu nic nevěděl a bylo pro mě jenom město, co je nejblíž hranice, kde najdu ubytování. Je to ale krásné magické místo s hradem Rabati z 9. století, který byl v roce 2012 celkem rozsáhle renovován a vypadá opravdu skvěle. Přímo pod hradem jsem našel úžasný Bed and Breakfest Old Town, kde se mě ujali místní babička s dědou, kteří hotel provozují. Motorka se dá zaparkovat do vnitřního nádvoří hotelu, a tak jsem neváhal. První pivo, gruzínský chleba Chačapuri a panák pálenky zdarma bylo jasným znakem, že jsem tady správně, ale také předzvěstí toho, že pro letošní rok se moje cesta chýlí ke konci.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE