Rumunskem 2019….aneb musíme se hnout!

Ještě než začnu, měl bych vysvětlit, co znamená „hláška“ MUSÍME SE HNOUT. Vznikla tím, jak jsem vždy všechny popoháněl, aby se zbytečně nezdržovali, zvedli své zadky a pokračovali jsme dále v cestě, jinak že nestihneme to, co chceme daný den vidět a kam chceme dojet. Měli pak ze mě srandu a i když jsem je zrovna nepeskoval a seděli jsme třeba v klidu někde u kávičky, najednou mi říkají: tak zvedat se, musíme popojet, musíme se hnout! :-)

Den první…

Přesun do Rumunska absolvujeme po dálnicích, abychom nahnali čas a rozdělujeme ho do dvou dnů. Od nás ze západních Čech tak zdoláme nejprve D5, pak hororovou D1, kterou však projíždíme zázrakem bez stání v kolonách, a za Brnem D2, abychom dále pokračovali Slovenskem přes Bratislavu k maďarským hranicím. Cílem prvního dne je Budapešť, hlavní město Maďarska ležící na Dunaji, které se s počtem cca. 1,7 milionu obyvatel řadí mezi 9. největší město EU. V odpoledních hodinách stavíme stany v jednom ze zdejších kempů a s odlehčenými motorkami pak jedeme zpět do centra, abychom si toto nádherné město alespoň trošku prohlédli.

Od Budínského hradu, který se tyčí na vrchu nad Dunajem, pořizujeme krásné snímky téměř celého města a řetězového mostu Széchenyi Lánchíd, který je pojmenován po svém tvůrci, uherském hraběti Istvánu Széchenyiovi. Zůstáváme zde až do setmění a zpět do kempu se vracíme až pozdě v noci.

Den druhý…

Následující den pokračujeme dálničním přesunem skrz Maďarsko až konečně přijíždíme k maďarsko-rumunským hranicím u města Petea na severu Rumunska.

Celý úsek dálničního přesunu přes Maďarsko se obešel bez jediné uzavírky, zácpy či nehody. V Maďarsku za dálnici platí i motorky, platba probíhá hned na hranicích zaplacením poplatku dle vybrané platnosti známky (10 dní, měsíc, rok), a známku v tomto případě nahrazuje v podstatě stvrzenka o zaplacení, která je propojená s vámi nahlášenou SPZ. Při případné kontrole tak ukazujete pouze tuto stvrzenku, kterou tedy nesmíte ztratit.

Po pasové kontrole na hranicích měníme v první směnárně EURa na rumunské lei a pokračujeme dále severem Rumunska podél hranic s Ukrajinou, kterou u ukrajinského města Tiačiv tvoří protékající řeka

Tisa a kde nás stihne první mírný deštík. Ve zdejších kopcích kličkujeme kolem volně pobíhajících toulavých psů, kteří se nám snaží utrhat nohy, a míjíme také pasoucí se ovčí stáda, která jsou už z dálky prozrazena cinkavými zvuky jejich zvonců připevněných na krcích….nádhera.

V nedalekém městě Săpânţa dnes hodláme přenocovat. Město proslavil zdejší Veselý hřbitov zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Tvoří ho krásně zdobený kostel a stovky dřevěných křížů s dominantní modrou barvou a pestrými portréty zesnulých v lidovém stylu. Do města přijíždíme k večeru za mírného deště, tak návštěvu hřbitova odkládáme až na druhý den a ubytujeme se v tamním pěkném kempu se skvělým zázemím, kde pak večer sedíme na terásce jeho útulné hospůdky a při večeři a pivku rozebíráme dnešní zážitky, které se nám přihodily.

Než se nám sem totiž podařilo dostat, stala se nám cestou nemilá věc. No nemilá… dnes už se tomu jen smějeme, ale tenkrát v ten moment nám to k smíchu moc nepřipadalo. V malém městečku Vama poblíž většího města Negrești-Oaș stavíme na kávu. Alča nechává motorku u krajnice, já přejíždím přes betonový nájezd po kamenitém povrchu na odstavný plácek a v ten samý moment chce Pavel přejet za mnou, ale místo toho nacvičuje své mistrovské číslo z cirkusu Humberto a staví se se svým Tigerem doslova na hlavu! Abych udělal v celé věci jasno, při přejezdu se nejspíše trošku zadrhl v jedné z děr na přejezdu, ztratil rychlost, a s celou motorkou spadl po hlavě do vybetonované strouhy, přes kterou nájezd vedl. Matyáš za ním na štěstí v té době neseděl a tak pouze zíral, co to ten taťka dělá! Také jsme zírali! Během pár vteřin jsem u Pavla, kromě naraženého kolene mu snad nic není a během chvilky máme motorku zpět na kolech. Dokonce ani motorce nic není, jen pár drobných kosmetických škrábanců, ale jinak opravdu nic...uffff! Jen telefon

uchycený v držáku na řídítkách zmizel...je nejspíše někde ve strouze toho příkopu… I když je tu hloubka potůčku jen pár centimetrů, nános bahna v něm je o poznání větší a telefon se nám nedaří najít. Najednou se tu objeví rumunští policisté a okamžitě nám pomáhají. Jeden z nich vytahuje pohotově gumové rukavice, aby se nám lépe hledalo a hle, mobil je na světě, trošku utopený, ale ve finále o většinu uložených dat Pavel nepřijde...Vše má tedy dobrý konec a všichni jen doufáme, že toto byla první a zároveň poslední nehoda, která nás potkala. Ještě musím napsat, že nám také hned přiběhl pomoci jeden místní mladík. Hovoří skvěle anglicky a přináší nám poté nápoje a ovoce...vůbec jsme netušili, že to všechno za nás v místním krámku zaplatil a po krátkém dohadování se to vzdáváme a chápeme, že po nás opravdu nic nechce, že nám tak chtěl jen pomoci. No skvělý první kontakt s místními lidmi.

Při průjezdu již zmiňovaným Negrești-Oaș a dalšími městy a vesnicemi v této, ale později i jiných oblastech, nás uchvacují zdejší neskutečné vily, doslova několikapatrové honosné paláce. Jedná se o romské domy s neobvyklým architektonickým rázem, který má zvýrazňovat prestiž a úspěch jejich majitelů, ale také konkurenci mezi sousedy. Sádrové sochy, mramorové sloupy, barevné střechy a bohatě zdobená průčelí leckdy působí až směšně kýčovitě. Nejvíce se těchto paláců objevilo po pádu komunismu v devadesátých letech minulého století v souvislosti s tím, jak zdejší Romové zbohatli hlavně díky tomu, že dostali zpět například zabavené zlato, které jim na základě dekretu z roku 1978 minulý režim zkonfiskoval. Peníze prý získávali i prodejem starého železa a melouchy. Mnohé zdroje financování však dodnes zůstávají tajemstvím. Majitelé dnes většinou obývají jednu či dvě místnosti a velké sály v přízemí plné mramoru a zlatých ozdob slouží jen k oslavám. Údržba těchto objektů je totiž velmi náročná a mnohé z nich dnes zejí prázdnotou nebo zůstávají rozestavěné, jelikož jejich majitelé odešli do větších měst nebo do ciziny.

Všímáme si také rumunského trávení volného času. Lidé zde prostě sedí na lavičce před svým domem a pozorují dění na ulici před ním….jiný kraj, jiný mrav. Ploty u silnic a impozantní vstupní brány a vchody mají většinou krásně upravené a čím jsou honosnější, tím pro ně lepší. Ploty udržují krásně natřené, trávu před pozemkem posekanou, za oplocením to ale většinou už taková sláva není, ale to už zřejmě nevadí, tam už to není tak vidět… :-)

Den třetí…

Ráno vše nabalíme na motorky a popojedeme na prohlídku zmiňovaného Veselého hřbitovu a poté nás čekají kostely v oblasti Maramureș ve městě Bârsana. Cesta údolím je zdlouhavá a pomalá, tedy alespoň z počátku. Vesnice a města na sebe prakticky navazují, takže tvoří v podstatě jeden celek a vy byste tak stále měli jet prakticky jen 50km/h, což je úmorné. Na štěstí pro nás to Rumuni vůbec neřeší. I když jedeme 70km/h, tak zdržujeme snad i nákladní auta, proto ve finále vesnicemi projíždíme i stovkou, což je tady asi úplně běžná rychlost. Místy jsou vidět sloupy s radary, ale už jejich vzhled napovídá, že tu stojí snad od nepaměti a nejspíše nefungují. Do dnešního dne nám žádná pokuta nepřišla, tak že asi skutečně nefungovaly. Rumuni obecně jezdí rychle a svižně, ale nám jejich styl vcelku vyhovoval, nikdo nikde zbytečně nezdržoval a vše tak odsejpalo v pěkném tempu. Rozhodně však nejsou neohleduplní řidiči, to spíš naopak, a k motorkářům jsou obzvlášť tolerantní a ohleduplní a všude se vám snaží udělat místo a nechají vás projet jako první. Za nás tedy rozhodně palec nahoru. Abych se ale vrátil k naší dnešní cestě….

Tak tedy ten první dnešní navštívený kostel je starý dřevěný kostel Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu s nádhernými barevnými malbami na dřevě uvnitř, jehož vznik se datuje do r. 1711 a který je od r. 1999 zařazen v Seznamu světového dědictví UNESCO.

Poté navštěvujeme teprve nedávno vybudovaný pravoslavný ženský klášter Mănăstirea Bârsana na východním kraji obce. Součástí krásného komplexu dřevěných budov je kostel s 56 metrů vysokou věží, který je považován za nejvyšší dřevěnou stavbu v Evropě (dříve primát držel kostel v nepříliš vzdáleném Șurdești). Pomalu pokračujeme v naší cestě dále horskými cestičkami.

Jsme již v oblasti Východních Karpat, které v této své severní části jsou nižší a lesnatější než Jižní Karpaty, ale mnohé výhledy z nich jsou překrásné. Silničky jsou tady úzké a klikaté a to se stává opět osudným Pavlovi, kterému v jedné ostré stoupavé pravotočivé zatáčce Tiger, vinou chybně zařazené rychlosti, chcípá, a Pavel tak znovu pokládá motorku, tentokrát na bok. Vše proběhlo v téměř nulové rychlosti bez jakýchkoliv škod a zranění, tak se tomu už jen smějeme...Takhle padal tatínek!….to si Pája za dovču ještě mnohokrát vyslechne! Za městem Borșa stoupáme krásně širokou klikatou silnicí do horského sedla Pasul Prislop, nejprve stavíme u krásného dřevěného srubu malého hotýlku na kávu a o pár kilometrů dále u kláštera Nejsvětější Trojice - Mănăstirea Sfânta Treime, kde se kocháme krásnými výhledy do zdejší krajiny.

Čím jedeme dále, tím se silnice, z počátku téměř bez provozu, mění v silniční peklo. Stále jsme na severu Rumunska, tentokrát ale na opačné straně téměř u moldavských hranic. Provoz značně houstne a i stav silnic se horší. Vyfrézované úseky nejsou nijak značené a to, co zde nacvičují moldavští řidiči s návěsy, to se opravdu jen tak nevidí, jezdí skutečně jak magoři. K těm silnicím v Rumunsku obecně musím říct, že jsou ve velmi dobrém stavu. Budují se zde kilometry a kilometry nových silnic s krásným povrchem. Otázkou zůstává, jak dlouho krásný zůstane, jelikož Rumuni se s tím nepářou a nový asfalt pokládají většinou rovnou na starou polorozpadlou děravou vozovku. No pravdou je, že to pak jde všechno hodně rychle…:-) Pravdou ale také je, že jde o hlavní tahy a průtahy městy, ty vedlejší silničky jsou mnohdy jen zpevněné šotoliny bez asfaltu a těch je tu pořád ještě mnoho. Každopádně motorkáři zde žádné poplatky za silnice neplatí, ani na dálnicích, které byly většinou takřka prázdné s výborným povrchem.

Pomalu se smráká a hodinový posun, který tu oproti našemu času je, stále nemůžeme nějak dohonit. Neúspěšně se snažíme ubytovat v penzionu Casa Lucrecia ve městě Vama. Nejedná se však o Vamu, kde včera Pavel dělal svou oblíbenou „stojku“, tato Vama leží před městem Frasim u řeky Moldova a my nakonec na okraji Frasimu nacházíme ubytování v krásném novém hotelovém komplexu Codrii Bucovinei.

Den čtvrtý…

Kolem desáté dopolední jsme opět spakovaní a připravení pokračovat dále. Jedeme do Târgu Neamț, města, kde je turistickým lákadlem zdejší klášter Neamț a stejnojmenná pevnost ze 14. století. Ukrutné vedro nás nakonec odradí od výšlapu na hrad, který se tyčí na kopci nad městem, a místo toho pokračujeme dále za městečko Agapia, kde se nachází jeden z největších ženských klášterů v Rumunsku, Mânăstirea Agapia, ve kterém žije asi 300 řádových sester.

Po zhruba hodinové prohlídce pak směřujeme naší cestu směrem na Bicaz. Za městem Piatra Neamț při zastávce na odpočinek u jezera Pângărați se trošku muchlujeme s čtyřnohým psím kamarádem,

kterých jsme na cestě Rumunskem potkali nespočet, a kterých se tu stále toulá dosti velké množství.

Po pár kilometrech je to tu, Bicazská soutěska. Jedná se o soutěsku vytvořenou vodami řeky Bicaz, která tudy protéká. Silnice zde vedoucí podél 8 km dlouhých útesů je serpentinová často se skalní stěnou na jedné straně a prudkým srázem na straně druhé.

Součástí soutěsky je jezero Lacul Roşu, které vzniklo v roce 1837 sesuvem půdy, která přehradila říčku Bicaz, a jedná se o největší sesuvové jezero v zemi v nadmořské výšce 980 metrů. Pro nás byl celkový dojem trošku zklamáním, příroda zde je tedy krásná, ale dojem tomu kazí spousta lidí a stánků se suvenýry. Celou soutěsku projedeme v koloně aut až k samotnému jezeru, které jsme si představovali také trošku jinak. V překladu Červené jezero je spíš hnědé zakalené jezero plné turistů na loďkách. Ty však brzy vyžene příchozí bouřka a silný déšť, chvilku se tu schováváme pod stříškou restaurace a když nejsilnější déšť odezní, navlékáme nepromoky a pokračujeme dále. Po pár kilometrech je po dešti a zase krásně svítí sluníčko.

V pozdním odpoledni přijíždíme do známého lázeňského města Sovata, které se nachází v Transylvánii v oblasti Mureș, a které proslavila zdejší slaná jezera. To největší je Medvědí jezero – Lacul Ursu, které vzniklo v roce 1875 a jehož slaná a teplá voda je známá díky svým léčebným účinkům hlavně pro revmatiky. Celé město je přelidněné a k jezeru zajedeme pouze s Pavlem na

krátkou obhlídku. Ubytujeme se na kraji města v útulném kempu, kde strávíme dnešní noc. No, a nebyl by to den jak má být, kdyby zase někdo nespadl! :-) Už téměř v místě dnešního ubytování, zhruba kilometr od kempu, nás navigace zavede na kamenitou prašnou cestu v prudkém kopci. Sjíždím s Danielou tento úsek, ale cesta nás dovede k říčce Sovata, která cestu kříží. Akorát tudy prochází nějaká místní stařenka a ukazuje mi, ať to projedeme, že je tam asi tak jen půl metr vody. No, to si uhádla, babčo...říkám si, koupat se tu rozhodně nechceme, tak se otáčím a jedu zpět. No, a copak nevidíme…:-) Alča šotolinku nezvládla, brnkla si přední brzdou tak, že kolo dostala do smyku a prvně také padá! Pavel za ní slézá z Tigeru, aby jí pomohl Rozinu zvednout, ale ten mu následně padá ze stojánku také! Dvě mouchy jednou ranou! :-) No nic, tady vám musím prozradit, že to byl poslední pád Pavlova Tigera, jehož hlavně boční kufry vypadají, jakoby se s nimi vrátil z války! :-) Večer v kempu u piva už se tomu opět jen smějeme a všichni si nás s Danielou dobírají, že je řada také na nás…:-) Jinak zde, při zkoumání nadcházejících dní z plánované mapy, zjišťuji, že jsem nějakým nedopatřením vynechal a nezařadil do trasy Transalpinu…..no a co, vždyť jde jen o jeden z nejkrásnějších úseků v celém Rumunsku, to vidět nemusíme…:-) Dělám si srandu, samozřejmě ji hned zařazuji do plánu tak, abychom se zbytečně nemuseli nesmyslně vracet stejnou cestou v nějakém delším úseku trasy, a přidávám do plánu zároveň solný důl Salina Turda, který od severního nájezdu na Transalpinu u města Sebeș není až tak vzdálený. Jejich návštěva a projetí nás tedy za pár dní nemine.

Den pátý…

Z kempu vyrazíme o něco později, než je obvyklé, jelikož kolem sedmé ranní přišla bouřka s deštěm, a my se po jejím skončení snažíme co nejvíce vysušit stany. Vyrážíme tedy až někdy po desáté dopolední a první dnešní zastávka je až v malebném historickém městečku Sighișoara, kde se nám moc líbí a kde také obědváme.

Zde zmíním pár řádek o jídle. Rumuni žádní velcí kulináři tedy nejsou. Nemohu říct, že by mi něco vyloženě nechutnalo, na druhou stranu já sním snad opravdu všechno. Pravdou ale zůstává, že jídla jsou pro nás většinou nedochucená, kromě soli a kečupu běžný rumunský kuchař asi nic jiného nezná. Jídlo tedy buď přesolí nebo pořádně nedochutí. Ani jejich tradiční pochoutka v podobě nabízených masových hovězích šišek, připomínajících nejvíce čevabčiči, nás neohromuje, jelikož je maso opět nedochucené. Jinak ceny jídel, jakož to i všeho ostatního po celém Rumunsku, jsou pro nás více než příznivé. I my Češi můžeme říct, že je zde pro nás levno, což se nám jen tak nestává…

Město má své historické centrum, které si zachovalo charakter středověkého německého města, zapsané od r. 1999 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vzniklo v druhé polovině 12. století, kdy oblast začali kolonizovat Sedmihradští Sasové. Mezi nejvýznamnější památky patří 64 metrů vysoká Hodinová věž s orlojem, na kterém jsou alegorické postavy ztvárňující různé hříchy a neřesti.

Projdeme si alespoň ten nejzajímavější historický střed a musíme pokračovat dále, i když se nám odtud nechce. Další zastávka je ve vesnici Saschiz, v tzv. rumunském Sasku, v oblasti Transylvánie. Tamní historické centrum bylo dokonce začleněno také do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

S Pavlem a Matyášem jdeme prolézt starý opevněný gotický kostel s přilehlou hodinovou věží a Alča s Danielou si zatím opodál v hospůdce dávají kávu.

Zhruba za hodinu už uháníme dále na Braşov. Cestou se nám ale ještě mihne v zorném poli na kopci krásný hrad, který se rozhodneme zdolat. Jedná se o hrad Rupea stojící nad stejnojmenným městem.

Nachází se na jednom z nejstarších archeologických nalezišť v Rumunsku, první známky o zdejším osídlení pocházejí z Paleolitu a raného Neolitu.

Kocháme se krásným výhledem do okolní krajiny z nejvyššího bodu hradu. Další cesta je pak jedna velká kolona, opravdu hrozný provoz! Alča cestou ztrácí nepromok na své tašce upevněné na zadním sedle, Pavel nás na to stihl upozornit, tak se kousek vracím a podaří se mi ho najít. V pozdním odpoledni jsme v Braşově. Město, dnes téměř třistatisícové, založil okolo roku 1211 Řád německých rytířů a později jej kolonizovali němečtí osadníci. My dojedeme skoro až ke kabinkové lanovce, kterou bychom rádi vyjeli na kopec nad městem. Máme ale smůlu, je už pozdě a lanovka nahoru již nejede. Nakupujeme tedy alespoň jídlo a pití a míříme se ubytovat do kempu Vampire nedaleko hradu Bran ve stejnojmenném městě. Z Braşova to není daleko, ale cesta se v mnoha místech opravuje, všude jsou semafory a funguje zde střídavý provoz. Alespoň, že jsme na motorkách a dostaneme se vždy na začátek fronty až k semaforu. Město Bran je už úplně zasekané a auta stojí v jedné velké koloně. Ubytujeme se konečně v kempu, který je doslova mezinárodní, je to tu samý cizinec…. francouzi, poláci atd. Večer pak tedy završujeme pod zdejší velkou pergolou konverzací s nimi u plechovek pivka…

Tady ještě pár řádek obecně o kempech v Rumunsku. Ty nás neskutečně překvapily svou čistotou a celkově vysokou úrovní vybavenosti. Krom toho, že jsou, jako všechno zde, levné, tak jsou také perfektně přizpůsobené stanařům. Všude se nacházejí různé židličky, stolky, přístřešky, abyste měli možnost posedět a odpočinout si, i když nemáte možnost sebou tahat veškerou kempařskou výbavu. Většinou v dosahu bývá také WiFi a bezproblémová možnost nabití mobilních telefonů, navigací či interkomů v helmách, jelikož zásuvky jsou v podstatě rozmístěné všude. Opět, jak již jsem uváděl, Rumun si s ničím nedělá hlavu, prostě natáhne prodlužovací šňůru a elektřinu dotáhne tam, kam potřebuje. O nějakou bezpečnost se nikdo nestará, u nás by nic z toho neprošlo bezpečnostními nařízeními. Zde žádné nesmyslné zákazy a nařízení neplatí nebo je alespoň nikdo neřeší, a tak vše lze snadno a levně zařídit. Prostě tu vládne mnohem větší svoboda, než v západní vyspělé Evropě, která dnes mnohdy svými byrokratickými zákony svazuje sama sebe. To je alespoň můj názor a postřeh… Kdo ví, jak dlouho to v Rumunsku bude takto fungovat, zatím mi přijde, že se zde EU přizpůsobila Rumunsku a ne naopak, což myslím, je jen dobře...

Den šestý...

Ráno se celkem rychle spakujeme, abychom byli co nejdříve u hradu, který chceme navštívit. Už teď ráno je to tu dost přelidněné a začíná se tvořit dlouhá fronta na lístky do hradu. Stíháme si dát před vstupem výtečnou tureckou kávu a k ní pár domácích zákusků, které zde prodávají místní stánkaři.

Gotický hrad Bran je rumunskou národní památkou a nachází se na historické hranici mezi Transylvánií a Valašskem. Díky románu Brama Stokera, který jej ve svém díle označil za rezidenci Vlada III. Draculi, je mu neprávem tato skutečnost připisována. Skutečným Vladovo sídlem byl však hrad Poenari, který je dnes zříceninou. Z prohlídky jsme spíš znechucení díky lidskému hadovi, ve kterém celý hrad procházíme. Je tu tolik lidí, že se jde doslova v nekonečném zástupu lidí, tak že skoro nemáte ani možnost si pořádně něco prohlédnou, zastavit nebo vybočit z kolony. Hrad je sice moc pěkný, ale způsob prohlídky už nikoliv. Pokud tedy někdo budete mít chuť absolvovat návštěvu, doporučuji zde být skutečně na začátku otevírací doby, kdy zde ještě není tolik lidí.

O pár kilometrů před Branem se pak pokoušíme navštívit ještě zrekonstruované ruiny krásného hradu Râșnov, který se tyčí na kopci nad stejnojmenným městě, ale jelikož je zde situace s lidmi úplně stejná jako v Branu, od návštěvy ustupujeme a jedeme do horského městečka Sinaia, které leží v horském údolí řeky Prahova.

Pár kilometrů před ním nás opět zpomaluje nekonečná kolona aut vedoucí do města, která se táhne už několik kilometrů před ním a vede skrz několik předešlých obcí. Jedeme mezi auty podél středových čar a Rumuni nás pouští při každé příležitosti. Dosti hladoví si nejprve počkáme v jedné z restaurací na celkem nepovedenou pizzu a poté jedeme navštívit zdejší klášter Sinaia, který v roce 1695 založil princ Mihai Cantacuzino a který je pojmenován podle biblické hory Sinaj, na jejímž úpatí se také nachází klášter.

V roce 2005 obývalo zdejší klášter třináct pravoslavných mnichů. Komplex se skládá ze dvou nádvoří obklopených nízkými budovami. V centru každého nádvoří stojí kostel v byzantském slohu. Starší z nich, „Biserica Veche“ (starý kostel), se datuje do roku 1695, zatímco mladší „Biserica Mare“ (velký kostel) je z roku 1846. Po krátké prohlídce areálu přejedeme jen o kousek dále a jdeme si prohlédnout ještě zámek Peleş který patří k nejoblíbenějším rumunským památkám a připomíná svou architekturou zámky bavorské.

Jednalo se o neopevněnou letní rezidenci krále Carola I., který pocházel z německého rodu Hohenzollern. Celý zámek je obklopen krásným parkem v anglickém stylu. Prohlídku zakončíme odpočinkem u dobré kávy a přesunujeme se dále kolem Ploieşti na předměstí hlavního města Rumunska, Bukurešti. Ubytujeme s v hostelu Grande Palace, který klame svým názvem...Grande možná je, ale Palace si představujeme tedy jinak…:-) Nicméně na přespání to bohatě stačí a hlavně se nemusíme zdržovat stavěním stanů. Zajedeme už skoro za šera ještě na burgry do jednoho z místních „Meků“ a pak už do hajan...

Den sedmý…

Dopoledne hodláme strávit alespoň krátkou prohlídkou tohoto hlavního a zároveň největšího města Rumunska, ležícího na řece Dâmboviţa nedaleko pobřeží Černého moře na západě a bulharských hranic na jihu. S počtem kolem 1,9 milionu zde žijících obyvatel se jedná o 6. největší město EU. Má dvě letiště, od roku 1979 je zde v provozu i metro a nachází se zde na 190ti hektarech národní park Văcăreşti, jehož součástí je stejnojmenné jezero. Ceauşescova diktatura se na městě dosti podepsala. Kromě panelových sídlišť ji připomíná hlavně megalomanská stavba v podobě impozantního Paláce parlamentu, který je po Pentagonu druhou největší stavbou, co do rozlohy, na světě (270 x 240 metrů).

Parlament je 84 metrů vysoký a pod zemí má ještě dalších 8 pater. Stavět se začal až v roce 1984. V budově dnes nesídlí pouze parlament, ale také Národní muzeum moderního umění, díky jemuž je palác přístupný i veřejnosti.

V sousedství paláce se nachází další obrovská stavba. Jedná se o Katedrálu spásy rumunského lidu, což je rozestavěná katedrála rumunské pravoslavné církve, která má nahradit katedrálu sv. Konstantina a Heleny, kam se vejde pouze 500 lidí, a má se stát novou patriarchální katedrálou a „symbolem rumunské duše“. Je 120 metrů dlouhá, 70 metrů široká a 120 metrů vysoká. Pojme 5000 lidí a je jednou z největších pravoslavných katedrál světa.

Před návštěvou těchto atrakcí jsme nejprve zajeli k další dominantě města, k Vítěznému oblouku. Ten zdejší je replikou pařížského oblouku a byl postaven v roce 1935 u příležitosti sjednocení Rumunska.

Den se bleskurychle přehoupl do své druhé poloviny a před námi stálo rozhodnutí, zda jet na pobřeží k Černému moři a nebo z hecu překročit hranice do Bulharska. Nakonec volíme druhou z možností a to hlavně díky neatraktivní, téměř 200 kilometrů dlouhé cestě k pobřeží, po které bychom se museli pak vracet i zpět. Chtěli jsme si sice udělat snímek potopeného vraku lodi Evangelia, který se nachází na pláži u městečka Continești a smočit nohy v moři, ale vítězí kratší cesta ke sto kilometrů vzdálené hranici s Bulharskem.

Most přátelství Giurgiu-Ruse je jeden ze dvou hraničních mostů propojujících Rumunsko a Bulharsko přes řeku Dunaj a my jej využíváme k přejezdu na bulharskou stranu. Spojuje města Giurgiu (na rumunské straně) a Ruse (na bulharské straně). Vede po něm dvouproudá silnice, železnice a chodník pro pěší. Most byl otevřen dne 20. června 1954 a je 2 223,52 metrů dlouhý. Po jeho přejetí se tak ocitáme nejdále od domova při této naší cestě.

Vracíme se přes most zpět do Rumunska a pokračujeme severně kolem města Pitești až do kempu Dracula pod hradem Poenari, který začátkem 13. století postavili valašští vojvodové jako strážní pevnost a ze kterého až Vlad Drákula udělal důstojnou stavbu. Právě zde totiž sídlil a byl později také poražen armádou vedenou jeho vlastním bratrem. Kemp se nacházi hned u 169 kilometrů dlouhé státní silnice DN7C, která vede ke známému rumunskému horskému silničnímu přechodu Transfăgărășan, který hodláme druhý den překročit a silnici projet. Ubytování zde máme v útulných chatičkách a potkáváme se tady s dalšími rodáky z Čech, kteří nás upozorňují na zvýšený výskyt medvědů v této oblasti. Hrad Poenari je z tohoto důvodu do odvolání uzavřený, jelikož se v něm usídlila celá medvědí rodinka. Plánovaný zítřejší výšlap na něj nám tak bohužel nevyjde a tím pádem ani nezdoláme celkových 1480 schodů, které sem vedou od řeky Agreș až k vyvrácené hradební bráně. Většina turistů si odsud tedy odváží alespoň trofej v podobě fotografie médi ve volné přírodě. Teď jsme to ještě nevěděli, ale následující den se nám také poštěstilo a jeden chundeláč nám také u silnice zapózoval. V podvečer si sám ještě zajedu k nedaleké obloukové hrázi přehrady Vidraru nacházející se na zmiňované řece Agreș a vklíněné mezi dva skalní masivy. Hráz má výšku 166 metrů a délku 305 metrů. V dáli je možno vidět oplechovanou sochu Prométhea, která je dílem rumunsko-řeckého sochaře Constantina Popovice. Přehrada Vidraru byla vybudována v letech 1960–1965, kdy se po dokončení stala s vodní plochou 890 ha a objemem 465 miliónů metrů

kubických pátou největší přehradou Evropy a devátou největší přehradou světa. Vydávám se kousek po offroadové západní cestě, která přehradu kopíruje, až k tamnímu vodopádu, kde pořizuji pár snímků a pak už se pomalu vracím zpět do kempu za ostatními.

Den osmý…

Hned ráno vyrážíme všichni k přehradě a pokračujeme tentokrát východní asfaltovou cestou při přehradě dále na sever. Transfăgărășan je dle mnoha názorů jednou z nejmalebnějších silnic na světě, v Rumunsku je nazývána jako „Cesta světa“. Nám se zde však představuje spíše dosti rozbitá silnice s celkem hustou dopravou, ale po ránu to ještě není tak hrozné. Počasí v horách je příjemně chladivé, i když obloha je absolutně vymetená bez jediného mráčku. Tady v lesích nás čekal zmíněný, pro nás nezapomenutelný zážitek, kdy u silnice spatříme krásného medvěda. Samozřejmě stavíme a z bezprostřední blízkosti pořizujeme fotografie a natáčíme si ho. Vše s rukou připravenou na plynu a s běžícím motorem, kdyby na nás náhodou méďa dostal chuť! :-)

Po výjezdu z lesa začínáme stoupat a už v prvních zatáčkách opět stavíme. Ještě jsme totiž nesnídali, tak si tady v malém stánku kupujeme od místních preclíky, domácí výtečné klobásy a sýry, a hladíme si při snídani roztomilého oslíka.

Za pár okamžiků už zase pokračujeme ve stoupání na sedlo a jízdu přerušujeme jen zastávkami na focení nádherných výhledů do okolních hor s tekoucími potoky a potůčky tvořícími mnohdy vodopády.

Konečně zdoláváme vrchol, kde je skutečně přelidněno a i s motorkou se zde špatně parkuje. Vrchol se nachází mezi dvěma nejvyššími horami Rumunska a to horou Moldoveanu, která je nejvyšší horou Rumunska s nadmořskou výškou 2544 metrů a horou Negoiu, která je druhou nejvyšší horou

Rumunska s nadmořskou výškou 2535 metrů. Nakonec naše oře ustájíme poblíž restaurace u jezera ledovcového původu Bâlea v nadmořské výšce 2034 metrů a opět samozřejmě fotíme pohledy do údolí a jezero samotné a dáváme si zde také kávičku a výborný koláč.

Údolím přímo nad silnicí sem ze severní strany vede k jezeru také visutá kabinková lanovka. Čeká nás nyní atraktivnější severní úsek silnice Transfăgărășan, který vede od tunelu Baela – Capra ležícího zde na vrcholu tohoto silničního úseku až do obce Cârţișoara. Provoz při sjezdu severní části je mnohem hustší a vzniklou kolonu aut tak musíme předjíždět, ale velmi si to užíváme i s naloženými motorkami. Za Cârţișoarou tankujeme na benzině a teplota opět výrazně stoupla a šplhá ke 40ti stupňům. Přesunujeme se po dálnici k městu Sebeș bez jediného zastavení na odpočinek, protože odpočívadla a čerpací stanice při dálnici jsou bez jakéhokoliv přístřešku. Jelikož je vedro na padnutí a nelze se tak nikde schovat, pokračujeme stále dál. Až za Sebeși ve vesnici Lancrăm stavíme u restarace Rustic Lancrăm, kde se v Rumunsku prvně dobře najíme. Je zde příjemné posezení a tak si tu konečně pořádně odpočineme a nasytíme se. Cílem je dojet do města Turda, kde zítra chceme navštívit solný důl Salina Turda. Počáteční cesta po státovce je úděsná. Provoz je hodně velký, předjíždíme nekonečné kolony kamionů a nákladních aut. Až posledních cca 35 kilometrů před Turdou najíždíme opět na prázdnou dálnici a zanedlouho už stavíme stany v příjemném kempu v obci Mihai Viteazu poblíž Turdy, do které ještě sjedu nakoupit jídlo a pití na večer. Ten je krásně teplý a večerní oblohu křižují padající hvězdy. Pozorujeme to, popíjíme pivko a je nám krásně. Alča ve svém deníčku pojmenovala tento den Den medvědů….nešli jsme na hrad Poenari kvůli medvědům, na Transfăgărășanu jsme potkali medvěda a z večerní vyjasněné oblohy na nás kouká Velká medvědice...

Den devátý…

Na doporučení místních stojíme už před otevírací dobou ve frontě na lístky do Saliny Turdy, která se nachází u města Turda v župě Cluj na transylvánském venkově. Důl je starý přes 2000 let a veškerá sůl se zde dolovala ručně nebo strojově bez použití výbušnin. Ukrývá se více než 100 metrů pod povrchem a označuje se za nejkrásnější podzemní místo Země.

Vytěžily se tu na tři miliardy tun soli! Prohlídka je fakt parádní a rozhodně za to stojí. Dnes se tu nachází největší důlní muzeum na světě a také zábavní park s řadou atrakcí v podobě bowlingu, kulečníků, minigolfu, projížďky na loďkách po důlním jezeře, či svezení se na malém ruském kole. Zdejší vzduch má léčivé účinky, prospívá alergikům a astmatikům. Uvnitř se drží stálá teplota 10 až 12 stupňů Celsia. Po prohlídce si venku u parkoviště dáme palačinky s kávou a chvilku obdivujeme skupinku Goldwingů, které jejich majitelé zaparkovali hned vedle našich motorek a se kterými jsme se potkali již den před tím na Transfăgărășanu.

Dnes chceme zdolat legendární Transalpinu, což pro nás znamená vrátit se zhruba 100 kilometrů zpět tou přecpanou cestou, po které jsme sem včera přijeli. Opakujeme si tak včerejší předjíždění nekonečných kolon, tentokrát v opačném směru, a zhruba za necelé dvě hodiny jsme pod horami a najíždíme ze severu od města Petrești na cestu DN67C Transalpina. Jedná se o 148 kilometrů dlouhou státní cestu v pohoří Munții Parâng v jižních Karpatech. Je zároveň nejvýše položenou cestou v této oblasti s nejvyšším bodem 2145 m.n.m. na horském průsmyku Urdele. Zprvu je cesta dost rozbitá, samá díra, postupně však stoupá, zatáčky přibývají a asfalt se podstatně mění k lepšímu. První krátkou zastávku děláme u 78 metrů vysoké obloukové přehrady nádrže Tău na soutoku řek Sebeș a Bistra a o chvilku déle u občerstvení u jezera Oaşa, které se nachází na řece Sebeș v pohoří Șureanu v nadmořské

výšce 1255 metrů. Něco málo zde pojíme, koupíme nálepky Transalpiny na kufry a pokračujeme dál. Za krátkým úsekem při řece Lotru začně to nejlepší stoupání serpentinami a na vrcholu v průsmyku Urdele pak stavíme na delší dobu, hodně fotíme, kupujeme ve stáncích pár drobností pro známé a

rodiny a doslova hltáme tu okolní krásu hor s pasoucími se stády ovcí. Provoz zde není téměř žádný, máme štěstí, před pár dny se tu konaly rychlostní závody do vrchu a vrchol byl na několik hodin uzavřený. Dnes to tu máme téměř pro sebe a nedávno probíhající závody připomínají už jen čmouhy od pneumatik obtisklé na asfaltu. K tomu máme naprosto úžasné počasí, obloha je opět vymetená a

viditelnost tak naprosto úžasná. V porovnání s Transfăgărășanem se mi Transalpina líbí mnohem více. Uspokojeni nespočtem zatáček a krásné přírody postupně sjíždíme jižní stranu Transalpiny až k městu Novaci. Pomalu začínáme hledat nějaký nocleh, ale dlouho se nám to nedaří. Kemp uvedený na mapě zde ve skutečnosti není, penziony a hotýlky jsou plné, nakonec až za šera nalézáme ubytování v krásném hotýlku ve městě Târgu Jiu, kde dnešní noc tedy přespíme.

Den desátý…

Dostatečně odpočatí dnes vyrážíme do českých vesnic v rumunském Banátu. Čeká nás cesta přes Národní park Domogled-Valea Cernei, který se celý víceméně táhne okolím kaňonu řeky Nera a většinu jeho plochy tvoří krásné lesy, které obklopují vápencové skály. Zajímavostí parku je například přítomnost středomořských stromů a květin, či více než 1300 druhů motýlů, kteří zde žijí. Než do parku

vjedeme, navigace nám cestu krátí nedaleko za městem Băile Herculane (Herkulovy lázně známé především svými starobylými římskými lázněmi) zhruba čtyřkilometrovým úsekem silnice DN6-lablanița mezi městečky Mehadia a Lablanița, která se svou kvalitou trošku vymyká našim běžným představám o stavu vozovky a dává nám tak prvně tušit, co nás dnes v Banátu bude čekat.

Zatímco já jel napřed na průzkum zjistit, zda úsek bude průjezdný, zbytek osádky měl v té době siestu a čekal, zda se ještě vrátím :-) Za pár minut se skutečně vracím a můžeme pokračovat. Cesta krásně ubíhá a my se konečně za obcí Bârz dostáváme na náš první „velký“ (pro nás) offroad v podobě výjezdu do obce Rovensko. Jedná se o jednu z šesti českých vesnic, které se zde v rumunském Banátu nacházejí. Je také nejvýše položenou z nich (cca. 750 m.n.m.) a v obci je nejzachovalejší jazyk, který díky její značné izolaci není příliš ovlivněn rumunštinou a srbštinou. Hned u cedule potkáváme našeho krajana z Chebu, který sem přijel za svou maminkou, která aktuálně bydlí ve Svaté Heleně. Tady v Rovensku šli navštívit hrob jejich předků, kteří sem mezi prvními přišli již v 19. století. Absolvujeme také návštěvu

zdejšího hřbitova, ze kterého je krásný výhled do okolní zelené krajiny hustě porostlé lesy. Pán nás mimo jiné upozorňuje na šroub zapíchnutý v plášti kola Alči motorky, čímž nám radost nedělá, ale tlak zatím neuchází, tak s tím nehýbeme a teď to neřešíme. Lepení z nás stejně nikdo sebou nemá.

Potěšuje nás však radou, jak se dostat nejlépe do Gerníku, což je druhá z českých vesnic, kterou chceme navštívit. Do pár let by totiž Rovensko a Gerník měla spojovat asfaltová silnice, kterou zatím tvoří jen bagry stažená šotolinová cesta a která na mapách ještě vůbec není zobrazená. Úspěšně tak bez bloudění zdoláváme dalších 13 kilometrů offroadu, Alča to zvládá s bravurou. Děsí nás jen zamračená obloha, která vypadá, že se z ní každou vteřinou začnou valit litry vody. To by pro nás díky čistě silničnímu obutí motorek mohl být dost zásadní problém. Na štěstí se voda zatím drží v mracích a my tak bez problému přijíždíme do Gerníku, největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu s vlastním obecním úřadem. Vznikl roku 1827 na popud Rakouské monarchie, která chtěla v této řídce osídlené oblasti zajistit ochranu zdejší vojenské hranice. Chvilku se dáváme do řeči s pánem, který žene pár kusů svých krav kamsi na pastvu a vypráví nám o nelehkém životu tamních obyvatel. Na pohled úžasná přiroda, relax a odpočinutí si od našeho rušného uspěchaného života v sobě nese těžké živobytí a mnohdy odříkání. Lidé tu jsou převážně odkázaní na to, co si sami vypěstují a práci jim často ulehčují právě jejich hospodářská zvířata. Koňské povozy jsou dodnes hojně vidět po celém Rumunsku a místní lidé je využívají k přepravě prakticky čehokoliv. Z Gerníku už pokračujeme po nevalné asfaltce k mohutnému toku Dunaje přes město Moldova Nouă směrem ke Svaté Heleně.

Cestou za Gerníkem ještě míjíme ruiny staveb nějakého zaniklého dolu, který tu kdysi lidem dával obživu. Shodou náhod se při hledání dnešního ubytování potkáme se starostou Svaté Heleny, panem Petrem Hrůzou, který nás osloví a nabídne nám pro nocleh svůj penzion přímo v Heleně. Jedeme tak za ním a z oblohy začínají padat první kapky, před kterými se akorát stihneme schovat v již zmíněném penzionku. Svatá Helena byla založena přistěhovalci z Čech roku 1824 a byla poslední námi navštívenou českou vesnicí v této oblasti a zároveň asi tou nejvyspělejší a nejsnáze spojenou s civilizací.

Těmi zbylými, které jsme neviděli, jsou Bígr, Eibentál a Šumice. Když se ubytujeme, zajdeme ještě na pivo do malé hospůdky, která je současně prodejnou všeho možného zboží. Povídáme si s jejím majitelem, sympatickým starším pánem, který nám vypráví o svých synech, kteří odešli do Čech, kde založili rodiny a zpět už se vrátit nechtějí. Při placení si můžeme vybrat, zda úhradu provedeme českými korunami, EURy nebo rumunskými lei, místní nemají problém přijmout žádnou z těchto měn. Večer pak, když už se chceme umýt, zjišťujeme, že voda je tu poměrně vzácná. Do obce ji přivádí slabé potrubí a pouští se tak na etapy střídavě do jednotlivých částí vesnice. Někdy se zadaří ji i ohřát, v našem případě k tomu však nedošlo…:-)

Den jedenáctý…

Loučíme se s Banátem a Svatou Helenou pohledem na v dáli viditelný zářez Dunaje do zdejší krásné krajiny a Alča svým posledním pádem při výjezdu ze dvora penzionu, kde jsme byli ubytovaní. Všechny šotoliny a těžší offroadové úseky včera zvládla absolutně špičkově a dnes spadne na rovině na asfaltu zase téměř v nulové rychlosti a ani sama vlastně neví proč. Smějeme se jí, pomáháme zvednout motorku a vyrážíme. U rumunské vesničky Naidăș přecházíme hranice do Srbska. Přechod je spojen s pasovou kontrolou, po níž se ocitáme v první srbské vesničce Kaludjerovo. Měníme poslední zbylé lei na srbské dináry, které brzy utrácíme při zastávkách na kávu a občerstvení a také za opravu propíchnuté Alči pneumatiky, která, jak zjišťujeme, pomalu ztrácí tlak. Tu během pár vteřin opravuje zručný mechanik v jednom pneuservisu u čerpací stanice. Pokud bylo Rumunsko pro nás levné, tak v Srbsku je to ještě lepší. Pětkrát káva v přepočtu za 50Kč, oprava pneu také 50Kč….koukáme na to jako blázni! :-) Větší zastávku pak děláme až v hlavním a největším (přes 1,6 mil. obyvatel) srbském městě Bělehradě ležícím na soutoku řek Dunaje a Sávy. Navštívíme tady Chrám svatého Sávy. Jedná se o největší srbský pravoslavný chrám budovaný již několik desetiletí, po svém dokončení by se měl stát největším jak na Balkáně, tak v pravoslavném světě vůbec.

Jeho interiéry jsou opravdu impozantní. Po obědě v podobě pizzy se vydáváme na dálniční přesun k maďarským hranicím, kam dorážíme krátce před sedmou hodinou večerní. Než se nám podaří proplést se městem, míjíme při průjezdu ruiny budovy Generálního štábu a Ministerstva obrany, které se staly zdejším symbolem bombardování města z r. 1999 vojsky NATO. Pravidelně se zde konaly vzpomínkové akce připomínající letecké údery. Budova byla zasažena třemi bombami, dvakrát 29. dubna 1999 a jednou 7. května 1999.

Na srbsko-maďarských hranicích se téměř hodinu a půl zdržíme hlavně kvůli důsledné kontrole maďarských celníků, kteří doslova prolezou úplně každé vozidlo a namátkově také zavazadla v něm. Být tady autem, tak je zdržení podstatně delší, takto v jedné stopě se nám dařilo celkem úspěšně dlouho proplétat nekonečnou kolonou, ale pak i nás šířka kufrů zastavila a museli jsme trpělivě čekat a popojíždět s ostatními. Kontrola v našem případě proběhne jen nahlédnutím do dokladů a popřáním šťastné cesty od usměvavého maďarského celníka. Jelikož je už téměř tma, ve které se Alče nechce dál pokračovat, nic nenamítáme a ubytujeme se pár kilometrů za hranicemi ve velkém hotelu při dálnici. Usínaje v pohodlných postelích se už těšíme na ranní snídani.

Den dvanáctý…

Poslední den naší cesty se už nese čistě v duchu návratu domů. Ukrajujeme další a další kilometry rychlým dálničním přesunem k Budapešti, ve které jsme před pár dny byli a kterou nyní podjíždíme z jihu po obchvatu, a vracíme se tak odtud přes zbytek Maďarska a Slovensko po úplně stejné cestě, po které jsme sem před dvěma týdny přijeli. Téměř bezproblémový průběh narušuje až stojící kolona na D1 u Velkého Meziříčí a s ní spojená průtrž mračen, od které nás aspoň trošku izolují nepromoky, které jsme na sebe stihli navléct. Pozdě odpoledne přijíždíme unavení, ale plní krásných zážitků, domů. Téměř čtyři a půl tisíce kilometrový okruh zvládáme v pohodě za 12 dní obohacení o nové poznatky a dojmy z další úžasné země, která stojí rozhodně za návštěvu, z RUMUNSKA...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE