Dobrodošli tour - SRBSKO 2017

7.den:

Moc jsme se nevyspali, v noci se zvedl vítr a borovice kolem šuměli tak hlučně, že to probudilo všechny. Čenda později přiznal, že to byla jedna z nejhorších nocí v jeho životě, že se opravdu bál a spal všehovšudy jen dvě hodiny. I mě se zdálo, že kolem nás někdo obcházel, ale přisuzoval jsem to divé zvěři. Brzy nad ránem, bez snídaně, jsme se rychle sbalili a jeli z postapokalyptického kempu pryč. V prvním obchodě po cestě jsme nakoupili snídani, burek, což je placka plněná mletým masem a houbami. Při té příležitosti jsme se na policejní stanici zeptali, zda nebude vadit, když jsme nebyli nikde nahlášení a spali ve vybydleném kempu. S úsměvem nám sdělili, že to je OK. Mezitím nás místní lidé zpovídali, jestli jsme prý Američané na motorkách. S odpovědí " Mi smo iz Češke" se spokojili a usmívali se. Narvali jsme burek do kufrů a jeli dál. Projeli jsme Surdulicu, chaotický Vladičin Chan a po přetížené A1, což je hlavní tah do Makedonie, jsme už začali směřovat na sever do Leskovace

 Jih Srbska je vyloženě zemědělsky založený, všude kolem nás na polích ve sklenících rostla rajčata a také papriky. Jedna z místních kulinářských specialit se jmenuje Leskovački roštilj, který jsem chtěl ochunat. Jedná se o mleté maso s cibulí a paprikou, okořeněné a pikantní. Zrovna na začátku Leskovace jsme natrefili na malý stánek s občerstvením, kde nabízeli jídla z roštilja. Omamná vůně masa z grilu nás doslova donutila otočit motorky a zastavit se tam. "Posnídáme tu a okusíme pravý leskovački roštilj", řekli jsme si. Objednal jsem jídlo a chvilku jsme čekali. Mylně jsem si myslel, že to bude jen placka z mletého masa. Byli jsme překvapeni, když na talíři nejenže byla placka (pljeskavica), ale také tři šištičky z mletého masa(čevapi), papriková klobása, nějaká adžika a tvaroh, v němž byly nasekané feferonky. A k tomu domácí chléb. Snídaně to byla opulentní, já i Jirka jsme ji dokázali sníst, Čenda s Dominikou nikoliv. Pan roštiljmaster to zřejmě očekával a donesl alobal, abychom si nedojedené jídlo mohli vzít s sebou. To vše i s nealko pivem cirka za 90 korun. Od stolu jsme se doslova odvalili k motorkám. Projet Leskovacem nebyla legrace, provoz je zde čistý balkán (cyklisté a mopedisté zleva zprava do toho auta a dodávky), ale do žádné vyloženě nebezpečné situace jsme se nedostali.

Z Leskovace jsme se dostali bez újmy a jeli na Bojnik a Magaš. V Brestovaci nám místní doporučili koupání v Brestovačkém jezeře. Na konci vesnice se z ničeho nic objevily polorozbořené baráčky z plechu a dřeva a okolo všude plno hnědosrbů. Stejný výjev jsme naposledy viděli před dvěma lety při putování po východním Slovensku. Minighetto jsme minuli a přijeli k jezeru. Co mne zaujalo jako první, byla obrovská cedule, na níž bylo napsáno PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO a potom vyjmenované: koupání, plavání, rybolov, znečišťování atd. atd. Po jezeře plavali odpadky, přitom se tu lidé koupali i rybařili, čili jsme ceduli ignorovali taky. Z Brestovace jsme jeli na Magaš. Tam jsme prožili lehké dejavu, když opět zkončil asfalt a začala šotolina. Nějakou dobu to šlo, až do vsi Dobra Voda, potom se z šotolinky stala lesní kamenitá cesta, po které traktory a náklaďáky tahají vytěžené dřevo. Bylo to náročné, úmorné a vysilující. Konečně jsme dostali z lesa a ocitli jsme se na vrcholcích kopců. Ta dřina za řídítky stála za to. Nádherný výhled na kopcovitý terén kolem nás. Bylo zase potřeba sjet dolů, tak jsme se po kamenité cestě pomalu spouštěli, až zaléhalo v uších. Potkali jsme asi pět aut, z nichž tři byly staré známé Lady Nivy. Zalil nás pocit úlevy, když jsme se v obci Prolom znovu dostali na asfalt.

Během necelé hodinky jsme se dobrali k dalšímu vytipovanému místu naší tůry, k přírodnímu úkazu Davolja Varoš, což znamená Ďáblovo městečko. Jedná se o unikátní seskupení skalních útvarů. Popisuje se to těžko, fotky to objasní lépe. Na parkovišti nám nabídl prodavač suvenýrů a rakije, že nám pohlídá motorky, helmy i hadry, což se hodilo. Tahat to sebou by nebylo příjemné. Komplex Davolja Varoš jsme si prohlédli, vystoupali až na nejvyšší dostupný bod, a že to byla fuška a vrátili se zpět. Vše na svém místě, pán za hlídání nechtěl nic, tak jsme u něj aspoň koupili nějakou tu magnetku. Lákal nás ještě na alkohol a dával nám ochutnat jeho rakiji. Být tam o něco déle, tak bychom se regulérně opili. Jirka koupil melounovou rakiji a já borůvkový likér ( doma jsme s manželkou ochutnali a je to mňamka).

Pokračovali jsme dál, severním směrem do Kuršumlije. Údolími se linula příjemná sladká vůně, kterou bylo cítit i skrz helmu. Byla to vůně malin. Všude kolem byly malinové plantáže. Z Kuršumlije jsme jeli severozápadním směrem po silnici 213, která nás měla dovézt až k pohoří Kopaonik. Silnice to byla záludná, plná zatáček, úzká, dost často s výmoly, pískem a štěrkem za zatáčkou a také napadanými kameny z okolních skal. Jeden kámen se dokonce pohyboval, prostě se pomalinku plížil po krajnici. Bude to znít neuvěřitelně, ale ten hýbající se kámen byla ve skutečnosti želva. Kde se vzala, když široko daleko nikde nikdo a nic nebylo, je záhada z kategorie Akta X. Dobře, že jsme ji nepřejeli, asi bychom dopadli jak Super Mario, když šlápne na želvu. Game over. Občas jsme projeli nějakou vesničkou, děti i dospělí na nás mávali. Musím s politováním konstatovat, že tento kraj je velmi chudý, dost mě připomínal Zakarpatskou Ukrajinu.

Blížil se večer, slunce klesalo a jelikož jsme jeli na západ, měli jsme ho doslova plné bulvy. Nebylo to příjemné. Nevěděli jsme, kam dojedeme a kde zakotvíme. Zaúřadovala opět paní náhoda. Byli jsme v podstatě blízko rekereační oblasti Kopaoniku, koukali se po ubytování, když jsme vjeli do Brzeće, všude kolem nás byly horské hotely a dost lidí. Měli jsme nutkání u některého z nich zastavit, ale přemohli jsme se a hledali dál, něco spíše rodinného typu. A dočkali jsme se. Při zastavení na STOPce, přímo vedle křižovatky stál dům s malou kavárnou a velkým nápisem Prenoćište. Sotva jsme zastavili, z kavárny vyšel bodrý chlapík a ptal se, co potřebujeme. Sdělil jsem mu, že někde přenocovat. Řekl, ať chvilku počkáme. Za půl minuty vyšel, v levé ruce láhev rakije a v pravé čtyři panákové skleničky. Dali jsme si rakiji, potom hned ještě jednu. Bylo jasné, že už nikam neodjedeme. Pak nám ukázal pokoje. Dvoulůžkáč s telkou i koupelnou a WC, vše čisté. Za 10 euro na osobu. Nebylo co řešit. Věci jsme si dali do garáže, motorky postavili pod okno a šli se zkulturnit. Požádali jsme o večeři a nechali jsme to na panu majiteli. Přinesl pořádné kusy vepřových plátků, domácí hranolky a zeleninový salát. A láhev rakije. Tak jsme seděli na terase kavárny, žvanili, popíjeli, občas přišel pan Michail (majitel) popovídat si, a sledovali auta projíždějící křižovatkou. Na stopce kromě nás nezastavil nikdo, ani policie. Unaveni jsme zalehli až po půlnoci. Vlasinsko jezero-Brzeće 263 km

8. den

Ráno jsme vstali docela brzy, zapnuli televizi a podívali se nejdřív na počasí, pak na zprávy a nakonec jsme poslouchali vystoupení hvězd balkánské muziky. K snídani pan Michail připravil plnou velkou pánev míchaných vajíček. Najedli jsme se a řekli si o účet. Za vše dohromady, to jest večeře, ubytování, snídaně a veškeré pití jsme každý zaplatili jen 450 korun. Velice srdečně jsme se loučili a jako malý dárek jsem ještě dostal půl litr rakije. Musím se přiznat, že jsem byl dojat a vlhly mi oči. Krásné slunné ráno, před námi horská silnice s dobrým povrchem, téměř pustá. Stoupali jsme výš a výš, serpentýny, rovinky, kopce a všude kolem nádherná příroda. V zimě tu je prý rušno, vleky jedou jako o závod. Nyní jsme potkávali jen pěší turisty a pár bláznů na kolech. Všechnu tu okolní krásu kazily hotely a parkoviště, prostě ta komerce. Nechali jsme ji za sebou a zase se spouštěli dolů, jedna zatáčka střídala druhou, až se z toho člověku točila hlava. Plán pro tento den? Pravoslavný monastýr Studenica z 12. století, památka na seznamu UNESCO.

Zasazený mezi lesnaté kopce, takový klenot uprostřed pustiny. Zatímco Čenda s Dominikou zůstali vně, my s Jirkou šli za duchovnem dovnitř. Stačili jsme to projít včas, protože zanedlouho po nás přijel autobus s rumunskými věřícími, kteří zaplavili celý prostor monastýru jako velká voda. Přemýšleli jsme, jakou cestou pokračovat dál, abychom zase nějakou špatnou náhodou nepřijeli tam, kde končí asfalt a začíná šotolina, protože přesně to naznačovala mapa. Radši jsem se zeptal místních a ti mne ujistili, že naopak, že celá cesta je nově vyasfaltovaná. A nekecali. My jsme si užívali další skvělý úsek. Projeli jsme Ivanjicu a stále se hnali severozápadním směrem.

Spánkový deficit se začal projevovat, hlavně u mě. Neskutečně mi ztěžkla víčka, už jsem nemohl dál, aniž bych za jízdy neusnul. Zastavili jsme na mojí prosbu a já se metr od silnice svalil na trávu vedle motorky a během několika vteřin jsem spal jak zabitý. Prý kolem jezdila auta, dokonce troubil i jeden náklaďák, já byl patnáct minut v totálně hlubokém spánku, že jsem nevnímal zhola nic. Patnáct minut a jak to dokáže člověka osvěžit! Vyskočil jsem jak rybička a celá naše ekipáž mohla jet dál.

Projeli jsme Užici a zastavili jsme až v Bajině Baště, kde se uprostřed řeky Driny, která tvoří přírodní hranici mezi Srbskem a Bosnou, nalézá se na obrovském kameni malý dřevěný domek, který sice není památkou, ale velice známou turistickou atrakcí, tzv. kućica na Drini. Udělali jsme nezbytné skupinové foto a vydali se dál, vlastně už na zpáteční cestu, podél řeky Driny. Silnice už nebyla tak pustá, ale motorka je motorka, s ní se dá předjíždět daleko lépe než autem. Zajímavé bylo, že na naší straně řeky jsme míjeli pravoslavné kostelíky, zatímco za řekou byly vidět mešity a věže minaretů. Kilometry ubíhaly jeden za druhým, zadní část těla už nás všechny solidně bolela, ale my jeli dál, abychom se dostali blíže k domovu. V městečku Mali Zvornik jsme si zastavili na pauzičku a radili se, kde budeme nocovat. Okolní terén nedovoloval žádné kempování na divoko. Naproti přes silnici postávali lidé z krámku a tak jsem si řekl, líná huba-holé neštěstí, zeptám se, jestli by nevěděli o nějakém místě k nocování. Poslali nás asi do 10 km vzdáleného města Banja Koviljača, že tam najdeme ubytko stoprocentně. Netušili jsme, že to je město lázeňské. Uprostřed města je přímo stánek, kam člověk zajde a dohazovač najde vhodné ubytování. A skutečně, vzal telefon, někam zavolal a za deset minut se objevila příjemná pohledná paní Verica, kterou jsme na motorkách následovali až k hotelu. Celý hotel, kde bylo více než dvacet pokojů, zel prázdnotou. To bylo až neuvěřitelné. Cena lidová, 10 euro na osobu, nebylo o čem přemýšlet. Natáhli jsme věci na pokoj, osprchli se a s Jirkou vyrazili do víru lázeňského města. Měli jsme hlad, tak jsme si našli malou hospůdku a dali si napůl čevapčiči na kajmaku a ochutnali Zaječarsko pivo. Čevapčiči vynikající, pivo taky dobré. Ve skvělé náladě jsme se vrátili na pokoj a usnuli jak dřeva. Brzeće-Banja Koviljača 348 km.

9. den

Vím, že se budu opakovat, ale opět jsme se probudili do krásného slunného dne. Ráno nás přišla zkontrolovat paní Verica, zeptala se, jak jsme se vyspali, vrátili jsme jí klíče a celá švadrona-do sedel! Trochu naše nadšení tlumily dvě věci. Za prvé bylo jasné, že dnes opustíme báječné Srbsko a je potřeba najet dost kilometrů, abychom dojeli až k Balatonu. Ta horší byla, že Čendova Yamina byla solidně zaflákaná od oleje a nemohli jsme přijít na zdroj úniku (nakonec to byla banalita. Hadička vedená od hlavy k převodové skříni se opřela o výfuk a propálila malou dírku, ze které ukapával olej). Hladina byla na spodní rysce a nechtěje riskovat, začali jsme po pumpách shánět olej. OMV, to byla jistota. Stoje na benzince jsme si všimli, že pojedeme směrem k městu Šabac. Napadla nás asociace se Sabbath. Takže jsme nakonec vydumali, že to je určitě ukazatel na koncert Black Šabac, což je balkánský revival Black Sabbath. No, po tolika dnech na cestě už člověka napadají různé kraviny...

Krajina kolem se proměnila v placku, nám bylo jasné, že serpentýny a kopcovité úseky cesty už jsou nenávratně za námi. Nezvratně jsme se blížili k chorvatské hranici. Za městem Šid jsme na pumpě rozházeli poslední dináry a během chvilky jsme se ocitli na hranicích. Přechod byl téměř prázdný, pokecal jsem si trochu se srbskou celnicí, ptala se, kde jsme byli a jak se nám v Srbsku líbilo. Když jsem jí řekl, že se nám tu líbilo moc a že se určitě vrátíme, smála se a všechny nás nechala bez kontroly odjet. Chorvaté nebyli tak příjemní, spíše strozí, ale po předložení českých pasů nás nijak neprudili.

Vjeli jsme do Chorvatska, tranzitem na nás čekalo asi 120 km. Jediné, o nás zaujalo, byla rozstřílená věž u letiště ve Vukovaru, smutná památka na občanskou válku v Jugoslávii. Propletli jsme se Osijekem a zanedlouho jsme se dostali na hraniční přechod Kneževo-Údvár. Museli jsme si vystát frontu, zhruba 15 minut, dopředu nás nepustili, ani když viděli, jak z nás v tom horku leje pot. Posádky aut před námi procházely důkladnou kontrolou. Maďaři si podvratné živly do země pouštět nechtějí.

Čas pokročil a mě se zdálo, že jsme stále nějak ve skluzu. K Balatonu stále daleko. Projeli jsme Mohács a silnicí 57 jsme se vydali na Pécs. Ač se tvrdí, že Maďarsko je rovina, tak tato silnice rozhodně nebyla nudná. Sice asfalt nebyl prvotřídní, ale malý provoz to vyvážil. Objeli jsme Kaposvár, Böhönye a k sedmé hodině večerní jsme zahlédli tyrkysovou hladinu Balatonu. Začali jsme hledat ubytování. Až později mi došlo, že v sezóně sehnat ubytování na jednu noc může být celkem problém. Všude haldy Němců a všude plno. Při hledání jsme objevili kemp a šli se zeptat, je li možné postavit tam stany. Na vrátnici nám maník oznámil, že v pohodě, ale má to jednu podmínku. No textil. Ptal jsem se, jak to myslí. Jako no textil for swimming? Ne, no textil everywhere in camp. No není to smůla? Když najdeme slušně vypadající kemp, tak je to jak na potvoru nudistický. Po hlasování, zda půjdeme do naha nebo pojedeme dál, jsme jeli dál.

A zase nás do cesty vstoupila paní Náhoda. U jednoho hezkého rodinného domu stála cedule s obligátním zimmer frei. Zeptat se můžu, co tím ztratím. Otočil jsem motorku a posunkem naznačil ostatním, ať počkají. V ústrety mi vyšla paní domácí. Lámanou, ale hodně lámanou němčinou jsem jí vysvětlil, že hledáme přenocování. Nakonec mi ukázala celé patro, klimatizované, dva pokoje, koupelna i kuchyňka, a to dohromady v přepočtu za 2500 korun. Byli jsme unavení, zadnice zdřevěnělé a bez energie hledat něco dál. Zůstali jsme, v přízemí byla rodinka z DDR a na zahradě bazén. Po sprše jsme všichni naskákali do bazénu a ještě vyloudili od paní domácí 6 piv Sopron. Zásoby piva nedržela, holt obrala manžela a odprodala je nám. Seděli jsme na zahradě pod pergolou a sumírovali a hodnotili celou naší túru, neboť jsme věděli, že se vrátíme domů, respektive Čenda s Dominikou se během cesty odpoutají a pojedou na Lipno a my s Jirkou domů. Banja Koviljača-Balatonberény 440 km

Poslední den

Až se člověku nechce věřit, že už to budeme mít za sebou. Po vydatné snídani jsme se rozloučili (kdepak je ta srbská srdečnost?!), objeli Balaton ze západu po zastrčených silničkách, ve snaze se vyhnout hlavnímu tahu, jsme rychle ukrajovali kilometry a kvapem se blížili k Rakousku. U Sárváru už se nedalo jinak a my museli najet na hlavní cestu vedoucí od Balatonu do Soproně a do Rakouska. A byla to pruda. Nekonečné šňůry aut valící se oběma směry a také nás poprvé smáčel déšť. Na poslední pumpě v Maďarsku jsme se snažili utratit forinty, odpočinuli si a dohodli se, že Rakouskem nepojedeme po dálnici.

Člověk míní, čas mění. V Rakousku jsem omylem zavedl ostatní, kam jinam, než na dálnici, hned jsme sjeli a potom jako bych šlápl na bludný kámen. Hodinu jsme se motali sem tam. Další porada a zásadní rozhodnutí. Koupit dálniční známky a urychlit přesun. Také rozdělení týmu přišlo na přetřes. Tak se i stalo. Pod Vídní nás opustil Čenda s Domčou, kteří to valili na Linec a já s Jirkou na Znojmo. Sužoval nás silný vítr, který dul z boku jak pominutý. V daných podmínkách byl problém předjet kamion. Protijedoucí kamiony tvořily takovou vlnu, že jsem se každou chvíli viděl v příkopu.

Po poledni jsme překročili hranici a byli zpět v naší krásné zemi. Ale ze Znojma k nám, to je ještě pěkný kousek cesty. Byli jsme hladoví, tak jsme se zastavili na oběd za Olbramkostelem v restauraci Ranč. Že bychom z jídla tam byli bůhví jak odvázaní, to rozhodně ne. Obsluha sice hezká, ale otrávená z toho, že nás musí obsluhovat. Hned, jak jsme dojedli, jsme jeli dál, nebyl žádný důvod se tam zdržovat. Představovat hlavní silnici ze Znojma na Jihlavu nemá cenu, tak jsme sjeli na Třebíč u Moravských Budějovic. Třebíč- ne jeden, ale celá kopa bludných kamenů. Nebyl jsem schopen pochopit systém objížděk v tomto městě, takže jsme tam ztratili minimálně půl hodiny jízdy. Nakonec, oproti představám, jsme se oklikou ocitli v Jihlavě. Již jsem nic nevymýšlel a nasměroval nás rovnou k domovu. Před sedmou hodinou večerní jsem se loučil s Jirkou v Nymburce a za pár minut jsem už stál doma před vchodem. Přišla SMS od Čendy, že v pořádku dojeli na Lipno, Jirka už byl doma a já také. Tím se naše výprava nazvaná Dobrodošli tour-Srbsko 2017 dala považovat za ukončenou. Balatonberény-Luštěnice 570 km

Hodnocení

Já osobně jsem si Srbsko zamiloval. Lidé jsou zde přátelští a velmi vstřícní, hrdí na svou zem a co mě fascinuje nejvíc, mají Čechy velmi v oblibě. Sever Srbska je rovinatý, ale jižní polovina se může pyšnit krásnou přírodou, kterou ovšem, a to je třeba si přiznat, kazí všudypřítomné poházené odpadky a PET lahve. Kvalita silnic je silně kolísavá a jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, to, že je v mapě s měřítkem 1:500 000 silnice zakreslená, nemusí nutně znamenat, že je asfaltová. Což se týká, i podle mých srbských přátel, hlavně jihu. Pokud budu probírat finanční stránku celého výletu, tak Srbsko je pro nás vcelku levné a není třeba se obávat velkých finančních nákladů. Píši li za ostatní, tak mohu s klidem konstatovat, že se jim motodovolená velmi líbila, nikomu se nic vážného nestalo, všichni jsme se vrátili v pořádku a zdraví. Ty drobné odřeniny a šrámy k cestování na motorce jaksi patří. Takže zase někdy Dovidenja Srbijo, volimo te!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE