Výprava po stopách expedic Rumunska

Den šestý

St.Elena - Bela Crkva - Vrsac - Novi Sad - Vukovar – Virovitica – cca 500 km

Ráno je opět snídaně na stole ve stejném složení. Zblajzneme co je a jdeme balit. Za dva dny musíme být doma. Loučení s majiteli je krátké a podle mne i drahé 250 Kč za noc a 160 Kč za jídlo denně je masakr na tyhle podmínky. Ale co snad je tím alespoň trochu podpoříme.
Sjíždíme k Dunaji po ozkoušeném 18 km klesání a s plně naloženým transalpem skrz brod to není už sranda. Kolo uskakuje na každém druhém šutru. Musím do stupaček a zatížit předek. Kultivátor BMW v plném osazenstvu nemá problém. Poslední metry podle Dunaje a loučíme se s nejjižnějším místem které jsme dobyli.
Na nějaké větší pumpě, kde berou karty bereme plné nádrže a mastíme to směr Srbsko. Na hranice je to nějakých 150 km. Projíždíme po solidních cestách a některé jsou i orvané od tankových pásů, jak zde hlídkovali či se přesouvali tanky a jiná pásová technika. V jedné klesající vracečce mě podjede hodně nepříjemně kolo na naplaveném písečku. Rvu řidítka do správného směru a nohou se odrážím asi v šedesátce od asfaltu. Po pár obločcích co jsem zatáčku provrávoral zastavuji se sevřenými půlkami na krajnici. Vydýchám to a pokračujeme dále. Do Srbska je přechod s trochou obstrukcí, ale během 15 min jsme odbaveni a jedeme dále. 
To co jsme viděli u silnic je pozůstatek války. Rozstřílené budovy, poničené domky a pátravý pohled domorodců jakmile zastavíte nedělají v duši dobrý pocit. Ale bez jakéhokoli zádrhelu pokračujeme po hlavních silnicích směr Chorvatsko.
Vjíždíme do Vukovaru. To je oblast poznamenaná obzvláště těžkými boji. Nejmarkantněji je to vidět na místním vodojemu, který je rozstřílen jak ementál. Ani místní stadion nezůstal ušetřen a v boku i 15 let po válce zejí šesti metrové díry.
Přejíždíme hranice Chorvatska a po hodině zastavujeme na oběd. Na podruhé trefujeme restauraci, která vaří a není jen cafetéria. Jídlo je velmi chutné a v přepočtu není až tak drahé za všechny 25E. Žízeň splachujeme pouze claustalerem, nic jiného tu nemají.
Už jedeme skoro 8 hodin a hledáme ubytování, protože camp se nám nedaří najít. Sjíždíme z hlavní a pokoušíme se domluvit s nějakým hotelem, že si stan rozděláme mimo výhled hostů někde dole v areálu pod stromy. Recepční se běží zeptat, protože mají beznadějně plno. Majitelka nám to ale zakazuje. Jedeme dál a hledáme, kde by se šlo vyspat. Bohužel ani po dalších 50 km nejsme schopni najít ani plac ani žádný penzion. Po dalších 15 km narazíme na jeden, je beznadějně obsazen. Majitel nás posílá dál, je tam prý motor-bar a ještě jeden penzion.
Posunujeme se dál do motobaru. Najíst a napít ano, ale ubytování tu není možné. Kolem po nás pokukují týpci na silničních strojích jen v džínech a polobotkách.
Přijíždíme k penzionu, kde visí cedule: Na prodej. Majitelka po chvilce zevlování přichází ven a snažíme se komunikovat. Bohužel umí jen chorvatsky a komunikace je dost náročná. My česky a ona chorvatsky. Jinak to nemá cenu. Nakonec se domlouváme na ceně 15E na osobu a jdeme dovnitř. Motorky strkáme do garáže. Dům působí skoro ponurým dojmem, protože vše je vymalováno do hněda a na stěnách jsou výtvory původního manžela majitelky Aurory. Nynější přítel majitelky s rozzářenýma očima pochvaluje hondu transalp. Honda, honda… po chvilce nám jde ukázat svoji hondu civic. Na motorce měl v mládí úraz a už na ni nikdy nesedl.
Objednáváme tři piva na osobu a nějaký studený talíř. Po chvíli si zveme ke stolu i majitele a kecáme o stavu ekonomiky a proč to prodávají atd. Po další hodině Ivan vytahuje domácí hruškovici (gruška) ta mě natolik zachutná, že po třech pivech si ji hrnu do palice jak o závod. Je vynikající a je veselo. Ivan tvrdí, že má radši svoji Hondu civic než Auroru.

Den sedmý

Maribor - Sankt Marein – Sebach – cca 390km

Ovšem ráno mi ani v 9 hodin nejde vstát z postele v hlavě mi hučí a žaludek se pohybuje ve vlnách. V 10 se vykopu z postele a dávám si kafe a zbytek snídaně. Všichni se mi smějí a jsem terčem vtípků o námořní chůzi.
Nemůžu moc komunikovat a aspoň na závěr dělám roztřesenou rukou fotky Pabla a Moniky v objetí Ivana a Aurory. Kdybych neměl vysoké krosové boty asi bych nedokázal stát.
Jedeme směr Slovinsko a je vidět, že už jsme v civilizaci. Upravené zahrádky a lidé věnující se i něčemu jinému než je práce.
Slovinsko je děsivá placka. Silnice stále jen rovně a občas pravo či levotočivá 90° zatáčka jinak nic. Na jídlo stavíme u hotelu Platan, jinak ve Slovinsku opravdu po silnicích není co k vidění. Opravdu si ale člověk podle vzhledu může myslet, že je v Rakousku. Vše je upravené a čisté.
Přejíždíme dálnici a chceme se vyhnout poplatkům. Bohužel tu zkratku, kterou jsem znal z předchozích let nějak zakončili jinde a netrefujeme se přesně do těch míst, kde se najíždí na souběžnou silnici s dálnicí. Cesta nás vykopne někam do kopců nad Maribor a projíždíme skrz vinice a úzké asfaltky nás vyvedou na nějakou objížďku, která naštěstí končí pár set metrů od přechodu do Rakouska. Bez problému i vyndání pasu se suneme mimo dálnici na Gratz. Dokonce i rakušáci pochopili, že na obchvatech měst je 50tka blbost a povolili 70tku.
V jednom bezejmenném městečku předjíždím Pabla a signalizuji hlad u mě v břiše. Zastavuji na prvním možném místě a domlouváme se co a jak. Dohoda zní, že když se místo enduraření chováme jako zájezd důchodců, tak si dáme jídlo v místní hospodě. Ok já jdu do vedení a po pár km se mi zalíbí jeden dům se zahrádkou. Pozdě zjišťuji, že varování v podobě okolních zaparkovaných mercedesů a vozů corvete a porsche jsem nedbal a žádám si menu. Cena 40E za polívku mi vyráží nejen dech, ale i slzy do očí. Od spolucestujících se dočkávám slušné kritiky. Kolem sedí děti s rodiči, až teď si uvědomuji, že mají všichni kravaty a motýlky pod krkem. Naše zabahněné boty a zaprášené obličeje vedou k neutuchající diskusi u vedlejších stolů. Nechceme se nechat zahanbit a ptáme se, co by nám obsluha mohla doporučit. Číšník se chová profesionálně a nabízí zdejší polední menu komplet na osobu za 12E. Jsme mu vděčni a užíváme si bezchybné 4* obsluhy. Jídlo o čtyřech chodech je vynikající jen nealko 0,25 L za 3,5E je zdrcující.
Vyrážíme s proudy aut, sunoucí se celkem rychle a jen v Gratzu je trochu zácpa, protože jsme tam dorazili přesně na 17 hod kdy začíná dopravní špička. Tady nemáme mapové podklady pro GPS a papírové mapy jsme si nevzali ani jeden. Je docela vedro, když se přiblížíme alpským kopcům prudce se ochlazuje. Suneme se podél dálnice až k první opravě na silnici, která nás exportuje kamsi na východ a nemůžeme trefit ten správný výjezd. Bloudíme asi 30 km po okolních vesnicích.
GPS nám ukazuje odbočku kamsi do lesa. Poslechneme ho a přejíždíme neuvěřitelně pěknými serpentinami kopec a jsme zase na správné trase, a pokračujeme směrem k domovu. Jenže už víme, že blouděním jsme ztratili čas a vím že nedojedeme do campu co znám a snažíme se sehnat camp v co nejbližším okolí. Po cca 20km se to daří a nacházíme domácí campík s usměvavým majitelem. Stan stavíme hned vedle jiných a podržte se, jsou to zase lidi z Jičína. Jakmile někam vlezeme narazíme na obyvatele Jičína.
Večer dáváme něco z posledních zásob a místní pivko. Sprchy a umývárny jsou příkladně čisté. Cena 11E na osobu se vším Pablo platí 16E za dva, stan a motorku.

Den osmý

- Sankt Polten – Znojmo – Jihlava – Kolín a domů – cca 210km

Ráno jsme první ve sprchách a po snídani kolem 8:30 vyrážíme směrem na ČR. GPS nás vodí po objížďkách měst tak dlouho až je to nepříjemné. Mapové podklady jsou prostě starší. Vyrážíme přes pasy a začínám se trápit s přední gumou. Po cca 200 km alpských klikatic se špunty vpředu sjíždějí do pily. A kolem 80tky mi nehezky vibrují řidítka. Zadek získal o trochu více placky, ale i kraje jsou sjeté slušně. Přední pilu na gumě přikládám za vinu přeložené motorce a tvrdému brždění jen předkem. Zkouším i zadní brzdu, ale pila na pneu se neztrácí.
Tankujeme na výjezdu z malého městečka a míříme stále k domovu.Na hranice je to jen 170 km a přejíždíme je bez ztráty kytičky. Ještě cestou zastavujeme na oběd a přichází opět český déšť. Zalézáme do hospody a počkáme co nejdéle to jde. Ke slovu opět přišly nepromoky a jedeme v nich dalších 50 km k Jihlavě. Tady je sundáváme a mastíme dál.
Poslední tankování a přes Kolín si to šineme k domovu. Na konci města si mávneme a každý už jede domů sám.
Po příjezdu domů mi to dělá 2995 km. Nelením a jedu koupit housky, abych natočil 3 tis.
Jsem doma a lezu do vany. Je to fajn. Zážitky jsem naplněn na skoro celou zimu.

Zhodnocení:
Cesta za poznáním: vynikající
Parta: skvělá
Zážitky: snad napořád
Najeto: cca 3000 km
Cena : cca 8 000Kč
Motocykly: bez chyby, jen to dopínání řetězu mě štvalo 
Spotřeba: obě moto kolem 5,4L
Gumy TA 650: Avon – Vee ruber 164 zadní je na polovině vzorku (před Rumunskem najeto cca 2 tis km), záleží na jakém podkladu se jede. Nejvíc dostala zahulit na rozpáleném asfaltu. Pokud se kameny na šotolinách zvětší do velikosti pěsti nemá se o co opřít a klouže po nich a v blátě se rychle zalepí a nemá boční vedení. Jinak je to pneumatika, která drží na asfaltu velmi slušně a na obyč šotolině skoro neubývá. S klidem bych ji obul opět. Myslím, že se na ní dá najet do značek kolem 10 tis spíš i víc.
Avon – Vee rubber předek nevykázal za 5 tis km od obutí skoro žádný úbytek. Guma je v naprostém pořádku. Nemám výhrady. Chová se dobře, jen v kamení a v hlubším bahně nemá boční vedení. Pouze do doby, kdy jsem dojel do Alp a začala potřeba zabrzdit naloženou motorku z kopce z vyšší rychlosti. Po 200 km jsem zjistil, že pneumatika na zadní straně středového špalku ztratila cca 1,5 mm na výšku a takzvaně začala dělat schody, Vše se projevilo neklidem řidítek na rovině a zvýšenou hlučností. I když jsem více používal i zadní brzdu nedařilo se mi to prohlubování zastavit a navíc začala dělat i boční zub oproti bočním špalkům. Na každých 200 km ztratila cca 1,5mm. Po rovině se toto ztrácení vzorku neprojevuje. Ale na další sezonu bych ji obul opět.
Přední progesy na TA 650: vynikající – standardně montované bych už tam nechtěl.
Padáky : nepoužil jsem je, ale připadám si s nimi bezpečněji
Vyhřívané rukojeti: už si to bez nich nedovedu představit

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek - (Odebírat články autora)