Výprava po stopách expedic Rumunska

Den třetí

Přejezd hor po bílé na Prislop - pohoří Bihor - Stina de Vale –Beius – cca 260km

Přestože jsem se nalil, tak asi málo a kolem 5 ranní mě budí nějaký ruch kolem stanů. Lezu ven a koukám co se děje. Nic jsem neviděl a snažím se zalézt. Jenže musím po těch pivech trochu odpustit a tak se štrachám ven. Neuplyne ani pár sekund a Pavel je taky venku. Každý na jedné straně tábořiště „značkujeme prostor“. Do rána chrním jak zabitý i když si uvědomuji, že mám neidentifikovatelné obavy, možná z lidí možná z medvědů. Kolem 8:30 mě vytáhne nezvyklý ruch ven ze stanu. Když rozepnu stan čumím nějakému beranovi přímo do ksiftu. Skrz naše tábořiště se právě snaží procpat asi miliarda ovcí z protějšího kopce. Něco málo fotíme, než se objeví dva velcí vlkodavy a jeden řídící pes neidentifikovatelné rasy. Bača jde v klidu za nimi a kupodivu na nás mluví rumunsky. Kromě toho, že jeho mladšímu psovi je 6 měsíců nebo 6 let jsme mu nerozuměli nic z jeho 10 min proslovu.
Vařím čaj a stláskám poslední kousky chleba s paštikou. Vedlejší stan má pořád ještě kuřecí řízečky, chleba na rozdávání. Po dlouhém (asi dvouminutovém) váhání somruju u vedlejší „kuchyně“ o kus chleba a nějaký ten řízeček a okurčičku. Pavel s Monikou sedí na židličkách a decentně mi nabízejí jako ve správných sousedských vztazích. Sežeru co nabídnou a jdeme balit.
Opět odjíždíme až po 9:30. Po dvou hodinách jízdy musím k pumpě. Silnice se lehce zlepšila i když dle mapy jsme sjeli na žlutou což by měla být okreska. Paradoxně je v lepším stavu než státovka.
Začíná se mi tu líbit. Transalp tohle zvládá levou zadní a musím uznat, že ani po 1300 km mě nic nebolí a je to pohoda. Pumpa bere pouze hotovost. Krátká dohoda nad mapou a vyrážíme po „bílých“ směr jih. Povídky nelhaly….
Začíná celkem dost těžký přejezd který je dlouhý 77 km který je značen jako okresní silnice. Výmoly začínají dosahovat rozměrů po kráterech z války. Tady i místní závodníci zpomalili a dost hustě se tu práší. Jedeme kolem celkem velkého vodního díla Lacu Fantanele a odtud už pokračujeme po bílé. Od hladiny nás stále dělí nějakých 300 výškových metrů. Nevíme jak se dostat dolů kvůli koupání. Prach mám úplně všude. Nacházíme nepatrnou odbočku a doufáme že se s ní dostaneme k vodě. K vodě se dostáváme, ale jen k nějakému malému potůčku, který napájí dolní vodní plochu. Co se dá dělat, svršky dolů a hup do vody. Docela se ochlazuji a místo 35°C vzduchu mě chladí asi 10°C voda. Je to paráda. Monika se koupe odděleně a jen decentně. My s Pablem se rochníme nazí a až pozdě zjišťuji, že to co jsme považoval za ostřejší šutr pod zadnicí je asi metrové pole střepů. Naštěstí je pokožka zocelena již nějakým tím kilometrem a střepy nepronikají skrz. Jen drobné oděrky. Fakt štěstí. Jsou to ekologií nezasažení jedinci.
Odměňujeme je za to konstatováním, že ta studená voda mám přeci jen něco vypudila z močového měchýře co prostě v ledové vodě nejde zadržet, když před tím sedíte 3 hodiny na motorce. Jen ten chudák pod námi cca 15 metrů po proudu co nabíral pitnou vodu do lahví……
Sušíme se a sledujeme, že co okolní táborník, to prase. Cokoli místní použije a spotřebuje tak obal zahodí do lesa do vody či zapálí. Je jim jedno, že je to sklo nebo igelit nebo PET láhev. Příroda je tu stále ve stavu skoro panenského, ale je znát, že to dlouho nevydrží. Všude se povalují haldy odpadků a poničených věcí. Nejhorší je to za vesnicemi, kam místní chodí „likvidovat“ odpad.
Pokračujeme po „granátometné“ stezce a potkáváme ke svému údivu i plně naložené kamiony s návěsy a nešťastné řidiče, kteří se sunou se svými stroji šnečím tempem, aby něco neutrhli či nezlomili. Opravdu jim nezávidím a nechápu jak projedou tu spoušť co je čeká. Kolem se prohánějí lesáci s terénními náklaďáky a pekelně práší. Necháváme je odjet a pokračujeme za 5 min za nimi. Cesta je suchá a práší, sem tam louže. Jedu na dvojku max. trojku. Ale následujících 15 km jedu opravdu jedna….dvě…jedna…atd. Cesta se mění na štěrkoviště. Kameny dosahují velikosti pěsti. Nemám ponětí, jak se přes to ten kamion co jsme potkali dostal. Pro nás je to celkem slušnej offík. 
Občas musím do stupaček a některé obzvláště vypečené úseky jedu s nohou na zemi. Už 40 km jsme neviděli nějaký náznak civilizace a najednou se otevře mýtina a na ní slušný barák a cedulí jakože restaurace. Bez váhaní přes dřevěný můstek odbočujeme s Pablem přímo k ní. Okolí ještě není zvelebené jako stavení, ale pohoda.
Majitelka drmolí jen Rumunsky, ale bez větších potíží se domlouváme, že budeme jíst a pivo Ursus je OK. Najednou se kolem vyrojí asi 4 další osadnici a sondují odkud jsme. K našemu překvapení jsou to Američani. Teda Rumunský Američani i když děti mluví anglicky perfektně a mladší už rumunsky neumí. Chvilku kecáme co a kde atd. Jsou od někud z Atlanty a tady jsou u prarodičů a pomáhají jim rozjet byznys. Tak se ptáme kolik mají hostů. Prý tak 300 – 400. Při tom opuštěném místě je nám blbé se ptát jestli denně nebo za měsíc či za rok. Na rohu sedí jeden zdejší opilec, který s nesrozumitelným blekotáním vyráží kamsi do lesa. Kam jde netušíme.
Jedeme další pěkný offroud směrem na Prislop a stále jsme na té samé silnici. Dalších 35 km jedeme asi hodinu a půl. Začíná se mi to hodně líbit a Pablo si to taky pochvaluje. Horší je to s Mončou. Sice tvrdí, že se ji sedí pohodlně, ale na některým výmolech vidím jak vyskakuje i půl metru vysoko nad sedlo. Asi radostí………
Jen mám pocit, že by ji měl Pablo připnout do uší gumicuky, aby ji někde neztratil. Transalp vrní a opravdu jsem rád za progresy v předních vidlích. Cesta je opravdu sjízdná jen s obezřetností, když se člověk vyhne velkému hrbolu spadne do výmolu a nebo mu kolo klouzne po prachu na zbytku asfaltu. Takže opět do stupaček a vpřed…
Po přejezdu pohoří Bihor sjíždíme do města Campeni kde začíná slušná cesta. Pokračujeme do města Beius hned u první hospůdky do nás „zasyčí“ dvě orosená pivka. Je kolem 18 hod a nechceme se zaprášení a propocení válet po zemi. I když by nám to nevadilo, Monika se dožaduje sprchy. Hledáme ubytování se sprchou. V hospodě nás posílají asi 2 km po hlavní je tam prý penzion. Vydávám se vpřed a po třech km sjíždím k pumpě, kde netrefuji na řidiče sanitky a domlouvám se s ním. Jen co zaplatí, ukazuje ať jedeme za ním, že nám ukáže to místo. Jedeme opravdu asi kilometr zpět a bliká že je to tady. Je tu napsáno Pizzeria. 
Děkujeme a vjíždíme do dvora. Velmi příjemné prostředí a moc pěkná servírka nám nabízí ubytování za 35E na pokoj a jestli nás bude 5 je jí jedno. Na dvoře stojí už dvě motorky s Belgickou značkou, tak jdeme dál. Pokoj je pěkný s velkou dvoupostelí a něčím na zdi co servírka neumí sklopit a tak přichází na paškál můj detektivní čuch a nacházím šroub, který jistí postel v poloze u zdi. Po sklopení ovšem zjišťujeme, že postel nemá nohy a pianový pant mě rozhodně neudrží. Vyrvu dva šuplíky z nočního stolku a částečně postel podkládám. Servírka jen krčí rameny. V třetím šupleti nacházím nohy k posteli. Po nasazení je vše OK.
Po otevření topcase nevěřím svým očím. Všude mám jemný prach…nadávám a nechápu kudy se mi do kufru práší. A navíc prach je bílý a ….a je sladký. Opět nadávám a zjišťuji, že od manželky zabalený kostkový cukr v igelitku se mi dostal mezi ešus a placatku. Při offiku se to klepalo tak dlouho, až to udělalo z kostek prach a ten se otřesy rozšířil po celém kufru. Po vyndání věcí to v kufru vypadá jak když neúspěšně pašuji heroin. Navíc, jak si otírám pot při likvidaci tohoto problému si otírám ruce pod nosem se mi objeví šmouha, jak když jsem si zrovna šňupnul toho bílého svinstva.
Večer dáváme nějakou pizzu po 15 LEI a několik piv. Motorky GS1150 a HD softail na dvoře jsou dvou Belgičanů. Otec se synem jedou na výlet. Táta se prý vždy chtěl podívat k Dunaji tak jedou. Synovi je cca 60 a staříkovi prý táhne na 83. Je to vitální člověk a chvilku tlacháme co a kde byli oni a my. Prý jedou jen po hlavních přes Polsko, Čechy, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a zpět. Jdeme spát a je to úplně luxus.

Den čtvrtý

Deva-Huneroada - Hateg - Ortelu Rosu – Ravensca (Rovensko) – cca 360km

Ráno snídáme ze zásob a kolem 9 hod vyrážíme vstříc cestě. Loučíme s Belgičany a sledujeme jak stařík startuje letité HD se sytičem na nádrži. Má i speciálně vysoké sedlo protože prý nemůže ohýbat nohy v kolenou. Svorně mu přejeme spoustu zážitku a celkem se těšíme, že až nám bude stejně rádi bychom zažili tu samou vitalitu.
Mávneme servírce a jedeme dolu k jihu. Posunujeme se po lepších silnicích k městu Deva. Zde by měl být obrovský klášter. Po městě je pekelně špatná orientace. Nikde není moc dobré značení. Dvakrát měníme směr a nakonec skončíme ve čtvrti, kde vládne nějaký cikánský baron. Je to vidět na domech, kdo je tu pán. Už po třetí se vracíme a konečně se trefujeme na správnou cestu ke klášteru. Nevěřícně zíráme na velkolepou stavbu. Jediné co to kazí je kolem vystavěná a následně porevolučně zlikvidovaná fabrika. Komíny jsou snad schválně postaveny tak, aby z každého směru a pohledu zakrývali věže kláštera. Stavbu prostě vidíte až když jste u ní. Jestli to vymysleli zdejší Czauceskovi pohunci pak to udělali fakt precizně. Jenže nějak na věčné časy se vedle trvanlivosti kláštera nevydrželi. Dovnitř se nedostaneme. Museli bychom čekat další hodinu a půl až bude otevřeno dalším návštěvníkům.
Pokračujeme stále dolů k jihu. Přejíždíme malé výběžky Karpat. Na silnici ………se objeví děkovná cedule EU a cesta se změní na alpskou kvalitu a můžeme si 75 km užít jako v Tyrolích. Je to fakt pekelně pěkné. Na silnici jedeme skoro sami. Jen se občas objeví neidentifikovatelné vozidlo s vlekem vezoucím seno či hnůj. Po skončení této trasy jsme našli u cesty pěknou malou občerstvovánu a dáváme pečenou kotletu. Je to výborný a celkem levný, 10LEI. Jen po navštívení místního WC je nám jasné, že to s hygienou nebude tak slavné. Vybíráme si z několika Českých vesnic kam se vydáme. Podle Pablem připraveného plánu je na výběr Rovensko a nebo Šumice. Volba padla na Rovensko (Ravescana). Kolem 18:30 se blížíme k dané vesnici. Odbočujeme dle GPS na polní cestu která by měla po 12 km končit v Rovensku. Začíná opět velmi slušný offroudík . Zdejší cedule varuje, že cesta je sjízdná pro terénní automobily, motocykly a Dacie. Šutry střídá sem tam bahno a zavalená část cesty se právě opravuje. Měli tu sesuv půdy. Je to opravdu cesta správná? Po cca 30 min se ubezpečujeme že ano. Malé náměstíčko s udusanou hlínou připomene začátek 19 století. V jednom baráčku je krámek a místní prodavačka nám poskytne info, kde se dá přespat.
Vyhledáme majitelku a domlouváme ubytování. Po otevření vrat užasle koukáme na Jičínské SPZ čtyřkolek. Jsou tu kluci z Jičína a dávají si tu malý offík.
Místnost je malá a je znát, že tu nikdo moc nevětrá. Na postel, která se kymácí upozorňuji majitelku. Ta nelení a podkládá postel špalkem dřeva. Už je to lepší? - táže se nás nevinně. Souhlasíme a vybalujeme. „Teta prej tu máte sprchu?“ „Ano máme. Tajhle venku“. Čtyři kůly omotané igelitem a fajnová sprchová hlavice napojená na sud na střeše obalený černým igelitem. Voda je jak žiletky. Ale jsme vděčni i za to.
Od 20 hod pěkně paříme s kolegy z Jičína. Točí se tu slivka, pivo a místní sýry a chleba. Dáváme si oddych a kolem 22 hod jdeme na náměstí. Zde je čilý ruch, protože dorazili nějací pěší turisti. Krámek se otvírá a my kupujeme Ursusy a místní pálenku. Po ochutnání konstatujeme, že to je stejně pekelné pití jako život tady. Je to řídké, skoro není cítit, že člověk něco pije a chuť veškerá žádná a druhý den by po tom byl zaručeně bolehlav. Každý po panáku odmítá pokračovat. Holt to bude suvenýr domů a dostanou to návštěvy.  Jdeme pokračovat na dvůr. Končíme kolem 00:20 a jdeme spát.

Den pátý

Offroud po cestičkách a návštěva české vesnice Sv. Helena – cca 130km

Ráno máme na stole už v 8 snídani. Velký hrnec mátového čaje a skoro stejně velký hrnec mléka. Smažený vejce na cibuli a tvaroh. Pár kusů chleba. Zdlábneme to během chvilky. Jen čaj se nám nedaří vypít a tvarohu necháváme polovinu. Když odcházíme od stolu tetka se přitočí a rukou jak ji čistila králičí kotce nám ze zbytku tvarohu užmoulá kouli a vnucuje nám ho sebou. Chvilku se cukáme, ale přesto ho bereme a po odloupnutí vršku ho tláskáme ještě na dvoře.

Vyrážíme na druhou stranu k Dunaji. Je to prý jen 18 km ale zábava zaručena. Je to tak. Cesta začíná asi tak 20% klesáním po šutrech, aby vzápětí po 500 metrech prudce zatočila doprava v písku a zařízla se zboku do boku kopce. Cestu tu vystavěli obyvatelé před mnoha lety a je to znát. Místy je smetena od vody stékající po úbočí. Někde je zavalena kamenou a bahenní lavinou. Jsou na ní asi tři můstky, které jsou většinou pootočeny o kus proti přímému směru a musíte dávat pozor, aby jste nechytili betonové boky mostovky, která dokáže kolu dát nepříjemnou ránu. Projíždíme lesem a přijíždíme k mělkému brodu. Vody je tam asi jen 10 centimetrů a jeho délku odhaduji na 30 metrů, které musí člověk zdolat v korytu řeky. Kameny jsou oblázkovitého tvaru a jak teče málo vody jsou dost slušně kluzké. Oba to zdoláváme bez ztráty rovnováhy a pokračujeme dále. Přijíždíme v hlubokém lese na rozcestí a dáváme se vlevo, kde GPS ukazuje, že vede cesta. Napravo jsou vyjeté koleje, ale mapa ani GPS tu cestu nezná.

Vynořujeme se po asi 3 km hodně lesní cesty na suchém a prašném podkladu, který ústí do cikánského ghetta. Během chviličky se kdoví odkud vynořuje spousta dětí, kteří pekelně rychle běží k nám. S vidinou problémů s odjezdem, bereme víc za plyn a mizíme k blízké hlavní silnici podle Dunaje.
Tam odbočujeme vlevo směr východ dle předběžného plánu chceme dojet až k soše vytesané ve skále. Je to místní výtvor prapůvodního obyvatele Dháka. Po cestě vidíme neuvěřitelné kontrasty. Pěkné domky sousedí s rozbombardovanými staveními a polorozbořenými a vybydlenými paneláky, v kterých ani jak nemůžeme uvěřit stále někdo žije. Jedeme po zbytečně pěkné silnici a zjišťujeme, že díky zastávkám a trochu offroudění v lese nemáme čas dostat se až k soše. Otáčíme a míříme do naplánované vesnice Sv. Helena. Neuvěřitelné se stává skutečností, zdejší vesnice se stala turistickým českým centrem. Vláda ČR sem nechává budovat asfaltovou silnici. Po ní vjíždíme až do centra a zastavujeme v hospodě u Pepsiho. Monika si stylově dává pepsicolu. My s Pablem dáváme pivo.
Místní si stěžují, že nával turistů je obrovský a nyní jich je tu přes 800. Dva autobusy stojí hned pod krámkem. Všude jsou opravené budovy a je vidět, že tu peníze hrají podstatnější roli. Chvíli v krámku tlacháme, kde co a jak. Loučíme se po cca hodině a vyrážíme zpět.

Dunaj je tu neskutečně široký, odhadem 2 -3 km. Jde o nějakou zátočinu a dále pokračuje o šíři kilometru nebo tak 800 metrů. Proud je poměrně dost prudký, i když jsou u břehů vidět řasy a voda je spíš špinavá víc než míň. Cestou zpět přejíždíme na pěkné silnici asi 50 metrový kus který je stále hliněný a pár km za ním se uvelebujeme ve stylové hospůdce. Pojíme pečeného masa a zapíjíme pivkem. Je neskutečný vedro.
Po další hodině razíme zpět do Rovenska. Před odbočkou do terénu nabírám u velmi jednoduché pumpy benzin. Stojan několikrát vypadne z proudu a tak místo 9 litrů co jsem natankoval platím jen 6 které si majitel dokázal zapamatovat. I tak je tu dražší než jinde – 3,45LEI
Několikrát dáváme pokusně brod a děláme fotky při výjezdu do vesnice. Podle mne to je celkem dost slušný offík. Pablo mě vytáčí kydama, že tohle nikde nemůže ani říct, protože tohle je prý při jejich cestách běžná cesta a žádný offroud, když to on projede ve dvou. Kdyby prý nejela Monika tak by si to představoval úplně jinak, kolik kdo vypije piva, tolik dostane vody na mytí, kempování na divočáka a hlavní silnice nechat Passatům.
Já snad pojedu jednou s nima, abych věděl co je to teda ten hardcore.

Předjíždíme asi v polovině stoupání několik turistů s báglama na zádech. U tetky se sprchujeme a poslední sluneční svit věnujeme odpočinku před krámkem a oroseným pivkem v ruce. Kolem projíždí neskutečné variace na dopravu. Dácie s žebřiňákem a podobné spojení tu není vzácné. Před krámkem parkuje nějaký Rumun, který prý chodí s místní Češkou. Obyvatelé ho tu nevidí rádi. Na plné pecky puštěné jakési rytmy tureckého charakteru mu ani na naší straně sympatie nepřidávají. Místní si chodí pro vodu do studny na návsi a přes rumpál ji tahají z neuvěřitelné hloubky. Je kolem 21 hodiny a doráží vyprahlí pěšáci, co jsme je v polovině kopce předjížděli. Pivo do nich padá pekelně rychle a po hodině začínají být extrémně veselí. Jdeme na statek a opět tlacháme u stolu s kluky z Jičína a majiteli obydlí. K večeři jsme dostali slepici na paprice. Zapíjíme pivem a zbytkem naší slivky. Místní se nikdo ani nedotkne….

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE