Španělsko, Portugalsko a přes kopec domů.

Portugalsko

Den 6. 28. 9. 2022

Hned brzy ráno přejíždím k servisu, kde mi za 5 euro vše poladí a já s klidem vyrazím za dalším dobrodružstvím. To mě čeká další tři dny v Portugalsku. Jako úplně nerozumím tomu, proč se tu mění čas a je tu o hodinu míň, ale jsem za to moc ráda. Protože o hodinu víc času na zážitky. V plánu jsem měla více pobřeží a velkých měst, ale protože jsou velké teploty a cukání ve městech mě nebaví, volím variantu ochutnat z Portugalska co nejvíc. Beru ho cik cak. Od oceánu do hor a zpět. V plánu mám pár zajímavých míst, ale nakonec bylo vše zase jinak.

Po překročení hranic to stáčím do vnitrozemí a na doporučení místních najíždím na silnici N124. Silnice v těchto místech s nulovým provozem, jen korkové duby u cesty a sem tam mini vesnice s typickými bílými kostely. Pauzu na kávu a oběd si dávám ve vyhlášené výletní restauraci Tia Bia. Je další letní den a jsem ráda za chvilku stínu. Pokračuji územím nikoho k přehradě Barragem de Odelouca. Cestou potkám jen dva jeleny. A já si říkala, na co že to vlastně ta značka upozorňovala. V těchto částech Portugalska jsem opravdu mimo civilizaci, ale silnice N267 stojí za tu zábavu. Odtud už to stáčím zpět k oceánu do známého městečka Sagres kousek od města Lagos. Na nejzápadnějším cípu jižního Portugalska toho je k vidění opravdu hodně. Mimo jiné rozlehlý národní park, který chrání nejzachovalejší část pobřeží, a také významná pevnost Santo António de Belixe v Sagres.  Sagres fakticky stojí na 50-70 metrů vysokých útesech strmě padajících do vod Atlantiku a je populárním místem hlavně pro surfaře. Pravdou je, že vítr zde je takový, že motorku raději postavím za velký obytňák. Nemám dobrý pocit z tohoto nerovného boje. Já samotná mám problém jít rovnou cestou k oceánu. Ale výhledy, pláže a vlny tu jsou neskutečné. Zachovala se zde divoká a drsná krása. Tady si najdu místo, kde bych dnes chtěla spát a s přicházejícím večerem vyrážím do města Cercal. Cesta vede kousek od pobřeží, ale vzhledem k posunu času, poslední hodinu jedu v úplné tmě. A to mě ještě na konci čeká sice krásný pokoj, ale s logickou hrou najdi si klíč od pokoje, zadej kód a můžeš spát. Mám strategickou polohu kousek od náměstí a veškerých služeb. Tak hned po příjezdu velký nákup na další dny, abych ráno mohla brzy do sedla.

Den 7. 29. 9 .2022

Dnešní den si chci ještě užít oceán, a tak podle map vyberu malé rybářské městečko Porto Côvo, které mám cca 15 km. Je tu moc hezká stará čtvrť s typickými býlími domky s modrými malbami. Snad největším lákadlem Port Côvo je bohatství jemných písečných pláží a jejím okolí. Pokud se vydáte směrem k útesům na okraji vesnice, narazíte na krásné pláže, které se ukrývají pod nimi. Na útesech jsem v podstatě sama, jen dole na pláži je pár surfařů. Tak si užívám výhledů a pocitu tady a teď.

Dnešní den je první, na který hlásí místní předpověď odpolední déšť. Ale malá přeháňka v tomhle počasí nemůže uškodit, tak se vydávám zpět do vnitrozemí, zase si užít prázdných silnic a slušného asfaltu. Jízdu si užívám, u cesty stánky s batáty, asi velmoc, protože v některých částech je to stánek za stánkem. Když přede mnou bílo, si říkám, zvláštní, že tak klesá viditelnost. A ona to ta místními očekáváná přeháňka. Ale on to déšť opravdu vydatný, kdy nevidím na krok. Naštěstí za pár minut město Montemor-o-Novo, kde hned na začátku je Lidl s krytým parkovištěm. To je ráj, nakoupím od všeho trochu, a déšť si krátím hodováním na parkovišti. Když už prší méně, zajdu si do kavárny přes cestu a do hodinky vyjíždím už bez deště. Zdržení naštěstí není moc velké, cesty rychle osychají a já si užívám krásné svezení na silnici N18, která mě dovede do cíle dnešní cesty, a to do městečka Covilha. Tady mám zamluvený pokojík u cesty, kam přijíždím se západem slunce. Už když přijíždím na místo, nevěřím těm kopcům tady. Místo jsem si vybrala tak, jak je u mě zvykem, bez plánu a cíle. Ale večer, když jsem plánovala trasu na další den, děkovala jsem intuici, že mě na tohle místo poslala. Městečko leží na jižním úpatí nejvyššího portugalského pohoří Serra da Estrela. Známé je především jako zimní lyžařské středisko.

Den 8. 30. 9. 2022

Dnes mě čeká poslední den v Portugalsku, tak chci vidět a projet co nejvíc a vyrážím brzy ráno. Slunce už svítí na cesty a průjezd městečka Covilha mě rychle dostává do provozní teploty. V podstatě celé město je ve strmém kopci a rozjezdy na semaforech, kterými končí každá ulice, je zkouška řidičského umu. Naštěstí vyváznu bez ztráty kytičky a odbočím na silnici N339. Dostávám se na takzvanou „střechu Portugalska" Serra da Estrela, které je nejvyšším pohořím v kontinentálním Portugalsku. Nejvyšší vrchol Torre dosahuje 1993 metrů. Ráz krajiny se tu mění podle nadmořské výšky. Svahy v nižších polohách jsou využívány jako pastviny pro ovce a jiné zemědělské účely, zatímco výše položená místa jsou jen řídce porostlá vegetací a nabízejí překrásný pohled na ledovcová údolí, laguny a působivé žulové skalní útvary.

Upřímně po pár kilometrech jsem opravdu nadšená z dnešního nápadu. Svezení perfektní, nikde nikdo a já zastavuji za každou zatáčkou. Protože ty výhledy se opravdu neomrzí. Na nejvyšším vrcholu Serra da Estrela byly postaveny objekty radarové stanice, observatoře a kamenný obelisk vysoký 7 metrů, aby tak dosáhl nadmořské výšky 2000 metrů. Zastavuji na kávu u jezera Lago Comprida, které je ledovcového původu a loučím se s pohořím.

Na navigaci nastavím poslední dnešní cíl, a to je historické město Braga na severu Portugalska. Tedy spíš jeho okrajová část a tím je kopec Espinho, na kterém stojí svatyně Bom Jesus do Monte zapsaná na seznamu UNESCO. Jedná se o pozoruhodné poutní místo s monumentálním barokním schodištěm s převýšením 116 metrů. Podle tradice ho věřící zdolávali po kolenou. Já cestou nahoru využiji lanovou dráhu. Zpáteční jízdenka vyjde na 2 eura, ale zážitek k nezaplacení.  Zvláštní je tím, že její pohon obstarává voda. Začátek cesty na vrchol tvoří dlouhé a široké, několikrát zalomené schodiště s křížovou cestou. Následuje rozlehlé plato, z kterého se do výšky terasovitě zdvíhá "svatá cesta" - schodiště zdobené množstvím soch. Na jeho vrcholu a na vrcholu celého kopce je pak další rozměrné plato, na kterém stojí klasicky barokní kostel. Ten se v ničem podstatném neodlišuje od jiných podobných kostelů a ani není nijak zvlášť velký, ale v kombinaci s pod ním ležícím schodištěm působí neskutečně monumentálně. Odpoledne si tu opravdu užiji. Výhledy a síla místa je obrovská. Ale čas mě tlačí, a tímto místem se s Portugalskem loučím. Nádherná země, kam se příští rok ráda vrátím.

Kolem 17. hod tak usedám na motorku a nastavuji cíl pro dnešní den, a to je malý hotel u rychlostní silnice ve Španělsku, kam to mám cca 300 km. Tím, že dny už jsou kratší, do ubytování přijíždím po tmě. Ale to vám je pokojíček. Normální mezonetový byt s vlastní garáží pod pokojem. Tohle je opravdu nápad, zaparkujete v garáži, zavřete vrata a po schodišti jste ve svém pokoji. Každý pokojík má vlastní garáž. Ale mám toho za celý den dost, tak ani nevyužiji služeb místní restaurace. Jen lehce mrknu do mapy na zítřejší den a usínám.

Den 9. 1. 10. 2022

Dnešní den mě čeká průjezd Španělskem. Cca 600 km pod Pyreneje, kde mám v plánu užít si jeden den, když už projíždím po okolí. Chci si projet přesně ta místa, kde už jsem před pár lety byla. Vím, že svezení a výhledy mě čekají luxusní.  Dnešní přejezd je nudná záležitost, ale počasí přeje, cesty jsou prázdné a já tak odpoledne brzdím u dnešního prvního cíle, a to je vodní nádrž Yesa. Jedná se o jeden z největších vnitrozemských rezervoárů ve Španělsku a je nazývána Mořem Pyrenejí. Ve své podobě tu něco jako hráz a kaskáda vodních nádrží nejrůznějšího účelu na řece Aragón fungovala už od 15. století, ale současná podoba vodního díla je násobně výraznější. Tady zastavuji jen na základě velkého množství aut, a musím říct, že mě mrzí, že jsem neměla více informací. Třeba vesnice Ruesta, která stála přehradě v cestě, vlastně ani kompletně vysídlena být nemusela. Její historické jádro zůstalo prakticky netknuté, a dál tudy vede silnice. Pravda, je to cesta oficiálně neprůjezdná, silnice duchů, která vede vesnicí vypadající jako po náletu. Místo je to přitom současně tajemně lákavé, protkané duchem minulosti. Magneticky přitažlivé. Ale dávám si „musím navštívit“ na příští cestu.

Odtud přejedu zkontrolovat, jak probíhají opravy obřího železničního nádraží Canfranc aneb pyrenejského Titanicu. Jde o jednu z nejluxusnějších nádražních budov na světě. Výjimečná není jenom svými rozměry, ale i tím, kde vznikla – uprostřed Pyrenejí ve výšce přes tisíc metrů nad mořem. Nádraží, které mělo být velkolepou spojnicí Francie a Španělska, existuje dodnes. Ale bohužel je nádraží stále obehnané vysokým plotem a stále tu probíhá čirý stavební ruch.

Ve městě si dokoupím zásoby na další den, a protože slunce je ještě vysoko, přejedu dalších 100 km směr Andorra do vesničky Escalona, kde najdu krásné bydlení. I když už je únava znát, tohle závěrečné svezení si zase užívám. Hned najíždím na silnice N-260. Jedná se o nádherně klikatou silnici s perfektním povrchem, která je dostatečně široká s minimálním provozem. Střídají se na ni jak rychlé úseky s velice přehlednými místy, tak pomalá místa vedoucí těsně mezi skalami. To je paráda tahle silnice, která protíná větší část Pyrenejí ze španělské strany.

Den 10. 2.10.2022

Ráno začínám vydatnou snídaní, protože dnešní porce kilometrů bude velká. Do sedla usedám za východu slunce a na cestě jsem opravdu sama. Ve stínu je ještě chladněji, tak poprvé na cestě zatopím na ruce. Od hotelu vyrazím směr městečko Aínsa. Nádherné, historické centrum s hradem, ale tady se dnes zastavovat nebudu.

Najíždím na N-260 a nevím co dřív. Užívat si jízdy, fotit přírodu a okolí. Pokračuji do města Vielha, ve kterém odbočuji na C-28 a vjíždím do údolí Avar. Opět pozvolna stoupám přes luxusní resorty a lyžařská střediska do průsmyku Cap de Baquiera. Do něj vede krásně široká silnice. Je to kouzelné místo plné koní. Strávím tu poměrně dost času, protože tohle mě baví. Koně všude na cestě, je to jejich území. Pustí vás do své blízkosti.  Všude kolem je slyšet pouze zvonění zvonů, co mají zvířata na sobě. Ale už se tu začínají častěji objevovat mladíci v drahých supersportech, co mají stejné poznávací znamení, a to je SPZ Andorry.

Pokračuji tedy do Andorry. Naštěstí rezerva ví, kdy má zasvítit a já tak využiji o pár centů levnější benzín a beru plnou. Součástí benzinky je obchod, tak si dám krátkou pauzu, kávu a pozdní oběd. Andorra jako taková mě ničím neoslovuje, samé luxusní resorty, hotely a panika na cestě. Pokračuji proto v cestě perfektní silnicí do průsmyku Port d´Envalira (2 408 m.n.m), kde je nádherný výhled do okolí.

Silnice se mění na CG2 a já pokračuji k městu El Pas de La Casa a odtud do průsmyku Col de Puymorens. Tohle je poslední průsmyk, který jsem chtěla projet a užít si tu krásu kolem. Pyreneje se velmi těžko opouští, měsíc času je na tuhle nádheru málo, navíc když je říjen a počasí jak na objednávku. Pokračuji po silnici N20. Krátkou zastávku udělám ve vesnici Mont-Louis, kde alespoň zvenku obdivuji místní pevnost. Vesnice je zapsaná na seznamu UNESCO a rozhodně si zaslouží více času, než je moje slabá půlhodinka. Pod vesnicí v údolí ještě zastavím u železničního mostu Pont Séjourné. Tady si najdu levnější hotel u města Perpignan kousek u dálnice, kam za tmy dojíždím. Jedná se o hotel typu kontejnery zešroubované dohromady s automatem na horkou polívku na chodbě. Koupelna tak malá, že otočit se je problém, ale za ty peníze, na jednu noc, značka stačí a dost. Utahaná jsem jako kotě, ale dnešní den za to stál.

Den 11. 3. 10. 2022

Ráno zase stejný kolotoč, vše nasadit na motorku a připravit se k odjezdu. Před cestou do jednoho kelímku instantní polévku do druhého instantní kávu a v 8 hod. ráno odjezd směr domove líbezný… Dnešní cíl je velmi jednoduchý, dojet co nejblíže k domovu. A tak nastavuji navigaci na nejkratší trasu. Cestu beru od benzinky k benzince, kde mají lepší kávu a rychlejší benzín. Měla jsem pocit, že jedu vnitrozemím Francie, ale ten vítr, co tu chvilkama je, mi přijde až život ohrožující. Ale zase nemám tendence usínat a čekám, jestli přijde boční nebo zadní větrný náraz.

Navigace mě vede přes Lyon. Těžko říct, podle čeho vyhodnotila průjezd centrem jako rychlejší variantu. Pravdou je, že město je to opravdu nádherné a letecky na víkend proč ne, ale na motorce se cukat naprosto ucpaným centrem z důvodu zablokovaného tunelu kamionem, opravdu nechceš. No, hodinka zdržení a jede se dál. I s tímhle se musí na cestách počítat. Po průjezdu už cesta ubíhá krásně a já si vybírám na přespání pokojíček u dálnice ve vesnici Ringsheim. Hned vedle má být velký supermarket, a tak se těším po celém dni v sedle na hodování. No, ale to by nesměl být v Německu svátek… to je ke zlosti, ještě že si vozím protein v sáčku. Po dnešních 900 km jsem vděčná i za tohle menu. Hotel krásný, obálka se jménem na recepci, tajný kód v telefonu. To je svět tahle doba, recepčního potkat už je taky malý div světa.

Nevadí, motorku parkuji pod okny, namažu řetěz a jdu spát.

Den 12. 4. 10. 2022

Poslední den mě ráno místo slunce vítá mlha. A to tak hustá, že by Rákosníček mohl záviděl a teplota pouhých 7°C není zrovna lákavá. No, co se dá dělat, napřed jdu omrknout místní obchod. Ano, hladový člověk by neměl chodit na nákupy, a tak si dělám zásoby na 3 denní cestu, co kdyby náhodou. Na pokoji si ještě dopřeji královskou snídani, a protože mlha se zatím rozpustit nehodlá, jdu do nepromoku pro lepší viditelnost a hurá do sedla.

Naštěstí se během hodiny počasí roztrhá, sluníčko začne hřát a dnešních cca 800 km mám rychle za sebou a kolem 17. hod parkuji doma.

Co říct závěrem. Ujeto cca 5 600 km. Počasí až na jednu přeháňku luxusní. Motorka jen utažení řetězu potřebovala. Stan jsem vezla zbytečně. Všude stálo ubytování 20 - 25 eur. Ale jasně, místní už mají po sezóně. Už teď můžu říct, že služby skvělé. Španělsko mě nadchlo natolik, že myšlenka nechat si příští zimu moto uskladněné ve Španělsku a lítat na víkendy za zážitky, mi přijde jako velmi dobře proveditelná. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE