Dobrodošli tour - SRBSKO 2017

Cestopis, který není jen o projetých trasách a silnicích, ale také o pocitech, které ve Vás Srbsko zanechá.

Kapitoly článku

Srbsko: země s téměř osmi miliony obyvatel, bohatou i divokou historií, krásnou přírodou a velmi srdečnými lidmi. Země poznamenaná nedávným válečným konfliktem, amputací svého historického území a v evropském měřítku chudobou. Po motodovolené v ČR v roce 2014, na Slovensku 2015 a Polsku 2016, přišlo na řadu Srbsko a tedy Dobrodošli tour 2017.

Můj náhled na Srbsko je tak trochu subjektivní, už před jeho návštěvou jsem k této zemi choval sympatie, v rámci sebevzdělávání se učím srbsky. Měl jsem tedy obavy, aby se během této dovolené nezklamal, což se ovšem nestalo, ba naopak. Nyní již k samotné dovolené. Co se týká Srbska, cestopisů zaměřených na tuto zemi tu na M.CZ moc není, přesněji tři. Nějakou inspiraci jsem načerpal tam, hodně z internetu, snažil jsem se vyhledávat na srbských stránkách, co stojí za to navštívit, vidět a zažít. Přípravy, plánování a ležení v mapách, to mne zaměstnalo na hodně hodně večerů. Najít souputníky nebyl problém, v podstatě se jedná o základ naší motoparty. Bratr Čenda (Yamaha XTZ Tenere 660), který se rozhodl vzít do tandemu svojí přítelkyni Dominiku, kamarád Jirka (BMW F 800 GS) a moje maličkost (Kawasaki KLE 500). Čili čtyři člověci na třech strojích. Byli jsme předběžně dohodnutí, poslední víkend před odjezdem jsme si udělali grilovačku, já přednesl nástřel trasy, vytčené cíle, doladili jsme detaily a pak už jsme se jen těšili, až budeme moci vyjet.

Ten den nastal 2. července. Naskládali jsme na motorky všemožnou bagáž, zastavili se v Nymburce pro Jirku a pak již kompletní vyjeli vstříc dobrodružství. První den jsme nepočítali s nějakou extra velkou porcí kilometrů, tak jsme nikam nespěchali a rozhodli se zajet do Vysokého Mýta a navštívit tamní muzeum karosářství. Výstava se nám líbila, obdivovali jsme um řemeslníků z dob první republiky i eleganci karoserií aut navržených ve V. Mýtě.

Podmračené počasí nás doprovázelo přes Vysočinu, s přibývajícími kilometry směrem k jihu se oteplovalo, ale vál silný vítr. Za zmínku stojí výborný oběd v hospůdce v Borovnici. K večeru jsme dojeli do kempu ve Strachotíně, nacházejícího se u vodní nádrže Nové Mlýny. Nechtělo se nám stavět stany, tak jsme vzali chatku. Zkoušeli jsme sladit interkomy, ale nepovedlo se to na 100%. Následovalo jen osvěžení vnější (v nádrži), vnitřní (pivem) a nějaký ten dlabanec. Neponocovali jsme, na druhý den byla v plánu větší porce kilometrů. Luštěnice-Strachotín 321 km

2. den

Po snídani jsme se sbalili (šnečím tempem) a vyjeli. Cíl pro dnešní den byl jasně daný, dojet do kempu Soltvadkért v Maďarsku, který dobře znám z mezinárodních srazů žigulíků. Přes Břeclav jsme se propletli až na hranici CZ-SK Kúty, udělali foto a dohodli se, že na Slovensku žádné štěstí hledat nebudeme a profrčíme ho nejrychlejším možným způsobem, a to po dálnici až do Rajky. Tak se i stalo.

Přes Rajku už jsme jeli po staré silnici až do Mosonmagyárováru. Tam jsme se zastavili, obhlédli centrum města, bývalý hrad, kde se nyní nachází místní univerzita a pokračovali dál vstříc rovinám Panonské nížiny. Györ je dobře značený, jeli jsme směr na Veszprém. Přeci jen, před Balatonem se krajina trochu zvedá a silnice klikatí. U Veszprému jsme díky mě trochu bloudili a museli se asi 15 km vracet. To nás nerozhodilo a zanedlouho už jsme spatřili modř Blatenského jezera neboli Balatonu. Čas pádil a nám ještě zbývalo dost km do cíle. Museli jsme často zastavovat, bylo horko a odpočinek a doplnění tekutin bylo třeba (nealko rádler Sopron v plechovce z lednice v obchodě skvěle osvěží). Následovala Simontornya, Cece, Dunaföldvár až do Soltvadkertu. V kempu jsme rychle postavili stany a šli se vykoupat do Vadkerti tó. Zbývalo jen něco pojíst a popít, což zajistil stánek s langoši, pivem Sopron a vynikající smaženou rybou Hekk. Pak už jen zalézt do stanů a odpočinout si před další cestou. Strachotín-Soltvadkert 445 km

3. den

Věděli jsme, že dnes překročíme hranice do Srbska. Nechtělo se mi jet přes hraniční přechod Horgoš, kde se seskupují hordy migrantů, zvolil jsem tedy jinou cestu, přes Rumunsko. Dojeli jsme na malý přechod Kiszombor-Cenad a za pět minut jsme bez problémů proklouzli do Rumunska. V této zemi jsme všichni byli poprvé v životě. Je o poznání chudší než Maďarsko, ale silnice na Sannicolau Mare a Comlosu Mare byla v dobrém stavu. To se nedá říci o stavu místních obydlí, která byla poničená buď časem nebo vichřicí, která se tam v noci přehnala. Jet po Rumunsku už mne nebavilo, tak při spatření značky ukazující k přechodu se Srbskem jsem nelenil a uhnul jsem z hlavní cesty. Přijeli jsme na malý přechod Comlosu Mare-Nakovo.

Opět vše proběhlo bez problémů a už jsme byli v Srbsku. Nezbytné fotky u hranice a hurá dál. Bylo potřeba najít bankomat a vybrat srbské oběživo, dináry. Ten jsme našli ve městě Kikinda nedaleko hranic. Jen jsme zastavili, abych se mohl podívat do telefonu na mapu, už u nás byl nějaký maník, jestli potřebujeme pomoci, co hledáme, kam jedeme atd. Bankomat jsme našli v centru města, dali si pořádnou zmrzku za 100 dinárů (cca 20 korun, potom jsme všechny ceny dělili pěti a tím vycházela zhruba cena v korunách).

Sever Srbska je ještě placatější než Maďarsko, pokud to tedy je vůbec možné. Jeli jsme mezi širými poli, kde se často u silnice nacházely včelí úly. Přišlo to, co přijít nevyhnutelně muselo, včelka bodalka v rukávu a  žihadlo zapíchnuté do paže.

Bylo velké horko, tak jsme se občerstvili žlutým melounem, který tam místní prodávají u silnice. Netrvalo dlouho a viděli jsme v dáli siluetu Bělehradu. Po poradě s mapou jsem navedl zbytek party do kempu Dunav v Zemunu, což je vlastně předměstí Bělehradu. Kemp byl přímo nad Dunajem, až na tři nebo čtyři karavanisty prázdný. Obsadili jsme dva bungalovy, najedli se a v kempovní minirestauraci si dali místní pivo Jelen. Bylo dobré, chlazené a tak jsme u jednoho nezůstali (jen pro představu, nejsme žádné chlastací komando, takže čtyři kousky jsou strop).

 

Občas k nám zašla recepční a obsluha v jedné osobě Marie, aby s námi prohodila pár slov. K půlnoci jsme šli na kutě. Soltvadkert-Bělehrad 319 km

4. den

Tento den byl zasvěcen pouze a jen Bělehradu. Už před dovolenou jsme se rozhodli nejezdit po městě na motorkách, MHD jsme zavrhli a po zjištění cen taxi bylo jasné, jaký použijeme způsob přepravy po srbské metropoli. Po snídani jsme se domluvili se správcem kempu, aby nám zavolal taxika. Přijel taxikář Zoran a zavezl nás do Muzea vzdušných sil Jugoslávie, které se nachází hned vedle letiště Nikoly Tesly. Kolem muzea jsou rozeseta letadla a vrtulníky v různém stádiu omšelosti. Sama budova, jakási zpláclá koule zvenčí též jeví známky zanedbání. Ale uvnitř...každý, kdo má aspoň trochu rád leteckou techniku, se musí v muzeu cítit jako v ráji. Expozice je rozdělená podle období, já mám nejraději druhou světovou válku, tak mne uchvátila letadla jak spojenecká, tak zemí Osy. Spitfire, Hurricane, Jak 3, Thunderbolt, Messerschmitt 109 a mnoho dalších. Z moderny se mi nejvíce líbil starý známý MiG 21. Za zmínku stojí, že Jugoslávci vlastnili i stíhačky západní výroby, což ve zbytku socialistického tábora nebylo možné. Jako chlouba se zde nachází kus křídla americké stíhačky, sestřelené v roce 1998 nad Bělehradem.

 

Ani jsme se nenadáli a skoro dvě hodiny utekly jak voda. Šli jsme se osvěžit do malého baru v muzeu, kde barmanka zároveň funguje jako prodavačka suvenýrů. Stačili jsme se s ní ještě skamarádit, nakoupit nezbytné suvenýry, pak nám zavolala Zorana, který nás odvezl přímo do centra města a vyšli jsme si na pevnost Kalemagdan. Musím zmínit, že během cesty z Maďarska neznámo kde, uletěla Dominice jedna pantofle, uložená v igelitovém pytli s věcmi připevněnému na topkejsu. Na prohlídku města se vydala v motobotách, což v tom horku nebylo optimální, takže jsme museli kupovat navíc pantofle na hlavní pěší zóně. Poté už přišel na řadu Kalemagdan, stará pevnost tyčící se nad soutokem Dunaje a Sávy. V příkopech mezi jednotlivými zdmi pevnosti jsou vystavené tanky a bojová vozidla z období druhé světové války. Nacházejí se zde různá muzea, mimo jiné i muzeum tortury, které jsme ale vynechali. Vyloženě volně, nikam nespěchaje, jsme se procházeli a užívali si krásného počasí. Já ještě navštívil dva pravoslavné kostelíky a koupil si ikonky. Jako bonus uvedu úsměvnou historku, kdy proti nám šel asi padesátiletý člověk v tričku Staropramen, na kterém bylo napsáno česky:"Řekni mi, jak se česky řekne pivo." Zastavil jsem ho a povídám: "Pivo se česky řekne pivo!" a šel jsem dál. Chvilku tam stál jako opařený, tak jsme ho zanechali jeho osudu.

Z Kalemgdanu jsme se vydali pěší zónou na náměstí Republiky (Trg Republike), cestou koupili nějaké suvenýry, trička a jiné cetky. A také pohledy, které jsme poslali našim známým doma. Na poště jsme vyvolali svou neznalostí místních zvyklostí trochu chaos, ale zaměstanci byli trpěliví a pohledy jsme úspěšně odeslali. Pokračovali jsme dál, kolem luxusního hotelu Moskva, kde si venku dávali kávu byznysmeni a jako protiklad na chodníku žebrali lidé. Nedalo nám to a obdarovali jsme veterána z občanské války, sedícího na invalidním vozíku. Šli jsme ke chrámu svatého Sávy, který se stále buduje. Je to druhý největší pravoslavný chrám na světě, hned po chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Pohled na bílé stěny chrámu, nasvícené sluncem, je úchvatný. Vnitřek je tedy ještě ve výstavbě, avšak krypta je dokončená. To, co jsem tam viděl, mi vzalo dech. Nepopsatelná krása. I na Jirku, který není věřící, to silně zapůsobilo. Fotografie napoví.

 

U chrámu se nachází park, který byl plný relaxujících lidí, ze všeho byl cítit klid a pohoda. Jako poslední přišlo na řadu muzeum Nikoly Tesly. Malé, ale zajímavé. Viděli jsme i výrobu umělých blesků během výkladu. Také jsme tam narazili na další Čechy. Tři mladíci, zřejmě studenti elektrotechniky, vešli dovnitř a při spatření Teslových udělátek jen pronesli: "No ty vole, to by nám do třídy asi nedovolili." To, co jsme chtěli vidět, jsme viděli a nezbývalo nám, než koupit srbskou SIMku, abychom mohli zavolat našeho dvorního taxikáře Zorana. Lehce jsme se občerstvili v místní pekárně, nasedli do taxiku a za půl hodinky už jsme byli zpátky v kempu.

 

Pro ilustraci, že se ve více lidech vyplatí po Bělehradě jezdit taxikem, musím uvést, že jsme najezdili po městě téměř 50 km a za celý den zaplatili, i s dýškem, něco malinko přes 1000 korun, takže na jednoho člověka to vyšlo 250 korun. Netroufnu si odhadnout, kolik by nás ta sranda vyšla v Praze. Srdečně jsme se se Zoranem rozloučili a zaujali místo u stolu před kempovým barem. Padlo nějaké to pivko, zhodnotili jsme den a plánovali dny další. A spát, vždyť nás čekal další náročný den. Najeto 0 km, ale nachozeno hodně. Musím zde zpětně uvést, že ráno, při rozmluvě se správcem kempu Aleksandarem, jsme se zmínili, že jako další bod na naší cestě chceme vidět a navštívit Rajačke pimnice. Pan Aleksandar nám řekl, že tam má kamaráda, který provozuje malé pohostinství a ubytování, a že mu zavolá, že tam přijedou čtyři Češi, ať nemáme strach, že všecho bude domluvené. Byli jsme v očekávání, jaké to dál bude, protože zatím všechna ubytování byla naplánovaná, ale dál už jsme jeli naslepo.

5. den:

Ráno jsme se sbalili, posnídali a v duchu se rozloučili s Bělehradem. Pokračovali jsme na jihovýchod, přes Pančevo, Smederevo a Požarevac, nehezká města vytvářející industriální atmosféru, připomínající náš sever Čech, jako když člověk jede z Chomutova do Mostu, jenže ve špinavější verzi. Za Požarevacem jsme nabrali směr Veliko Gradište, dostali se k Dunaji, tvořícího hranici mezi Srbskem a Rumunskem. Dojeli jsme do Golubace, kde stojí pevnost, hrad, postavený přímo na skále nad Dunajem. Pevnost se nyní opravuje, ale vidět ji i tak stálo za to. Musím připomenout, že teplota se pohybovala přes 35 st. ve stínu, takže někde dlouho "oblejzat" bylo zničující. Vydali jsme se na úchvatnou cestu, stále podél Dunaje (jeden z těch nejlepších úseků, kterými jsme jeli), provoz byl minimální, často se stalo, že jsme třeba 10 km nepotkali auto, přes Donji Milanovac až k Železným vratům. Stavba je to gigantická. Zastavili jsme se o kousek dál, doplnit tekutiny, na žádné zdržovačky nebyl čas, byli jsme lehce ve skluzu. Během cesty jsme si potřebovali dobít kredit na srbské simce a nebylo to úplně jednoduché, neboť jsme neznali číslo a doklady k němu Jirka zahrabal někam na dno kufru. Informovali jsme našeho hostitele, pana Miroslava, že dojedeme trochu později. Minuli jsme Kladovo a dojeli až do Negotinu, jen vybrat peníze, chvilku si odpočinout a pak už podél srbsko-bulharské hranice, po silnici 169 do vesničky Rajac, odkud už nás donavigoval pan Miroslav až na místo určení. Rajačke pimnice, to je unikátní soubor staveb, v podstatě vinných sklepů, kde každá rodina žijící ve vsi Rajac vlastní jeden sklípek. Podle toho, co jsem porozumněl, snaží se o zápis do památek UNESCO.

 

Asi půl hodiny jsme jen tak zevlovali a užívali si klidu, pak jsme hledali pana Miroslava, který na nás čekal, jen trochu jinde. Prostě malá chyba v komunikaci. Když jsme se konečně shledali, nestačili jsme se ani rozkoukat a už jsme seděli v jeho hostinci za stolem, u druhého velkého stolu bylo asi 15 Slovinců a Slovinek, a nosil na stůl jednu pochutinu za druhou, hned z kuchyně, kde vládla jeho manželka. Byla to ochutnávka všech místních specialit. Nedovedu to všechno vyjmenovat, vše vlastní nebo místní výroba, od škvarků, slaniny, opečeného masa, domácího sýru, zeleniny, fazolí, nakládaných hříbků, plněných papriky, samosebou bílého i červeného vína a také kapku něčeho ostřejšího-vinjaku. Netrvalo snad ani půl hodiny a dostali jsme se do stavu "oči by jedly, ale žaludek nemůže". A jako delikatesu nám podali lišky v medu.

Nám i hostům ze Slovinska přijeli zahrát dva muzikanti, jeden z nich byl dost známý zpěvák Boris Stanojević z Negotina, zpívající srbské národní písničky za doprovodu harmoniky. Úžasné. Ještě večer se Slovinci zdekovali a my tam zůstali úplně sami, s panem a paní domácí a s muzikanty. Hudebníci přestali hrát naživo, dotlačili Zastavu a produkce balkánské muziky pokračovala dál, i když jen z autorádia. Popíjeli jsme svěží bílé víno, bavili se o tom, jak se žije u nás a jak v Srbsku, dívali se na nebe poseté hvězdami a poslouchali cikády a také vytí šakalů, kteří v tomto  zapomenutém kraji na hranici s Bulharskem žijí. Já osobně jsem se dlouho necítil tak dobře. Zabalili jsme to až po půlnoci s hlubokými dojmy a zážitky. Bělehrad-Rajačke Pimnice 359 km

6. den

Ráno jsme se probudili do dalšího horkého dne. Pan Miroslav nám připravil hutnou snídani. Trochu jsme se strachovali, kolik to všechno bude stát, ale když od nás chtěl v přepočtu 650 korun za kompletní služby, nevěřili jsme svým uším. Mysleli jsme, že zaplatíme minimálně dvojnásobek. Srdečně jsme se rozloučili, udělali společné foto a pokračovali v jízdě zastrčenými silničkami podél bulharské hranice směrem na jih. V této oblasti operují srbští pohraničníci, kteří nás zastavili a zkontrolovali. Zjistili, že nejsme žádní nelegálové a bez problému nás propustili dál. Roviny už dávno upadly v zapomnění a my si užívali prázdné silnice kroutící se mezi kopci a při pohledu na jih jsme tušili, že si takových silnic budeme užívat i dál. Jako další cíl, který jsme měli v plánu vidět, byla Felix Romuliana u města Zaječar, památka UNESCO, pozůstatek odpočinkového místa pro císaře Galeria a římské vojáky z 3. století našeho letopočtu. Čekal jsem zde dost lidí, ale byl jsem překvapen při dojezdu na parkoviště. Kromě nás tu bylo jen jedno jediné auto. Zaplatili jsme vlezné, nechali si přednést historii od sličné průvodkyně (byla překvapená, že v srbštině) a pak se potulovali mezi zbytky základů domů a chrámů. Jelikož se vše nachází venku a my pravidelně dojížděli ke kterékoliv památce kolem dvanácté hodiny, pekli jsme se zaživa. Vedro bylo úmorné. Museli jsme pokračovat v krasojízdě.

Zbytku gangu jsem dal na výběr ze dvou cest do Knjaževace. Buď po hlavní státovce anebo vedlejší silnicí druhé třídy, která, podle mapy, vypadala trochu zatáčkovitější. Jirka suverénně prohlásil, že volí možnost B. Tak tedy po vedlejší. Následovala silnice nevalné kvality, dvě osobní auta musela zpomalit, aby se vyhnula, ale bylo jich tak málo, že jsme měli jen starost vyhýbat se nenadálým dírám. Na této cestě píchla Čendu včela nebo vosa, ale naštěstí žádná alergická reakce nepřišla. Dojeli jsme až do vesnice jménem Lasovo, kde jsem se dostal do slepé ulice, silnice dál nevedla. Kde jsem mohl přehlédnout odbočku nebo ceduli? Vždyť byla jen jedna, na nějakou polní cestu. Po poradě s mapou nám došlo, že silnice, ačkoliv značená v mapách jako normální cesta, prostě jako asfaltka nepokračuje a před námi byl nečekaný offroad. Zpočátku to šlo, ale pak se začaly objevovat vyjeté koleje od traktorů, různě hluboké louže, písek a větve stromů a keřů, zasahující do jízdní dráhy. Po několika minutách jízdy jsem zjistil, že v zrcátku nikoho nevidím. Zastavil jsem a čekal asi 10 minut na ostatní. Ti přijeli, jen Jirka byl zablácený stejně jako jeho Báwo, prasklé plexi signalizovalo pád. Pět metrů dlouhá a třicet centimetrů hluboká louže byla nad jeho síly, položil to. V rámci možností jsme si odpočinuli a také se radili, zda budeme pokračovat dál nebo se vrátíme. Rozhodli jsme se pro další jízdu kupředu, zpátky ni krok. Po zhruba dvou kilometrech přišla na řadu vracečka, kde koleje od traktorů byly obzvláště hluboké. Já to projel tak tak, což se nedá říci o Jirkovi, který motku znovu poslal k zemi. Brácha to projel s obtížemi kolem travou. Ve třech jsme potom zvedali motorku, pot z nás lil proudem. Padla na nás těžká deka. Co dál? Utekla hodina a my ujeli jen 10 km! No, vracet se už nemělo cenu, jeli jsme dál. Příroda kolem nás byla nádherná, skály a lesy, ale my to ani neměli čas vnímat. Ta úleva, když jsme uviděli baráčky vesnice Bučje a hlavně-asfalt! sice hrozný, ale byl to asfalt. Ve stínu stromu jsme zastavili a odpočívali. Pro nás všechny to byla zkouška ohněm, nikdo z nás nejel takový offroad.

 

Byl jsem tak vyřízený, že jsem hmátl po cigaretě, ačkoliv jsem se tři roky držel a nekouřil...Jirka mi řekl, že pokud se ho zase budu ptát, kterou cestou by rád jel, tak ať ho hlavně neposlouchám. Bylo to sice delší, ale o to horší cesta. Dojeli jsme do Knjaževace, občerstvili se, vzali za plyn a jeli dál. Krásná silnice si vinula jako had údolími mezi kopci. Náhodou jsme narazili na krásný přírodní útvar, vodopád říčky Bigar, u kterého bylo zřízeno malé odpočinkové místo pro kolemjedoucí řidiče. Osvěžili jsme se, něco nafotili a jeli dál až do monastýru Temska. Před monastýrem jsme se potkali s místním motogangem mladistvých. Kluci od 12 do 16 let si to drandili na prskoletech značky Tomos (obdoba naší Babetty), na mopedech i ve dvou. Helmy ani řidičáky tam zjevně nikdo neřešil. Když nás míjeli, mávali jak pionýři na prvního máje. Zatímco já jsem si pohovořil s představeným monastýru, zbytek čekal venku a odpočíval.

Neměli jsme daný žádný pevný nocležný bod, tak jsme prostě jeli dál, až do města Pirot. Ještě bylo brzo hledat místo k bivakování, rozhodli jsme se dotáhnout to až k Vlasinkému jezeru, nacházejícímu se u pohoří Veliki Čemernik. Z Pirotu jsme se vydali po silnici č. 39, v naději, že to je silnice první třídy a my budeme moci pořádně upalovat. Chyby lávky. Kvalita silnice hrubě kolísala, od perfekt asfaltu až po potůček valící se napříč silnicí. O zatáčky nebyla nouze, ale ujeté kilometry a hlavně únava z offroadu a celodenního horkého počasí o sobě dávala vědět. Odměnou za náročný den nám byl úsek cesty Jabukovik-Brod-Crna Trava-Vlasina Rid (silnice č.231). Zatáčkovitá silnice s perfektním asfaltem a takřka nulovým provozem, jakoby vytepaná mezi skály nějakým motorkářem-umělcem. Dojeli jsme až k Vlasinskému jezeru a místního stánkaře se ptali na možnosti přenocování. Odkázal nás na masňácký hotel, před kterým stálo asi 15 motorek, krosek anebo na kemp, ovšem už zrušený. Že pokud máme stany, nemáme problém. Poslechli jsme ho a rozhodli se nocovat na divoko. Kemp, kdysi asi pěkný, byl zarostlý a postávalo v něm mnoho karavanů v různém stádiu rozkladu. Dojeli jsme až k plácku, kde bylo možno postavit tři stany u sebe a k vodě blízko, nějakých 10 metrů. V rychlosti jsme postavili stany, dali si hlt slivovice a povečeřeli konzervu. Díky pane Píkoku. Voda v jezeře byla osvěžující a průzračná.

 

Jezero samotné je zajímavé tím, že po něm plynule plují rašelinové ostrůvky, na kterých rostou stromy. Bratr té vodě natolik věřil, že jsme rozdělali oheň a on ji uvařil a udělal si z ní čínskou nudlovou polévku. My jsme ho od toho odrazovali, ale kupodivu ho žádné střevní potíže nepostihly. Ohýnek, obloha posetá hvězdami, úplněk zrcadlící se na hladině a ticho jen přerušované houkáním sýčka, idylka. Rajačke pimnice-Vlasina Rid 305 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist