sumoto_leden



Putování Rumunskem na cestovních endurech

Kapitoly článku

Krajem Maramureš pod pohoří Rodna:

Den 4 - pondělí 4.7.

V noci pršelo, takže ráno je vše mokré. Den začínáme prohlídkou místní atrakce – veselého hřbitovu u zdejšího kostela, který je vnímán i jako jedna z turistických atrakcí na celostátní úrovni. Přívlastek „veselý“, ačkoliv je obecně ve vztahu ke hřbitovu spíše kontroverzní, vzešel z atypických náhrobků, které ze dřeva vyráběl místní řezbář a nyní v tom pokračuje i jeho učeň. Některé náhrobky už pokrývá patina, barva na nich je popraskaná a vybledlá a i motivy na nich zobrazené jsou na první pohled ze starší doby. Jiné náhrobky září sytými barvami a jsou na nich vyobrazeny motivy ze současnosti. Tradice je tedy stále živá. Alespoň trochu zasvěcení poznávají na obrázcích Suzuki Samuraj nebo Dacii. Automobilových bouraček nebo střetů s chodci je tu mnoho, což naprosto souzní se zdejší realitou a vnímáme to jako varování na počátku cesty. Vedle nejrůznějších řemeslníků, vojáků a jiných profesí, je tu poměrně početná skupina postaviček s lahví a jako třešeň na dortu také žena, která pravděpodobně rozdávala lásku za peníze. (http://www.treking.cz/cestovani/sapinta-vesely-hrbitov.htm)
Z kempu jsme ke hřbitovu vycházeli pěšky. Po cestě koukáme na zdejší, poněkud zanedbanou, lidovou architekturu kontrastující s železobetonovou technologií v podobě lehce bizarních rodinných domků. Železobeton je zde velmi populární a úspěšně nahrazuje tvárnice typu porobeton nebo ytong. Důvod mi doposud zůstává skryt a pouze si pohrávám s myšlenkou, že je to dědictví Caucescovy stavební školy, uplatněné při budování obludných průmyslových komplexů, z nichž dnes většina jen chátrá. Zajímavé jsou rovněž stavbičky na skladování sena, se zajímavou konstrukcí umožňující měnit výšku střechy nad terénem podle množství uskladněného materiálu. Také potkáváme partu Čechů s terénními auty. Jsou tady, aby si dali nějaké off-road trasy a auta zablácená až po střechu nám to potvrzují. Říkají, že řešili problém s nápravou. Není to právě můj šálek čaje, ale pokud po nich nezbude v přírodě extrémní bordel, proč ne.
Startujeme a pokračujeme na Sighetu Marmatiei, kde se dříve nacházel komunistický lágr. My tady pouze kupujeme pití a energii v podobě čokoládové tyčinky a pokračuje dále po silnici 186. Ta nás vede do Barsany, známé dřevěným klášterním komplexem. Jedná se o ukázku krásných staveb ze dřeva. Některé stavby jsou sice postaveny nedávno, ale to na působivosti celého komplexu nic nemění. Je tu klid a hezky.
Další jízda po silnici 186 je vcelku nezáživná, protože jedna vesnice navazuje na druhou a přestože se s rychlostními limity až tak nezabýváme, při jízdě ve vesnici je to vždycky trochu nuda. Občas vidíme hezký dřevěný kostel, občas děláme pauzu a v tomto režimu se postupně dostáváme do městečka Borsa v údolí na sever od hřebene pohoří Rodna. Byl jsem tu již před dvěma roky, když jsme zde končili přechod tohoto pohoří, a tak jsem byl na zdejší zběsilou a ušmudlanou mutaci Špindlerova Mlýna, ztělesněnou například moderním supermarketem, připraven. Musím ale přiznat, že před těmi dvěma roky tento výjev nadobro rozbil mou představu neposkvrněného a divokého kraje Maramureš. Musím poznamenat, že v Rumunsku jsem byl poprvé v roce 2000 a tehdy to tu vypadalo docela jinak. Nacházíme ubytování a parkujeme stroje před chatky. Po chvíli zjišťujeme, že tu nebudeme sami, protože se zde již před dnem ubytovali další čeští motorkáři. Když přijíždí a říkají nám, ať si posuneme motorky, že oni tu byli první, vidím, že nám tu bude společně dobře. Oblézáme si motorky, konverzujeme a s tichým respektem nasloucháme rad zkušenějších kolegů. Až z toho dostaneme žízeň a tak jdeme navštívit místní hospodu. I tam narážíme na krajany, tentokrát na turisty batůžkáře, kteří tu stejně jako já před dvěma roky chodí po horách. Jeden má však DR Biga a říká, že by se sem rád na motorce podíval taky. K jídlu ochutnávám corba de burta, tj. polévku z žaludků, jako je naše dršťková, ovšem s mlékem nebo smetanou, ke které se zvlášť podává kysaná smetana a kozí rohy. Ta kombinace vůbec nechutná špatně.

Zelené svahy Jižní Bukoviny:

Den 5 - úterý 5.7.

Ráno je opět vše mokré. Je to už stereotyp. Čekají nás serpentiny na sedlo Prislop. Cesta je trochu rozbitá, místy kravka, místy jen lejno, to celé ve vlhkém provedení. Je třeba říci, že na mokru se hystericky bojím, ovšem tady si mi jede hezky a Mitas E07 na mém Transalpu jsou mi oporou, takže se nám daří nepatrně ujet druhé půlce na papírově (i reálně) silnějších strojích obutých na TKC. V sedle je chata s hospodou, kde přečkáváme déšť. Z mlhy se občas vynoří kostelík klasických tvarů, stojící na druhé straně cesty a postavený, jak jinak, z železobetonu. Sjedeme ze sedla a pokračujeme silnicí plnou děr bůhvíjak hlubokých, zalitých vodou. Jízda mne ale baví a obratnému Transalpu s velkým předním kolem to, zdá se, taky nevadí. Kluci na jiných strojích se tolik nebaví. Údolí je krásné, lemované pouze pastvinami a lesy a občas zpestřené skalním výchozem. Je to pohoda. Postupně se vracíme zpět do vesnic a silnice 18, 17 a 17A nás vedou k dalšímu bodu, kterým je klášter Moldovita. Na Internetu je o tomto známém klášteře Jižní Bukoviny napsáno dost, stejně jako v turistických průvodcích. Zajímavé jsou fresky na stěnách kostela, které zobrazují biblické příběhy a křesťanskou symboliku. Vše je vzájemně logicky propojeno i umístění maleb na stavbě dává hlubší smysl. Zrovna tu není žádný zájezd, takže je tu klid.

Další kláštery Jižní Bukoviny (http://bukovina.webz.cz/klastery.htm) již nenavštěvujeme, zejména proto, že to baví snad je mne a také proto, že jsme tu hlavně kvůli ježdění na motorce, než kvůli poznávání země. Upřímně řečeno, neočekávám, že by se nějak zvlášť vzájemně lišily a navíc se sem určitě podívám znovu a budu se pohybovat už jen na menším území a projezdím co nejvíce zapadlých a rozsekaných cest, které jsou stejně nejlepším prostředkem k nacházení zajímavostí. Dnešní cíl, přehrada Izvorul Muntelui u města Bicaz. Jedeme po panelové cestě 177A vedoucí ze Stulpicani na jih. Za vesnicí Ostra zastavujeme v opuštěném důlním komplexu, který tak trochu prolézáme. Apokalyptické místo připomíná opuštěné vojenské budovy v prostoru Ralsko a působí trochu ponuře. Po areálu pobíhají toulaví psi a mezi nimi dokonce i skupina zatím pěkných štěňat. O kousek dál, když opravujeme mé nosiče bočních kufrů, nás dojíždí naši spolubydlící z minulé noci. Kecáme, vyslechneme pár nezbytných rad na další cestu, zatímco kamarád radši odjíždí hledat kus železa nezbytný k opravě. Na motorku skáče bez rozmyslu a nezamkne víko svého doma dělaného kufru a během následující jízdy jej spolu s rozkládacími stoličkami v rychlosti okolo 100 km/h zahazuje. V hledání nás vyrušuje jen policista varující nás před cikány, kteří však nakonec místo opouští dřív než my a cosi na při tom nás hulákají. Zatímco oprava mého nosiče proběhne tak skvěle, že provizorní řešení setrvává na mém stroji dodnes, hliníkové víko od kufru leží kdesi v rumunských lesích. Takový je tedy příběh o dvou kamarádech, z nichž jeden obětoval víko svého kufru pro záchranu toho druhého.
Díky zdržení dorážíme k přehradě až za tmy, ale celkem bez problémů nacházíme místo na spaní na břehu. Pijeme kořalku a pozorujeme vesmír.


Kopce nad Izvorul Muntelui a soutěska Bicaz:

Den 6 - středa 6.7.

Je polojasno, což znamená oproti předchozím dnům velkou změnu k dobrému. Jelikož jsme spali na východním břehu jezera, vracíme se kus zpátky a objíždíme jezero po kopcích při jeho západních březích. Je z nich pěkný výhled na vodní plochu. Dále se výhled ztrácí a cesta je něco na způsob šotoliny, s občasnými výmoly. Je to zábavné a adrenalinové. (Dnes už z mapy nevyčtu, kudy přesně jsme jeli, ale doporučuji se přes ty kopce vydat.)
Sjíždíme do města Bicaz, odkud je to už jen kousek k ústí do Bicazské soutěsky, která je jedním z nejznámějších turisticky navštěvovaných míst Rumunska. Na počátku se kolem cesty začínají objevovat samostatné mohutné skalní útvary, které jsou v takové vzdálenosti, že si je lze ze silnice ta jízdy prohlédnout. Soutěska samotná je už velmi úzká a skály se tyčí dost vysoko. Je tu spousta lidí a aut, proto jedeme opatrně a snažíme se dívat. U jezera LaculRosu, zvláštního svou načervenalou barvou (jde totiž o pozůstatek sesuvu půdy), je plac s velkým množstvím stánků s jídlem, kde také dáváme pauzu. Je to tu na nás příliš turistické, ovšem za návštěvu to stojí. Pokračujeme dál hezkou silnicí 12C, která by byla ještě hezčí, pokud by se na ní nepohybovalo množství aut a zájezdní autobusy. Sjíždíme před Gheorgheni a po levé straně silnice vidíme domeček nabízející ubytování. Jelikož cena je opět příjemná, zastavujeme, sháníme pivo a děláme další potřebné věci. Majitelé hovoří i maďarsky. To nám je sice k ničemu, domlouváme se pomocí posunků, nicméně mi to připomíná fakt, že v Rumunsku je relativně početná maďarská menšina. Přes některé „maďarské“ vesnice budeme cestovat následující den a oproti klasickým rumunským se nám zdají upravenější.

http://en.wikipedia.org/wiki/Bicaz_Canyon

Opět územím indiánů, tentokrát k úpatí mlžných hor:

Den 7 - čtvrtek 7.7.

Z Gheorgheni cestujeme hezkou, kopcovitou a lesnatou krajinou s minimem vesnic po silnici 138 do Odorheiu Secuiesc a dále po silnici 137 a 137A přes Ulies na jih, kde se krajina narovnává a mění v pouze mírně zvlněnou. Naším cílem je dostat se pod nejvyšší rumunské pohoří Fagaraš, proslulým drsným, mlhavým, počasím. Silnice 137A se později stává šotolinou, která nás protáhne dvěma cikánskými vesnicemi. Při našem průjezdu slepice hystericky utíkají do rozpadlých dvorů, psi útočí a cikáni koukají zvláštně, někdy až zle. Ve vsi jsou klasické zděné domy, jen velmi zanedbané. Nevím, proč se tak liší od těch slovenských slumů. Snad jsou to za dob komunismu násilně vystěhované vesnice, později obsazené svými novými obyvateli. Tu poslední, Beiu (lze nalézt Google Maps), jsme si mohli ušetřit, protože jsme ji nakonec stejně museli projet zpět a odbočit přímo před ní doleva, na asfaltovou silnici zpočátku plnou děr. Na vině byla nepřesná mapa.
Jedeme dál na Homorod a město Fagaraš. Je podvečer, tedy čas najít místo na spaní, optimálně opět někde pod střechou se vším komfortem, protože ceny za ubytování jsou zatím příjemné. Vzpomínám, že když jsme před jedenácti lety coby studenti přecházeli Fagaraš, nastupovali jsme do hor ve vesnici Breaza, kde bych dnes, kdy se turistika v Rumunsku rozmáhá, čekal ubytování. To se i potvrdilo. Ne snad, že by šlo o něco zvlášť komfortního nebo cenově výhodného, ale je to na úpatí hor a je tam hezky. A to se po cestě krajinou takřka bez lesů cení.
K večeři dáváme příšernou zeleninovou polévku, nějaké pivo, panáka a jdeme spát s vidinou zítřejšího přejezdu Fagaraše.

Fagarašem  a vesnicemi, kde se zastavil čas:

Den 8 - pátek 8.7.

Na tento den jsem se vcelku těšil. Transfagarašskou silnici C7 jsem už jednou okusil, ovšem jako turista s těžkým batohem. Snažili jsme se tehdy stopovat, ale aut tu tehdy tolik nejezdilo. A pokud nějaké jelo, patřilo zlaté mládeži, takže naděje na úspěch byla malá. Nakonec se nám to podařilo až druhý den. Nezdá se to, ale silnice je dost dlouhá, ze severu dělá převýšení poctivých 1400 m a stoupá do nadm. výšky něco přes 2000 m. Skalnatý hřeben pak podjíždí temným, ale krátkým, tunelem a poté klesá zpět do nížin zeleným údolím, které místy překonává vysoko se klenoucími mosty.
Startujeme se severu, protože jsme uvažovali tak, že severní pohled na Fagaraš bude hezčí. Pohoří je totiž profilováno tak, že jej tvoří hlavní hřeben dlouhý desítky kilometrů a zatímco na jih přechází v mírnější svah a nižší travnaté kopce, na sever padá do širokých ledovcových údolí, s typickým profilem dna ve tvaru písmene U, ohraničených ostrými skalnatými žebry jdoucími na sever, tj. kolmo na hlavní hřeben. V dolinách se občas nacházejí ledovcová plesa. Hlavní hřeben jen v několika málo místech klesá pod 2000 m n. m. Vždyť je také Fagaraš druhé nejvyšší pohoří Karpat (po Vysokých Tatrách). Nejvyšší vrchol Moldoveanu (ve skutečnosti jde spíše o dvouvrchol) má výšku 2544 m, je nejvyšším vrcholem Rumunska, na vrcholu naleznete železný kříž a pokud je hezké počasí, je z něj špičkový rozhled. Právě počasí je největším problémem Fagaraše a vlastně všech karpatských hor. Při výjezdu za zhoršeného počasí je proto třeba počítat s relativně velkým poklesem teploty a změnou vlastností asfaltu v závislosti na nadmořské výšce. Při mé první, již zmíněné, návštěvě jsem tu v srpnu zašil slušné celodenní sněžení.
Nyní nám počasí extrémně přálo, obloha je modrá, teplotní podmínky jsou optimální, takže na sobě mám místo bundy jen v motokrosové chrániče a mohu jet, skoro co pneumatiky snesou. Povrch silnice není nejlepší a bez vad a vyskytují se zde například podélné rýhy v asfaltu. Kdo čeká jízdu srovnatelnou s Alpami, může být zklamán. Ne, že bych v Alpách na motorce někdy byl, ale z auta jsem silnice většinou ohodnotil jako v lepším technickém stavu. To má ve finále i vliv na možnosti jízdy. Zpočátku jsou navíc vracečky od sebe hodně vzdálené a úseky mezi nimi moc zábavy neposkytují. I přes to vše, jsme si jízdu užili, zejména díky postupně se otevírajícímu pohledu do vysokohorského údolí. Poslední fáze výjezdu ze severu je ve znamení po sobě jdoucích serpentin a je skutečně zábavná a technický stav silnice člověku přechází do krve, což umožní i celkem ostrou jízdu, která nám vyhání zbytky kocoviny z hlavy. V těchto výše položených partiích však můžete narazit třeba na stáda ovcí, takže je třeba se občas rozhlédnout. Plošinu na vrcholu cesty zabírá placené parkoviště. Jsou zde chaty a pleso Lacul Balea. Kolem je spousta stánků s tretkami, ale koupil jsem tu na večer i moc dobrý sýr a klobásy. Před lety jsem tu viděl jen starou paní, která prodávala ovčí sýr. Mimochodem taky skvělý.
Sjezd probíhá obdobně a s klesáním jsou zatáčky méně utažené. Před přehradou Lacul Vidraru odbočujeme vpravo na nezpevněnou cestu DN7D, která obchází vodní plochu podél západního břehu. Místy je cesta bahnitá a rozmáčená, což vzhledem k absenci svodidel znamená jet opatrněji. Alespoň v mém případě, kdy s offroad ježděním nemám až takové zkušenosti a pneumatiky Mitas E07 mi na bahýnko nepřijdou optimální. Pokud je po dešti a cesta je rozbahněná, viděl bych tyto obutí jako nezbytné minimum, protože průjezd na silničních pneumatikách by mohl být problém. Dále se cesta mění v prášící na šotolinu. Jsou zde místa s pozvolnějším přístupem k vodě. Na jednom takovém zastavujeme, koupeme se v tyrkysově zbarvené a čisté vodě, což působí jako očista. Vaříme polévku, ležíme, zažíváme absolutní a ničím nerušenou pohodu, daleko od všeho. Jsme tu jen chlapi, čili bez rušivého elementu, v několik dní nošených tričkách a zcela spokojení. Často si ale říkám, že to, co právě vidím, by měla vidět i má žena, že by se jí to určitě líbilo a že by nám tu spolu bylo hezky. Nicméně osud to tak chtěl, že kvůli práci nemá tento rok volno. Chtělo by to do jednoho roku vtěsnat jak delší pánskou jízdu, tak dovolenou se ženou. Uvidíme.
Curtea de Arges zakoušíme úmorné vedro, povalujeme se kolem benzínky se staženými kalhotami a lijeme do sebe vodu. Při pohledu do mapy vzniká plán, že se vrátíme cca 2 km zpět na sever a poté se budeme trochu stáčet na západ. Pojedeme co nejzapadlejšími silničkami, tak abychom k večeru dorazili do oblasti kolem Brezoi, kde začíná silnice 7A.

Plán jen v určitém ohledu naplnil očekávání. Do Brezoi jsme skutečně dorazili, po zapadlých vesnicích jsme putovali, jen ne vždy po silnicích, ale po cestách nejrůznější kvality. Cíl jsme spatřili nikoliv v podvečer, ale už za tmy. Chápu, že cestopis čtete s tím, že se dozvíte i kudy nejlépe jet a omlouvám se vám, že teď na určitém úseku naší cesty zklamu. Řeknu vám jen, že nápad držet se co nejvíce stranou od civilizace neměl chybu. Drželi jsme se jej během celé cesty, poté co jsme okusili „ohleduplnost“ zdejších řidičů na hlavních tazích, ale teprve nyní dostalo vše svůj pravý rozměr a ukázal se nám celý zábavný potenciál této ideje. Pokud se ale chcete bavit o něco méně a neradi padáte, dívejte se okolo. Například kostelní věž dává jasné znamení, že se na daném místě nachází vesnice, do které směřujete. Pokud se dívat nebudete, můžete se, tak jako my, dostat do svízelných situací, kdy budete s plně naloženým strojem padat v lesích jako pytle hnoje a přemýšlet, jestli ta cesta po těžké technice fakticky vede dál, do další vesnice, nebo ne. Stačilo se ale jen dívat a ve správném místě odbočit, ne jet za každou cenu co nejrychleji, s očima upřenýma před sebe. Ovšem byla to zábava a rádi na to vzpomínáme. Radím vám proto, vypněte GPS, pokud nějakou vůbec máte, připravte mapu, která vám ale stejně moc nepomůže, protože je malého měřítka a v těchto končinách nepřesná a odevzdejte se do rukou náhody. Poznáte vesnice, kde lišky a medvědi dávají dobrou noc, kde na vás místy pronásledují psi, ovšem vy je odeženete prohrábnutím zadního kola na prašné kamenité cestě a za vámi zbude oblak prachu, který však místním asi moc nevadí, protože na vás budou mávat a když zastavíte, tak se seběhnou okolo a začnou mávnutím ruky radit, kudy dál. Jejich rady, kterým ne vždy porozumíte, vás přes kopce povedou do dalších vesnic s domy z rozpraskaného dřeva, po rozbitých cestách s dírami jako kráva. Možná budete stát na vrcholku se srdcem rozpumpovaným z jízdy a koukat na siluety stromů na pozadí krvavě rudého večerního nebe a na údolí utopené v šeru.

Pokud však máte v zádech sprchomila, víte, že není čas koukat a je třeba jet, abyste včas sehnali kvalitní ubytování. Z vesnice Perisani proto rychle sjíždíme na silnici číslo 7, která nás vede do Brezoi, kde nacházíme nocleh v penzionu, který se jmenuje jako majitelka, Ramona.  Kolem je plot a brána se zamyká. Dvůr okupuje německý ovčák, ale nezdá se, že by to byl zrovna hlídací typ. Pozdní příjezd nám mění vnímání času a teprve ve tři hodiny ráno místního času opouštíme majitelku, která umí slušně anglicky, a jdeme spát.

Parang:

Den 9 - sobota 9.7.

S kocovinou opouštíme hotýlek. Paní je i přes naše noční extempore přátelská a její manžel nám radí, že u malé benzinky ve vesnici benzin brát nemáme, protože není zrovna kvalitní. Hodní lidé. Většinou nejsme jako hosté zrovna oblíbení. Vracíme se kousek na křižovatku se silnicí 7, abychom naplnili nádrž, rozeženeme kocovinu pitím a vyrážíme po trase 7A v LaculVidra. Hladina vodní nádrže je asi níže než obvykle, proto je nutné ke břehu dojet po písčině. Machám se ve vodě. Je průzračná a dost studená, ale po předchozím večírku působí blahodárně. Nad hlavou plují bílé mraky na tmavě modrém nebi.  Vaříme, relaxujeme. Po čase nás vyruší zvuk blížící se bouřky, a tak se oblékneme a vyrážíme dál.
Hlavní atrakcí dne má být známá a mnou velmi očekávaná cesta 67C, směřující přes hory jižně do Novaci. Moje představy ale nebyly zcela naplněny. Asi jsem měl staré informace. Původní šotolina se změnila na asfalt a jen na pár místech se nový povrch ještě buduje. Úzká cesta stoupá serpentinami, které nejsou optimálně vedené, takže jízdy nedělá takovou radost. Je tu dost aut a hodně jich jede v protisměru. Jak stoupáme, objevuje se hřeben pohoří Parang (http://cs.wikipedia.org/wiki/Par%C3%A2ng). Je to druhé nejvyšší rumunské pohoří a vrchol cesty z přehledem překonává kótu 2000 m n.m. Dále stoupáme a projíždíme spousty serpentin nechráněných svodidly, ale s najetými kilometry si na tento styl zvykáme a celkem nás to baví. Vyjma těch, co nemají v oblibě výšky. Cesta je dlouhá, relativně jednotvárná a reliéf hor není tak zajímavý, jako třeba na Fagaraši. Začínáme mírně klesat a projíždíme odpudivé hotelové centrum, kde trávíme pauzu ve společnosti hezkých Rumunek, které mi lezly na motorku, fotily se a také nám donesli vodu, což bylo milé. Pod hotely, na jižním svahu hor, jsou serpentiny špičkové, jsou zde svodidla a občas kravské lejno, aby nebyla nuda. Toto si opravdu užívám.
 
Novaci pokračujeme na západ a potom po silnici 66, na které je docela hustý provoz, jedeme na sever a odbočujeme na trasu 66A. Projedeme nevábná města Lupeni a Uricani a nějaké další vesničky. Na všech je znát únava. Nacházíme zapadlý hotel a parkujeme. K večeři jako přílohu k rybě ochutnávám kukuřičnou kaši mamaligu (http://en.wikipedia.org/wiki/M%C4%83m%C4%83lig%C4%83). Není to kulinářský orgasmus, ale nevadí mi to, zvláště v kombinaci s kysanou smetanou ochucenou česnekem. Je to prý rumunská klasika a součástí země je i její jídlo, které se vždy snažím ochutnat, pokud na první pohled nepůsobí děsivě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):
Motokatalog.cz


TOPlist