Saharský Bandita

Den třetí – deštivá Afrika

Když jsem byl malý, učili mne, že v Africe je sucho. Učitelka se musela mýlit, jelikož po mém příjezdu dost prší. Na celnici hromada papírů a ne zrovna obětaví pracovníci. Vše ve Francouzštině, nebo Arabštině – nebo jak v mém případě ruce, nohy + angličtina (můžete zaměnit za češtinu…je to úplně jedno). Popořadě vyplníte nějaký vstupní doklad k sobě, zkontrolují víza. Poté vyplníte doklad k motorce, ten necháte ověřit v kanceláři s dovozy. Hodně Tunisanů na cestě s Vámi bude dovážet nově koupenou ojetinu, tak se to může protáhnout, jelikož v kanceláři je pouze jeden pracovník. Poté kontrola motorky a čísla rámu (na to si musíte odchytit uniformovaného celníka) a poslední kontrola pojištění a všech údajů a vystavení zeleného „propušťáku“, který opět doporučuji neztratit, jelikož jej při odjezdu ze země odevzdáte. U všech kroků je nutná kontrola malého TP a pasu (a víz). Zavazadla mně nikdo neprohlížel, ale místní při mém odjezdu již tahali rezervy z kufrů zcela vyložených aut. A že bylo co vykládat. Mnozí z nově koupeného vozu vytáhli i nově koupený ojetý skútr, 4 jízdní kola a skříň z IKEA. Vše je vyřízeno, tak odjezd a u brány poslední kontrola pasu a víza. Enjoy Tunisia, sir!

Déšť není nějaký zásadní problém (je teplo), ale na silnici se tvoří nepříjemné bláto z  šudypřítomného prachu, které sice nějak dramaticky neklouže, ale kvalitně špiní naprosto  še. Včetně žeber chlazení, což je po dešti ve spojení s dopravním chaosem a zácpami ve městech super věc, pro můj obstarožní vzducháč. První dojmy nejsou zrovna pozitivní. Všude neskutečný nepořádek s odpadky všude kam se podíváš. Večer ještě vyzvednout ženu na  etišti. Cesta je vzhledem k stávkujícímu světlu – asi někam zatekla voda při dešti -  ezapomenutelný zážitek. Jedu na jen parkovačku, naštěstí je celá cesta od hotelu až na  etiště osvětlená a na letišti světlo rozebírám, čistím a vše je pak O.K. I s pouhou parkovačkou jsem bezkonkurenčně nejlépe osvětlená motora na silnici.

Den čtvrtý – Špinavá Afrika

Zklamání z předešlého dne ohledně odpadků a nepořádku se ještě prohlubuje. Ale bohužel organizace nakládání s odpady je taková, že žádná není. Co Tunisan použije, to odhodí na zem, ať je kdekoliv.  Na pláži se tak musíte o místo dělit s PET-lahvemi, plechovkami, sáčky a zbytky všeho možného.

Diametrální rozdíl je při příjezdu do turistického resortu (první po cestě byl Hammamet) – zde se ráz okolí výrazně mění a ocitáte se v ráji na zemi. Malé domky střídají megalomanské hotely, příjezd k pláži po nezpevněné cestě (či skrz staveniště) je vyměněn za pobřežní 4. proudový bulvár plný barů, restaurací a prodejců všeho možného. Všude čisto a „voňavo“. Jako zázrakem většina lidí zvládá obstojně angličtinu, někteří i němčinu. Ale tohle není zrovna místo pro mě.

Motka se začíná pomalu podobat okolní krajině (tedy … té ne-resortové), ale očistu po chvilce vzdávám. Na velkém počtu benzínek je sice mycí box, ale bahýnko je potřeba z motorky odrhnout. Tak pouze tu a tam očistím motor wapkou, aby to lépe chladilo.

Cesta vesměs fádní až po cílové město (Mahdia) – dlouhé rovné a poměrně kvalitní silnice, kolem pláně olivovníků (19% celosvětové produkce oliv je z Tuniska). Podél cesty jsou často opuncie, jako lapače poletujících odpadků. Pouze posledních pár kilometrů je jízda zpestřena silnicí ve výstavbě. Náš hotel leží jako většina hotelů v tzv. ZONE TOURISTIQUE  a je tak zcela oddělen od jakýchkoliv památek, či restaurací pro místní. Večerní procházka do centra je vesměs zklamáním, jelikož je po osmé hodině a život v ulicích pomalu končí. Moc dobré jsou plněné placky z bramborového těsta zakoupené u stánku na ulici, jiná možnost stravování není k dispozici (s výjimkou hotelové restaurace).

Den čtvrtý – dlouhý přesun a blýskání na lepší časy

Dle plánu nás čeká nejdelší přesun – cca 290 km z Mahdie na jih do Matmata. Téměř celou cestu se opakují obrazy z předešlých dní. Olivovníky kam se podíváš, města ucpaná a často s výrazně horším povrchem, odpadky, odpadky a odpadky. Počasí je výrazně příjemnější než v předchozích dnech – jedeme po pobřeží a neprší, ale pohled na těžká mračna směr vnitrozemí ukazuje, že tam je situace zcela odlišná. Oběd si dáváme v bistru u cesty, které připomíná spíš garáž s několika plastovými stolky. Sedí zde docela dost lidí, tak odhadujeme, že to bude známka dobrého jídla. A opravdu jídlo je naprosto výtečné. Všeobecně je jídlo pikantnější, jelikož ochucovadlem snad každého jídla je harísa – směs drceného chilli a olivového oleje.  Bohužel jsme přehlédli fakt, že zde sedí pouze muži a když náhodou přistaví auto s rodinou, žena s dětmi zůstává v autě. Až na pár nepříjemných pohledů od místních je všechno O.K. a obsluha je příjemná, ačkoliv komunikace probíhá rukama, nohama a za pomoci pár základních frází ve francouzštině. Napříště už ale radši zastavujeme pouze u bistra, kde sedí také místní ženy. Především doporučujeme ty, kde se na háku houpe čerstvě zabitá ovce (a občas u ní stojí také nějaká ta živá). Při příjezdu k městu Gabés se krajina mění. Ubývá odpadků i vegetace a krajina se začíná alespoň trochu vlnit. Odbočujeme na Matmata a po chvíli se ocitáme v naprosto jiném světě. Obdivujeme „smutnou“ krásu téměř životapustých hor. Nedivíme se, že zdejší krajina poskytla kulisy nejednomu filmu (Star Wars, Život Briana, atd…).

V hotelovém bazénu dáme řeč s partou místních kluků v našem věku. Bydlí v Gabés a 

vyjeli si na pivko k nejhezčímu bazénu v okolí. No…mají to domů 40 km, tak nevím. Na druhou stranu výhled na okolní hory z terasy, kde je bazén umístěn, je skutečně okouzlující. Potvrzují všeobecnou pravdu o mladých Tunisanech – mají dobré vzdělání, hovoří plynně anglicky, milují Tunisko a jsou hrdí, že jsou Tunisané. Ale pokud se naskytne možnost, pokusí se najít štěstí někde v Evropě.

V Matmata zažíváme první nápor turistických průvodců. Nabízí prohlídku zde typických podzemních berberských obydlí. Doporučuji nepodlehnout jejich nátlaku. V okolí jich je přístupných víc než dost a za výrazně menší poplatek.

Den pátý – Sahara

Ráno nás vítá opět poněkud deštivé počasí, ale v průběhu navěšování zavazadel na motorku vychází slunce. Kousek za hotelem na cestě do Douz nacházíme berberské muzeum provozované místními ženami. Za pět dinárů dobrovolného daru vidíme to, za co si průvodce žádá dinárů čtyřicet. Cesta směr Douz začíná průjezdem těch nádherných hor po vcelku obstojných cestách. Asfalt je trošku horší a občas za zatáčkou čeká překvapení v podobě vyplaveného písku a kamenů po nočním dešti.

Z klikaté cesty skrz hory se plynule přechází do dlouhých táhlých rovinek, které prochází čím dál tím vyprahlejší a výrazně více rovinatou krajinou. Písek postupně tvoří jazyky přes cestu a vzhledem k mé chabé znalosti podobné krajiny jsem absolutně nepřipraven. Během pár minut prskám extrémně jemný písek zvířený větrem. Respekt…to je to, co ve mne nehostinná, leč opět okouzlující krajina vyvolává. Při zpomalení cítím benzín, což je poněkud podezřelé, tak zastavuji.  Zjištění že se plastový kanystr s rezervní zásobou paliva vysmekl z úvazu a při jízdě přes hory se prodřel o zadní kolo, není zrovna potěšující. Benzínu na cestu do Douz by mělo být dost, ale na této cestě (cca 100 km) není jediná benzínka, takže se dostavuje jistá nervozita. Poslední tankování bylo v Gabes, takže ujet 150 km na nádrž není samozřejmě žádný problém. Kdyby se však podařilo někde zapadnout, či zabloudit, mohl by nastat problém. Navíc je často k dostání pouze benzín s nižším oktanovým číslem, který mizí z nádrže naloženého Bandita rychleji, než je obvyklé. Cesta je ale v pohodě a i po krátké odbočce na cestu směr Ksar Ghilan se nezdá, že by bylo nutné jet na enduru. Na extrémně jemný písek si samozřejmě s cestovní motorkou troufnout nemůžu (což neznamená, že to v průběhu dne nezkouším).

Po příjezdu do Douz je samozřejmě nutné zkusit osedlat velblouda, což žena po chvilce jízdy komentuje: „Já chci zpátky na motorku!“ S průvodcem, který nám projížďku organizuje, se bavíme o davech turistů, kteří se zde nacházejí. Tvrdí, že motorek jezdí každý rok obzvláště v zimních měsících víc než dost. Avšak silniční, na které jsem dorazil já, je velice neobvyklá…tak proto ty udivené pohledy.

Zklamáním je však fakt, že většina restaurací doporučovaných průvodci je zavřená. Turisté se stravují pouze v gigantických hotelových resortech (v jednom bydlíme také my), což nás příliš neláká. Ve městě po chvilce hledání nacházíme hospůdku zaměřenou na cestovatele (vstupní dveře jsou kompletně polepené nálepkami různých expedic a logy KTM). Dumluva v klasicém stylu „ruce, nohy, pár výrazů z Francouzštiny a chutná večeře je na světě.

Den šestý – Solná jezera a povodně

Banditu jsem mučil už všemi možnými způsoby, tak proč mu ještě nedopřát jízdu na vyvýšené cestě mezi solnými jezery. Opouštíme poušť a míříme na sever. Naše vytyčená trasa se několikrát mění. V důsledku dešťů z předchozích dní bylo mnoho cest zaplavených a to nejen vodou, ale i bahnem. Při otáčení na jedné zavalené cestě (kterou byl buldozer schopen odklidit jen na jejím počátku a asi po kilometru svou práci vzdal) se mi nechce věřit, že taková masa materiálu byla v rovinaté krajině přemístěna pouze větrem v kombinaci s vodou. Naše cesta se v důsledku objížděk natahuje na konečných 360 km, přičemž původní plán zahrnoval cca. 230 km. Večer navštívíme neskutečně špinavou medínu ve Sfaxu a po zdlouhavém hledání fungující restaurace, kde bychom povečeřeli, jdeme poněkud rozmrzelí spát.

Den sedmý – Sousse, turistický ráj?

Po včerejším únavném dnu i 125 km ze Sfaxu do Sousse dává zabrat. Zhruba uprostřed cesty během krátké zastávky prohlížíme koloseum v El-Jem (údajně třetí největší na světě). Hodně turistických náháněčů zvládá základní fráze i v češtině a má dědu/otce/tetu/přítelkyni z Prahy. Tak určitě ! Levný hotel přímo u pláže je výrazně sympatičtější, než předchozí ubytování. Plácneme se na pláž (s na Tunisko akceptovatelným množstvím odpadků) a relaxujeme. Nejoblíbenějším sportem v Tunisku je fotbal, tak sledujeme party mladších i starších, kteří provozují jeho plážovou verzi. Díky faktu, že Sousse je turistická lokalita je výrazně lepší servis a večeře se podaří zařídit rychle, levně a velice chutně přímo v centru pro turisty atraktivní medíny. Konečně po šesti večerech marného hledání ochutnáme místní kus-kus.

Den osmý – Pýcha předchází pád

Poslední přejezd cca. 150 km zpět do Tunisu si užíváme. Zpočátku cesta ubíhá relativně rychle. Plánujeme odpolední návštěvu Kartága, případně pokud bude chuť, tak také historické medíny v centru Tunisu (všechny ale vypadají vesměs stejně, takže tento bod je s velkým otazníkem). Posledních zhruba 20 km před Tunisem se ale situace výrazně zhoršuje. Provoz čím dál tím víc houstne a zvyšuje se agresivita (či možná lhostejnost) okolních řidičů. Po několikerém vytlačení ze silnice na krajnici toho mám tak akorát dost, potím se a řvu do helmy. 5 km před Tunisem přichází má velká chyba. Naprosto ztrácím koncentraci a nesoustředím se na cestu. Jelikož jsem tento úsek jel už asi 4x, mám mylný pocit, že mě nemůže nic překvapit. Při nájezdu na velký kruhový objezd mi na nafoukané hromádce prachu (kterou ve své nepozornosti přehlížím) ujíždí zhruba ve čtyřicítce přední kolo a míříme na asfalt. Stačím jen natáhnout nohu dozadu. Žena v tom vedru odmítá chrániče a jede jen v pevnějších tříčtvrtečních kalhotách. Já jsem sice v kraťasech, ale mám chrániče kolen a vysoké boty, které svou roli plní na jedničku a oba pád přežijeme relativně pořádku. Na rozdíl od jakékoliv jiné situace na Tuniských silnicích neslyším ani jedno zatroubení. Během chvilky se seběhne hlouček lidí, kteří pomáhají postavit nás i motorku a odtlačit bokem. Hodně toho zachránil boční kufr, a jediným problémem je prodřené víko karteru. Uvnitř pukám vzteky nad mou debilitou, že jsem nad padáky mávnul rukou. Po ujištění, že jsme oba v pořádku, vytahuje jeden z hloučku lidí telefon a volá po kamarádech, zda nemají možnost zajistit potřební náhradní díl. V Tunisu je údajně dealer Suzuki, ale je schopen zajistit servis pouze na auta a skútry. Ačkoliv jsem nepotkal mnoho velkých motorek, zastavuje u nás během chvilky Aprilia Pegaso, ale bohužel kolega pouze potvrzuje předchozí informaci o dostupnosti servisu pro motorky v Tunisku. Chlapík s mobilem mi lámanou angličtinou oznamuje, že díl se nepodařilo sehnat, ale zná dílnu, kde by dokázali hliníkové víko zavařit. Nezbývá mi než důvěřovat a šnečím tempem (olej nestříká, ale spíše jen ukapává) se dostáváme o 5 km dál na předměstí Tunisu, kde zastavujeme u malé dílny, která určitě není autoservisem (a už vůbec ne motoservisem). Nezbývá mi, než důvěřovat mému samozvanému průvodci (tvrdí, že je taky motorkář), víko odmontovat a svěřit do umolousaných rukou zámečníka. Na opravu nedohlížím, jelikož má žena je mi přednější a znovu se ujišťuji, že je opravdu v pořádku. Snáší celou situaci s až překvapivým klidem a nadhledem. Mezitím průvodce mizí s tím, že dorazí za hodinu s těsněním. Po čtvrt hodině vychází zámečník z dílny s poměrně důvěryhodně zavařeným a začištěným víkem. Seznamuji se s majitelem dílny, který hrdě nosí čepici Halley-Davidson a tvrdí, že má jeden doma (model přesně nevím…mluví pouze arabsky a francouzsky). Za další hodinu u dílny zastavuje bílá Kawasaki Z750 s mým průvodcem, se kterým se konečně dáváme do řeči. Dává mi černou těsnící pastu s tím, že originální těsnění na Bandit není v Tunisku tak úplně dostupným artiklem. Beru si kontakt a slibuji mu zaslání nějakého dárku až se vrátím do Čech. Platím požadovaných 120 Kč (10 Dinárů) a odjíždím. U hotelu přichází nepříjemné zjištění, že z víka stále kape. Bohužel je na něm ještě jedna prasklina. Všímá si mě údržbář hotelu a víko mi bere z rukou. Míříme do sklepa pod hotelem, kde probírá se všemi členy personálu, jak prasklinu opravit. Po chvilce dohadů v arabštině, které zcela evidentně nevedou k žádnému kloudnému výledku, se mi daří víko ukořistit, namontovat zpět na motorku a vyrazit na známé místo, kde dokáží problém vyřešit. Zde se ke mně opět vrhá celé osazenstvo dílny a sám majitel vyhrnuje rukávy a dává se do čištění a opravy. Po hodině je vše v naprostém pořádku. Při otázce placení nechce nikdo nic slyšet (už jsem přece platil při první opravě). Nechávám s díky alespoň drobných pár dinárů a s díky po velkém loučení odjíždím.

Podvečerní cestu do Kartága si neužívá nikdo z naši trojice – Bandit by chtěl asi klid, já toho mám taky dost a na mou ženu dopadl splín z prožitého zážitku. Poslední večer se nese v duchu humorného poznávání MHD v Tunisu, marné hledání restaurace končí u fast foodu na ulici a vracíme se do hotelu, kde si spravujeme náladu nejedním pivem místní značky Celtia.

Den devátý a desátý – Mamma I´m comming home

Vstáváme opravdu časně, jelikož odlet je už o půl páté ráno. Já se vracím z letiště do postele a po snídani se (patrně také díky zážitku z předchozího dne) přesouvám nejkratší cestou do přístavu. U benzínky mě baví výraz Německé posádky dvou „vrtulí“ s kompletním katalogem Touratech na palubě. Mají naplánovanou zhruba stejnou trasu a nelíbí se jim představa, že jejich ADVENTURE zvládl i tenhle špinavec v ošoupané kožené bundě, kraťasech a teniskách, jedoucí na starší japonské silniční rozpočtovce. Kontrola v přístavu je buď víc v klidu, nebo jsem za tu dobu nějak otupěl. Chytám mladého celníka s obstojnou angličtinou. Chvilku pokecáme a stačí mu pouze kontrola top case. Odevzdávám zelené lejstro a jsem propuštěn k nalodění. Zde sleduji efektivitu práce místních – za podobný čas naložili Italové do stejné lodě 10 nových Mercedesů CLS, 6 nových trucků Iveco, dva malé domíchávače, jeden traktor a asi 15 návěsů. Tady za šíleného křiku a zmatku naložili 3 návěsy. Nakládka pokračuje v podobném duchu a tři a půl hodiny po plánovaném odjezdu je loď připravena k vyplutí. Na palubě to tou dobou samozřejmě vypadá jak na smetišti. V Itálii probíhá vylodění a kontrola dokladů v pěti minutách. Počasí je poněkud deštivé, tak volím cestu po dálnici. Během následujících 12. hodin urazím zhruba 1.100 km a vytvořím si tak nový osobáček. Před Prahou už netuším, jak se na motorku složit a válím se po nádrži. Vyhlídka spánku ve vlastní posteli je však výrazně silnější a okolo jedné hodiny ráno odstavuji suveréna výpravy v garáži. Má sedací část je ve stavu jak po nájezdu příznivců gay parade a přísahám, že na motorku minimálně týden nesednu. Druhý den přísahu porušuji a jedu s motorkou na odbahnění.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE