Okolo Evropy

Finsko

V mých vzpomínkách je to suverénně nejnudnější země Evropy. Před 10 lety jsem ji projížděl celou od severu k jihu a neviděl nic nežli les, les a les, občas stádo sobů, sem tam pár domků. Jel jsem více-méně středem, teď to tedy zkouším podél Baltu. Moc velká změna to ale není, pěkný asfalt, opět hodně lesů, rovina, provoz minimální a výhledy - no, žádná velká sláva.

Švédsko

Lulea – Gammelstad  (UNESCO)

 Nedaleko centra města Lulea leží obec Gammelstad, kdysi „hlavní město“ severního Švédska. Kamenný kostel a kolem jednoduché dřevěné baráčky, tak nějak vesničky na severu Skandinávie kdysi vypadaly. Dnes tu stojí 400 domů a žije asi 5 tis. lidí, některé domy jsou ale prázdné. Je pátek (14. června) ráno a ke kostelu přijíždí jedno auto za druhým, co slaví nevím, rád se ale chvíli na mši zdržím.

Laponsko     

Severní polární kruh

Když jsem ho před 10 lety prvně přejel, očekával jsem něco jako věčný sníh. K mému překvapení tenkrát, ale i teď, slunce naopak svítilo jako o život. Jak by řekl Mládkův Pitkin "…a vo tom to je“. O tom slunci, o půlnočním slunci, které za polárním kruhem nezapadá celý den. Tenkrát jsem si to opravdu užíval, tentokrát více vnímám měsíce, kdy slunce naopak nad obzor nevyjde. Nebo jenom na chvilku.

 Postupně jsem si začal všímat přídavných světel, která měla skoro všechna auta. Pak mi to nakonec docvaklo - takhle to tady vypadá v době, kdy sem turisté nejezdí. Tma. Proto teď vidím tolik krátkých kalhot a triček, i když žádné super horko není.

Setkání se sobem není v Laponsku nijak výjimečné, na silnici ale pokaždé představují potenciální hrozbu. Alespoň pro mne na motorce. Nikdy nezmizí někde v houští, když se přiblížím, rozběhnou se po silnici přede mnou. Ne pěkně za sebou, i tři zaberou celou šíři vozovky. A riskněte projet mezi nimi, když případný bodyček od běžící hory svalů nutně znamená pěkný malér. V Sami – Shopu je naopak zjevná pohoda. Dokonce i hrozní Trollové se tady jenom usmívají - prý se tak lépe prodávají.

Dál na sever jedu podle hraniční řeky mezi Švédskem a Finskem, krajem Tornedalen.

Je tu minimální provoz a na většině odpočívadel veřejná sauna. Na jednom z parkovišť mne přichází pozdravit sob. Čím je blíž tím silnější mám chuť zmizet raději do sauny. Jsme široko daleko sami, to velké zvíře jde zjevně ke mně a já absolutně netuším, co se mu honí v hlavě. Když mu chybí už jenom několik kroků, vykročím mu naproti, sob se zastavuje, otáčí a mírným poklusem mizí v lese. Škoda, byla to jedinečná chvíle, která mne už těžko potká znovu.

Karesuando – kemp

 Je silný vítr, když míjím kemp odbočuji a stavím stan v závětří recepce. Trochu si na tu větrnou pohromu stěžuji majitelce, říká…“ jo, jo, raději ale vítr nežli mygga!“  Ví o tom své, tundra kolem dokola je plná komárů a ti ve větru nelétají. Je to ale jedné místo, kde se s nimi setkávám.

V dáli se objevuje severní cíp Skandinávských hor a silnice vede stále krásnější krajinou.

Norsko – země nepřístupných hor a krásných přírodních scenérií

Příroda v Norsku je jasným důkazem Boží existence. Dokonce mám pocit, že uprostřed vší té panenské krásy se ze mne stává lepší člověk.

Je 15. června, za sebou mám 15 tis. kilometrů a před sebou cestu na jih, až do rovněž krásné Španělské Andalusie. Je šest hodin odpoledne, slunce stojí vysoko na obloze a už několik dnů nezapadlo.

 405

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE