sumoto_listopad



Okolo Evropy

87 dnů - 24 tis. kilometrů - 32 zemí

Kapitoly článku

Úvod

   V roce 2008 jsem odešel do důchodu, koupil si motorku Suzuki DL 650 V Strom a vydal se na první delší výlet - za dcerou do Paříže. Byl to skvělý zážitek a tak jsem se následující rok vydal poznávat Evropu. Během tří měsíců jsem ujel 27 tis. km a projel 33 zemí. Cestopisy jsou tu stále k nahlédnutí. Letos to je 10 let, touha cestovat mne neopouští a tak jsem si výlet zopakoval. Tentokrát v opačném směru a na mladším modelu malého Stroma.

  Evropa je neskutečně rozmanitý a nádherný kontinent. Zahrnuje 46 nezávislých států, žije tu cca 700 mil. obyvatel, kteří mluví údajně až 218 různými jazyky. Mne asi nejvíce přitahují horské silničky s krásnými výhledy, málo zalidněné oblasti a NP a historická jádra starých měst. Rád čtu na internetu články typu - „25 míst v Evropě, která musíte vidět“, „Nejkrásnější horské průsmyky“, „Nejzajímavější panoramatické silnice“ atd. atd. Skvělým zdrojem inormací jsou i katalogy cestovních kanceláří. A pokud mne nějaký cíl zaujme, označím si ho v příslušné mapě Euro atlasu.

  Cesta Evropou non-stop je zajímavá už tím, že i velké kontrasty přicházejí rychle po sobě. Ať už jde o přírodu, architekturu nebo třeba silniční provoz. Během prvních desítek či stovek km v nové zemi se nejprve snažím pochopit pravidla, jaká na tamních silnicích reálně platí. Třeba v Řecku je asi nejvíc značek omezujících rychlost, přitom se na padesátce jezdí v pohodě devadesát. A v celé Skandinávii je to přesně naopak.

 Jízda sólo se může zdát trochu osamělá, reálně ale přináší spoustu zajímavých setkání. V kempu nemívají lidé problém oslovit někoho, kdo je tam sám. Tím spíše, že se tu často potkávají podobní nadšenci, kteří pěšky, na kole nebo s motorkou rovněž osaměle putují světem.  

   Start – 1. května 2019

Ráno  je +12 st.C, modrá obloha slibuje pěkný den. Stejně jako před 10 lety mířím do Büku, před ostrým startem si chci trochu nahřát své letité kosti.

   První stovky kilometrů..

  …za moc nestojí. Je zima, vnitrozemím Slovinska a Chorvatska projíždím navíc za silného větru a častého deště. Moře mne naštěstí vítá o poznání vlídněji.

Déšť

 Déšť je nepříjemný především ráno, když potřebuji všechno zabalit a ustrojit se na cestu. V kempech si proto stavím stan blízko nějakého přístřešku, pokud už prší, tak nejraději přímo pod ním. Pod Omišem v kempu Sirena mi suchou náruč nabídla prázdná garáž, v Budvě to byl sklad doslouženého harampádí. Vždycky doufám, že když mne personál objeví, nebude mít srdce vypoklonkovat mne ven do deště.

  Z Chorvatska mířím do Bosny a Hercegovimy, navštěvuji poutní místo Medžugorie, slavný katolicko/muslimský Mostar a blízký a mystický dervišský klášter Blagaj. Ze skály tu vyvěrá říčka Buna a místní restaurace nabízí čerstvě ulovené grilované pstruhy.

Durmitor

   Pátý den mého putování končím v posteli pěkného penzionu v bosenském městečku Nevesinje. Je to tu opuštěný kraj bez kempů, být tu na kole spal bych na divoko, s motorkou ale nechci riskovat nějakou komplikaci. Ráno vyjíždím za mírného deště, krásným údolím s výhledy na panorama hor stoupám směrem na Gacko. Mířím do městečka Žabljak v pohoří Durmitor. Silnice v jeho okolí patří mezi TOP nejkrásnější v Evropě. V dáli vidím zasněžené hory a baču, jak na mne zuřivě mává a ukazuje…tudy ne, cesty do MNG přes hory jsou kvůli sněhu zavřené.

    Vlastně mi až teď dochází, že začátkem května budou neprůjezdné i cesty i v pohořím Durmitor, některé průsmyky leží skoro 2 tis. m n/m.  A nejenom to, za pár dnů mne v Rumunsku čeká super TOP Transfagarasan a Transalpina a Bicazská soutěska… Nerad to vzdávám, nakonec ale zadávám do navigace kemp v Budvě a zamířím na jih - k moři.

Albánie

Albánie  -  kráska se špatnou pověstí, kde „mít se dobře“ znamená vypadnout pryč, nejlépe do Ameriky.

Tak to už dnes nejspíše neplatí. Od mojí návštěvy před 10. lety se tu hodně věcí změnilo. Staví se silnice, benzinky najdete na „každém rohu“ a kempy rostou jako houby po dešti. Je tady i spousta restaurací, kde se dá dobře najíst.  Navštěvuji nejstarší město Drač a také údajně nejkrásnější albánské město Berat (UNESCO).

  Stan stavím za silného větru v kempu „Dian“ u městečka Orikum. Potěšila mne česká vlajka vlající ve vjezdu.

  Na další cestu se náramně těším. Města Vlorë a Sarandë v NP Llogara, spojuje 130 km dlouhá silnice, která je v Evropě zařazená do TOP 10. Motá se nahoru a dolů, nabízí krásné výhledy, průjezdy zajímavými vesničkami Dhermi nebo Borsh, kde je i nejdelší pláž u Jónského moře. Tato oblast patří v Albánii k nejkrásnějším, říkají ji Albánská riviéra a zmíněné náročné serpentiny se objevily i v pořadu Top Gear!

  Průjezd některými horskými vesničkami je často dobrodružstvím sám o sobě. Až k nim vede nová široká asfaltka, jejich uličky ale stlačily hory a potřeba stínu na šířku oslíka s nákladem. V jejich spleti je občas těžké odhadnout, která je ta správná a pokračuje další širokou asfaltkou a která končí do ztracena někde v poli.

Řecko

  Řecko země mýtů a bájí, kolébka civilizace a možná i Bohů.

Pro motorkáře (a nejenom pro ně) je Řecko zaslíbenou zemí.

To třeba kousek před Ioanninou odbočíte na Metsovo a po E 06 začne stoupat k hřebenům pohoří Pindos. Když překonáte průsmyk Kataras (1705m n/m) jste na půli cesty ke slavným skalním klášterům v Meteoře. A tam v kempu nad pohárkem Metaxy přemýšlíte, jestli jste už někdy něco podobného zažili.

   130 km po krásném asfaltu, kde konec jedné zatáčky znamená zároveň začátek další, stále nahoru a potom dolů a co hlavně, za celou cestu potkáte možná 3, možná 5 aut. Dlouhé hodiny jenom vy a krásné hory kolem. Po otevření souběžné dálnice se tahle důležitá, ale namáhavá silnice úplně vyprázdnila.

  Meteora – kláštery na vrcholcích skal jsou mega turistickou atrakcí, podrobné informace se dají snadno najít na internetu. Jeden den nestačí, kemp (10 Eur) je ale nedaleko.

  Že je pohoří Pindos velmi málo osídlené území už vím, že ale až tak málo to se dozvídám při dalším přejezdu do Arty. Tentokrát to je 250 km totálně bez provozu. Míjím pouze několik vesniček, leží většinou kus od silnice. Takhle daleko od civilizace bych nějakého parťáka docela uvítal.  

Peloponés

Na Peloponés připlouvám za 1 Euro a 20 minut trajektem. Je to dobrá příležitost prohlédnout si zajímavý dálniční most.

 Sparta – Kalamata - cca 60 kilometrů po další z TOP silnic v Evropě. Serpentiny, kaňon, opuštěné vesničky, 0 provoz. Paráda!!!

  V kempu v Kalamatě mám štěstí na návštěvy. První přišel Australan. Přiletěli se ženou do Rumunska, pronajali si obytňák a 5 měsíců se toulají Evropou. Musel jsem se pochlubit a potěšit ho svým parádním outdoor kloboukem „Scippis Grove“. Je totiž z jeho domoviny. Pak na KTM 690 dorazil mladý Holanďan. Má namířeno do Turecka a pak dál, až do Vladivostoku. Odsud chce poslat motorku lodí a sebe letadlem na Nový Zéland.

  Ráno při odjezdu je na recepci syn majitele a chce vědět, kolik mi včera jeho otec řekl, že budu platit. No po pravdě neřekl nic, takže já říkám - 5 Euro… slyším ok, tak platím a mizím.

 Poloostrov Man

  Je prostřední ze tří nejjižnějších výběžků Peloponésu. Po krásné panoramatické silnici podél pobřeží mířím na úplný jih k cca 100 km vzdálené vesničce Vathia. Chci vidět slavné kamenné věžové domy. Potkávám je ale už mnohem dřív. V této kamenité krajině připomínají tyto pevnosti dobu, kdy se mezi rodinami o vzácnou úrodnou půdu tvrdě bojovalo. Jsou důležitým turistickým lákadlem a tak se i dnes staví v podobném slohu, třeba i hotel.

  Nečekané překvapení a potěšení mi připravil sjezd z městečka Kosmas (1.213 m n/m) do Leonidia (10 m n/m) na východním pobřeží Peloponésu. Třicetikilometrový sešup nádherným kaňonem patří určitě do zlatého fondu Evropských funny adventure silnic.

  Další cestu na sever k hranicím Turecka ovlivňuje bídné počasí. Zima, olověná obloha i fakt, že tady už to docela znám, dělá z mé další cesty tranzit.

Co píši ve svém cestovním deníku pod heslem „Řecko“? Jezdí se tu rychle - 100+ a to i v dědinách. Silnice v pohodě, dobrý asfalt a většinou minimální provoz. Všechno stáhly dálnice. Hodně toulavých psů. Dobré je echt Greek kafe, je sladké a stojí 1 Euro. Všude je Lidl, všude se platí kartou. V kempech ale požadují často cash, většinou bez dokladu.

Turecko, Bulharsko, Rumunsko

Turecko

S Tureckem mám letitý problém. Je to určitě krásná zem, mně se tam ale prostě nechce. I před deseti lety jsem ho projel více méně nejkratší cestou, tentokrát to bylo jen o něco málo delší. Každopádně jsem jel po pěkných, nových a málo frekventovaných cestách. Kolem silnic ale nešlo nevidět mírný bordel.

Bulharsko

  Další zemí na mé cestě kolem Evropy je Bulharsko. Těšil jsem se na nejvýznamnější a nejposvátnější místo - Rilský klášter (UNESCO). Leží 1147 m n/m v pohoří Rila, které je „střechou“ Bulharska. Nejvyšší hora Musala 2925m n/m je zároveň nejvyšší horou celého Balkánského poloostrova. Je stále polovina května a tak váhám. Po zkušenosti s Durmitorem nakonec měním plán a mířím k moři.  

Sozopol

  Sozopol patřil dlouhá desetiletí do zlatého fondu dovolenkových cílů turistů ze socilalistických zemí. Časy se změnily, staré město (UNESCO) je ale stále stejně krásné. Sice jsem se těšil na bulharské hory, nakonec si ale užívám křik racků, pohledů na vlny Černého moře a prázdné uličky přímořského městečka.

  V kempu pro tisíc lidí jsem jediný. Nejprve přichází majitel a přináší 7 let starou rakii, potom želva bez rakie a nakonec pěkný mladý pár, Francouz a slečna z Argentiny. Z batohu vybalují stan v originálním balení a začíná zápas ve stylu pokus – omyl. Je jasné, že nejenom tento, ale ani žádný jiný stan ještě nikdy nestavěli! Chvíli se bavím a pak jdu předat pár zkušeností.

Rumunsko

  Je neděle a kemping v Mamaii je plný rodin z nedaleké Constanty. Tráví tu piknikový víkend, posedávají, polehávají, grilují, hrají fotbal, do toho děti… no mumraj. Vjíždím do brány a hledám klidnější místo pro stan, když ho zahlédnu, sjíždím z asfaltové cesty… a po několika metrech zapadám do hlubokého písku. Přidávám plyn, zadní kolo se protáčí a… finýto. Nejsem žádný relycrossový jezdec, při pohledu na nastrojenou motorku brutálně zahrabanou do písku mi žádné jednoduché řešení nenaskakuje. Tím spíše, když je kolem tolik zvědavého publika.

  Sundávám bagáž, startuji a prvně v životě řadím jedna, když přitom stojím vedle a ne ve stupačkách. Opatrně pouštím spojku, zapírám se do řídítek, přidávám plyn a čekám, co bude… Odlehčený Stromek poslušně zabral a pomalu se vrátil na pevnou zem. A bylo po představení. Zpětně viděno, příště už to bude hračka!

  Je 20. května 2019, jsem 20 dní na cestě a mám za sebou 5.500 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (55x):
Motokatalog.cz


TOPlist