Na skok do Turecka

5/5

Ráno vyrážíme kolem osmé a valíme směrem na Burgas. To je typické průmyslové město, plno špíny a jeřábů a komínů a na vodě zrezivělé lodě, které kdysi převážely lidi a materiál po moři, ale teď už je nikdo nechce... Obytné domy jsou otřískané a vypadají jako v Chanově, samozřejmě v každém okně je satelit. Kolem jezdí ojeté rachotiny, které by i u nás už skončily na vrakovišti a mezi nimi sem-tam nějaký ten Logan. Nejezdí se nijak moc rychle a ani nijak prasácky, takže v klidu dojíždíme až na hranice s Rumunskem u města Russe. A to bychom snad ani nebyli my, abychom na hranicích zase něco nevyvedli. Bylo to tak: Já jel poslední a kluci přede mnou zpomalili u skupinky celníků, kteří se spolu o něčem bavili. Vypadali, že jsme jim ukradení a tak klucí vzali za hefty a valili pryč. To ale celníky probralo a začali na kluky mávat rukama a nohama a něco volali v bulharštině. Tak jsem zastavil, ať taky neprovokuju, a vysílačkou jsem na kluky volal, ať se vrátí. Vrátili se a celníci se na nás pak tvářili jako nejtvrdší veky na světě. Nakonec ale jen mrkli do pasů a nechali nás jet. Úřední šiml si zařehtal a my mohli pokračovat dále skrze Rumunsko.
Hned na úvod nám Rumunsko servíruje parádní cestu s jedním pruhem tam a jedním zpět - oba jsou ucpané kamióny. Ne, ne jako D1, ne jako cesty v Polsku. ady jede kamiónů řada tak dvaceti za sebou, pak jedna dodávka a pak zase dvacet kamiónů a jeden na druhého jsou nalepení tak, že se mezi ně prostě nevlezem. Předjíždění se tedy zdá být zapovězeno. A abych to dokreslil, tak v silnici jsou vyjeté koleje, hluboké asi tak 15-20cm. Jakmile do nich prskoletem najedu, těžko se dostávám ven...
Přesto ale zkoušíme pár kamiónů přeskákat, ten smrad a prach se už nedá vydržet. Po pár minutách se opravdu dostáváme více dopředu, do místa, kde zrovna jede pár osobáků a ty tak nesmrdí. Je nám fajn, ale nejsme všichni. Jediná mašina, co jede ve dvou (Habřík s Václavem) chybí. Takže zvolňujem a čekáme.
Nic.
To začíná smrdět průšvihem. Chceme tudíž zastavit - ale kde? Jediné volné místo je na levém břehu kamiónové řeky. Je to o hubu, ale nakonec se tam setkáváme a čekáme ha Habříka. Mezitím koukáme do navigace a zjišťujeme, že v zápalu boje proti kamiónům jsme jaksi tak trochu minuli důležitou odbočku. Najednou nás dojíždí i Habřík a společně pak pokračujem na poslední křižovatku, kde se dáváme doprava a pryč z té šílené zásobovací stezky.
Blížíme se k horám. Cesta je široká a kvalitní, kamióny teď jedou jen v pravém pruhu a levý tak máme volný k jízdě. Připadám si jako na závodním okruhu, levá-pravá, pořád do kopce v parádním rock´n´rollovém tempu.
Nahoře na jakémsi kopci stavíme na benzín a chcem i ubytko, ale ubytko je prej někde dál po cestě a tak nakonec ani netankujem a jedem dál. Pěkně z kopce, zase levá-pravá, slalom mezi kamióny a stavíme asi po třiceti kilometrech na velké, moderní benzince. Hned u ní je pension, nebo hotel a tak se ubytováváme. Recepční sice absolutně nerozumí jinak, než rumunsky, ale zato ovládá celosvětově nejuniverzálnější řeč, složenou z posunků a úsměvů.
Hotel by se dal designově charakterizovat heslem "balkánský nevkus". Stěny i stropy jsou tvořeny množstvím tvarů ála gotika, a ozdob, a každý výčnělek, každá stěna, či oblouk mají jinou barvu.
Motorky stojí venku před hotelem a máme a ně trochu výhled, i tak se o ně ale obáváme. A v tom smyslu se obracíme na recepční. Ta se usměje, vyjde ven a ze skupinky mísních povalečů vybere jeden exemplář. Ten si vezme piviště a sedne si normálně na zem k motorkám. Hlídání zajištěno a můžem se věnovat zábavě. Dáváme v hotelové restauraci pivka a nějakou tu flákotu a nese nám ji mladá kost v hóóódně krátké sukni. Já to komentuju a kluci si ze mně dělají srandičky: "Přece bys nezahejbal!" "A kdo mluví o zahejbání, normálně bych jí vyhrnul tu sukni a plácal jí po zadku až by řvala rumunsky "To je mazec!!" :-D No jo, už jsem dlouho z domova...

6/5

Ráno balíme a platíme a jdem k mašinám - maník tam pořád sedí. Dáváme mu každý pár EUR a mizíme.
Následující cesta je už jen celkem nudný přesun, zpestřený jen údolní vložkou, kdy se cesta vine na skalách. Vlevo skála až do nevidím, vpravo svodidlo a za ním voda. Nicméně i tak je podél cesty hromada rozšířených míst pro odpočinek, udržet tady soustředění není až tak jednoduché. Auta těch, co to nezvládli, jsou pro varování vystavena na konstrukcích okolo. A k tomu kamióny a prší...
K večeru vjíždíme do Maďarska a hledáme nocleh. Surfujem po maďarských silničkách, až spatříme megahustočerné mraky. Chci jít do nepromoků, ale jsem hlasem lidu zpacifikován a že prej nejsem z cukru a že za chvilku už budem pod střechou. Jo jo, prvních třicet sekund slejváku stačilo na to, abych byl mokrej až na kost. Jediné, co mně těší je, že ostatní jsou taky mokří jako já :-) Nacházíme zcela prázdný kemp, kde nás ale ochotně ubytují v chatce, dojídáme poslední vlastní zásoby a jdem spát.

7/5

Přesunpřes Maďarsko je nudný, jako ta rovná cesta, co přes něj vede.
S Machem se trháme, valíme na Bratislavu a končíme v Dunajské. Tam se o nás Hedo opravdu královsky postaral a konečně se opět setkáváme s Danem :-)
Jdeme se vylepit do nedalekých termálů a večer nám Hedo servíruje voňavé steaky.
Vyprávění zážitků pak nebere konce...

8/5

Cesta domů už probíhá v poklidu, není kam se hnát.
Z Dunajské k nám, na severní Moravu je to jen pár hodin a já tak k večeru konečně plný zážitků dorážím do dom. Cestou mně, samozřejmě, ještě stihl liják ve Frenštátě, ale ten jsem přežil pod střechou benzinky a domů nakonec dojel suchý.

Byla to moje první opravdu dlouhá cesta na mašině, o něčem takovém jsem vždy snil.
Ty zážitky si už v sobě ponesu napořád.
Dík Dane, Habříku, Machu, Zbyňo a Václave (a taky Hedo a vůbec ostatní, co jste byli aspoň chvíli součástí této cesty)!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE