Na motardu do Slovinska a dál...už ne

Vyspán do růžova pomalu balím a vyřizuju krátkou sms komunikaci. Paralelně se mnou, se totiž kdesi v Itálii nachází kámoš na kole a tak se nahrubo domlouváme, že bychom se mohli někde potkat a v ideálním případě třeba dát pivko někde u moře. Mám rád, když nikoho neomezuju a plány nejsou zafixovaný, takže se těším a zároveň moc netuším, kudy a kam pojedu.
Pro dnešek mám zatím jeden cíl – Krajnská Gora. Vesnička (a jeden z mnoha vrcholků Slovinska), ze všech stran obklopená super silnicemi i přírodou.
Krosnu dnes zkouším pro změnu naložit na záda a vyrážím směr další úžasné scenérie, avšak už méně úžasné zážitky.

Po cca 200 km příjíždím do vesnice Jesenica a zde mě vítá krátká kolona, stojící před „výkopovým“ semaforem. S citem kolonu objíždím, když přesně ve chvíli, kdy vyřazuju na neutrál, zhasíná motor. Někde uvnitř vím, že je problém, ale zároveň si naprosto upřímně říkám – hele, holka chytrá ví, že tu chvilku postojíme a tak se radši hodila do klidu. Této lži chci věřit natolik, že se o nastartování nepokusím až do rozsvícení zeleného světla na semaforu. Zelená svítí, já mačkám spínač startéru...a nic. Přepínám vypínač, zkouším zařadit/vyřadit, vypnout/zapnout světlo, nic nefunguje. Jsme s eMZetkou potupně objížděni kolonou aut, slunce se začíná pomalu zdát silnějším a já vyhlížím místo se stínem, kam motorku odtlačím.
Jsem sice paranoik, ale zároveň i trošku optimista, což dokládá fakt, že jsem veškeré nářadí dal až naspod krosny. A tak postupně kolem sebe vytvářím malé, ale zoufale smutné, servisní tábořiště. Kontroluju pojistky, kabely, jiskru, olej, baterku - všechno se zdá být OK. Rukojetí kleští zoufale poklepávám na řídící jednotku a další elektroniku, ale nic se neděje. Startér jen cvaká a mé síly na roztláčení (kvůli kontrole oné jiskry) pomalu dochází. Volám kámošovi - cyklistovi se slovy „tak jsem vole dojel“ a posléze i kámošovi - Jawařovi za účelem konzultace stavu, ale vlastně spíše asi pro slova útěchy.  Štěstí v neštěstí je, že motorka přestala jet alespoň v nějaké civilizaci. Chvilku pobíhám kolem a střídavě hledám pomoc a kontroluju, jestli mi někdo něco neodnáší z tábořiště. Když kolem mě projede sanitka, zjišťuji, že hned za rohem mám nemocnici a tak odchytávám u garáže záchranáře a prosím o pomoc a startovací kabely. Ochotně mě připojují k baterii záchranky, ale ani ťuk. Ještě mě zkouší, i přes moji skepsi, roztláčet. Motorka na chvilku zalapá po dechu, ale pak zas chcípne a tak klukům poděkuju a nechám je odejít na zaslouženou svačinu.

V zoufalství mě nenapadá nic jinýho, než jít k silnici a odchytnout nějakýho motorkáře. Ani nevím, co jsem čekal, ale co jinýho dělat? Zastavujou u mě Rakouští borci na silničních BMW a řikají, že kousek odtud je benzínka a tam bych měl dojet. Moc nechápu, co benzínka změní, ale co už. Přemlouvají mě, abych nasedl a že to prostě roztlačíme. Tlačí úporně až do chvíle, kdy motor fakt naskočí a já rychle uháním do protisměru a skrze červenou na semaforu. Týpci poberou moje věci a vyráží za mnou. Motorka chcípne asi 100 metrů od benzínky, ale motivovanej silnou podporou jí dotlačím až do cíle.
Začíná druhé kolo analýzy problému, už nemám sil odporovat a říkám si, že třeba kluci něco objeví.
Zatímco se pomocníci vrtají v útrobách mojí motorky, jdu se zeptat na benzínku, jestli nemají nějakej multimetr na půjčení. Mají a tak běžím zpátky a hned po přiložení hrotů na baterku je to jasný, necelých 8 voltů. Trošku nechápu, proč předtím nezafungovali ty záchranáři s kabelama, ale to už je teď fuk. Jeden z týpků vyndavá ze svého BMW baterku a připojujeme jí k MZ.
HURÁ, je naživu! Teď už je všechno zalitý sluncem, stačí jen sehnat baterku! 
No jo, ale co když baterku odpálilo něco zevnitř, co když je špatnej regulátor dobíjení? Docela by to bylo i možný, protože jsem baterku kupoval před pár měsíci (jen dodám, že se jednalo o gelovku). Tak jako tak, nejdřív musím sehnat baterku a pak uvidíme. Na benzínce ji samozřejmě nemají, navíc je neděle, takže všude jinde je zavřeno. Jedni kolemjedoucí postarší slovinští dobrovolníci (tentorkát BMW GS) se nabízejí, že objedou okolí a zkusí se poptat, zda by někdo neprodal baterku vlastní. Zbytku pomáhajícím poděkuji, popřeju šťastnou cestu a rozloučím se s nimi. Jeden z nich ještě žertujíce dodává, že jeho přítelkyně v továrně MZ kdysi dělala a že se mám Baghiry zbavit :)

Na přímém slunci čekám asi dvě hodiny, jednostopí pomocníci nepřijíždí a tak občas odchytnu nějaké auto se Slovincema a ptám se, jestli tu nebydlí a nemají v garáži stroj, ze kterého by mi mohli prodat baterku. Nakonec se jedni velmi ochotně nabízí a říkají, že za 10 minut jsou zpět i s baterkou.
Mezitím příjíždí zpět postarší chlapíci na Gé-eSech, ale baterku nemají. Nabízí mi ještě své asistenční služby, odmítám, ale oni stejně volají a po domluvě mi předávají k uchu telefon. Asistenční služba mi sděluje, že mi jsou ochotni za 150€ přijet poradit, jak baterku vyměnit, ale baterku, že si musím sehnat sám. Ty voe, tak takovou službu jsem vyloženě potřeboval. Strejcům na BMW děkuji a posílám je zpět na jejich původní trasu s tím, že by mi co nevidět měli jedni místní baterku přivézt.
Po další půlhodině se na benzínce objevuje Fabie s českou SPZ. Ani nevím proč, ale automaticky se k autu rozbíhám, abych pozdravil, načež mi udivený mladý pár anglicky vysvětluje, že si Fábku v ČR jenom půjčili. No nic, sklápím hlavu a smějíce se sám sobě jdu čekat dál.
Za chvíli konečně příjíždí pomoc, už jsem pomalu přestával doufat. Týpek vytahuje z auta několik velmi starých baterek, vybírám tu nejvíce dolitou a dobitou, avšak s částečně chybějícím očkem na přichycení kabelu. Motorka startuje, avšak ještě jako třešničku na dortu zábavy vyklepává do trávy šroubky i matky na uchycení kabelů. Vše najdeme, já dávám týpkovi za ochotu a baterku 20€, balím všechny věci kolem sebe, do krosny přidávám váhově nezanetbatelnou bateriovou položku pro pozdější reklamaci a vytrestán osuden přemýšlím co dál.
Nakonec se rozhoduji - dojedu na výše zmíněný vrchol a jelikož 100% neznám příčinu poruchy, tak posléze zamířím rovnou domů. Zní to trošku srabácky, ale zpětně, s ohledem na další vývoj výletu, byla vlastně trošku blbost oboje. V tu chvíli jsem to nemohl vědět, ale moje baterie byla vadná z výroby, takže stačilo někde přespat, druhý den koupit novou a pokračovat dál směr Itálie.
Já však vyrazil nahoru na Krajnskou Goru. Ještě před začátkem stoupání projedu podél křišťálově čisté řeky, kolem níž se rozkládá taková malá, prázdninová kemp-vesnička. Slunce pere celkem obstojně, takže se chvilku peru s myšlenkou smočit své vyprahlé tělo v řece, ale lidí je kolem řeky tolik, že to zavrhuju. 
Stoupání zprvu probíhá po velmi kvalitním asfaltu s prudce lámanými zatáčkami, ve kterých si na frajera dávám všechny ty obří auto i moto cesťáky i sporťáky. Tu a tam se z ničeho nic za zatáčkou objeví i skupina pochodujících krav. Naštěstí rychlosti dopravních prostředků jsou oběma směry poměrně bezpečně nízké i pro kraví cestovatele. Po chvilce je asfalt v zatáčkách střídán kostkama, na kterých už to docela i prokluzuje, takže zde už zpomaluju i já, do náklonů přidávám „motard nohu“ a stále se bavím předjížděním. Vlastnosti jednoválce se zdají být pro tyto příležitosti ideální, jen škoda tý přetěžký krosny na hrbu.

Nahoře je to jak na Václaváku. Spousta lidí jde nahoru pěšky, ale dost jich taky jen vyjede autem, vystoupí v komickém sportovním oblečení, vyběhnou na první šutr, aby si udělali „selfie“ a zas jedou dál. Je tu i dost moto i auto Čechů, ale nikdo se moc bavit nechce, takže se koukám do navigace, jestli a kam se vydat dál. V tom mi záhy napoví má drahá MZ, která zničeho nic chcípne. No, „zničeho nic“ to úplně není, dříve zmíněné nekompletní očko na baterce se, po mém soukromém motard závodu, uklepalo ještě o kousek a teď už to vypadá opravdu blbě.
Kabel se mi daří nějak uchytit, ale stačí malý otřes a matka se šroubem ze zbytků očka sklouzne, na čež následuje typická sekvence úkonů, kterou pracovně nazývám „BOHA“ (Buzer*ntská Oprava H0vadského Akumulátoru).

Popis "sekvence BOHA"
MZ chcípne, já sesednu, sundám krosní balvan ze zad, vyndám nářadí, odšroubuji a sundám sedačku, nadávajíc přichytnu kabel na očko baterky, zapnu zapalování, ale NENASTARTUJU (protože baterka je už vymlácená), nandám a přišroubuju sedačku (bez šroubů to fakt není ani k sezení), nahodím balvan na záda a začnu zajišťovat roztlačení. 

Musím říct, že teď bych nejradši nafackoval sobě i týpkovi, kterej mi tu sr*čku (baterku) v dobrý vůli přivezl.
No nic, o dalším průběhu výletu je rozhodnuto, jedu domů. Jsem na kopci, takže motorku roztlačí gravitace, super, takhle by to šlo.
No jo, jenže po pár minutách klesání proti mě vyletí v protisměru Volví SUV, já to zaflekuju, baterka poskočí, kábl se uvolní a MZ chcípne. K*RVA! No nic, tohle nemá cenu, zbytek kopce holt pojedu na gravitační pohon a nahodím to až dole.
Dojedu dolů a uvědomím si tu strašnou chybu, dole už není kopec dolů, takže jak to teď chceš jako teď roztlačit?! V těchto situacích bych naopak 660 ccm jednoválec označil za velmi nevhodný - roztlačit ho po rovině svépomocí zkrátka nedokážu. No nic, nejdřív si tedy zopakuju "sekvenci BOHA".
Hotovo, jde se stopovat pomoc. Nejdřív mi zastaví jakýsi zbohatlík na naleštěné Ducati a není schopen pochopit, proč to prostě nenastartuju, od toho tam přece mám ten červenej čudlík, ne? No nic, s díky ho posílám dál a vzápětí zastavuju již více chápavou pomoc.
Sundám balvan, motorku společně roztlačíme, již poháněn silou motoru se otáčím a vracím pro svůj balvan, MZ opírám o stojánek, hodím balvan na záda, zařadím jedničku a...KU*VA, KU*VA, KU*VA, DEB!L, IDI0T! Zapomenutej stojánek + zařazená jednička samozřejmě motorku opět chcípá.
Teď už vzteky hážu krosnu ze zad přes svodidla, přičemž popruhem zachytávám o řidítko a motorka sebou švihne do trávy u svodidel. Posílen vztekem motorku zvedám jako pírko a sedám si chvilku na zem, abych se uklidnil.
Uff...všechno je bez poškození. Až na jeden detail...baterka...a tak následuje další "sekvence BOHA".
Odevzdaně udělám vše potřebené, koukám na čas a navigaci a snažím si namluvit, že nasadím takový tempo, že těch zbývajících cca 500 km dám ještě před setměním. Není čas na hrdinství, nastavuju nejrychlejší trasu skrze tunely i dálnice, chytnu další pomoc a vyrážim na sprint. Ne však na dlouho, za chvíli musím přepnout na rezervu a tak je třeba najít nějakou rušnou benzínku, kde mi někdo pomůže s roztlačením.

Nejdříve mě čeká několik opravdu dlouhých placených tunelů, kde mám zadnici sevřenou, že bych se mohl přejmenovat na Svěráka. Fakt bych nechtěl, aby mi to chcíplo uprostřed 20 km dlouhého tunelu.
Najíždím na dálnici a při první příležitosti tankuju, kupuju dálniční známku a radši kontroluju baterku...takže samozřejmě další "sekvence BOHA", během které dostávám nápad - kabel k baterce pro sichr připevním x metry černé elektrikářské pásky.
No jo, jenže to bych nesměl bejt hňup. Baterka je sice s kabelem vzorově svázaná, ale v ruce mi zůstal šroub a matka. Tuším, že to nebude dobrý, ale tajně a hloupě doufám, že to bude lepší.
Poprosím polského řidiče kamionu, aby mě roztlačil, MZ naskočí, ujedeme asi 300 metrů a zase chcípne. Velký štěstí, že zhasla ještě před nájezdem na dálnici!
No nic, tak si zase dáme "sekvenci BOHA", přičemž ještě navíc odstraním elektrikářskou pásku a vrátím šroub s matkou (byť sám nechápu, na čem vlastně drží).
Polský řidič kamionu už za mnou s úsměvem čeká, aby mě následně ochotně roztláčil.

Pak už to jde relativně v pohodě, po dálnici v zálehu letím, co mi MZ a provoz dovolí (tj. tachometrových 130 - 160 km/h). Sledujíce značky s provozní dobou rakouských benzínek, tankuji raději častěji, byť to pokaždé znamená potupné roztláčení, jednou i za přihlížení rakouských policistů, kterým jsem se naštěstí asi tak zželel, že mě radši nechali být.
Když projíždím kolem Linze, tak už je opravdu tma, ale aut je kolem mě dost, takže účinnost světla zatím nejsem schopen posoudit. Také si uvědomuji, že jsem vlastně od rána nic nejedl a pil jsem naposledy při výměně baterky v Jesenici. Zatím se ale cítím OK, takže nehodlám kvůli takový malichernosti zastavovat. Hned jak sjedu z rakouské dálnice, zjišťuji, že dálkový světlo míří někam do Měsíce, zřejmě se rozštelovalo při pádu motorky...nebo že bych ho ještě nikdy nepotřeboval? :)

Hned za hranicí naposledy tankuju a roztlačuju s dopomocí rozjařených českých teenagerů.
Domů dorážím kolem jedenácté večer. Dnes jsem najel 750 km, z nichž 500 prakticky bez pauzy (pokud za pauzu nepovažujete "sekvenci BOHA" nebo tankování a roztlačování).
Třešničkou na dortu budiž vibracemi poškozený mobil, u kterého mi přestal fungovat zvuk, vypadávat GPS a začal trpět syndromem náhlého vypínání...a to se vyplatí! :)

A k čemu to všechno bylo? Přeci jen jsem se fakt krásně projel a vyčistil hlavu od každodenních i pracovních problémů. Zjistil jsem, že jsem schopen ujet poměrně slušnou porci kilometrů i na "necestovní" motorce - jednoválci s nepohodlným sedlem a takřka bez větrné ochrany.
Zjistil jsem, že ať člověk zkontroluje a zabalí si cokoliv, vždycky se může objevit něco dalšího a i proto by bylo lepší jet alespoň ve dvou. Zjistil jsem, že lidi, nezávisle na národnosti, jsou si stále ochotni pomáhat. A zjistil jsem, že spacák a stan jsem opravdu nechal doma právem.

Tak letos znovu, jinam a lépe! :)

PS: Omlouvám se za přeházené fotky, ale ten místní "Motorkáři.cz" systém je opravdu nepřívětivý, chtělo by to trošku aktualizovat :/
PPS: Omlouvám se, pokud jste se to celé četli, abyste se něco dozvěděli o Slovinsku 0:)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE