Rumunsko… k moři našeho mládí (dokončení)

Den sedmnáctý (18. 7. 2017)

Ljubno ob Savinji - Mariazell  (cca 290km)

Probouzí nás krásné slunečné ráno.. ostatně jako povětšinu cesty a říkáme si, že takhle se nám počasí snad ještě nepovedlo..byly tam nějaké ty excesy toho pána nahoře, ale většinou byl asi taky na dovolený a měchýř si vypouštěl jinde. Snídáme z vlastních zásob :-) .. cifra 7E na osobu za snídani (vajíčka a salám ..? ) mi už přijde trochu zhovadilá. Vyrážíme po deváté, chladivé  nádherné ráno, určitě to znáte, takové to předstartovní skorovedérko, které jen a jen vypuknout, osychá ranní vlhkost, nad loukami se ještě vznáší pár pytlů mlhy, ale za chvíli to má i ona spočítaný. Jedeme směr Solčava a Logarská dolina. Bestiálně nádherné výhledy na Julské Alpy...neudrželi jsme se a za pár babek se jedeme podívat do samotné Doliny..dojet se ze silnice dá asi o 7 km blíže k horám, ale jak jsme zjistili, nemá to valný smysl, tedy pro býkery (pokud nejste zároveň kamzíci, kteří se touží proskotačit někde po skalách)  .. výhled je zarostlý stromy a tak nakonec z větší vzdálenosti od původní silnice jsou vyhlídky i fotky lepší, ale co.. :-) . „Brouzdáme" se v korytě řeky plné vybělených kamenů..nyní je úplně bez vody, takže riziko utonutí je podstatně limitováno. Zpět na silnici vedoucí na rakouskou hranici. Silnice se klikatí milionem zatáček a vraceček a je to fakt zážitek..sice se dá jet tak do 50, ale nám to nevadí, kocháme se nádhernou přírodou. Dojíždíme na slovinsko-rakouský přechod (Pavličevo sedlo.. v libozvučné němčině Paulitschsattel  1300.. a něco metrů) a pak sjíždíme dolů dalším milionem neuvěřitelných zatáček..rozhodně stojí za vyzkoušení.

Jedeme směr Gratz, který objíždíme západně a jedeme směr Bruck an der Mur a Mariazell-cíl dnešní etapy. Jistě znáte..z Brucku postupně do kopců a dalších krásných vraceček na velmi solidním až výborném asfaltu...až do Mariazell..nějaké to focení po cestě..klasika.

Do cíle - kempu u jezera Erlaufsee přijíždíme kolem 17h. Správce, dle stanujících Čechů, přijíždí až ráno a tak si v klidu postavíme stan a vyrážíme udělat nějakou tu kalorickou chybu na břehu jezera. Šnycl za 10E to řeší a pivo Gézr k tomu za 3.60 no dokázali byste odolat ?.. je to peklo. Pivko dává i Filoména a má hned o stupeň lepší náladu. Poflakujeme se po pláži a na molu..čumíme na průzračnou vodu a probíráme na lavičce naše zážitky z

cesty..až do kýčovitého západu slunce..zážitků je opravdu mraky..a jsme oba rádi, že jsme cestu podnikli..určitě na ni budeme v důchoďáku jednou se slzou v oku vzpomínat..tedy pokud si vzpomeneme, kde je záchod nebo zda jsem si už dnes měnil plíny. Jdem se opláchnout a padáme za vlast.

Den osmnáctý (19. 7. 2017)

Mariazell - Černošice (cca 350km)

Z tohoto dne nemám poznámky, a tak se pokusím něco vydolovat z chatrné paměti. Ráno jsem zaplatil desátek správci.. zřejmě královská snídaně, tak jak to Filoménka umí vykouzlit..asi i nějaká hygiena.

V devět jsme už byli na cestě.. pan Garmin trochu střečkoval a dali jsme si nějakej ten kilák navíc i s vracením.. ale kdo by mu to měl za zlé. S panem Garminem je to vůbec skvělé. Zpočátku jsem se rozčiloval, když nás zavlekl do ještě větší díry, než jsme čekali a byli ochotni navštívit, ale nakonec jsme již tolikrát blahořečili algoritmikům, kteří jsou schopni vymyslet na trase takové zhůvěřilosti, protože jsme se dostali do míst, která bychom zcela jistě nikdy nenavštívili, ale která byla nakonec ve většině případů opravdu přínosná.. a nebojím se napsat i skvělá… Nebojte, po těch létech soužití s panem Garminem opravdu vím, jak v systému fungují „objížďky“ a volby „kratší“ nebo „rychlejší“ čas :-) Ale stále dokáže překvapovat a nakonec si říkáme, že mu vlastně není nutno do toho kecat. Občas ho vypnem.. a má to.

Cesta Rakouskem, již tolikrát zažitá je tentokrát zvláštní jen tím, že neprší.. což nás opravdu lehce vykolejuje, protože se to snad opravdu ještě nestalo a patří to k celkovému koloritu cesty po Rakousku domů.. takže se musíme spokojit s lehce pošmourným počasím a suchými silnicemi.. (to je fakt otrava .. muhehe). Na hranicích ve Velenicích jsme kolem jedné hodiny..a míříme na sever. Říkáme si tak v kecafonech, že už jsme na cestě docela dlouho, že čím víc se blížíme k domovu, tím víc si říkáme, že nám to vlastně bude chybět.. to balení a nasedání na koně a soustředění do každé zatáčky.. a nové neokoukané kraje…sakra. Dáváme oběd tuším v Bechyni a vypínám pana Garmina. Říkáme si, že není od věci trochu si zabloudit ve vlastech českých. A tak projíždíme cikcak pustinami kolem Jistebnice a Neveklova (místní prominou). Byli jsme i v Prčici. Nakonec největší ofroud jsme zažili 5 kiláků od domova, kdy jsme se rozhodli podjet železniční trať pod mostem v Dobřichovicích. … každá sranda jednou končí a jsme doma.

Co závěrem? ..Rumunsko nás překvapilo téměř ve všech možných i nemožných situacích a aspektech. Určitě bychom se sem rádi znovu podívali.. do míst, která nejsou tolik provařená, i když i ty provařené jsou natolik skvělé, že není možné litovat jediného kilometru. Osobně jsem zvědav na postupně nabíhající recenze jistě už opravené silnice DN18 na severovýchodě země.. Bude báječná. Vzpomínáme na ty dva udřené „staříky“ v našich létech ze Svaté Heleny, kteří si žijí svůj nelehký život a přece jsou tak neuvěřitelně v pohodě, že jim člověk snad až závidí. Stále cítím, jak se mi prasklé dráty lanka spojky zapichují do prstů v té zimě tam nahoře a já se snažím je nějak zpacifikovat. Krajina kolem letí ve zběsilém úprku, když se vracím pro zapomenutý tankvak na pumpu, modromodrá obloha a modré moře .. no a nelze nevzpomenout na milého policejního důstojníka, jak s lehce ironickým úsměvem na rtu povídá .. vypadni.

No a na konec musím složit velký hold Filoménce, která nejen že nefrflala, ale byla natěšená na každý kilometr (možná víc než já), zvládla všechny nástrahy s bravurou sobě vlastní a byla fajn parťák. Vystačili jsme si a to je dobře.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE