Putování Rumunskem na cestovních endurech

Nápad jet do Rumunska vznikl v zimě 2010/2011. Během této zimy mozky sevřené agonií způsobené absencí ježdění na motorce intenzivně vyvíjeli podrobný itinerář, aby jej v březnu odložily k ledu a věnovaly se přeci jen zábavnějším jarním radovánkám. Pár dní před cestou byl tento itinerář oprášen, prohlášen jako víceméně nezávazný a ve finále se jej nepodařilo úplně zrealizovat. Ale to myslím nevadí, důležité je, že to bylo všechno fajn.

Na cestu se vydáváme v pátek po práci. Cílem je kemp ve Velkých Karlovicích, kam dorážíme cestou z Čech přes Šumperk, Bruntál, Slezskou Hartu a Rožnov pod Radhoštěm. Nechce se nám jet po hlavních tazích, pokud skutečně nemusíme. V moravských horách je zima a drobně prší, jsme ale natěšení, a to nás dělá odolnými proti trudomyslnosti. V kempu máme rezervovanou chatku za vcelku ucházející peníze, s možností využít sprchu na placené žetony. V porovnání s Rumunskem jde jednoznačně o nejdražší a nejhorší ubytování naší cesty, ale to je jedno. Důležité je přiblížit se k hranicím se Slovenskem a se sobotním ránem vyrazit do zahraničí. Lid v kraji je asi poctivý. Kamarád se večer v hospodě ožral asi více než ostatní a zapomněl tam koženou bundu s asi 10 000 Kč v hotovosti, což mu však dochází až v pět ráno, kdy na dveře naší chatky buší absolutně zlitý člověk nesoucí bundu i s penězi. Dostává se mu vlídného pohledu místo nálezného a vypije také panáčka.

Ráno vstáváme do mlhavého karpatského rána a nad námi visí hrozba deště. Oslizlou silnicí se opatrně vydáváme na hraniční přechod Makov a pokračujeme dál známou cestou přes Žilinu směrem na Poprad. Celou cestu stále pozorujeme temné pásmo mraků, které před námi ustupuje ve směru naší jízdy. Bohužel jsme rychlejší a právě na dálničním úseku před Popradem se dostáváme do deště. Není to příjemné, ale ani žádné peklo, protože teplota je snesitelná a oblečení snáší toto počasí dobře. Nalevo se z mraků občas vynoří část masivu Vysokých Tater zaprášených sněhem, tedy jen torzo toho očekávaného monumentálního pohledu sice relativně nízkých, ale z roviny vystupujících, a proto úchvatných, velehor. Cestou dále na východ děláme přestávky, abychom dali dešti náskok.

Pokračujeme dál silnicí 536 a pak po moc pěkné 547. Nakonec vjíždíme do skutečně nechutného deště, kdy jsme schopní jet max. 60 km/h. Nové oblečení však „drží“, jen rukavice je nutné při pauzách sušit na motoru. Navečer nacházíme pěkný penzion na břehu přehradyRužín (N 48° 49' 53.57", E21° 4' 28.46"). Penzion je na naši spíše nízkorozpočtovou výpravu až moc hezký. Proto nás příjemně překvapí cena cca 50 EUR za pěkný apartmán o dvou pokojích, s koupenou, WC a balkónem. Tato částka vydělená čtyřmi se nám zdá jako akceptovatelná, venku stále prší a tak se jdeme ubytovat. Součástí penzionu s krásnou vyhlídkou na vodu je i hospůdka, kde slušně vaří a točí tam Černou horu 14°, která se dá pít a vzhledem k obsahu alkoholu i docela slušně funguje. Pochlastáváme, kecáme se sympatickou obsluhou, bavíme se o poměrech v našich zemích a o pověstných vysokých cenách na Slovensku datujících se od zavedení Eura. Nám se tato v Česku rozšířená pověst nepotvrdila, což odpovídá i tomu, co říká kluk v hospodě, tedy že po změně měny došlo ke krátkodobému zdražení, které však s tím, jak se podnikatelé (nejen) v turistickém ruchu vrátili zpátky na zem, vzalo za své a ceny se vrátili k normálu. Je tady hezky, říkáme si s tím, že se sem ještě někdy vrátíme.

Ráno je počasí optimističtější. Vyrážíme do Košic a pak silnicí 50 a následně 79 k maďarským hranicím. Cestou se bavíme výjevy s východoslovenských vesnic obydlených početnou romskou komunitou. Lidé se poflakují po návsi, gestikulují, hulákají, snad proto, že je neděle se tady nikde nepracuje. Oproti tomu je Maďarsko trochu jiným světem. Projíždíme vinařskou oblast i samotné městečko Tokaj. Toto Maďarsko je trochu jiné, než puszta, kterou jsem projížděl na předchozích cestách na Balkán. Více stromů, občas vinohrad, sklípky ve vesnici a relativně čisto.
V blízkosti maďarského města Nyíregyháza se pak charakter krajiny mění v rovinu, která nás dovede až do Rumunska, směrem na Satu Mare. Procedura na hranicích je v pohodě. Časy, kdy se nás pokoušeli celníci stáhnout o nějaké ty peníze, jsou se vstupem do EU asi pryč. I tak je ale rozdíl mezi Maďarskem a Rumunskem patrný na první pohled a zvláště na méně zcestovalé to může stále působit exoticky, i přesto že za posledních 10 let se Rumunsko hodně změnilo a už není tím, čím bylo pro české turisty dříve – zemí divokou, zaostalou, v některých směrech nezkaženou a trochu exotickou. Po projetí hranic se nám do cesty staví cikánský kluk a gestem nám dává znamení k zastavení, to vše se strašnou samozřejmostí a suverénním výrazem policajta. Nevím přesně proč, ale v okamžik, kdy toto udělal, jsem si vzpomněl na Indii. Asi proto, že i tam nás, kráčející batůžkáře, stavěli podobným gestem a vyzbrojeni pochybnou průkazkou nádražáka naháněli do spárů svých kámošů, kteří pro nás měli k prodeji „zaručeně výhodné“ jízdenky na vlak. Tenhle kluk nám pravděpodobně chtěl střelit místní měnu. Na benzínce se motají staré cikánky v tradičně vypadajících oděvech – v širokých sukních.
Pokračujeme po silnici na Satu Mare a potkáváme první koňské potahy, což je stále jeden z klasických dopravních prostředků pro převoz nákladu na krátké vzdálenosti. Ve městě pak náhodným křižováním jeho ulic hledáme a nacházíme bankomat. Myslím, že je to dobrý způsob výměny peněz z CZK na LEI, aniž bych potřeboval Eura. Podle zpětné kontroly, jaká částka mi byla odečtena z účtu, docházím k závěru, že kurz byl blízký kurzu ČNB, takže jsem spokojený, protože jinak za samotný výběr v zahraničí neplatím nic.
Pokus opustit město pro nás opět znamená menší bloudění, ale za chvíli už uháníme po silnici 19 směrem na sever, na Sapantu, proslavenou bizarním, malovaným hřbitovem, která je i naším dnešním cílem. Povrch připomíná sjezdovku projetou rolbou a podélné drážky nám cestu trochu znepříjemňují, ale nezpomalují. Při troše opatrnosti se na tom jet dá. Ve vesnicích během pomalé jízdy jedeme ve stupačkách a odpočíváme tak od dlouhého sezení. Blíží se večer, lidé jsou před domy. Kecají a mávají nám. Asi je to lepší než naše večerní seance v namodralém světle televizních obrazovek.

Zhruba za Huta Certeze začínají „naše první“ rumunské serpentiny. Asfalt je plný velkých děr, a pokud by to někomu přišlo nudné, o zábavu se postará občasný štěrk, kráva, nebo alespoň její lejno. Cestovní enduro s 21tkou vepředu je tu však jako doma a jízda najednou poskytuje po dlouhých rovinách tu pravou zábavu. Nahoře v sedle pak vytahuji hřebík z pneumatiky, naštěstí bez závažnějších následků. Během sjezdu do vesničky Piatra, stále po silnici číslo 19, začínáme po dlouhé době opět moknout. Celkem brzy dorážíme do Sapanty a hledáme nocleh. Nakonec jej nacházíme v chatovém kempu v boční ulici vedoucí přímo od známého hřbitova směrem na jih. Pokud by jej tedy někdo chtěl najít, musí vyhledat hřbitov a pokračovat po cestě, po které k němu přijel cca 1,5 km. Ubytování bylo v trochu horších chatkách, ale za rozumné peníze. Majitel provozuje i hezkou restauraci, opět s přijatelnými cenami, kde si lze dát jídlo, pivo i pálenku. Motorky necháváme stát v oplocené zahradě. Sapanta jinak nabízí i další ubytovací možnosti, např. penziony, pro motorkáře je však zásadní bezpečný prostor pro zaparkování motorky (a také cena).